Dos llamas

Vyspávali jsme do 7.30, ale jelikož čas nás zas tolik netlačil, moc se nám vstávat nechtělo. V klidu jsme přebalili oba batohy, Latam povoluje jen 8kg zavazadla - a my oba navážili přes 9kg... Když budou problémy, tak si vyndáme velké bundy a do kapes nacpeme power banku a další těžší věci.

V kuchyňce jsme si ohřáli vodu a zalili místní anýzový čaj (první den co jsme neměli čaj z koky!). Nad hořákem se pak Jana snažila trochu usušit ponožky. Ještě na Macchu Picchu jsme si vyprali spodní prádlo a ponožky, dnes je to třetí den od praní a věci jsou stále mokré...

Před desátou jsme vyrazili do blízkého marketu a koupili si něco k obědu do Limy - letiště je prý šíleně předražené a nedá se tam rozumně nakoupit jídlo. A na dopolední svačinu jsme si došli do mekáče. Jen jsme museli počkat na denní menu - přišli jsme do období snídaní a McMuffinů. Tak jsme si alespoň naposled prošli Cuzco. Svítilo slunce a konečně jsme viděli na horizontu zasněžené vršky.

Po McObědě jsme zamířili svižným krokem na náměstí, odkud by měl jet autobus na letiště. Místní nás ale poslali někam jinam, a jak jsou všichni imunní vůči mluvícím lidem na ulici (kupte si tour, nechcete lamu?, masáž, čepici nebo šátek?), tak bylo i chvíli obtížné donutit lidi nám poradit. Nakonec jsme doběhli nějaký modrý autobus (na letiště měl jet zelený). Ten zastavoval v každé uličce, my vlastně nastoupili mimo zastávku, když stál bus na červené.

Za 2 soles (přesněji 2x0,8) jsme úspěšně dorazili k letišti, přeběhli čtyřproudou silnici a ocitli se na letišti. V kiosku jsme si vytiskli boarding pas a šli na security. Paní se nejdřív nezdála velikost batohů, ale když zjistila, že v Limě jen přestupujeme a letí nám to za hodinu, nechala nás. Ani nekontrolovali pytlíky s tekutinami.

Jelikož jsme dělali online check-in teprve včera večer (tedy na poslední chvíli), dostali jsme šestou řadu v priority Latam+ Exclusivo. Náš let LA3020 letěl krásně na čas. Nakonec jsme na trojce seděli sami dva. Přelétali jsme nad Machu Picchu, ale bohužel bylo celé pod mraky. Viděli jsme ale konečně zasněžené vršky. U Limy jsme zas otáčeli nad mořem a viděli spoustu lodí.

Po přistání přivezli chobot a my byli brzy v hale Limského letiště. V klídku jsme vystoupili a snažili se rozkoukat na letišti. Všude byla spousta lidí. Přepážky United nikde nebyly - v sekci s kancelářemi jsme si na dveřích United přečetli, že otvírají přepážky až v osm hodin. My prozkoumali letiště, ale zdá se, že ve veřejné části není vidět moc letadel a ani není moc místa k sezení. Chvilku jsme na letadla koukali od jídelního koutku (zopakovali jsme si McOběd) a pak se přesunuli na lavice, kde jsme psali zápisky.

V osm jsme přišli dolů k přepážkám, abychom dalších 50 minut čekali v extra dlouhé frontě. Ač nemáme zavazadla k odbavení, musíme si frontu vystát. Zkoušeli jsme předtím kiosek, ale po vyplnění všech částí po nás chtěl kontrolu pasů od pověřené osoby. Ve frontě se s námi ale dal do řeči jeden Peruánec, takže nám to docela uteklo.

Co mají ale United krásně vyřešeno, je boarding samotný - na letence je číslo skupiny a vždy volají konkrétní skupinu. Odpadne proto nekonečné čekání ve frontě. Ještě nám znovu zkontrolovali zavazadla a zkoumali i boty :D Toho bychom se asi štítili i my.

V letadle jsme hodinu po vzletu dostali teplou večeři a oba jsme využili let ke spánku. Spát se ale dalo jen od jedné do pěti - pak nás vzbudili a dali nám k snídani muffin.

Během svítání jsme se blížili k New Yorku. Přistání proběhlo hladce. Většina pasažérů byli zřejmě Američani vracející se domů - na imigračním skoro nikdo nebyl. Během chvilky jsme už sledovali šipky na AirTrain. Vystáli si frontu na koupení lístků (13$ za jednu jízdu!) a nastoupili úplně dopředu do automatického vlaku, který spojoval letiště a nádraží.

Oproti plynulé jízdě AirTrain byl klasický vlak celkem kostrbatým a skákacím zážitkem. Jeli jsme s ním asi 25 minut, nejdřív po povrchu, posledních několik kilometrů bylo pod zemí. Vystoupili jsme v centru New Yorku, na Manhattanu. Opět nás tlačil čas a tak jsme obsadili první mekáč, který jsme našli. Co kdyby měli zase nějakou zajímavou akci jako v roce 2017 Pico Guacamole. Bohužel ale byla ještě doba snídaní, tak jsme si něco objednali, ale snídaně v Mekáči, to pro nás úplně není. Aspoň jsme ale k našim houskám z Cuzca nabrali máslo a marmeládu. Když jsme si stáhli na místní wifi mapu města, rozhodli jsme se, že alespoň jednu trasu musíme jet metrem - vzdálenosti v Americe jsou ohromné.

Pěšky jsme vystáli několik semaforů směrem k Broadwayi a na Times Square. Aleš byl uchvácen množstvím mrakodrapů, i když mu nepřipadaly tak vysoké jak čekal. Jana si známé budovy prohlížela také se zájmem. Po Broadwayi jsme došli až ke kruhovému náměstí a prošli si část Central Parku. Objevili jsme nějaké ptačí útočiště, slepou půlhodinovou zacházku přírodním lesem. Fascinoval nás prodej mapek parku za 2$ hned pod velkou mapou a slečna, která zrovna nějakým důchodcům vysvětlovala, že jim nemůže ukázat cestu dokud si nakoupí mapku, že to má zakázané. Inu, staré známé "If you can charge it, then charge it!". Čas byl proti nám, tak jsme došli na Lincoln Square a zalezli si do metra. Jana většinu trasy podřimovala - v letadle jsme toho zas tolik nenaspali a Amerika má oproti Peru ještě o hodinu více (takže jsme si mysleli, že budeme spát déle).

Vystoupili jsme na konečné stanici South Ferry a došli si k přístavu prohlédnout z dálky Sochu Svobody. Kolem byly všude výletní lodě a helikoptéry. Okolo pevnosti Castle Clinton a kostela Trinity church jsme došli až k památníku jedenáctého září. Na místech Dvojčat jsou dvě velké fontány se jmény obětí. Fontány představují půdorys obou věží a voda padá po jejich obvodu nejdřív asi pět metrů do hloubky a pak mizí v hluboké temné šachtě uprostřed fontány. Je to velmi působivé místo. Opodál je také strom přeživších a muzeum.

Protože nám pomalu docházel čas, metrem jsme dojeli opět k nádraží, prošli se k Empire State Building a korejskou ulicí šli zpátky. Znovu vyzkoušeli štěstí v Mekáči, žádná akce se ale nekonala. Tak jsme vzali klasiku, nějaké burgery a pak vyrazili na vlak. Vše jelo krásně na čas.

Na letišti nebyly žádné problémy, takže jsme během chvilky byli za security. Náš gate je krásně s výhledem na ranvej. Jen židle jsou tady opěradlem k oknu, takže buď stojíme, nebo na židlích klečíme. Slunce zapadlo, volali nás opět po skupinách. Tentokrát to ale tak efektivní nebylo a hodně se v letadle čekalo. Přelet byl jen z New Yorku do Fort Lauderdale. I na tomto dvouhodinovém letu nám nabídli pití a alespoň malou sušenku. Opět byl k dispozici monitor s filmy. Jana většinu letu spala, Aleš koukal na Godzillu. Jen ovládání bylo nešťastné - zřejmě aby lidé neklepali do sedadla před nimi přes dotykovou obrazovku, bylo ovládání na područce, takže třeba Jana ani na nic koukat nemohla, protože muž vedle ní sedící ji neustále omylem přepínal rukou program, v lepším případě pouze zvyšoval hlasitost.

Po příletu do Fort Lauderdale jsme vystoupili přímo do nástupní brány, kde už čekali lidé na další let. Asi je to tu na vnitrostátních letech běžné, rozhodně to je ale asi fajn na přestupy. Ubytování jsme měli blízko půjčovny Sixt, 5 minut autem nebo hodinu pěšky. Když jsme vyšli z haly ven, padlo na nás šílené vedro a vlhko. Okamžitě jsme ze sebe strhli mikiny a nohavice. Byli jsme tak mimo, že kolem nás projelo auto Sixt a my si ho nechali ujet :D Naštěstí za 10 minut jelo další. Nechali jsme se dovézt k půjčovně a pak odešli o 100 metrů vedle do hotelu. Uvnitř byla klimatizace na 70°F a nám bylo krásně. A Jana měla radost, že je v Americe - malé šamponky, kondocionérky a krémy byly připravené v koupelně. A my se vydrbali, pořádně se po dvou dnech umyli a o půlnoci konečně zalezli do příjemně měkké postele.

Po dlouhé době po ránu žádný spěch. Dali jsme si ke snídani Lotusky z letadla a kafe z hotelových zásob. Sbalili jsme si věci - spodní prádlo konečně uschlo! Včera přeprané ponožky byly vlhké jak v Peru po čtyřech dnech. Na dveře nám klepal recepční, Aleš se akorát myl a Jana byla v ručníku. Recepční byl překvapen, když spatřil ve dveřích paní v ručníku :D Tak jen vykoktal, že check-out je v 11. Bylo před desátou, takže mu Jana řekla, že o tom víme. V e-mailu jsme pak našli zprávu, že check-out je do 11, ale že si klidně můžeme pobyt prodloužit. Tuto nabídku ale recepční naživo zapomněl doříct.

V Sixtu jsme si vyzvedli naše nové autíko - Toyota Corola, sedan, není úplně malé, má automatickou převodovku a má klimatizaci. Jo, a je stříbrné. Aleš nejdřív zápasil se zpětnými zrcátky a po příjezdu k obchodu s vyndáním klíčků. Obě bitvy naštěstí vyhrál. Vedro bylo na padnutí - oproti trochu deštivému Peru je Florida prádelna (kterou mimochodem pořád nutně potřebujeme). Nakoupili jsme si jídlo, věci na holení a krém na opalování a dojeli jsme si na pozdní snídani do Mekáče. A to jsme nevěděli, že dnes budeme jíst v Mekáči ještě večer :D

Objednali jsme si hotel na dnešní večer a koupili lístky na zítra do Kennedy Space Center. A potom vyrazili do parku Everglades. Do Visitor centra v Shark Valley jsme dorazili před třetí. Mají tam možnost půjčení kol za 9$/hod. Vrátit se ale kola musí nejpozději v pět, jinak se platí 20$ pokuta. Trasa dlouhá 24 km se dá ujet za 2-3 hodinky, ale my bychom nechtěli jen závodit. Rozhodli jsme se tedy kola vynechat a projít si pěšky jen dva krátké pěší úseky - Bobcat Boardwalk a Otter Cave Trail.

Všude štěbetali ptáci, viděli jsme různé volavky, malé ptáčky, žáby, ještěrky a želvy. Samozřejmě ale ke krásným zvířatům a voňavými stromům přidejte 87°F a vlhko. Po jakémkoli klimatizovaném prostoru to byla vždy tepelná ťafka.

Po páté hodině jsme se úplně schvácení osvěžili vodou u informací a vychladili si autíčko. Jeli jsme si pak projet ještě vyhlídkovou silnici Loop Road, ale nějak jsme si zapomněli ověřit vzdálenosti. Cesta byla moc pěkná, zastavili jsme u jednoho mostku přes kanál, kterých je tu nepočítaně. Ve vodě jsme viděli rybky, koukali na ptáky. Pod mostem asi někdo byl, protože to zadunělo. Koukali jsme se na druhou stranu mostku a přímo pod námi tiše proplul velký aligátor. Viděli jsme mu oči, nozdry a záda. Když se pak zastavil, koukala z něj jen hlava. A o kus dál jsme viděli dalšího. A tento obraz se nám opakoval skoro na každé zastávce u mostku - na pravé straně byly cypřiše a ptáci, na levé aligátoři a ryby. Každopádně už se stmívalo a cesta stále pokračovala. U většího kanálu v ohybu cesty bylo aligátorů spousta. Zastavily tu osádky asi čtyř aut, a jeden muž si gejtra (aligátora) fotil s bleskem ... to člověk prostě nepochopí.

Když jsme konečně úspěšně projeli Loop Road, zbývalo nám do hotelu "jen" 422 km a skoro 4,5 hodiny jízdy :D A stále jsme neměli večeři. Párkrát se nám podařilo přejet nájezd na dálnici, ale nakonec jsme se se zastávkou v DriveThru dostali v půl dvanácté na hotel. Dostali jsme pokoj 3, ve kterém byla paradoxně až moc velká zima, takže jsme hned přenastavili klimatizaci. Alešova touha nebýt zarostlý byla silnější než únava, tak se ještě před spaním oholil koupenou jednorázovou žiletkou. Než jsme vymysleli, jak to zítra uděláme a než jsme se umyli, šli jsme spát asi v půl druhé ráno.

V 7.30 zvonil budík, ale Jana ho totálně ignorovala. Aleš už byl vykachněn a oblečen, Jana vstávání stále sabotovala. Až uvědomění, že jsme už chtěli být na cestě ji probralo k rychloobléknutí a o deset minut později už jsme opouštěli pokoj.

Opět jsme se najedli v Mekáči, tentokrát jsme ale přepískli množství, takže jsme do vesmírného centra jeli úplně přežraní - což bylo dobře, protože jsme ještě nevěděli, že se nestihneme naobědvat.

Na místo jsme dorazili chvilku po deváté, kdy otvírali. V informacích jsme si vzali mapku areálu a prohlédli si raketovou zahrádku. Chytli jsme akorát komentovanou prohlídku parku s vysloužilým astronautem. Bohužel mu nebylo moc rozumět, protože měl mikrofon a jeho hlas se s různým zpožděním ozýval z několika reproduktorů okolo. Jak říkal, všechny rakety kromě jedné jsou originály. Nejspíš se jednalo o nějaké záložní kopie, protože při startu se převážná většina raket zničí.
Dokonce tu měli i zmenšenou kopii měsíční rakety Saturn V.

Ze zahrádky jsme zamířili rovnou k autobusům. V rámci prohlídky totiž je i čtyřicetiminutová komentovaná projížďka autobusem kolem nejznámějších ramp, odkud startovaly lety na Měsíc nebo raketoplány. Viděli jsme i rampu 39A, odkud startuje SpaceX.

Autobusová část skončila v objektu, věnovaném měsíčnímu programu Apollo a raketě Saturn V. Tady už měli raketu v originální velikosti - je obrovská. Součástí prohlídky jsou i tři filmy o vesmírných závodech s Rusy, tragické smrti posádky Apolla 1 a o letu na Měsíc. Celým areálem zní hudba navazující atmosféru dobrodružství, napětí a neopakovatelných zážitků. Filmy jsou ozvučené v podobném duchu. Dalším patnáctiminutovým přejezdem autobusem jsme se pak vrátili zpět do návštěvnického centra.

Tam nás zaujala mohutná nádrž a postranní urychlovací bloky vztyčené před vstupem do budovy věnované raketoplánu Atlantis. Součástí prohlídky byl opět krátký film, byla tu i sekce věnovaná Hubblovu teleskopu a menší sekce o vesmírné stanici. Dokonce jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli start raketoplánu v jedné z atrakcí. Ačkoli pořadatelé varovali, aby nikdo nic neměl v kapsách, stejně při "startu" vzadu cinkaly drobné předměty. My byli naštěstí vepředu, proto nás nic netrefilo.

Pak jsme si prošli pár zbývajících menších expozic. První byla o budoucnosti NASA, kde bylo vystavených několik reálných kosmických lodí - kabina nové lodi Orion po testovacím letu a Crew Dragon od SpaceX, také po testovacím letu. Byly tu i makety lodi Starliner od Boeingu a miniraketoplánu Dreamchaser. Další expozice byla o Marsu a byly tu makety marsovských vozítek v realné velikosti. Aleše překvapilo, jak velké je nejnovější z nich - Curiosity. Zajímavé byly i návrhy budoucích marsovských základen a vozidel na přepravu posádky. Na závěr jsme si ještě jednou prohlédli raketovou zahrádku v jiném světle a rychle si prošli malou expozici a zdejším životním prostředí a přírodním parku.

V tom shonu jsme se bohužel nestihli pořádně naobědvat, jen jsme ujídali nakoupené sušenky. Na konci nám zbyla troška času na prohlídku obchodů. Aleš si koupil modré NASA tričko, Janě se moc líbilo jedno růžové s logem NASA a textem "I need my space", bohužel ho ale v žádném obchodě neměli v její velikosti.

Před šestou jsme autem vyrazili zpátky na místo našeho ubytování - Aleš si totiž na recepci zapomněl pas :D Recepční na to prý přišel už ve tři ráno, ale to to už nechtěl řešit :D A ráno na to zase zapomněl. My alespoň využili wifi a našli si poblíž prádelnu. Paní nám doporučila si koupit prací prášek v One dollar shopu, ale my ho skoro půl hodiny hledali. Úspěšně jsme pak naplnili celou pračku a šli si koupit konečně něco na zub - dinner box v Pizza Hutu. Opět jsme ale zapomněli, že jsme v Americe, a když jsme krabici viděli, potřebovali bychom ještě jednoho, dva lidi, abychom to snědli :D Bylo tam osm obdélníkových kousků pizzy, osm celkem velkých kořeněných tyčinek z pizza těsta a deset menších sladkých skořicových tyčinek.

Jelikož nemáme moc zkušenost se sušičkou, prodlužovali jsme cyklus asi 5x, a spolu s praním jsme u prádelny strávili skoro hodinu a půl. Takže nás zase čekala noční cesta do motelu, která navíc nějak záhadně neutíkala, takže jsme na pokoj dorazili až těsně před půlnocí.

Abychom stihli snídani, zvonil nám budík v 8.15, ale už jsme tak zničení a unavení, že se nám těžko vstávalo i takhle pozdě. Snídani jsme stihli - Jana vyzkoušela všechna ochucená mlíčka do kafe a nakonec si udělala sladký mix s příchutí kafe :D Dopřáli jsme si kromě klasických toustů i čerstvé vafle a jablko! Ovoce! Sladké červené red delicious.

Po desáté jsme vyrazili směr Everglades a Walmart. Jana zřejmě někde zapomněla klobouček a oběma by se nám hodilo něco lehčího na sebe. Ve Walmartu jsme koupili jídlo, kloboučky ale bohužel neměli. Zkusili jsme ještě sjet na poštu, zjistili jsme ale, že balík do Čech by vyšel na 70$, a to si to teda radši potáhneme na zádech.
Kolem dvanácté jsme vyrazili směr Everglades. Jíst stále v Mekáči je sice šílené, ale ušetří to strašně času. Než jsme oběhli celý Walmart, ztratili jsme tak 40 minut.

Do Everglades, do Royal Palm, jsme přijeli před druhou hodinou. Vedly odtud dva treky - Gumbo Limbo Trail na půl hodinky a Anhinga Trail na 1 hodinu. První okruh je pojmenován podle stromů, které tam rostou. Druhý je pojmenován podle ptáka, který ve zdejších vodách loví a žije. Prošli jsme si oba okruhy za hodinu a přitom jsme nijak moc nespěchali.

Pozdní oběd jsme si dopřáli na lavičkách vedle jezírka Long Pine Key. Bylo krásně a my si dali housky s guacamole - oblíbený to pokrm v Americe 2017 s EVONy. Kromě nás tu nikdo nebyl, jen občas projelo auto.

Další zastavení byl Pa-hay-okee Trail. Název znamená grassy water - travnatá voda. Od parkoviště vedl krátký boardwalk k vyhlídkové věži a zpět, nic extra zajímavého tu ale nebylo, byť výhled do dálky na obrovský močál porostlý mořem trávy byl krásný.

Mahogany Hammock Trail. Asi nejlepší zastávka z celého dne, co se týká pozorování zvířat. Při vstupu jsme slyšeli soví houkání a ve větvích jsme se snažili rozpoznat sovu. Po chvíli jsme potkali dva turisty, Asiatka nám ukázala na mobilu video, kde sova houká. "Je o kousek dál." Tak jsme tiše pokračovali. V jednu chvíli pak Aleš zvedl hlavu a přímo nad ním na větvi seděl puštík proužkovaný se sklopenou hlavou a díval se na něj. Oba jsme tam stáli a koukali do koruny stromů na větev. Jednu dvojici lidí jsme na sovu upozornili - koukli se a pokračovali dál. Další se zas vůbec nedívali nahoru. Už nám sice nezahoukala, ale takhle blízko si prohlížet sovu ve volné přírodě je fakt zážitek. Tenhle trail vede ze začátku nad travnatým močálem, ale pak mizí v ostrůvku lesa, kde dělá asi 300 metrů dlouhý okruh. Les je velmi rozmanitý a plný života, za nás rozhodně jedno z nejhezčích míst v téhle části Everglades.

Pak jsme navštívili West Lake Trail. Tenhle boardwalk prochází odumírajícím mangrovovým lesem, zničeným v roce 2017 hurikánem Irma. Hurikán zničil i část chodníku, takže část, která kdysi vedla nad jezerem je neprůchozí. Tohle místo mělo zvláštní ponurou atmosféru - byli jsme tu večer, nikde nikdo, ve vzduchu byla cítit hniloba, všude kolem holé větve mrtvých stromů a v tmavé vodě to žbluňkalo. Prostě jak nějaký močál ze hry Zaklínač.

Následovaly dvě kratké zastávky s výhledem na jezera Nine Mile Pond a Mrazek Pond. Na prvním z nich je zřejmě možné si půjčit kanoi a projet si celkem dlouhý canoe trail, večer tu už ale nikdo nebyl.

Poslední zastávku před cestou zpátky jsme si chtěli udělat u Eco Pond, tam jsme ale zjistili, že upozornění na vysoký výskyt moskytů, je myšleno opravdu vážně. K autu jsme doslova běželi a stejně jsme pak zaplácli aspoň 6 komárů uvnitř. Teprve když jsme poodjeli alespoň 10 km dál, jsme se odvážili vylézt z auta. Zajímavé bylo, že moskyti zmizeli. Slunce už zapadlo a my se po cestě dvakrát na chvilku zastavili, abychom si prohlédli hvězdy, mléčnou dráhu a zaposlouchali se do zvuků noční přírody.

Na hotel jsme dorazili konečně rozumně, kolem deváté. Pokoj má dvě manželské postele. Na jedné z nich jsme si dali večeři (mozzarela s rajčátky a housky) a abychom se konečně pořádně vyspali a nekradli si deku, každý pak obsadil jedno manželské lože.

Dnes nás čekala snídaně na hotelu, vrácení auta a přelet do Karibiku. Abychom vše stihli, vstávali jsme v sedm. Kapacita místnosti se snídaní byla 20 lidí. Zrovna ale snídalo nějaké ruské sportovní družstvo, takže chvilku nebyl volný žádný stůl. Naštěstí my se ještě vešli. Čekali jsme frontu na čerstvé vafle s čokoládou a pořádně se najedli. Kafe jsme si vypili u bazénu. Přišel nám e-mail, že je let zpožděn, takže jsme nespěchali.
Cesta z hotelu na letiště byla nakonec bez problémů. Google mapy nás varovaly před kolonami a nehodou, vše se ale stihlo rozpustit, než jsme dojeli.

Až ke sjezdu na letiště Jana jako navigace fungovala na jedničku - už jsme se oba naučili hlídat zákeřné pruhy, které se stanou exit only. Nepříjemná byla část u letiště, kde bylo omezení rychlosti, na které nikdo nedbal, takže bylo těžké přejíždět z pruhu do pruhu. Úplně u letiště bylo zase značení podivné a tak jsme se motali a dle slov Aleše jsme natrekovali spirálu Pachamama. Z parkoviště jsme na letiště dojeli AirTrainem - nadzemkou na pneumatikách.

U self check-inu nám stroj dal něco jako boarding pas s poznámkou, že naše sedadlo nebylo vybráno a máme si o něj říct u gatu. Popojeli jsme jednu stanici AirTrainem, stejným jako z parkoviště, kde jsme vraceli auto. Dívali jsme se na vzlety a přílety, a pak se přesunuli k naší gate G2 - úplně na konci terminálu.

Paní u přepážky nás posadila na místa 19A a 19E. Když jsme boardovali, Jany boarding pas hlásil, že sedadlo už je obsazené. Naštěstí to byla ale jen technická chyba. Doufali jsme, že se zvládneme nějak přesadit, na obou stranách ale kolem nás byly další páry. Jana tedy zůstala u okénka, Aleš své Ečko vyměnil za sedadlo do uličky. Zákeřní mladíci ani nepoděkovali, ani nenabídli sedadlo u okna za to, že můžou sedět spolu. A jako bonus během letu okénko zavřeli a dívali se na televizi. Na druhou stranu jsme byli akorát nad křídlem a země byla viditelná jen maličko a většinu trasy jsme letěli nad mraky.

American Airlines nám daly Lotus sušenku a pití, což bylo celkem prima. Ještě jsme si mohli něco malého k zakousnutí vzít před vstupem do letadla, tak Jana ukořistila cookinku a chipsíky.

Přiletěli jsme před půl šestou, ale než jsme se dostali přes security (tentokrát dlouhá fronta), venku už byla tma a vedro. S batohy jsme vyrazili podél silnice obejít letiště. Náš hotel je cca 100 metrů od místa příletu, bohužel se ale letiště musí celé obejít, takže je to přes 3 km dlouhá procházka. A ne moc pěkná. Splavení jsme si v malém obchůdku koupili pití, zalévací polévku, něco k snídani a zmrzlinu. A zjistili jsme, že vlastně vůbec nevíme, čím se na Svatém Martinu platí :D Ceny jsou ve zdejší měně - Guldenu Nizozemských Antil (ANG) a u pokladny nám je přepočítali na dolary (1 USD = 1,8 ANG).

Ubytování vypadá krásně, jen my se cítili dost nepatřičně - všude lidé s koktejly, večeří, a my dorazili splaveni jak čerstvě vylezlí z moře, spocení a s batohy :D Pán na recepci nás doprovodil do suterénu do pokoje 123, krásný velký s kuchyňkou. Jana se šla okamžitě opláchnout a pak jsme se šli večer ještě projít po pláži. Moře bylo klidné a nádherné teplé. Karibik se nezapře :)

Ráno jsme se probudili pozdě a užívali si, že nemusíme nikam spěchat. Z nakoupených zásob jsme si udělali snídani, dopsali nějaké zápisky a zanedlouho vyrazili ven. Tam už bylo celkem vedro a dost pálilo sluníčko, takže jsme se hned museli domazat. Přivítala nás bílá pláž, modré moře a obloha bez mráčku a skoro liduprázdno. Prostě správný tropický ráj.

Prošli jsme si areál hotelu, který je o něco větší, než se nám večer zdál. Krom hlavní budovy je tu ještě několik dalších bungalovů, některé dvoupodlažní. A to vše ve stínu kokosových palem a banánovníků. Přední část areálu přechází v písčitou pláž, kde jsou k dispozici lehátka a slunečníky.

My si sbalili pár věcí s sebou a vyrazili na slavnou Maho Beach. Šli jsme kousek po pláži podél plotu letiště, takže jsme měli z jedné strany krásný výhled na moře a z druhé na letadla. Zas tak moc jich tu tedy nelétá a převažují malá vrtulová letadla. Velkých letadel přiletí za den tak do deseti, zato ale i některá větší, třeba Airbus A340 nebo Airbus A330. Jde o dálkové lety z Holandska a Francie. Ostrov je totiž rozdělen na francouzskou a holandskou část, teoreticky jsme tím pádem na území Evropské unie. Bohužel ceny za volání jsou odtud stejné jako z USA. Koneckonců, ono se tu i platí převážně v dolarech.

Na Maho Beach už bylo znát, že je to turistická atrakce, lidí tu bylo daleko víc. Z jedné strany je plážový bar, zasobující celou oblast slušnou dávkou tuc-tuc muziky, z druhé strany stánek s jídlem, odkud se line celkem libá vůně. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná místa byla dost mimo náš budget, byli jsme rádi, když jsme nedaleko objevili klimatizovanou samoobsluhu :)

Na Maho Beach jsme nakonec strávili něco přes tři hodiny. Část pláže tvoří velké kameny, na kterých jsme se usadili a střídali se v dozoru u věcí. Koukali jsme na letadla, prolétající jen pár desítek metrů nad vodou a na lidi držící se plotu, když velké letadlo odlétalo. O vtipné situace nebyla nouze - odlétávající pokrývky hlavy, odlétávající lidé, ale i jedinci, kteří si stoupli za vrtulové ATR a divili se, že jako žádný "jet blast" nebyl :)
Viděli jsme přistávat i to největší, co sem teď pravidelně létá - francouzský Airbus A340. Když vám něco takového prolétá kousek nad hlavou, je to nezapomenutelný zážitek. Zvlášť když to sledujete z moře, jako Jana.

Je ale dobré si přílety předem zjistit a návštěvu naplánovat na konkrétní čas. Velká letadla totiž přiletí skoro všechna v celkem krátkém časovém úseku chvíli po poledni a pak už toho zase tak moc nelétá, resp. létají spíš malá vrtulová letadla na letech mezi ostrovy. I my se proto po oněch asi třech hodinách už začali nudit, navíc slunce dost pálilo. Nakoupili věci na snídani, večeři a k tomu moc dobrý krájený červený meloun a vyrazili zpět stejnou cestou k hotelu.

Tam jsme si dali lehký pozdní oběd formou zalévací polévky a vrátili se před hotel k moři, kde jsme zůstali do západu slunce a ještě chvíli potom. K večeři Jana připravila těstoviny s tuňákem a také poprvé v životě na vlastní kůži vyzkoušela 110 V - dvouplotýnka totiž probíjela, takže sahat na ucha hrnce bylo zapovězeno. Také jsme zjistili, že v kuchyňce není otvírák na konzervy, tak šla Jana žebrat do kuchyně. Nakonec jsme se ale úspěšně ve zdraví navečeřeli.

Spali jsme do devíti a k snídani si dali bagetu se šunkou a jamajca sýrem - byl to trochu taveňák, ale celkem dobrý. Jelikož nám hrozilo přestěhování, sbalili jsme si všechny věci, a připravili se na případný check-out, který byl ve dvanáct, a následující check-in, který by byl ve dvě. Když jsme se sbalili a uklidili, recepční nám naštěstí řekl, že mužem zůstat ve stejném pokoji.

Převlékli jsme se proto do plavek, namazali se opalovacím krémem a vyrazili na naši pláž. Větší letadla letí až odpoledne. Trochu jsme se divili, že lehátka byla mokrá a od písku, a také v něm trochu utopená. Jana si na lehátko sedla a celkem brzy přišla vlna, která nám vysvětlila, jak se to s lehátky má. Ačkoli k moři je to aspoň 10 metrů, dvě vlny po sobě se dostaly až k nám a voda se držela u lehátek. Tašky jsme proto raději přesunuli na zídku. Aleš se šel do moře koupat - oproti včerejšku byly větší vlny. Dováděl a skákal. Jana se koupala jen v tričku, aby si ještě víc nespálila záda (ten pocit, kdyz se namažete opalovacím krémem s faktorem 100, a stejně je z vás červený rak). Aby na Aleše lépe viděla, posunula si lehátko blíž k moři, na takový výběžek. Vlny sice občas kolem ní prošly, vždy to ale bylo tak akorát na smočení nohou. Jedna vlna ale byla ještě drsnější - ohodila ji celou, i s lehátkem, pískem a vodou :D Jana se pak šla trochu spláchnout do moře. Za chvilku ale přišlo asi 5 velkých vln za sebou - normálně byly vždy maximálně tři, a většinou už ta první byla největší. Čtyři velké vlny jsme zvládli celkem dobře, ale jelikož byla Jana moc u břehu, poslední vlna se přes ni převalila a trochu si potloukla koleno a odřela ruku. Aleš ustál i tu poslední vlnu.

Ve sprše jsme se pak opláchli od písku a na doporučení vzdálených doktorek vydezinfikovali rozbité koleno. Odpoledne jsme se pak vydali na Maho Beach, přišel čas velkých letadel. Vyšlo nám to akorát, že jsme došli na pláž a letadlo se blížilo. Aleš si sice nezkusil, jaké je to být v moři, kdyz nad ním letí A340, došel si ale alespoň do půlky pláže a byl pod ním aspoň na suchu. V blízkém obchůdku jsme dokoupili pití a nakrájený meloun. Jana pak sledovala letadla ze zídky, Aleš byl většinu dne v moři. Kromě zmíněného velkého A340 jsme viděli i dvě jen o trochu menší A330.

V jednu chvíli se všude začali objevovat lidé v modrých tričkách - KLM slavilo 100 let a dělali tam propagační fotku. Rozdávali lidem ta trička a pak se fotili pod přistávajícím KLM letadlem. Jana dokonce dostala i modrý KLM cupcake. Aleš vylezl z moře akorát, aby jí ho mohl sníst :D

Na hotel jsme šli až kolem půl páté, kdy už nic většího letět nemělo. Západ slunce tentokrát úplně nevyšel, protože se na obzoru držely mraky. Když jsme si dali věci na pokoj, Aleš si ještě šel zaplavat do vln. Když už byla celkem tma (u rovníku se šeří celkem rychle), šli jsme se definitivně odsolit a odpískovat.

Po večeři - těstovinách s omáčkou a výbornou holandskou goudou - jsme po dvou neúspěšných pokusech o check-in na následující lety vyrazili ještě na večerní procházku po pláži. Nikde skoro nikdo, jen v dálce byla slyšet tuc-tuc hudba. Opět jsme na pláži viděli světélkující cosi, co vypadá jako mořská světluška a užívali si večer příjemných 28 stupňů.

V osm zvonil místní budík. Nejsme si vědomi, že bychom ho nastavovali. Odpočívali jsme ještě půl hodinky, nasnídali se a sbalili si. Aleš se rozhodl ještě naposledy dnes vykoupat v moři. Tentokrát ale bylo pod mrakem, vlny podobné jako včera, dokonce spadlo i pár kapek. I tak se ale zvládl na chvíli vykachnit. Po jedenácté jsme opustili hotel a vydali se jako dva blázni s batohy, na které jsme navěsili boty, po pláži k letišti. Nedivíme se, že se za námi lidé otáčeli :D

Na Maho Beach jsme chvilku pozorovali letadla, divili jsme se, kolik lidí tu dnes bylo, protože oproti předchozím dnům bylo horší počasí. V obchůdku jsme si koupili k obědu bagetu a chlazené pití, prohlédli si přílet našeho letadla, a pak se pomalu vydali k letišti. Moc se tu nepočítá s chodci - většina lidí si prostě objedná taxík, přitom je ostrov maličký a vše je blízko. Podařilo se nám dojít na letiště. U přepážky jsme si nechali vytisknout boarding pasy a opodál se přezuli do zavřených bot.

Na security bylo málo lidí, bez problémů jsme prošli bez pípání, opět jsme zouvali boty. Aleš měl problem najít funkční záchod, jelikož v obou, kde byl, zrovna vytírali. V hale bylo vidět na naše letadlo a viděli jsme i parkovat A340. Dlouze z něj lidé vystupovali po jedněch schodech do autobusu. Rukáv tu sice mají, nicméně ho nepoužili. Možná, že je taky zničený po hurikánu, vypadal dost rezivě a děravě.

Po třetí hodině začal boarding. Seděli jsme na trojce do uličky. Tentokrát žádné okénko. Letěli jsme s JetBlue do New Yorku, kde jen přespíme, další ráno pokračujeme na Havaj. Let trval přes čtyři hodiny a měli jsme mírné zpoždění. Na palubě jsme dvakrát dostali pití a jednou malý snack. Vzali jsme si preclíky, cookies a překvapivě dobré modré bramborové lupínky (speciální edice pro JetBlue). Čas jsme si zkrátili sledováním hodinového videa s Cocikem.

Na imigračním to chvilku vypadalo zase na rychlovku - u Visitors skoro nikdo nebyl. Nicméně když jsme se zařadili do fronty, paní před nás dala zavírací pás a my se asi 10 minut dívali, jak před nás pouští druhou frontu. Nakonec jsme ale i my byli vpuštěni dál. Securiťák se nás ptal, jestli jsme na honeymoon. Opáčili jsme, že ano. On nám pogratuloval a na imigrační razítko přikreslil malé srdíčko :)

Z letiště vedl dlouhý koridor na AirTrain, který nás zavezl na stanici Jamajca. Zaplatili jsme 5$ a šli se ubytovat do hotelu. Bylo po deváté a už nemělo moc smysl zajíždět do centra, kam jede metro 50 minut. Najedli jsme se proto v nejbližším mekáči, podívali se do místní stanice metra, vrátili se na hotel a konečně z pokoje dopsali všechny zápisky.

Vstávali jsme v 6.30, abychom stihli snídani, kterou naštěstí podávali už od brzkého rána. K ní jsme si dopřáli barevný donut a tousty. Pak už byl čas vyrazit na letiště. Aleš ještě stihl namazat Janě spálená záda. Při dobíjení karty na AirTrain jsme zjistili, že automat vrací pouze do 9 dolarů. Našeho problému s dvacetidolarovkou si ale všimla paní, která nám prodala bez manipulačního poplatku dvě další MetroCard.

Na letišti jsme byli včas, i když to chvilku vypadalo, že tam budeme pozdě. Vlaky AirTrainu z Jamajky totiž ráno jezdí jednou za deset minut a cesta trvá přibližně dalších dvacet. A od stanice na terminál je to ještě celkem pochod. Naštěstí jsme ale vyrazili celkem s předstihem, takže jsme si mohli užít pohled z čelního okna samořiditelného vlaku a vyhlídkovou jízdu kolem skoro všech terminálů.

Na místě jsme si opět zkoušeli vytisknout boarding passy u kiosku, ale jako zatím skoro vždy v Americe nám napsal, že operace nemůže být dokončena a máme jít na přepážku. Vystáli jsme si tedy krátkou frontu a už bez problémů obdrželi boarding passy, bohužel ale jen na první let z New Yorku na Honolulu. Doufali jsme, že Hawaian Airlines budou mít nějaké pěkně zdobené, ale dostali jsme černobílý papír jako všude jinde. Ještě chvíli jsme museli počkat u gatu a pak už začal nástup do letadla.

Let tentokrát trval přes 10 hodin, které jsme strávili převážně sledováním filmů. Částečně protože v palubním systému byl široký výběr, částečně protože jsme sice seděli na dvojsedadle u okénka, ale až v úplně poslední řadě vedle záchodu, kam pořád někdo chodil, takže se nedalo moc spát. Během letu jsme tedy viděli Toy Story 4, Detective Pikachu a Secret Life of Pets 2. Díky anglickým titulkům jsme filmy v pohodě zvládali i v angličtině. Chvilku to ale vypadalo, že žádná zábava nebude - ze začátku letu se neustále restartovaly nebo nefungovaly monitory. Tak Jana letušce, která to řešila řekla, že radši ať nefunguje zábavní systém, než třeba motory. Letuška se zasmála a s Janou si plácla :D Obecně nálada na palubě byla skvělá, všichni usměvaví a přátelští. Během cesty se posádka ptala, jestli je mezi cestujícími lékař, tak jsme se trochu báli, abychom nemuseli nouzově přistát, ale naštěstí to asi tak vážné nebylo. Na západním pobřeží jsme chvíli otevřeli okénko - právě včas, abychom viděli Mono Lake, San Francisco a Golden Gate Bridge, kde jsme byli s EVONy v roce 2017.

Načas jsme přistáli v Honolulu. Během přistání posádka hlásila do rozhlasu, co je vidět z oken. Kromě ostrovů a sopek jsme z výšky viděli i Pearl Harbour. Po přistání nás kapitán přivítal slovy: "Vítejte na místě s nejlepším počasím na světě".

Letiště v Honolulu je částečně otevřené, takže jsou tam místa, kde na letadla nekoukáte přes sklo. Taky jako čekárnu mají menší parčík. Celkem příjemné místo na přestup. Za hodinu a půl jsme totiž pokračovali menším letadlem do města Kona na velkém ostrově (Big Island of Hawaii). Nejdřív jsme si ale potřebovali obstarat boarding passy, což byla trochu detektivní práce, protože už jsme byli za security a tím pádem i za check-in přepážkami. Naštěstí se nám po chvíli podařilo najít přepážku zákaznického servisu, kde nám paní boarding passy dala. A k Janině radosti tentokrát nebyly jen černobílé :) Let byl kratičký, trval ani ne hodinu. Přesto nám letušky stihly rozdat kelímek s džusem. Letěli jsme malým letadlem Boeing 727, které má uvnitř na jedné straně dvě sedadla a na druhé tři. My seděli na dvojce, ale hodně vzadu, takže jedno z našich dvou okének blokoval jeden z motorů, které má tohle letadlo vzadu na boku a ne pod křídlem. Ze zbývajícího okénka byl ale výhled pěkný, navíc jsme neletěli moc vysoko. Jen ten rachot z motorů byl celkem velký.

Na letišti v Koně se vystupovalo po schůdcích a malý kousek ke gatu jsme šli pěšky. Letiště je maličké a nemá žádnou budovu - jen shluk přístřešků, jinak je vše pod širým nebem. Létají sem ale i celkem velká letadla. Venku jsme byli za pár minut a přímo před letištěm jsme akorát odchytili shuttle bus naší autopůjčovny Dollar. Ten nás odvezl malý kousek na parkoviště, kde jsme vyřídili formality a samozřejmě museli připlatit, protože v ceně půjčovného máme pojištění škod na autě, ale už ne asistenci v případě odtahu či jiného problému. Jinak ale vše proběhlo v pohodě a my po chvilce čekání obdrželi bílou Mazdu 3. Značku máme tentokrát nudnou - ZFA 266.

Následovala celkem bezproblémová cesta na ubytování. Ještě jsme se stavili nakoupit v obchodě něco k jídlu na večeři a snídani. Opět nás zarazily místní ceny, protože třeba necelý půl kilogram chleba stál přes 5 dolarů. Pak jsme úspěšně zvládli i orientačně náročnější poslední část cesty obytnou čtvrtí.

Dostali jsme pěkný pokoj v patře, bohužel se sdílenou koupelnou a záchodem, což nás vzhledem k ceně trochu překvapilo. Ubytování je v podstatě rodinný dům, přičemž od obýváku majitelů náš pokoj dělily jen jedny tenké dřevěné dveře, přes které bylo všechno slyšet. Soukromí tedy nic moc, ale zase to tam krásně vonĕlo dřevem a postel byla neuvěřitelně pohodlná.

Najedli jsme se venku na terase s výhledem na hvězdy, umyli se a během chvilky podlehli v pohodlné a měkké posteli únavě z dlouhého letu.