Dos llamas

Spali jsme do osmi a k snídani dojedli zbytky jídla, takže jsme měli i tousty se dvěma plátky sýra a dvěma plátky šunky. K tomu opět slaďoučké vynikající čerstvé mango a jogurt. Chtěli jsme původně vyrazit chvilku po deváté, nakonec jsme ale check-out dělali po půl desáté.

Natankovali jsme a dojeli na letiště. Půjčovny aut jsou až k letišti krásně značené, ale pak nastává moment, kdy se řidič musí rozhodnout, jestli chce pobočku u domestic terminálu nebo international terminálu. Auto jsme totiž půjčoval na domesticu, ale dnes letíme do Japonska z international. Zkusili jsme tedy nejdřív ten, ale pobočku jsme nikde neviděli, vrátili jsme tedy auto tam, kde jsme si ho půjčili a na terminál došli pěšky. Jen jsme úplně nepochopili, proč u příjezdu mají šipku na neexistující pobočku.

U Jetstar přepážek byla velká fronta a online check-in nebyl možný. Tak jsme i my stáli. Jana si říkala, že je fronta celkem dlouhá, a jestli to stihneme. Aleš byl ale v klidu, a tak to neřešila. Fronta sice postupovala vpřed, ale ne zas tak rychle. Po nějaké době ale letušky cestující do Narity volali k business přepážce a odbavovali přednostně.

Žádné vážení kufrů s přesností na gramy se naštěstí nekonalo, vše proběhlo hladce a rychle. Vlastně nám nakonec batohy nevážili vůbec. V jedenáct jsme už mohli k security. Tam se Aleš při pohledu na letenky podivil boarding času - za 35 minut. Žil v domění, že máme spoustu času. Aspoň jsme se ale nestresovali.

Na security nám (konečně) zabavili nůžky na nehty, což nám přišlo úsměvné - máme za sebou celkem 12 letů (kdy ještě nepočítáme přestupy a další kontroly). Zkontrolovali jsme si nehty a s nůžkami se bez problémů rozloučili - se zabavením jsme totiž počítali od začátku, a naše kvalitní zůstaly proto v Praze. Vlastně jsme nečekali, že s námi doputují tak daleko.

Na letišti bylo pár obchodů, suvenýr jsme nakonec ale žádný nebrali. Sedli jsme si ke gatu 3 a čekali na výzvu. Mezitím si ještě rychle stahovali různé překladače z japonštiny a mapy.

Boarding začal se zpožděním, až po dvanácté. Nejdřív se ozvala výzva pro business třídu, a my si oblékli nohavice. Než jsme ale dopli druhý zip, už byl boarding všech. V letadle jsme pak ještě dlouho seděli, jelikož se řešil nějaký technický problém. Ve 12.45 jsme ale úspěšně odstartovali, k našemu štěstí směrem na jih. To totiž znamenalo, že my u levých okének budeme mít výhled na Velký bariérový útes. Mraky se držely jen nad městem a my si tak užili překrásné rozloučení s Austrálií. Jednotlivé útesy byly v moři krásně vidět a byly pěkně barevné.

Když jsme se vzdálili a nebylo už tolik na co koukat, Aleš se dal na horlivé upravování zápisků a dodělal další dva dny. Jana zbaběle usnula na jeho rameni. Kolem třetí hodiny východoaustralského času jsme přeletěli rovník, čímž skončilo naše cestování u protinožců. Ke konci skoro sedmihodinového letu jsme konečně dostali naše jídlo. Jen jsme zapomněli, že jsme si objednali zalévací polévku. Ale byla celkem dobrá. Když jsme si pak k čaji dali ještě vodu, Japonka nam dala vroucí a Evropan studenou. Tak jsme podruhé vylouhovali černý čaj. Venku mezitím zapadlo slunce a my tak do Japonska přiletěli po setmění.

V 18.45 místního, o hodinu posunutějšího času, jsme úspěšně přistáli v Japonsku na letišti Tokio Narita. Jelikož jsme neměli propisku, vyplňovali jsme imigrační formuláře až na místě a tím se dostali až na konec fronty. Trvalo asi 40 minut, než jsme přišli na řadu. Vše proběhlo v pořádku, otisky prstů i fotografie. Raději jsme deklarovali sušené meruňky a brusinky, které nám zbyly ještě z Austrálie. U přepážky nám ale řekli, že to je v pořádku. Když se nás na celnici ptali, proč Češi jedou z Austrálie, Aleš znaven cestou začal popisovat detailní důvody a úředník ho musel brzdit.

Pak začalo louskání cedulí a značek, a hledání latinských znaků. Letiště Narita je totiž asi hodinu jízdy vlakem od Tokia a Japan Rail Pass budeme aktivovat až za dva dny. Nakonec jsme zvolili Keisei Line, protože narozdíl od letištních expresů jede přímo k našemu hotelu. Po chvilce hledání jsme našli vstup a úspěšně si vystáli frontu na lístek. Při volbě "rychlý a dražší vlak" versus "pomalý a o ždibec levnější vlak" jsme zvolili pomalý. Chtěli jsme si ještě u přepážky JR (Japan Railway) vyměnit Rail Pass, ale přišli jsme 10 minut po zavíračce. Zavírali ale už ve 20:00.

Když jsme dorazili na nástupiště, zjistili jsme, že nám o minutu ujel vlak. Další jel asi za 20 minut. Měli jsme ale štěstí, byl to zrychlený vlak a jel přímo k našemu hotelu. Hotel je totiž u druhé stanice metra linky A, přičemž některé vlaky se v Tokiu v určitých stanicích mění v metro, projedou centrum pod zemí a pokračují pak zase dál za město jako vlak. Někdy se tak musí z vlaku na metro přestoupit, jindy ne. A náš vlak byl zrovna ten, co projížděl metrem. Cesta ale i tak trvala skoro hodinu a půl. Jana po několika stanicích obsadila sedadlo a podřimovala. Aleš hrdinně pozoroval noční Tokyo.

Když jsme z vlaku vystoupili, čekalo nás 8 stupňů, studený vítr a déšť. A my se včera koupali v moři při teplotách přes 30 stupňů! Docela šok. Rychle jsme se přesunuli s kapucemi do hotelu. Vypadal moc pěkně, skoro jsme se cítili nepatřičně s batohy a barevným sportovním oblečením. V tomto hotelu budeme dvě noci a zaplatili jsme si i snídani.

Krásné mladé Japonky nám s úsměvem daly klíče od pokoje v šestém patře. Pokoj je maličký, ale pěkný. Jsou v něm i dvoje přezůvky - do koupelny a pokoje, balené kartáčky na zuby s pastou, žiletky, hřebeny a jiné drobnosti. Záchod má vyhřívané prkénko a vestavěný bidet, jak to v Japonsku bývá. Na posteli bylo i lněné pyžamo, ve kterém jsme se vyfotili, ale spala v něm jen Jana, Alešovi bylo malé a těsné.

My si do pokoje jen dali batohy a vyrazili hledat večeři. Bylo před desátou, tak jsme vyrazili do deště hledat otevřený mekáč, protože jsme chtěli něco známého, rychlého a teplého. Slečna na recepci nám ještě půjčila průhledný deštník. Abychom v zimě nebyli dlouho, vyrazili jsme rázně ven. Ovšem opačným směrem. Tak jsme to zkusili znovu, rázně jsme v dešti pochodovali, opět špatně. Když jsme šli už asi 10 minut, objevili jsme klasický obchod, kde jsme si koupili balený burger, balený párek v rohlíku, salát s tuňákem a nějaký sladký dortík. Vše jsme si před půlnoci snědli na pokoji a k tomu přidali teplý matcha čaj. Museli jsme si ale zapnout topení, protože byla docela zima. Spát jsme šli před jednou hodinou ráno. Bez psaní zápisků a bez plánování.

Přes noc jsme si museli zapnout topení, protože byla docela zima. Vstávali jsme pak až v 7.30. Zatímco se Aleš myl, Jana skočila na recepci pro bento - snídani v krabičce. Cestou si vyšla schody a kochala se pohledem na nedalekou věž Sky Tree Tower a okolo jezdící vlaky.

K snídani jsme tedy měli kus smažené ryby, dva menší kousky kuřecích stehen, rýži, nějaké řasy, houbičky, nakládané puntíky, žlutou polosladkou vajíčkovou hmotu a sladké fazolky. Jídlo jsme jedli hůlkami a překvapivě bylo všechno svým způsobem dobré. K tomu instantní kafe, protože čaj jsme si vypili včera k večeři. Do města jsme vyrazili chvíli po deváté. Ve stejném hotelu budeme ještě jednu noc, takže jsme mohli jít jen nalehko, což bylo moc fajn.

Přešli jsme most přes řeku Sumida a kolem stanice metra Asakusa jsme došli až k první zastávce - chrámu Sensōji. Ještě před vstupem byla dlouhá ulička lemovaná krámky a vyzdobená pentlemi a lampiony. Do ní se vstupovali velkou zdobenou bránou Kaminarimon. Janě to místo připadalo povědomé, ale nebyla si jistá. Prošli jsme tedy uličkou, koukali do stánků a na konci dorazili k mohutné bráně Hozomon před chrámem. Hlavní budova chrámu byla velká a zdobená, kromě ní tu byl i klášter s vysokou pagodou, několik menších svatyň, pavilonků, bran a také malá japonská zahrada. Všude byly samozřejmě mraky lidí. I tak to místo ale mělo tu pravou japonskou atmosféru. Chrám Sensōji je totiž nejstarší buddhistický chrám v Japonsku - z roku 645. Prošmejdili jsme, co šlo a udělali mraky fotek. U budovy se záchodky byl strom s barevným podzimním listím a někteří lidé se zastavovali a fotili si to zákoutí. Trochu zvláštní, když měli v záběru toalety, někdy i s otevřenými dveřmi. Obešli jsme blok a nakonec se ještě vrátili do areálu k boční bráně, kterou jsme vynechali. Pak jsme se vrátili na stanici Asakusa a po chvíli přemlouvání z automatu dostali dvě jízdenky na metro na 24 hodin po 600 JPY. Neplatí sice na všechny linky metra - A, E, I a S provozuje jiná společnost - pro naše účely jsou ale vyhovující a o něco levnější, než jízdenka na celé metro za 900 JPY. Ta navíc platí jen v den zakoupení, zatímco ta naše opravdu 24 hodin, takže ji můžeme ještě využít zítra ráno pro cestu na nádraží.

Nastoupili jsme do metra a hned na začátek si dali rozcvičku z orientace ve velkoměstě, když jsme se linkami G, Z a C přesunuli na stanici Shin-ochanomizu, odkud jsme pak pěšky šli kousek k chrámu Kanda, který jsme si našli v mapce metra. Chrám byl pěkný, i když ne tak velký, jako ten první. Zato jsme tu ale byli svědky zajímavé situace, kdy kněz žehnal modrému historickému sportovnímu autu, které bylo zaparkované na prostranství před chrámem a po rituálu s hřmotem odjelo. My se vrátili k metru a cestou se stavili v obchodě 7-11 (seven-eleven), kde jsme si vybrali nějaké peníze v bankomatu bez poplatku a zároveň si koupili onigiri s tuňákem a pečivo k obědu. V blízkém parku jsme to všechno rovnou zdlábli.

Potom jsme přejeli pár stanic linkou C na Nishi-Nippori a odtud šli kousek pěšky k dalšímu bodu programu - hřbitovu Yanaka. Těsně před ním jsme po pěším mostě Momiji přecházeli nad nádražím, takže jsme se chvilku zdrželi a pozorovali provoz vlaků. Hřbitov samotný pak byl asi něco jako náš Slavín na Vyšehradě. Ale mnohem, mnohem větší. Hned u vstupu byl moc hezký chrám Tennoji. Chvilku jsme se procházeli uličkami a objevili hrob posledního japonského shoguna, který zemřel v roce 1913. Zaujala nás také výstavka různých stylů bambusových plotů, roztroušená na několika místech po hřbitově.

Na mapce jsme měli kreslených poměrně dost chrámů, ale na hřbitově jsme je nemohli najít. Až po chvíli jsme zjistili, že chrámy jsou roztroušené v uličkách blízké čtvrti, ve kterou hřbitov celkem volně přecházel. Žádný plot, prostě najednou skončily hroby a začaly nízké domky. Chvíli jsme se procházeli uličkami, ale moc chrámů jsme nenašli. Opět až po chvíli nám došlo, že většina zdejších chrámů je na soukromých pozemcích a ne ke všem se dá dojít. Někde jsme alespoň nakoukli přes plot.

Po nějaké době nás ale bloumání uličkami přestalo bavit, a tak jsme zamířili opět do metra a popojeli na stanici Machiya, kolem které projíždí jediná linka tramvaje v Tokiu - Sakura Tram. V metru jsme si všimli skupinky mladých šotoušů s foťáky, kteří evidentně na něco čekali. A opravdu, za chvilku stanicí projel vlak bez lidí, nepřišel nám ale na první pohled až tak zajímavý. Zastávka tramvaje byla hned u východu z metra, jen v tomto úseku trať moc tramvaj nepřipomínala. Byly tu dvě koleje vedené po štěrku a od silnice oddělené plotem. Jen délka nástupišť dávala tušit, že tu nejezdí běžný vlak. Chvilku jsme pozorovali provoz - jezdily celkem krátké sólo tramvajové vozy se vstupem vysoko - nástupiště tramvaje byla vysoká jako ta vlaková.

Poté jsme se vydali metrem zpět do centra podívat se na císařský palác. Linky metra, kterými jsme v Tokiu jeli, měly většinou 8 nebo i 10 vozů. Stanice jsou proto pořádně dlouhé a najít správný východ může být celkem oříšek. Nakonec jsme ale uspěli a před námi se otevřel pohled na rozlehlé prostranství před palácem. Areál paláce jinak je pro veřejnost nepřístupný, takže jsme jen obešli vodní příkop a udělali pár fotek vstupních bran a mostů k nim. Nevěděli jsme ale, že pro veřejnost jsou přístupné Východní zahrady. Zjistili jsme to až na místě, bohužel zároveň s tím, že asi před půl hodinou zavřeli. Z prostranství před palácem byl ale krásný výhled na vysoké budovy v okolí, které se zvolna začínaly rozsvěcet.

Protože už se šeřilo, vydali jsme se pěšky mezi obřími domy k nádraží. Domy byly vysoké, skleněné, ale nikde žádné křiklavé reklamy. Bylo vidět, že v téhle čtvrti se spíš pracuje, než baví. Zajímavý byl jeden starý cihlový dům, zřejmě chráněný, nad kterým byl postavený moderní věžák s kancelářemi. Prostě ve spodních patrech věžáku byla díra, ve které byl ten starý dům, obklopený tím novým. V zadní části byly obě stavby propojené.

Na nádraží jsme hned u vchodu objevili kancelář, kde se dal vyměnit Japan Rail Pass za dovezený voucher, takže jsme si ho vyměnili, s platností od zítřka. Rovnou nám i rezervovali místa na zítřejší Shinkansen. Pak jsme se vrátili do metra a popojeli k budově parlamentu, která na mapě vypadala moc pěkně a říkali jsme si, že by mohla být pěkně nasvícená. Na místě nás ale přivítal vysoký plot a i když jsme si budovu dokola obešli, nenašli jsme místo, odkud by bylo pěkně vidět. I když zdálky se zdálo, že minimálně část nasvícená je.

Vyrazili jsme tedy k poslednímu bodu dnešního plánu - Shibuya Crossing. Cestou ale Jana objevila, že nedaleko od Shibuyi probíhá Google Pixel Illumination, přičemž show měla za pár minut začínat, takže jsme nakonec ještě popojeli na stanici Meiji-jingumae. Než jsme se ale vymotali, stihli jsme jen posledních pár minut. 150 stromů podél dlouhého bulváru bylo omotaných bílými světelnými řetězy a s hudebním doprovodem se různě měnila jejich jasnost v různých místech, například na nich předváděli světelné vlny. Protože jsme měli hlad a v horní části ulice bylo dost restaurací, řekli jsme si, že se tu najíme. Opět jsme hledali mekáč nebo něco podobného, chtěli jsme být rychlí. Nic vyhovujícího jsme sice nenašli, zato jsme ale našli restauraci s Rámenem za rozumnou cenu a s anglickým menu. Chvilku jsme se rozmýšleli a nakonec vlezli dovnitř. U vchodu jsme si vybrali a předem zaplatili, obsluha nás pak usadila na barové židličky s výhledem do ulice, což bylo fajn. Rámen nám moc chutnal, byť nejsme znalci, že :) Dojedli jsme tak akorát, abychom stihli další show. Tentokrát jsme se přesunuli k reproduktoru a užívali si světelné představení.

Když světelná show skončila, přesunuli jsme se jednu stanici metrem na Shibuyu. Našli jsme východ směrem ke světoznámému přechodu a když jsme k němu přišli, nedalo se dělat nic jiného, než jít s davem přes něj. Během přecházení jsme si všimli prosklené spojovací chodby mezi metrem a obchodním domem, odkud bylo na přechod krásně vidět z výšky. Kdyby to někdo náhodou nevěděl, tento přechod je proslulý tím, že když přijde řada na přecházení, svítí zelená do všech směrů a je možné jít i přes křižovatku. K tomu si přidejte extrémní davy lidí a je hned jasné, že tohle místo stojí za to chvíli pozorovat, ideálně z výšky. Přesunuli jsme se tedy do spojovací chodby a chvíli pozorovali mumraj dole. Navíc jsme si všimli infocentra, udělaného ze starého vozu metra či vlaku, bylo ale už zavřeno.

Metrem linky Z jsme pak přejeli přes celé město až pod věž Tokyo Skytree a vyvezli se několika eskalátory až pod věž. Město sice vidět nebylo, věž byla ale vidět krásně a byla hezky nasvícená. Taky tam měli několik stánků jako vánoční trhy a u nich několik celkem vtipných figur santy se sobem, popíjejících pivo a punč. Chvíli jsme pozorovali, jak jezdí nasvícené rychlovýtahy ve věži a pak vyrazili zpátky k hotelu. Vtipné bylo, že zatímco jsme byli pod věží, někdo přehodil směr eskalátorů, takže jsme po nich sjeli zpátky dolů. Byl tam totiž jen jeden eskalátor u každého schodiště.

Zanedlouho už jsme byli v hotelu. Než jsme šli spát, museli jsme ale ještě vymyslet program na další den, což nám opět trvalo až do půlnoci.

Ráno šla Jana zase pro snídani, zatímco se Aleš kachnil. Tentokrát bento obsahovalo trochu jiné dobroty. Mysleli jsme si, že jsme dostali méně masa, než včera, pak jsme ale objevili masovou kuličku v těstíčku a také že ty malé kousky zeleniny na rýži vlastně mají oči a jsou to malé rybičky :)

Po deváté jsme opustili Amanek Hotel, usměvavým Japonkám předali kartu a vyrazili přes řeku k metru. Na přechodu jsme chytili skupinku studentů, kolem kterých bylo trochu těžké projít, jak tvořili hlouček. Nakonec jsme ale úspěšně zapluli do metra a nastoupili na naši linku G, akorát včas. Po pár stanicích nám došlo, že ještě asi neskončila ranní špička a hlavně že tenhle vlak jede na Shibuyu. Vlak se začal nepříjemně plnit a začalo to vypadat jako to občas bývá k vidění v televizi. Jen pány v rukavičkách, presující lidi do vozů jsme neviděli. My byli usazení stranou hlavního davu s batohy v rukou, takže jsme měli celkem pohodlí, problém ovšem byl, že za pár stanic jsme potřebovali vystoupit. Něco podobného už Aleš zažil v Praze po povodních v tramvaji a tam přejel o tři stanice, než se mu podařilo dostat ven. Tady se ale v mase těl najednou nějakým způsobem vytvořila ulička (nejspíš i protože první šla Jana) a během chviličky jsme byli i s batohy venku. Nevěřili jsme. Přestoupili jsme na linku M a popojeli jednu stanici k nádraží. Tady už bylo na nástupišti i ve vlaku celkem volno.

Na nádraží jsme byli o chvíli dřív, a tak jsme mohli ještě pozorovat čilý ruch a přijíždějící a odjíždějící shinkanseny. Náš vlak Yamabiko 207 už nějakou dobu stál u nástupiště, nastoupit jsme ale mohli až těsně před odjezdem. Trochu nepochopitelně mají Japonci na nástupišti značené číslo vozu, ale už ne pro jaká čísla sedadel je lepší jaký vchod. Samozřejmě, že jsme tak nastoupili tím na druhé straně a museli se prodírat přes celý vůz. Hodně shinkansenů má uspořádání sedadel 2+3, my dnes chytli tu dvojku, takže fajn.

Pro Aleše to byla první jízda rychlovlakem s patřičně si ji užíval. Jen ze začátku to moc rychlovlak nebyl - po Tokiu jsme jeli rychlostí kolem 100 km/h a asi za 10 minut jsme znovu zastavovali ve stanici Ueno. Pak jsme se ještě chvíli proplétali centrem Tokia stovkou, nicméně pak jsme konečně pořádně zrychlili. Tenhle shinkansen ale nepatřil k nejrychlejším, maximálně Jana naměřila na mobilu něco přes 230 km/h. Překvapilo nás, jak často jsme zastavovali - každých 15 až 20 minut. Byl to spíš takový shinkansenový courák. I tak to byl ale zajímavý pocit, jet tak rychle. Po 50 minutách jsme vystoupili ve stanici Utsunomiya a přestoupili na lokální elektrický vlak do našeho dnešního cíle - horského městečka Nikko. Během přestupu jsme viděli pár jiných shinkansenů, které naší stanicí projížděly plnou rychlostí. To byl celkem hukot. Vlak do Nikko pak už byl celkem obyčejný, třívozový a sedělo se bokem. Po dalších asi 40 minutách jsme se konečně octli v Nikku. Nejdřív jsme našli naše ubytování "Nikko Park Lodge Tobu Station" a nechali si tam batohy. Chrámová oblast je ale od nádraží vzdálená 2,5 km do mírného kopce, proto jsme chtěli jet autobusem. Nevěděli jsme ale, kde koupit jízdenku, tak jsme šli do infocentra, kde ovšem pán moc neuměl anglicky a než jsme se domluvili, nejbližší autobus nám ujel. Vtipné bylo, že jsme do toho infocentra šli úplně zbytečně, protože autobusy fungují tak, že člověk nastoupí a vezme si lístek s číslem nástupní zastávky. Během cesty se na displeji uvnitř ukazují čísla nástupních zastávek a pod nimi kolik peněz bude třeba zaplatit při výstupu v následující zastávce. Řidiči pak člověk dá lístek s číslem a vhodí patřičný obnos do kasičky. My jeli jen pár zastávek k mostu Shinkyó Bridge, což nás stálo za oba 400 JPY.

Most je jedním z místních lákadel, je posvátný a říká se o něm, že ho postavil bůh Jinja-Daiou ze dvou hadů, které měl omotané kolem ruky. Proto se mu občas říká i "Hadí most". Pochází z roku 1636, i když od té doby byl mnohokrát upravován. Veřejnost přes něj smí přejít teprve od roku 1973. Za vstup se platí 300 JPY. Kousek vedle ovšem vede most silniční, odkud se dá krásně fotit a dá se tudy i projít k chrámům, takže za vstup na most Shinkyó jsme neplatili.

Po schodech jsme vystoupali na prostranství před chrámem Rinnoji a koupili si kombinovaný lístek do něj a také do mauzolea Taiyuin za 900 JPY pro jednoho. Nejdřív jsme prošli celkem krátkou trasu hlavním chrámem Sanbutsudo, kde nejzajímavější byly tři velké zlaté sochy budhů. Pak jsme prošli kolem vstupu do chrámu Toshogu, zapsaného v UNESCO, a kolem chrámu Futarasan Jinja. Před vstupem do mauzolea nás ještě zaujal menší chrám Jogyodo, kam byl volný vstup. Zuli jsme si tedy boty a prohlédli si interiér. Krásně to tam vonělo vonnými tyčinkami. Pak už jsme zamířili k mauzoleu, kde jsme ovšem museli ještě vyřešit menší problém, jelikož se Janince podařilo někde ztratit jednu z našich vstupenek. Naštěstí to hned napravila tím, že obsluze u vstupu ukázala fotku obou vstupenek na mobilu a stvrzenku na dva lístky a oni nás naštěstí nechali oba projít.

Do mauzolea se prochází hned třemi branami: Niomon, Nitenmon a Yashamon. To má dokazovat, jak mocný shogun je tu pohřbený. Běžně před vstupem bývá brána jen jedna. Všechny brány jsou bohatě zdobené, takže jsme čile fotili. Prošli jsme kolem příbytku služebníka Kaji Sadayoshiho zde pohřbeného shoguna Iemitsu. Obyčejně měli služebníci po smrti svého pána spáchat rituální sebevraždu a provázet tak svého pána do hrobu. Kajimu to ale nebylo dovoleno, a tak dožil v tomto domě u hrobu svého pána, kde mu připravoval denní jídla, jako by byl shogun stále naživu. Do tohoto domu ale nebyl vstup povolen, takže jsme pokračovali dál nahoru po schodech a kolem dvou krásně zdobených věží, jedné určené pro zvon a druhé pro buben. Prošli jsme poslední branou a před námi se objevila hlavní budova chrámu. Dovnitř jsme se museli zout. Interiér byl zdobené zlatem tak bohatě, že se mu říká zlatý pavilon. Vzadu za chrámem jsme objevili menší zlatem zdobenou bránu mauzolea, vedoucí k hrobu samotnému.

Blížila se pátá hodina, kdy většina zdejších chrámů zavírá. Stihli jsme to tedy tak akorát. A protože bylo ještě světlo, rozhodli jsme se se ještě projít k nedalekému vodopádu Shiraito. Cestou jsme narazili ještě na několik menších chrámů a svatyň. Cesta vedla krásným cedrovým lesem a byla dlážděná velkými kameny, po kterých se ale moc dobře nešlo. Vodopád byl pěkný, ale ne zas tak oslnivý. Stejně se pak jmenuje vodopád u Fuji. U něj ale bylo ještě schodiště, vedoucí k chrámu Takinoo. A protože jsme měli ještě čas, vydali jsme se tam. Byl to krásný lesní chrám. Sice nebyl tak krásně zdobený, ale zato jsme tu byli skoro sami. Byla tu červeně natřená brána, tři další větší budovy a několik menších svatyň. Krom toho i tři posvátné obří cedry, stojící v řadě těsně vedle sebe a zvané Tři sestry a také posvátný kámen, ke kterému se lidé modlí pro bezproblémové těhotenství či hladký průběh porodu. Nedaleko byl i pramen, odkud se prý bere voda pro místní saké. Byl ale pod sítí plnou listí, takže moc nebyl vidět.

Už se začínalo šeřit, a tak jsme pomalu zamířili zpět. Ještě jsme se krátce zastavili u malé svatyně u parkoviště a pak zvolili cestu zpět raději po místní silničce, abychom šli rychleji, než po kamenech lesem. Netrvalo dlouho a byli jsme zpět u mostu Shinkyó. To už padla tma. Nám už ale zbývalo jen ujít asi 2 kilometry městečkem k nádraží a přitom sehnat něco k večeři. Zarazilo nás, že ač jsme minuli asi tři otevřená květinářství, jedno holičství, dvě galerie a jeden obchod s domácími potřebami, jídlo se nedalo koupit nikde. Až těsně před nádražím jsme narazili na otevřený Family Mart, kde jsme si koupili snídani a nakonec i večeři. Chvíli jsme přemýšleli, jestli si koupit zalévací polévku, nebo si koupit večeři v ubytování. Nakonec vyhrála zalévačka, a to bylo dobře, protože v ubytování měli jen smažené burgery a podobné spíše západní pokrmy. Naproti tomu zalévačka byla japonská a chutnala líp, než ty naše. K ní jsme si dopřáli melounovou koblihu, na kterých tu celkem začínáme ujíždět, protože jsou moc dobré.

Z obchodu jsme byli na hotelu během chvilky, našli jsme naše batohy a ubytovali se. Pán naštěstí mluvil celkem dobře anglicky, takže jsme se domluvili. Pokoj byl na Japonsko nezvykle velký, byly v něm dokonce tři postele - manželská a obyčejná. Krom toho tam byla i kuchyňská linka, ovšem bez nádobí, jen s rychlovarnou konvicí. Pokoj byl ovšem řádně vymrzlý. Naštěstí tam byla klimatizace, která uměla topit, takže jsme si za nějakou chvíli už mohli sundat bundy :) Když se teplota začala blížit pokojové, dali jsme si naši polévku, umyli se a od sedmi do desíti večer řešili, co další den. Původně jsme se měli trochu projet vlakem, nicméně trať, kterou Aleš našel, byla uzavřená kvůli sesuvu půdy po deštích. Nakonec jsme se rozhodli zůstat ještě dopoledne v Nikku, podívat se na chrám, který jsme nestihli a po poledni vyrazit přes Tokio do další plánované destinace - Kamakury. Po desáté jsme ještě chvíli válčili se zápisky a pak šli spát. Mimochodem postel má i vyhřívanou deku, takže kromě klimatizace jsme si topili i zespoda.

Nasnídali jsme se, sbalili a před půl desátou vyrazili. Využili jsme možnost nechat si zadarmo přes den batohy v úschovně hostelu. Venku nádherně svítilo slunce a vynikly tak na obzoru hory, které by se daly vzhledově přirovnat k slovenským Roháčům, jen o trošku nižším. Nejprve jsme došli k nádraží a zarezervovali si místenky na dnešní shinkanzen. Podle jízdního řádu měl za 4 minuty jet autobus, tak jsme na něj čekali. Asi 15 minut. Pak už jsme se naštvali a šli pěšky na další zastávku, kde jsme akorát chytili další, který jel podle jízdního řádu za 15 minut. Na Japonsko tedy dost nic moc.

Už jsme věděli, jak to tu funguje s placením, takže jsme se ve vyhřátém autobusu více koukali z oken. Lepší počasí přineslo i lepší výhledy. Opět jsme vystoupili u posvátného mostu a vyrazili k poslednímu chrámu, který jsme včera neprošli - Toshogu Shrine. Tentokrát jsme od mostu šli trochu jinou trasou, abychom nechodili pořád stejně.

Koupili jsme si lístek, který byl o něco dražší, stál 1000 JPY. Vystoupali jsme schody k první zdobené bráně a prošli dovnitř. Už po malé chvíli jsme si byli jistí, že zůstat půlden navíc a vidět tenhle chrám byl dobrý nápad. Hned za branou se nacházela stáj pro posvátné dřevěné chrámové koně. Ty mají aktuálně dva a jeden z nich byl darován Novým Zélandem. Stáje jsou jedinou téměř nezdobenou budovou v areálu chrámu. Nachází se na nich ale série fresek s opicemi, obsahující různé výjevy, ze života moudrých opic. Jedním z výjevů je i světoznámá scénka se třemi opicemi, zakrývajícími si oči, uši a pusu - "See no evil, hear no evil, speak no evil". Na prostranství jsou také tři sklady, přičemž na jednom z nich se nachází řezba "Imaginated elephant" od řezbáře, který nikdy neviděl slona.

Dál jsme pokračovali ke schodišti před bránou Yomeimon, která má jednu z nejbohatších výzdob v Japonsku. Je na ní nespočet malých či větších řezeb a je vykládaná plátkovým zlatem. V dopoledním slunci zářila jako drahokam. Před branou stojí dvě rovněž bohatě zdobené věže - jedna pro buben a jedna pro zvon. Ještě před schodištěm nás odchytila paní, jestli nechceme fotku, že nás vyfotí i na náš foťák. Tak jsme se trochu ďábelsky nechali vyfotit, ale hotovou fotku od nich si nekoupili.

Ještě chvíli jsme obdivovali zlatou bránu a pak prošli dovnitř před hlavní budovu chrámu, jehož vstupní brána je také zdobená zlatem, ale už ne tak bohatě. Po levé straně jsme si krátce prohlédli sklad, ve kterém spočívaly tři bohatě zdobené přenosné oltáře, používané při poutích. Na opačné straně jsme objevili bránu Sakashitamon, která vede k dlouhým schodům, vedoucím k hrobu shoguna Ieyasu, prvního z rodu Tokugawa. Nad branou se nachází řezba spící kočky, která je jednou z místních atrakcí a symbolizuje roky klidu a míru za vlády tohoto shoguna, jimž předcházela léta občanských válek. Překvapilo nás, jak je řezba maličká. Schody za branou jsme vylezli a v lese na jejich konci objevili pomerně malý areál, sestávající z chrámu, kde se mohl modlit jen shogun, když byl zrovna na návštěvě, a hrobu samotného. Ten je tvořen kamenným podstavcem a malou pagodou ze slitiny zlata, bronzu a stříbra.

Vrátili jsme se zpátky k hlavní budově chrámu, zuli si boty a podívali se dovnitř. Pak jsme se začali vracet ven z areálu, ale všimli jsme si budovy po levé straně od vstupní brány, kterou jsme předtím vynechali. Ukázalo se, že se tam dá po zutí bot také vejít a že interiér obsahuje velikou stropní malbu Plačícího draka. Ten se tak jmenuje kvůli charakteristickému cinknutí, které se díky akustice místa ozve, když se udeří dřívky o sebe pod místem, kde má drak oči. Tohle bylo jediné místo v areálu, kam se smělo jen s průvodcem, který sice mluvil hlavně japonsky (pár anglických slov k našemu překvapení ale také utrousil), zato nám ale rovnou předvedl onen zvuk Plačícího draka. Tím jsme prošmejdili všechna přístupná místa chrámového areálu a zamířili ven.

Protože do odjezdu našeho vlaku zbývalo ještě docela dost času, vyrazili jsme na další místo, které jsme si včera vyhlídli - Kanmangafuchi Abyss. Cestou jsme si u mostu přes řeku dali lehký oběd. Soutěskou samotnou protéká řeka Daiya a krom peřejí je tu možné najít přes 70 sošek Jizo s červenými pletenými čapkami, stojících v jedné řadě podél řeky v délce několika set metrů. Velmi fotogenické místo, kde navíc narozdíl od chromového komplexu nebylo tolik lidí. Soutěsku jsme si celou prošli a pak už byl tak akorát čas vyrazit na vlak.

Ve dvě už jsme byli na nádraží. V klidu jsme vysedávali na sluníčku na lavičce, ochutnali matcha čokoládu (mňam!) a pak se přesunuli na nástupiště. Ve 14.37 nám přijel vlak Nikkó Line, se kterým jsme jeli zpět do města Utsunomiya. Vlak byl celkem prázdný, seděli jsme na lavici sami. Většina dalších lidí pospávala. My si užívali výhledy na hory a osvětlenou krajinu. Po necelé hodině jízdy jsme přistoupili na shinkanzen. Moc projíždějících vlaků ale během přestupu nejelo, hlasité dunění jsme slyšeli jen jednou, když jsme byli v podchodu. Náš vlak Yamabiko dorazil na čtvrtou kolej a my tentokrát stáli u správných dveří, takže jsme naše sedadla našli hned. Tentokrát byl shinkanzen celkem plný, byl to nějaký starší typ s užšími židlemi a menšími okénky. Když jsme si ale sklopili sedadlo, bylo nám pěkně. Seděli jsme vedle sebe na trojce u okénka, vedle nás byl ještě nějaký cizí Japonec.

Do Tokya jsme dorazili, když už zapadlo slunce. Mrakodrapy se koupaly v červánkách a kanceláře se rozsvěcovaly. Na přestup na další vlak jsme měli asi deset minut, naštěstí jsme úspěšně v tom mumraji našli správnou kolej. Byl to zrychlený vlak do Odawary a byl dost plný, takže jsme stáli. Batohy jsme dali na poličky, aby nepřekážely. Stanici před naším cílem byl vlak tak nacpaný, ze jsme si nebyli jisti, jestli vystoupíme. Aleš proto vystoupil s davem, aby se pak vrátil blíže svému batohu. Po tomto promyšleném tahu ale do vlaku nastoupila jen hrstka lidí, takže bychom se k batohu dostali úplně normálně :)

Vystoupili jsme v Totsuce a trochu nervózně čekali na vlak - předchozí vlak měl totiž asi 4 minuty zpoždění a odjížděl v dobu, kdy jsme měli jet my. Dokonce to chvilku vypadalo i na poruchu, jelikož se vlak rozjel a opět zastavil. Nakonec ale úspěšně zmizel a jeho místo zabral náš modrý vlak do Zushi, kterým jsme jeli do města Kamakura. Opět jsme stáli, ale místa jinak bylo dost.

Venku byla zima, tma a foukal studený vítr. Asi 8 stupňů. Ve městě ale i tak panoval čilý ruch, všude spousty lidí. Ubytování jsme měli asi 200 metrů od vlaku. Chvilku jsme Villa Sacra hledali - v ponuré a úzké uličce byla na zemi malá osvícená cedulka, že máme vstoupit do dřevěných vrat. Opět jsme se zuli a opět nás čekalo úplně jiné ubytování. Naštěstí slečna uměla pěkně anglicky, vše nám vysvětlila. Jsou tu dvě společné koupelny a dva záchody, malý prostor na sezení, kde si můžeme udělat čaj. Pokoj je taky maličký, ale máme postel s nebesy a každý svou peřinu. Naproti posteli je velká malba na stěně - páv a květiny.

Abychom si moc nezvykli na příjemné teplo (v pokoji byla zapnutá klimatizace a hřála), vyrazili jsme hned zase do města ulovit něco k snědku. První zastávka byla v Seven-eleven, kde mají bankomat bez poplatků. Rovnou jsme nakoupili i na snídani. Obcházeli jsme pak restaurace a nakonec si vybrali jednu japonskou, kde slibovali menu v angličtině.

Sestoupili jsme po schodech do restaurace, zuli si boty a uklidili je do skříněk. Dostali jsme tablet s nabídkou a byli usazeni do jedné z "kójí". U stolu jsme byli jen my dva, okolo byl bambusový závěs. Dlouze jsme vybírali a nakonec si dali konev čaje, nudle s něčím, smažená kuřecí stehna a nějaké knedlíčky. Oba jsme se z toho najedli krásně, a hlavně každé jídlo bylo pohárem chutí. Zázvor v nudlích, pikantní omáčka ke knedlíčkům, skvělé okořeněné kuře. Olizovali jsme se až za ušima.

Po osmé jsme pak zamířili zpátky do ubytování rozmýšlet zítřejší plán. Chtěli jsme k Fuji, ale tam neplatí Rail Pass. Hlavně tam ale nedávný hurikán poničil tratě, takhle místo vlaků a lanovek jezdí autobusy a taxíky. Cena ale kvůli provizornosti nikde není k dohledání. Alespoň jsme ale konečně zveřejnili fotky a zápisky z potápění v Austrálii, na které už se někteří těšili :) O brzkém spánku ale opět nebyla řeč.

Ráno jsme si přeskládali sedátka, abychom se vešli se snídaní do pokoje. Dali jsme si opět nakoupený mix že včera, onigiri, salát a nějakou sladkou krémovo-čokoládovou věc. Alešovi se zalíbil hiking trail, co Jana našla v jednom z letáčků, tak jsme se shodli, že ho zkusíme.

Po půl desáté jsme vyrazili na nádraží nechat si ve skříňce batohy. Zaplatili jsme 500 yenů na celý den a mohli si tak dnešní procházku užít bez těžkých zavazadel. Dokoupili jsme zásoby a vyrazili zdobenou ulicí Wakamiya Oji lemovanou sakurami ke komplexu svatyně Tsurugaoka Hachiman-gū. Cesta k ní vede přes vícero bran Tóry. Jde se přes most a nalevo i napravo jsou malé rybníky. Nahoře u svatyně nás zastavili dva Japonci. Jeden chtěl udělat fotku s chrámem, druhý s Janou :)

Moc jsme se ale nezdržovali, protože svatyně mají omezenou otevírací dobu a s dlouhými přechody po turistických trasách bychom nemuseli vše stihnout. Vydali jsme se proto rovnou po hlavní silnici k prvnímu placenému chrámu Hokokuji. Tento chrám je známý především díky bambusovému lesu, skrze který vede kamenná stezka. Za příplatek 600 JPY se dá ke vstupence pořídit i matcha čaj v malém pěkně zdobeném přístřešku. My si ale dopřáli jen vstup za 300. Kromě bambusů je u chrámu i malá zahrada se sochami a rybníčkem. Krásnými, více než 2000 bambusovými stromy jsme se kochali bezmála hodinu. Překvapilo nás ale, jak je bambusový lesík malý. Stromy rostly poměrně hustě, takže projít na druhou stranu byla otázka ani ne minuty. Bylo tu taky poměrně dost lidí, hlavně školáků. I tak to byl ale skvělý zážitek.

Cestou k dalšímu chrámu jsme nahlédli do parku Yohfukuji. V roce 1967 tu objevili pozůstatky starého chrámu z roku 1192. Mnoho z něj nezůstalo, jen část základů, ocenili jsme ale pěkné vizualizace místa v dobách jeho slávy. Přečetli jsme si jen dvě cedule a pokračovali. Město Kamakura a jeho okolí je poseto nesčetným množstvím chrámů a svatyň, že není možné si je všechny projít v jednom dni.

Chrám Zuisenji jsme v plánu původně neměli. Kousek od něj měl totiž konečně začít náš vytoužený hike. Už z dálky jsme u něj ale viděli ceduli "Danger, do not enter". Cesta je totiž po tajfunu uzavřena. Tou dobou jsme doufali, že jen část. Každopádně jsme si řekli, že když už jsme tu, podíváme se do chrámu. U vstupu do něj seděl v budce postarší pán, který nám prodal lístky a ptal se na národnost. Měl totiž připraveny základní fráze snad ve dvaceti jazycích. V češtině ale ne.

Do chrámu vedly dvoje kamenné schody - jedny zřejmě původní úzké, druhé novější a širší. Chrám je známý pro svou zahradu a také kamennou zahradu, která se nachází za hlavním chrámem. Na podzim toho samozřejmě moc nekvete, ale podzimní listí dodalo zahradě krásnou barvu i bez květů. Také se v zahradě nacházela kamenná svítilna se srdíčky. Cestou zpátky kolem budky na nás onen postarší pán zavolal a šťastně se s námi za pomoci google překladače česky rozloučil.

Jelikož byl hiking trail skutečně fail, museli jsme zpátky přes hlavní silnici. Další nástup na hike byl kousek vedle zřícenin chrámu Yohfukuji, tak jsme si alespoň vyšli schody a měli krásný výhled na vykopávky. Před dalšími schody už ale byla opět páska Stop. Takže ani tudy to nešlo.

Pokračovali jsme tedy dále po silnici. Cestou jsme se opět nechali zlákat kolemstojící svatyní Kamakura-gū. Velká bílo červená brána Tóry nás zvala dál. Až zpětně jsme se dočetli, že za svatyní je malá jeskyně o 12 m², ve které byl 9 měsíců vězněn rival tehdejšího shoguna.

V uličkách po cestě jsme viděli spoustu dalších krásných míst, vystoupali jsme po silnici do kopce a za chvíli se ocitli u chrámu Kencho-ji. Zaplatili jsme si vstup a prošli si téměř vše. Vynechali jsme ale průchod druhou hlavní bránou, o které se říká, že když jí člověk projde, zbaví se závislostí, posedlosti a silné touhy. A to jsme s Alešem riskovat nechtěli :) Do některých domů se dalo vstoupit a bez focení se podívat na interiér. Boty jsme zouvali až u nejvzdálenější budovy. K našemu překvapení jsme si boty měli vzít s sebou do igelitového pytle. Mysleli jsme si proto, že je budova průchozí. Důvodem ale byl zvýšený výskyt krádeží především dámské obuvi :D

Ke komplexu patřil i další buddhistický chrám, na který vedla ona zavřená trasa. Tam jsme ale nešli, byla by to dost velká zacházka. Místo toho jsme si vyběhli krátké schody k bližšímu chrámu Shoto-in.

Jelikož nám paní pokladní řekla, že i druhá část hiku je zavřená, nezbývalo nám, než i zbytek dne strávit chozením po městských silnicích. Když jsme prošli ulicí nahoru a zase dolů přes nízký průsmyk, došli jsme ke kolejím, kde také stála nějaká malá svatyně. Byl u ní pán a nabídl se, že nás vyfotí. Také nám dál letáček na chrám Gokokuji. Vypadal, že by nás tam rád vzal. My jsme se domlouvali, že chceme jít ještě do Kotoku-in k velkému Buddhovi. Pán se zaradoval, prý je to cestou. Řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé.

Chrám měl zvláštní křivou bílou střechu a byl celkem nový. Když už jsme si mysleli, že pána opustíme, přivolal si k sobě jakousi ženu. Ta mam nabídla bez poplatku prohlídku interiéru. Tak jsme vešli dovnitř chrámu, sedli si na první lavici ke zlatému oltáři a paní nám vyprávěla o chrámu a buddhismu. Dostali jsme fonetický překlad buddhistické mantry "Nam Myoho Renge Kyo". Když nás ale paní poprosila, jestli se s ní nechceme pár minut modlit, Jana zasáhla s informací o tom, že je to milé, ale že nám brzy zavírá poslední cíl našeho dne, a že ho fakt chceme vidět. Když jsme chrám opustili, dostali jsme ještě hrst papírových origami jeřábů.

Nasadili jsme rychlé tempo. Prošli jsme centrem Kamakury, skrze dva krátké silniční tunely a najednou už byli na místě. Chrám Kotoku-in je známý hlavně obrovskou bronzovou sochou Buddhy, vysokou přes 11 metrů. Původně socha z roku 1252 stála v chrámu, ten byl ale opakovaně ničen tajfuny a tsunami. Proto od konce 15. století stojí socha pod širým nebem. Za 20 yenů se dalo vstoupit do sochy po malém schodišti. Dvěma otevřenými okny na zádech Buddhy svítilo do interiéru mdlé světlo. Byl to zajímavý pohled, dívat se na sochu zevnitř. Je vytvořena z 30 bronzových dílů a zevnitř bylo vidět, jak se díly k sobě spojovaly. Obešli jsme si sochu dokola, krátce si prošli zbytek nevelkého chrámového areálu a pokračovali dál.

Zbylo nám ještě trochu času do setmění, tak jsme došli k místu, kde měla být podle mapy nějaká zajímavá jeskyně. Bohužel se ukázalo, že jeskyně se nachází v placené části areálu chrámu Hase-dera. Zvažovali jsme, jestli zaplatit, protože zavírali za 40 minut. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme.

Jeskyni Bemten-kutsu jsme prošli jako první, jelikož poslední vstup byl za 15 minut. Hned jsme věděli, že jsme udělali dobře. Jeskyně byla krásně provoněná tyčinkami a bylo v ní příjemné ticho, bylo slyšet pouze kapky vody dopadající na zem. Místo bylo osvětlené pouze svíčkami a ve výklencích byly malé sošky. Nízkou chodbou se pak šlo do další části, kde byl nespočet malých figurek božstva Benten.

Spokojeni, že jsme stihli jeskyni, jsme si procházeli krásnou zahradu, vyšli schody k chrámu a muzeu. Vstoupili i dovnitř a viděli tak velkou zlatou sochu Buddhy. Bohužel jsme ale o pár minut nestihli vstup k vyhlídce na kopci na město a moře. Na druhou stranu, celý tento komplex byl oproti plánu navíc, takže jsme se spokojili s vyhlídkou o něco nižší u chrámu. Rychle se stmívalo a my si prošli zbylé otevřené části. Odcházeli jsme jako jedni z posledních.

Zpět na nádraží v Kamakuře jsme jeli vlakem místní soukromé železničky. Nejdřív nám ale těsně ujel. Došli jsme skoro k nádraží, stačilo přejít koleje. V tu chvíli ale začal přejezd blikat a zvonit. A tak jsme měli krásný výhled na náš ujíždějící vlak, který ve stanici stál cca 10 metrů od nás. Naštěstí jel další za chvilku, a ten už jsme stihli.

Na nádraží jsme si vyzvedli batohy a nasedli do vlaku do města Ofuna. Tady jsme nemuseli hledat spoj, jezdilo to každou chvíli a vše stejným směrem. V Ofuně jsme přestoupili na lokálku do Odawary. Z nádraží jsme pak vyrazili rovnou do ubytování. Vchod byl ale z druhé strany ulice a nikde žádné číslo nebo název. Nakonec jsme ale náš Hinode Ryokan našli. Otevřeli jsme si posuvné dveře, zuli boty a obuli si připravené pantofle. Po chvíli vyšel pán a jednoduchou angličtinou nás poslal do společné místnosti. Tam jsme zaplatili a dostali výborný zelený čaj, který nás krásně na chvíli ohřál - venku byla celý den celkem zima, asi 8 stupňů. Ukázali nám společné záchody a koupelnu s horkou vanou. Náš pokoj je v patře. Většinu pokoje pokrývá postel, skoro se nám na volná místa ani nevešly batohy. Naštěstí ale v pokoji byla klimatizace, takže i teplo. Ubytování má více než stoletou historii.

Když jsme se trochu ohřáli, vyrazili jsme do města nakoupit. V Seven eleven jsme dokoupili zásoby na večeři a snídani. Na pokoj jsme si vzali šálek zeleného čaje a snědli si večeři u malého stolku, sedíce na modrých polštářích. Po jídle jsme si vzali připravenou yukatu a ručník, a šli do koupelny. Na celý komplex je jedna malá koupelna - jedna vana a jedna sprcha. S Alešem jsme se vyměnili. Nejdřív se umyla a následně naložila do horké lázně Jana, potom i Aleš. Moc příjemné po celém dni chození. V pokoji jsme pak ještě hledali alternativy programu, protože podle dnešní zkušenosti s uzavřeným trailem se spíše přesuneme někam, kde tajfun neřádil. Opět jsme tak ale šli spát po půlnoci.

Spalo se krásně, jen ráno už byly výrazně hlasitější zvuky z ulice, které Aleše vzbudily. Jana vychována Žižkovem spala bez problémů. Po budíku se Aleš zašel umýt a naložit se do lázně. Jana zatím připravila gurínu tý (green tea) a nechala si ohřát bento krabičku. Vše jsme si snědli v pokoji u nízkého stolku na polštářkách. Nijak jsme nespěchali a vyrazili v půl desáté. Když jsme se obouvali, vyšli ze svých pokojů oba hostitelé, klekli si a pak se nám klaněli až na zem.

S batohy na zádech jsme si nejdřív na nádraží rezervovali lístky na dnešní vlaky. Aleš byl pak chvíli smutný, jelikož neřekl, že chceme sedět spolu a dvakrát máme sedadla C a D, což by znamenalo, že bychom seděli od sebe přes uličku a ani jeden u okna. Venku ale nádherně svítilo slunce a to nám brzy trochu zvedlo náladu.

Prošli jsme se k hradu Odawara. Prošli jsme si areál, zahradu, rybníky, opice. Rezervovali jsme si na procházku kolem hradu asi hodinu a to celkem stačilo. Poté jsme nakoupili jídlo a spěchali na shinkansen Kodama z Odawary do Mishimy. Tentokrát jsme si nedělali rezervaci, protože cesta trvala 16 minut. Takže jsme poprvé použili nerezervované vozy, které v shinkansenech také jsou. Kupodivu jsme místo našli, jen ne u okna, což ale na těch pár minut nevadilo. V Mishimě jsme měli 6 minut na přestup na lokální vlak Tokaido Line do města Fujikawa, nádraží bylo ale malé, takže to nebyl problém.

Z lokálního vlaku jsme pak měli krásný výhled na horu Fuji a její krásně zasněžený vrchol. Podle předpovědi bylo po delší době slunečno, a proto jsme měli ten nejúžasnější výhled, jaký jsme si mohli přát. Předpověď také hlásila, že další dny, minimálně do 24.12. budou okolo Fuji mraky. Na jedné stanici k nám přistoupilo celkem dost lidí. Po chvíli jsme zjistili, že už nemáme zadní část vlaku, do které jsme původně nastoupili. Dostali jsme trochu strach, že se vlak rozdělil na dvě části a my jedeme špatně. Naštěstí podle GPS jsme jeli správně a žádné sjetí z trati se nekonalo.

Vystoupili jsme v úplném zapadákově - malé staničce Fujikawa. Když jsme opustili nádraží a prošli pár domky, narazili jsme na obří cementárnu a sklady. Po menším bloudění jsme se nám ale podařilo je obejít a dostat se k mostu shinkansenu s dokonalým výhledem na horu Fuji a řeku Fuji. Chvilku to vypadalo, že se budeme muset spokojit s fotkami "hora Fuji pod mostem pro shinkanzeny", naštěstí se ale pochybná zahrádkářská kolonie se spoustou cedulí v japonštině dala projít až ke břehu řeky. Kde končila rozumná cesta, tam jsme nechali batohy. Pouze s foťákem a malou taškou jsme seskákali po kamenech do říčního koryta a pokračovali po písku a kamení dále, až jsme našli to správné místo. Dávat si oběd s výhledem na zasněžený vrcholek Fuji bez mráčků a na projíždějící rychlovlaky, paráda. Tak jsme tam tak seděli, slunce nás hřálo na zádech a užívali jsme si tu scenérii. A taky jsme fotili a natáčeli. Alešovi se tady splnil další z jeho snů - odněkud mimo nádraží sledovat jak jezdí rychlovlaky. Nečekal ale, že si ten sen splní zrovna v Japonsku sledováním shinkansenů a s tak parádním výhledem.

Přibližně po hodině jsme se museli vrátit na nádraží, abychom stihli dřívější vlak do další destinace. Všimli jsme si totiž, že ve spojení nalezeném na hyperdia.com máme na přestup z lokálního vlaku na shinkansen pouze 2 minuty, a to se nám nechtělo pokoušet. Našli jsme si proto dřívější spoj, aby byla rezerva větší. Tři minuty jízdy stejnou lokálkou na stanici Fuji, pak jsme přestoupili na "Limited Express Wide view Fujikawa 8", což byl nakonec celkem normální rychlík po standardní trati do Shizuoky. K naší radosti sedadla C a D byla u sebe - vlak měl totiž konfiguraci 2+2. Jelikož byla ale sedadla do protisměru jízdy, rozhodla se Jana sedadla otočit. Šlo to ale tak snadno, že než se nadála, už sedadlo ohrožovalo cestující sedící za námi. Podařilo se jí ale úspěšně sedadlo otočit a zbytek cesty jsme jeli sice čelem k onim lidem, ale po směru jízdy.

V Shizuoce jsme přestoupili na shinkansen Hikari. V něm jsme seděli na trojce u okénka. A hned za námi dvě plačící děti, oujé. Oproti letadlu jsme ale měli určitou šanci, že vystoupí dřív než my. A opravdu pak na jedné z prvních stanic vystoupili. Jeli jsme přes Osaku a Kyoto, celkem 123 minut do Shin-Kobe, kde jsme přestoupili na další shinkansen Sakura do Hiroshimy, naší finální dnešní destinace. A v Sakuře jsme nakonec taky seděli vedle sebe, sedadla v rezervovaných vozech byla pohodlná a opět v rozdělení 2+2.

Cesta byla příjemná, většinou jsme ale jeli "jen" 260 km/h. Na trase Sakury byla velká spousta tunelů a dost nám zaléhaly uši. Částečně i proto, že tam jsme těch 300 km/h už jeli. V Shin-Kobe při přestupu jsme si koupili dvě bento krabičky, vzali si je do vlaku a odškrtli si tak další položku na našem "enjoy Japan" listu - dát si bento v jedoucím shinkansenu. Škoda jen, že už byla venku tma. Krabičky ovšem chutnaly skvěle, každá byla trochu jiná. Aleš měl dva druhy rýže s omáčkou a masem, Jana měla rýži a k tomu široký výběr masa, ryb a zeleniny, od každého trochu.

V Hirošimě hned před nádražím jsme viděli místní tramvaje, tak jsme chvíli pozorovali jak jezdí. Měli tam spoustu různých typů - krátké, kloubové i nízkopodlažní. Na vysokých domech blikala světýlka, na obřích obrazovkách zase reklamy. Na ulici se táhla dlouhá řada lidí čekajících na taxi. Došli jsme do našeho hostelu. Po ranní zkušenosti s hostiteli, kteří kolem nás možná někdy až moc skákali to byl ale celkem rozdíl. Mladík na recepci si nás všiml až po chvíli a trochu otráveně nám dál vyplnit nějaký papír. Zaplatili jsme a dostali klíče. "Nějaké otázky?". Ačkoli objektivně bylo vše v pořádku, nějak jsme měli divný pocit, že by se o nás měl víc starat :D Pokoj máme ve čtvrtém patře a s vlastní koupelnou. Jana ve společné kuchyňce připravila čaj, Aleš mezitím vypral pár kousků oblečení, aby nám do konce naší cesty zbylo. Pokoj jsme si museli pořádně vytopit klimatizací, jelikož v něm byla zima. Záchod v mikrokoupelně neměl vyhřívané prkénko (jojo, už jsme zhýčkaní), ale zato měli zdarma špunty do uší, což ocenil hlavně Aleš, který ty své už musel vyhodit. Znavení cestou a předchozími dny jsme usnuli už v půl dvanácté, něco málo zápisků jsme ale udělali.

Spali jsme krásně do osmi. Aleš prospal celou noc, měl nové špunty do uší. Janu sice nádraží a projíždějící vlaky trochu budily, vždy ale hned usnula. Navíc kdybychom měli špunty oba, zaspíme budík.

Jana opět v prvnim patře v kuchyňce připravila zelený čaj a vzala ho nahoru. Zjistila, jak se otevírají naše neprůhledná okna a při snídani jsme koukali na motorové, elektrické a nákladní vlaky, a na sshinkanseny.

Když jsme opustili hostel, naše první zastávka byla na nádraží, kde jsme si opět nechali batohy. V Seven-eleven jsme nakoupili jídlo a šli se projít po městě. Zamířili jsme na tramvajovou zastávku, abychom se přiblížili centru. Ochotnáá Japonka nám poradila, jakou linkou jet, ačkoli nějakou představu už jsme měli. Poradila nám ale hlavně, kolik lístek stojí a že se platí u řidiče při výstupu jako v autobuse.

Akorát nám ujela stará dvojka, brzy ale přijela jiná tramvaj, která se změnila v šestku, se kterou jsme také mohli jet. Stoupli jsme si do zadní části jednovozové tramvaje a brzy bylo úplně narváno. Představa, že za čtyři zastávky vystupujeme, byla hodně sci-fi. Naštěstí tak, jak se tramvaj rychle naplnila, tak se na jedné zastávce zase vyprázdnila. Přesunuli jsme se pak radeji dopředu a na chvíli si i sedli. Při výstupu jsme nasypali drobné do přístroje, řidič kývl a poděkoval a my vystoupili.

První zastávkou ve městě Hirošima byl samozřejmě Památník míru. Původní budova byla projektována a postavena českým architektem Janem Letzelem a byla dokončena v dubnu 1915. 6. srpna 1945 v 8:15 vybuchla nad dómem první reálně použitá atomová bomba v historii. Dodnes je dóm udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu. Slouží tak jako připomínka ničivosti jaderných zbraní a jako symbol naděje na světový mír bez nukleárních zbraní.

Kousek od Památníku je Mírový park, kde se nachází několik desítek různých památníků a soch. Ústředním památníkem je Kenotaf, oblouk z betonu a žuly ve tvaru starobylých japonských rituálních pohřebních předmětů. Za ním hoří tzv. Věčný oheň, který bude uhašen až bude na světě zničena poslední nukleární zbraň. Památník věnovaný Korejcům - přes 20 000 obětí byli Korejci, tedy asi 10% všech obětí. Socha holčičky Sadako, která onemocněla po útoku leukémií ve svých 11 letech a doufala, že se uzdraví, když složí 1000 origami jeřábů - symbolů zdraví a dlouhého života. Dílo se jí ale nepodařilo dokončit, to až jejím spolužákům. Její příběh se pak stal známým a lidé začali posílat a nosit do Hirošimy papírové jeřáby. Socha pak představuje holčičku držící papírového jeřába, za kterou jsou vitríny se stovkami dalších jeřábů. Spousta památníků pak opakuje motiv 8:15, času dopadu bomby.

Mírový park ale nebyl jediným místem, které jsme V Hiroshimě navštívili. Pokračovali jsme k Hirošimskému hradu. Je to replika původního hradu z 16. století, zničeného atomovou bombou. Potom už jsme ale zamířili na vlak, abychom se přesunuli k ostrovu Miyajima. Jeli jsme několik stanic lokálním vlakem po trase Sanyo line a pak přešli část města Myajimaguchi k trajektu a převezli se na ostrov.

Na ostrov jezdí dvě trajektové společnosti a jedna z nich jsou japonské železnice JR. Tím pádem na palubě platí Japan Rail Pass, což se nám hodilo. Navíc zatímco druhý trajekt jezdí jen po přímce, trasa JR trajektu je trochu zakřivená a vede přímo kolem Velké brány tóri u chrámu Itsukushima, na kterou tak je krásný výhled. Během plavby navíc japonsky a anglicky hlásili zajímavosti o této známé bráně, která je ale asi do půlky roku 2020 v rekonstrukci a zakrytá plachtou, což jsme tentokrát naštěstí už předem věděli. Brána se nachází na vodě v zálivu před chrámem, je vysoká přes 14 metrů, délka střechy je 24 metrů a její hmotnost činí přibližně 60 tun. Naštěstí to ale není jediná zajímavost na místě.

Vystoupili jsme na ostrově Miyajima. Hned nás zaujali jelínci a srnky. Volně se procházeli po městě a v přilehlých parcích. Byli zvyklí na lidi a celkem dotěrní, když zavětřili jídlo. My si jich pár vyfotili a pokračovali ke svatyni Itsukushima. Cestou jsme si dali malý oběd - onigiri a lívaneček s javorovým sirupem. Hned jsme měli kamaráda - mladého jelínka. Onigiri mu asi nevonělo a brzy odešel. Když jsme ale vytáhli lívance, už byl dotěrnější a začal i trochu trkat. Aleš se ale nedal a když jsme odešli mezi další lidi s jídlem, jelínek si našel jiného člověka na žebrání.

Cestu lemovaly kamenné lucerny a občas sochy, několik bran a spousta obchůdků. Zaplatili jsme vstup do svatyně Itsukushima. Stejně jako brána, byla celá svatyně postavena nad bahnitým mělkým mořským zálivem. V době přílivu to pak vypadá, že brána i celá svatyně plují na moři. My ale místo navštívili při odlivu, takže jsme si mohli prohlédnout podpůrné konstrukce a projít se po pláži. Komplex se skládá z několika budov, včetně modlitební haly, divadelních jevišť a hlavní síně. Vše je propojené dřevěnými chodníky. Trasa je jednosměrná.

Když jsme vyšli ze svatyně, zamířili jsme na pláž, prohlédnout si areál chrámu z druhé strany. Prošli jsme se kolem svatyně Kiyomori a kolem akvária (kam jsme nešli) k parku Omota. Bylo půl čtvrté a my váhali, jestli bychom stihli lanovku a projít se lesem. Slunce zapadalo v této části ostrova až v pět, poslední lanovka ale jela v půl páté. Rozhodli jsme se, že se projít chceme a tak jsme nasadili tempo a začali stoupat k malé pagodě a ke spodní stanici lanovky. Kilometr a půl s převýšením skoro 100 metrů jsme zvládli za 25 minut. Zaplatili jsme za ne úplně levnou lanovku a čekali, než nám přijela kabinka.

První část jsme jeli sami dva v malé kabince. Tato část lanovky byla oběžná s malými kabinkami pro šest lidí a jela 10 minut. V mezistanici jsme pak vystoupili a přestoupili na kyvadlovou lanovku se dvěma většími kabinami pro 30 lidí a jízdní dobou 4 minuty, která nás dovezla na vrchol. Dolů přijela kabinka úplně nacpaná, nahoru jsme jeli jen ve čtyřech. Skoro celou cestu jsme měli po levé straně nádherný výhled na moře a ostrůvky v něm.

Vyběhli jsme si od horní stanice na vyhlídku a chvíli se kochali mimo jiné výhledem na město Hirošima osvícené zapadajícím sluncem. Jelikož se ale slunce už sklánělo k obzoru a my chtěli vystoupat ještě na vršek nejvyšší hory ostrova Misen ve výšce 535 m.n.m., museli jsme brzy vyrazit dál. Byl to jeden kilometr a převýšení 135 metrů nahoru a 35 dolů. Tuto část i s fotícími zastávkami jsme zvládli za dalších asi 25 minut. Jana byla na vrcholku správně červená. Od stanice lanovky jsme slyšeli opakující se upozornění na poslední jízdu a pak hrálo Largo od Dvořáka. Těsně před vrcholem jsme dorazili na náměstíčko chrámu Misen, kde je hned několik různě velkých budov, a kde se nás starostlivý pán lámanou angličtinou ptal jestli víme, že nestihneme poslední lanovku. Pak už nám zbývalo jen pár schodů na vrchol. Do západu slunce zbývalo asi 20 minut, takže ani na tady jsme se nemohli kochat moc dlouho. Výhled byl ale úžasný. Cesta dál vedla lesem, kde se šeří rychleji a schody či kameny by nebyly úplně snadné na sejití za tmy. Tak jsme radši vyrazili. Čekalo nás do města ještě dalších 2,5 km.

Cestou si Jana znovu doběhla na náměstíčko chrámu, které jsme cestou k vršku prolétli jen zběžně. V jedné svatyni například už přes 1200 let hoří oheň. Příhodně se jmenuje Kiezu no hi - Věčný oheň. Právě tímto ohněm zapálili Oheň míru v Hirošimském parku. Dalšími svatyněmi na náměstíčku byly např. Misenhondo, Sankido, Reikado nebo Dainichido.

Bylo těžké spěchat, protože paprsky zapadajícího slunce vrhaly do lesa skrze podzimní listy nádherné světlo. Kolem cesty byla spousta malých sošek a svatyní. Tu kámen s japonskými znaky, tu malá usměvavá soška s čepicí. Když jsme procházeli jednu bránu, dokonce se spustila příjemná melodie. Jen nevíme, jestli to bylo proto, že jsme prošli bránou či protože bylo pět hodin. Chvíli jsme ještě šli za šera, pak už jsme si ale museli na cestu svítit.

Překvapilo nás, že když jsme došli do města, bylo osvícené jen střídmě. Žádné velké osvětlování budov a chrámů, na to jak velká atrakce to je. Reflektory zářily pouze na Velkou bránu, resp. na plachtu, kterou byla přikrytá, a na některé budovy svatyně Itsukushima. Jinak pouze pár pouličních lamp. Lidí ubylo, jelínků přibylo. My se už moc nezdržovali a zamířili na trajekt.

Kousek před trajektem se Jana koukala, kdy jezdí, a zjistili jsme, že další jede za 5 minut. Prodloužili jsme proto krok. Turnikety jsme procházeli necelé dvě minuty před odjezdem a došli pomalý pár. Bylo nám hloupé je předbíhat, ale když jsme viděli, jak už odepínají lana u přívozu, proběhli jsme kolem nich. Na palubu se nakonec dostali i ti dva, ale okamžitě poté jsme vypluli, opět kolem Velké brány. Rozloučili jsme se tak s její nasvícenou plachtou.

Vlak zpět do Hirošimy nám jel také hned, takže jsme dorazili na hotel před osmou. Cestou jsme si ještě vyzvedli batohy z úschovny a nakoupili na snídani. Pak jsme si našli náš hotel APA. Už z dálky bylo poznat, že tam budeme jako pěst na oko. Elegantní tmavý kámen osvícený zdobenými lustry, interiér zlatě zdobený. Naleštěná černá auta. Ale jméno sedělo a adresa také, a tak jsme vstoupili dovnitř. V barevných sportovních bundách a s velkými Osprey batohy jsme si připadali dost nepatřičně. Uvítala nás mladá Japonka, která při pohledu na nás ani nehla brvou. Check-in se dal udělat formou kiosků, kde se naskenoval pas a spárovala se rezervace se jménem. Zaplatili jsme 5100 JPY a z kiosku vyjely dvě karty ke dveřím. Dostali jsme také dvě půllitrovky kafe. Takže jsme tu asi fakt správně. Už trochu jistější jsme pokračovali naleštěným výtahem do 11. patra.

Pokoj je malý, ale stačí. Kartáčky na zuby, hřebeny a další věci byly samozřejmostí, stejně jako pantofle a yukata. Ve 2. patře byl onsen. Po zjištění, že na pokoji je varná konvice a na chodbě mikrovlnka jsme ještě rychle zaběhli pro večeři. Po návratu do pokoje jsme se převlékli do yukaty, vzali ručníky a vyrazili do onsenu. Museli jsme se rozdělit, protože samozřejmě jedna část byla pro ženy a jiná pro muže. V obou případech ale byly k dispozici skříňky na kartu a cennosti, poličky na věci, společné sprchy a celkem 3 různá místa k naložení. Největší bazének byl v části se sprchami - vedle sebe by se tam vešlo tak 20 lidí, na dámách byly ale vždy maximálně tři. Za dveřmi pak byla krytá venkovní část, kde byl bazének menší ale o to teplejší - tak pro 10 lidí. O něco chladnější, stále ale horkou vodu obsahovala i káď pro jednoho člověka. Aleš ji nezkoušel, jelikož v ní pořád někdo vysedával. Dopřáli jsme si oba úžasnou horkou koupel a nezávisle na sobě jsme se pak potkali v pokoji v rozmezí 10 minut.

Jana si do kelímku vzala led a přelila ho kafem, které jsme dostali, což po horké lázni bylo naprosto dokonalé. Když přišel i Aleš, ohřála krabičky s večeří. Aleše začal zase trápit zub. Oba jsme se shodli, že by bylo úplně nejlepší jít rovnou spát. Zítra nás čeká brzký odjezd, jelikož první rozumný shinkansen byl už plně rezervovaný a nám se nechtělo hodinu jízdy stát. Takže odjíždíme dřívějším spojem v 8.27, kde ještě místo bylo. Stejně jsme ale do půlnoci psali zápisky a ladili zítřejší program.

Budík na sedmou. Nasnídali jsme se, sbalili a v osm vyrazili na nádraží. Check-out proběhl formou vhození karty do nějakého přístroje, takže rychlovka. Uvidíme, jestli APA hotel v Kyotu, který jsme si rezervovali na další noc, bude podobně zdobený. Bez problémů jsme našli správné nástupiště, už ani nečekáme na latinkou psané cedule. Důležité informace jako čas odjezdu, počet vozů a nástupiště jde vyčíst i z japonské části.

V 8.27 přesně na čas přifrčela Sakura 540 a rychlostí místy 300 km/h nás popovezla do města Okayama. Mohli jsme si konečně užívat výhled z okna za světla. Jen množství tunelů trochu kazilo pohled ven. Často jen co jsme tunel opustili, hned jsme zajeli do dalšího. Třístovkou v tunelech navíc dost zaléhají uši.

V Okayamě jsme přestupovali jen na protější kolej na stejném nástupišti, tak jsme si prohlédli jak vlak odjíždí ze stanice. Další náš dnešní shinkansen byl Hikari 464 jedoucí do Tokia. Oproti Sakuře, která má sezení 2+2 jsme se najednou na klasické 2+3 cítili namačkaní. Navíc nefungovala wifi! Z okna byl ale krásný výhled na podzimní kopce a skály. Občas bylo vidět koleje s lokálními vlaky, občas rýžová pole, občas města. A samozřejmě také dost tunelů. Stavěli jsme sice jen jednou, za to ale asi na 20 minut, takže jízda trvala skoro 40 minut.

Dřívější spoj měl ale tu výhodu, že v deset hodin už jsme byli na nádraží v Himeji. Měli jsme přesně 3 hodiny, než nám jel vlak do Kyota. Za 500 JPY jsme si na tu chvíli zamkli batohy do skříňky a svižnou chůzí jsme vyrazili ke hradu.

Už z dálky byl krásný velký bílý hrad vidět. Zaplatili jsme vstupné a vydali se ho prozkoumat. Součástí vstupenky byl i vstup přímo do věže hradu. Dostali jsme pantofle a prošli si všech 6 pater. Interiér byl krásný, celý ze dřeva, ale lidí bylo celkem dost. Cestou bylo i několik infotabulí v angličtině. Z horního patra věže byl krásný výhled do okolí. Když jsme procházeli zbytkem hradního areálu, měli jsme pro změnu mnoho krásných výhledů na věž. Čas byl ale neúprosný a i když jsme měli koupenou vstupenku i do zahrad, ty jsme nestihli. Zase tolik nám to nevadilo, vstup do zahrad stál pro jednoho čtyřicet yenů navíc. Místo toho jsme raději vyrazili zpátky na nádraží, abychom nepřišli o vlak, který jezdí jednou za hodinu a na který jsme si předtím udělali rezervaci. Koupili jsme si oběd, vyzvedli batohy a měli tak akorát 5 minut do odjezdu. Shinkansen jsme stihli a mohli si tak užít náš poslední rychlovlak v Japonsku.

Do Kyota jsme dorazili ve dvě odpoledne. Shinkanzen cestou nabral maličko zpoždění, proto hlásili, ať se ti co vystupují připraví ke dveřím ještě před zastavením vlaku. Jana zapnula stopky ve chvíli, kdy se vlak zastavil. Do pěti sekund se otevřely dveře a přesně 59 sekund od zastavení se vlak znovu rozjížděl. Mazec.

Jana předtím cestou našla spoj do stanice Inari, kde by měla být svatyně Fushimi Inari. Ta je známá především pro tisíce červených dřevěných bran Tóri. Svatyně jsou věnované bohu rýže a lišek Inari. Proto jsou podél cest často k vidění sošky lišek. Ze začátku to byl ale totální mazec. Šíleně množství lidí, v podstatě se šlo v kompaktním průvodu. Průchod branami se tak nedal moc užívat, jelikož nás dav hnal jednou kupředu, jednou zastavoval. Naštěstí jsme věděli, že počet lidí se vzdáleností ubývá a tak jsme jen doufali, že to bude pravda.

Jednotlivé brány věnovali jednotlivci nebo firmy. Zezadu každé takové brány je jméno dárce a datum. Různě velké brány stojí rozdílné peníze - od 400 000 JPY po více než milion yenů. Po cestě je několik obchůdků a několik svatyň s maličkými brankami a sochami lišek. Na jedné křižovatce cest je i krásný výhled na Kyoto. My bohužel měli slunce nad městem, takže místo krásného výhledu jsme byli spíše oslnění. Na tomto místě se ale naštěstí většina lidí otáčí. Další stoupání skrze brány už bylo o poznání příjemnější.

Nakonec jsme si prošli celou trasu až na vršek, který ale byl dost nenápadný. Podobná svatyně jako předchozí, jen další brány už klesaly podél cesty dolů. Lidí už tu bylo poměrně málo, takže jsme si zastavovali a fotili, jak jsme chtěli. Netrvalo dlouho a vrátili jsme se druhou cestou na křižovatku u vyhlídky. Zkusili jsme odtamtud ještě další cestu do kopce. Po chvíli stoupání cesta končila u svatyně na vrcholku nižšího kopce. My se skrze ni propletli až k další a ještě hezčí vyhlídce. Slunce už bylo za obzorem, ale i tak to byl pěkný výhled.

Aleše při focení neustále pronásledoval zákeřný dědek. Kdykoli se uvolnila ulička pod bránou na pěknou fotku, kde se vzal, tu se vzal, dědek. Tu přišel zezadu, tu z druhé strany, občas i z boku. Prostě kouzelný děda kazící fotky :)

Vrátili jsme se ke křižovatce a vyrazili zpět z kopce. Než jsme sešli dolů, setmělo se a brány začaly osvětlovat lampy. To byl také moc pěkný zážitek - procházet se nasvícenými uličkami pod branami. Tenhle areál je totiž přístupný i v noci, dokonce nám přišlo, že tu někteří v malých krámcích podél cesty bydlí.

Dole jsme si vyfotili svatyně a chrámy, které odpoledne přes davy vyfotit nešly a zamířili na nádraží. V našem směru byl úplně plný perón. Na to, že už byla tma a bylo před šestou, lidí bylo jak v Tokyu ve špičce. Překvapivě jsme se ale do vlaku vešli. Do Kyota to byly dvě stanice, celkem 5 minut. A vlaky jezdily v intervalu asi čtvrt hodiny.

V šest jsme dorazili zpět do Kyota, nakoupili jsme a vyzvedli batohy. A zamířili do ubytování - opět hotel APA. Rozmazlená z minulé noci byla Jana mírně rozmrzelá, že jsme nedostali láhev s kafem. Naštěstí i tady byl onsen, takže stejně jako včera jsme se po malé svačince převlékli a šli se pořádně prohřát. Tentokrát byl onsen v 11. patře na střeše a na dámách byla Jana sama. Sprch bylo méně, což nakonec bylo fajn, protože byly trochu zastrčené (včera měla Jana z největšího bazénku výhled až na 6 zadků myjících se žen). Hlavní bazének byl dost horký. Venku byl podobně, možná méně horký a hlavně byla součástí i malá sauna - v dámách do tvaru písmene L ve dvou řadách, u pánů do písmene U s jednou řadou. Samozřejmostí pak byl i malý ochlazovací bazének.

Oba jsme zůstali v onsenu skoro hodinu. Na pokoji jsme se zase sešli s desetiminutovým rozdílem. Zalili jsme si polévku a těšili se, že se pořádně vyspíme - bylo totiž teprve osm. Místo toho jsme ale zase strávili romantický večer psaním zápisků. Oba jsme se shodli na tom, že je chceme, ale už nás to k smrti nebaví. Spát jsme šli v půl jedné s dost nic moc náladou.

Vstali jsme v 8.15, ale vyrazili jsme až těsně před desátou. Aleše zase bolely zuby, takže první zastávka byla v lékárně. Ta vypadala jako čekárna u doktora - polstrované lavice po obou stranách, na stěnách letáčky, za rohem prostor na měření tlaku. Jen co jsme vešli a sundali batohy, přišla za námi postarší lékárnice, s čím nám může pomoci. Podali jsme paní papírek s vypsanými účinnými látkami. Po chvíli vyndala čtyři krabičky - dvě proti bolesti a dvě na zánět. Vzali jsme to silnější z léků na bolest. Jmenuje se to Eve a je to něco jako ibuprofen.

Na nádraží jsme si opět nechali ve skříňce batohy a vyrazili vlakem na Saga-Arashiyama. Stoupli jsme si úplně dopředu a koukali skrze okénka ven. Po příjezdu jsme ještě chvíli koukali z nástupiště, jak náš vlak odjíždí. Na vedlejší koleji stál připravený scénický vlak místní turistické dráhy Sagano Scenic Railway. Viděli jsme ho i odjíždět. Zašli jsme se pak podívat do haly té dráhy, protože jsme zahlédli informaci o směnárně a opravdu - nedaleko informací stál automat. Zkontrolovali jsme, že bere australské dolary. Kurz byl lepší, než co nám paní včera říkala na nádraží. Jana rychle vygooglila QR kód kupónu s ještě o něco lepším kurzem - něco jako u nás Exchange a VIP kurzovní lístek. Konečně jsme se tedy, den před odletem z Japonska, zbavili australských bankovek.

Venku jsme si pak ještě vyfotili lokomotivu na pomníku a vyrazili ke chrámu Tenryuji, zapsaném v UNESCO. V nedalekém Family Martu jsme si koupili pár dobrůtek k obědu a když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že venku začalo pršet. Chvilku jsme přemýšleli nad koupí průhledného deštníku, což je vlastně super vynález. Nakonec jsme se ale po konzultaci s předpovědí rozhodli ho nekupovat. Aleš si místo toho zabalil tašku přes rameno do pláštěnky od batohu.

Před vstupem do chrámu samotného jsme ještě udělali několik odboček k menším chrámům a svatyním podél cesty. Většinou ale do nich bylo možné jen nakouknout od brány. Koupili jsme si kombinovanou vstupenku pro chrám a zahradu za 800 JPY. Nejdřív jsme šli do chrámu a hned na začátku jsme se zuli. Obešli jsme dvě chrámové budovy a mohli nahlédnout do jejich interiéru, který ale nebyl až tak zajímavý. V podstatě šlo o velké místnosti s podlahou tatami bez zásadnější výzdoby. Za zmínku stál jen menší obraz draka na jedné z dělících stěn. A také záchod. Protože se po chrámu chodilo bosky, byly na záchodech pantofle na přezutí. Na tom by nebylo nic divného až na to, že tady bylo na pánech asi deset mušlí a před každou byly jedny pantofle, což vypadalo dost komicky. Zajímavá byla také krytá cesta zahradou k dalšímu menšímu chrámu trochu stranou od hlavních dvou budov. I tady byla na podlaze rohož a šlo se bez bot, což byl zajímavý pocit, zvlášť když kousek od nás venku pršelo. Těsně před koncem kryté cesty byl pod střechou dokonce zavěšený menší zvon, ovšem zvonit se na něj nesmělo.

Další na řadě byla zahrada. Ta byla moc krásná. Ústředním bodem bylo jezírko před chramovými budovami, od něj pak vybíhalo několik cest. Samozřejmě nechyběl ani potůček s mostkem. I teď v pozdním podzimu byla zahrada krásně barevná a bylo na co koukat. Několik keřů a květin dokonce kvetlo. Chodili jsme po cestičkách a Jana snila o tom, jaké ze zdejších rostlin by chtěla mít jednou na naší zahrádce. Už tolik nepršelo a zahradu jsme komplet prošmejdili, tak jsme pokračovali do blízkého bambusového lesa.

Ukázalo se, že se v podstatě jedná o jednu uličku, lemovanou vzrostlým a moc krásným bambusem. Bohužel tu ale bylo dost přelidněno, takže o nějakém nasávání atmosféry to moc nebylo. Uličku jsme prošli, nebo spíš prokličkovali mezi lidmi fotícími selfie a pak se vydali podívat na vjezd do železničního tunelu a stanici Torokko Arashiyama, která leží opět na Sagano Scenic Railway. Tunel bohužel moc vidět nebyl, stanička ano. Dali jsme si lehký oběd ve formě Onigiri a vyrazili do Arashiyama parku, kde jsme našli vyhlídku, ze které bylo krásně vidět do údolí. Dokonce jsme měli štěstí a viděli dole projíždět turistický vláček.

Z vyhlídky jsme po schodech sestoupili k řece a podél ní se vrátili k městu. Jednou z ulic jsme pak prošli zpět ke vstupu do chrámu Tenryuji. Cestou jsme obdivovali travnatý pás mezi dvěma cestami, posetý mnoha kamennými sochami s různými výrazy v obličeji. U chrámu jsme chvíli přemýšleli, jestli zaplatit dalších 500 JPY za vstup do síně s obrazem oblačného draka (Cloud Dragon), který má v průměru 9 metrů. Nakonec jsme do toho šli, i když do sálu v tu chvíli proudil jakýsi, snad stohlavý, průvod turistů. Ti nás uvnitř trochu blokovali, protože jim tam nějaký mnich strašně dlouho něco japonsky vykládal a nedalo se kolem nich moc projít. A my si chtěli za ty prachy obraz prohlédnout ze všech stran. Stát přímo pod drakem a koukat se mu do tváře byl docela silný zážitek. Nakonec jsme tam zůstali přes 40 minut, až výprava odešla a my tak měli místnost a s ní i draka chvíli skoro sami pro sebe.

Když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že opět začíná pršet. Dalším bodem dnešního programu měl být Monkey Park, ale s ohledem na relativně pozdní čas, nepříliš pěkné počasí a naši promrzlost jsme se po chvíli přemýšlení rozhodli se tam nevydat (stejně bychom tam mohli být jen necelou hodinu) a místo toho vyrazit zpět na vlak a projet si část tratě, obcházející soutěsku. Na této části trati je hodně mostů a tunelů, takže jsme si stoupli ve vlaku hned na začátek, odkud je v japonských vlacích často vidět dopředu, a kochali se výhledem na trať z pohledu strojvedoucího. Popojeli jsme dvě stanice skrz tunely na stranu od Kyota a ve stanici Umahori pak počkali na vlak zpátky.

Vystoupili jsme tentokrát dřív, už ve stanici Nijo a vydali se kouknout na stejnojmenný hrad. I když už byla tma, chtěli jsme vidět alespoň něco málo z centra Osaky. Nějak jsme ale pozapomněli, že pořád silně prší. Brány hradu už byly dávno zavřené, ale dalo se udělat pár celkem slušných fotek. Kolem chrámu Nishi-Honganji, kde jsme opět udělali pár fotek zavřených bran, jsme prochladlí a hlavně skoro durch mokří dorazili zpět na nádraží v Kyotu. Vyzvedli jsme si zavazadla a vyrazili na vlak do města Nara. Na nástupišti stálo dost lidí, vlak tu začínal. Stáli jsme pěkně ve frontě. Když přišel čas nastoupit, bohužel Jana napoprvé vybrala sedadlo pro invalidy a jiné místo už ukořistit nestihla. Nezbylo nám tedy než celou cestu stát. Ze začátku to bylo dost nepohodlné, jak byl vlak plný, po chvíli jsme se ale přesunuli opět dopředu a kochali se výhledem na trať před námi.

V Naře jsme měli hotel přímo na náměstí před nádražím. Jmenoval se "Onyado Nono Nara Natural Hot Spring". Nevypadal tak luxusně jako ten před dvěma dny, zato si ale dali dost práce, aby vypadal jako tradiční ryokan. Když jsme přišli, sundali jsme si boty a dali je do uzamykatelných skříňek. Všude po podlaze, včetně pokojů a výtahu, měli rohože tatami, po stěnách měli tapety v jemných barvách s japonskými motivy a samozřejmě nechyběl onsen. Na to, že hotel měl osm pater, dojem byl opravdu vcelku dobrý a bylo tam útulno.

Ubytovali jsme se, Aleš si vzal prášek a chvíli jsme čekali, až dá zub pokoj. Pak jsme se převlékli do připraveného pyžama a vyrazili si užít onsen. Ten byl pěkný a velký, měl venkovní a vnitřní bazén a dokonce i saunu s ochlazovacím bazénkem. Po celém dni na zimě a dešti to byla nádhera. Pořádně jsme se vyrochnili v obou bazéncích a dopřáli si saunu. Aleš byl tentokrát zpět o něco dřív, než Jana, protože mu teplo nedělalo dobře na zub. Když jsme se sešli na pokoji, zjistili jsme, že od půl desáté do jedenácti servírují v hotelové restauraci zdarma nudle. Tak jsme si šli dát. Byl k nim i zelený čaj a byly moc dobré, na to že byly zdarma. Po návratu na pokoj jsme jako obvykle ladili další program a zápisky. Spát šla Jana kolem půl dvanácté, Aleš až chvilku po půlnoci.

Check-out byl v jedenáct a venku bylo ošklivo. Rozhodli jsme se proto ještě ráno krátce zaskočit do onsenu. Na televizi jsme si ověřili, že v lázních není mnoho lidí a oproti šílené televizi v předchozím hotelu, kde vpravo dole hrála příšerná japonská reklama s dotěrnou znělkou a infantilní animací, tady hrála příjemná a klidná hudba. Hned jsme si řekli, že si ji pak pustíme na pozadí ke snídani.

Pokyn "jen jednu lázeň a hned ven" Jana dodržela. Alešovi už se to tolik nepodařilo - prece jen, musel dát ještě káď, a když už tam byla :) Jana na něj čekala na pokoji přes 15 minut. Na druhou stranu jí to příliš nevadilo, protože si pustila relaxační hudbu z televize a odpočívala v posteli.

Po snídani se Aleš oholil a Jana zjistila, že na recepci půjčují nůžky na nehty. Nadšeně se vydala na recepci, kde dostala malé kleštičky. Ono když je člověk většinu života klavírista a je zvyklý na ultra krátké nehty, tak s delšími drápy celkem trpí. Nebo alespoň Jana to tak má. Aleš měl radost, že se konečně oholil a Jana měla radost, že má konečně ostříhané nehty.

Čas ale letěl dál a ač byl check-out v jedenáct, stihli jsme ho tak tak. Bylo potřeba ještě rychle zarezervovat ubytování v Ósace a chtěli jsme ještě na web hodit nějaké zápisky a fotky. Dole na recepci jsme se domluvili na uschování zavazadel a vyrazili jsme na lehko do města.

Dnes nás čekala Nara a v ní procházka po Nara parku a chrámu Todaiji. Bylo lezavo, ale naštěstí aspoň nepršelo. Lidé ale i tak chodili často s deštníky. Na mapě jsme si našli komplex Kofukuji. Sestával v době své největší slávy (kolem roku 710) ze 150 budov. K vidění jsou základy několika budov, velká centrální budova (Central Golden Hall) a padesátimetrová pagoda, která je druhou nejvyšší v Japonsku. První je 57 metrů vysoká pagoda v Kyotu v chrámu Toji. Areál je volně přístupný, platí se jen do konkrétních budov. Nám ale stačila jen procházka okolo.

O kus dál už jsme viděli své první jelínky v Naře. Už přes 1000 let tu žijí spolu s lidmi a naučili se od lidí žebrat o jídlo. Také tu jsou stánky se sušenkami přímo pro jeleny, takže jak člověk zašustí igelitem, už k němu přichází několik jelínků. Cestami jsme došli postupně až do parku Nara. Jelínci byli stále všude, jen se snížil počet turistů. Ustoupily také chodníky a my se mohli procházet po trávě.

Přes park jsme pak došli k jezírku se šestihranným pavilonem Ukimi-do, jehož odraz se krásně na hladině zrcadlil. Obešli jsme si ho a zamířili ke svatyni Kasuga. Předtím jsme si ale ještě dali krátkou zacházku ke svatyni Kii po okraji posvátného lesa. Bylo to krásné klidné místo, kde nebylo tolik lidí. Vnitřní prostor svatyně Kasuga je placený, ale rozhodně stojí za to. Stovky dárců věnovaly svatyni lucerny. Visí téměř všude, ale rozsvěcí se pouze na svátky dvakrát do roka. V jedné budově ale přece jen lucerny rozsvícené byly. My měli štěstí, že většinu času, který jsme procházeli osvětlenou místnosti jsme šli pouze s jedním tichým člověkem. Po chvíli ale dorazilo víc lidí, hlasitě si povídali a lucerny si fotili s bleskem. Legrační ale bylo, že lucerny svítily pomocí LEDek a kvůli tomu divně poblikávaly. Rozhodně to nevypadalo moc přirozeně.

Částečně lesem a částečně podél silnice jsme poté došli ke dvojici chrámů Sangatsu-do a Nigatsu-do. Obě budovy vypadaly, že už něco pamatují, na kráse jim to ale neubíralo. Nejdřív jsme obešli budovu chrámu Nigatsu-do, jejíž ochozy jsou volně přístupné a je z nich nádherný výhled na město Nara. Zpod střechy visí papírové lampiony a nad dveřmi jsou zašlé a staře vypadající nápisy. Chrám vypadá opravdu prastaře. Aby také ne, když byl založen roku 752. Ochoz se dá obejít kolem dokola, což jsme také udělali. Pak jsme sešli zpět po schodech na náměstíčko pod chrámem a zaplatili si vstupné 500 JPY na osobu do druhé budovy - Sangatsu-do. V podstatě tam byla k vidění jen jedna místnost, ve které se nachází 15 soch, které jsou součástí japonského národního dědictví.

Mírně svažitou kamennou ulicí jsme pak sešli k chrámu Todaiji. Cestou jsme využili chvilkové nepřítomnosti jelínků a dali si jako dezert čokoládové lívanečky. V chrámu Todaiji je všechno obří - vstupní brána, prostranství před chrámem, chrám samotný a uvnitř je schovaný i obrovský Buddha, spolu s několika dalšími velkými sochami. Budova chrámu je aktuálně největší dřevěnou budovou na světě. A to byla dříve ještě o třetinu větší, než ji zničilo zemětřesení. To bohužel zničilo i dvě sedmipatrové pagody, vysoké přes sto metrů. Ve své době to nejspíš byly, s výjimkou pyramid, nejvyšší budovy na světě. Procházka chrámem a kolem obřích soch byl opravdu silný zážitek.

Protože nás ještě čekal přesun do Ósaky, zamířili jsme pomalu zpátky k hotelu pro zavazadla. Mezitím padla tma, takže jsme si na náměstí před nádražím mohli vyfotit pěkně nasvícenou historickou budovu, ve které je teď informační centrum. Tentokrát jsme si už museli koupit jízdenky, protože platnost Rail Passu nám skončila už včera. Měli jsme štěstí, že akorát za deset minut odjížděl zrychlený přímý vlak do Ósaky, takže jsme nemuseli přestupovat a zároveň byla cesta rychlejší. Vlak v Naře začínal, takže byl celkem prázdný a my si mohli v klidu vybrat místo. Aleš ze začátku pár stanic koukal zase dopředu na trať, pak se ale vlak začal plnit, tak si šel sednout zpátky k Janě. V Ósace jsme obkroužili centrum a stavěli v každé zastávce, vlak byl opravdu hodně plný. Na hlavním nádraží hodně lidí vystupovalo, ale vlak pokračoval dál, takže jsme museli vystoupit hodně rychle. Výstup z nádraží jsme našli krásně a rovnou pokračovali přes několik ulic po nadchodu. Všude okolo nás to blikalo a svítilo, skoro jako v Las Vegas.

Jana si vzala na starost navigaci a bez problémů nás dovedla asi kilometr k hotelu. Až na místě jsme zjistili, že patří ke stejnému řetězci jako ten v Naře. I tady měli onsen a večer podávali nudle, jen už to víc připomínalo klasický hotel. Chodilo se normálně v botech a výzdoba nebyla tak pěkná. Onsen byl o něco menší, ale i tak velmi příjemný. I saunu měli. Po příchodu na pokoj jsme si opět dali lehkou svačinku a vyrazili do onsenu, kde jsme strávili necelou hodinu. Bohužel pánská část byla tak přechlorovaná, že z toho Aleš dostal rýmu a pálily ho oči. Dal si radši ještě jednu sprchu na pokoji, ale i tak ze sebe ještě celý večer cítil chlór. Zašli jsme ještě dolů do restaurace na večerní nudle a pak se vrátili na pokoj dopisovat zápisky a plánovat náš poslední den v Ósace. Spát jsme šli po půl jedné.

Ráno jsme chtěli ještě naposledy zajít do Onsenu. Bohužel jsme zaspali a v 8.50 už to nemělo smysl. Trošku rozmrzelí jsme se nasnídali, přebalili věci, vyhledali poslední informace, třeba jak se dostat na letiště, a v jedenáct opustili hotel.

Došli jsme na zastávku metra a koupili si dvě jednorázové jízdenky k Ósackému hradu. Jeli jsme nejdřív fialovou linkou jednu stanici, poté přestoupili na zelenou a jeli dvě. S batohy a pěšky jsme se brzy celkem dost zapotili a přemýšleli jsme, zda bylo moudré je tahat. Mohli jsme je nechat zdarma v hotelu, na druhou stranu bychom se přes něj pak museli vracet. Nebo jsme je mohli nechat za peníze ve skříňkách u stanice metra, ale ani tady jsme nevěděli, jestli se přes ni budeme vracet. Naštěstí cesta byla spíš dlouhá než do kopce a brzy jsme kolem kamenných bran došli až na nádvoří před věž hradu.

U vstupu na prohlídku byla možnost si tam nechat batohy - kus za 100 yenů. Ke vstupenkám jsme proto přidali i úschovnu. Každopádně zpětně musíme doporučit za vstup neplatit a dovnitř hradu nechodit. Z věže po několika prestavbách totiž udělali muzeum. Žádné originální interiéry tam tedy nehledejte. Na druhou stranu, pokud vás zajímá historie hradu dopodrobna, může to být zajímavé. Vypadá to tak, že člověku doporučí nejdřív si vyjít do 8. patra na vyhlídku a pak patra procházet shora. Jezdí i výtah, u vchodu ale byla cedule, že se na něj dlouho čeká. My proto vystoupali schody pěšky. Nahoře je pěkný výhled, jen je omezený sítí - nahoře i dole je síť celkem hustá, pouze uprostřed je volný obdélník. Když se člověk nakloní přes zábradlí a natáhne ruku, má fotky bez sítě. Pěkné ale bylo, že na každé straně vyhlídky byly informace o budovách, které jsou v daném směru vidět.

První dvě patra odshora jsme proběhli celkem rychle - málo prostoru, spousta lidí, hluk. Spousta malých obrazovek, která se jedna přes druhou překřikovaly, kdo bude vyprávět zajímavější historický příběh. Zajímavé ale bylo, že ve výklencích byla fyzicky vymodelovaná scéna, na kterou holograficky promítali postavy nebo objekty. Případně se ze scény stala obyčejná obrazovka probíhající film. Celkem 19 scén o životě Hideyoshiho Toyotomiho - stavitele původního Osackého hradu.

Šesté patro se nějak nekonalo. Možná jím bylo myšleno mezipatro, které bylo vidět z pátého patra. Každopádně se tam ale nesmělo a asi tam ani nic zajímavého nebylo. V pátém patře pak byla výstava z Letní války v Ósace, po níž skončila éra vlády rodu Toyotomi a po úspěšném dobytí hradu začala v Ósace éra nám už známého Ieyasu Tokugawy.

Ve třetím a čtvrtém patře už bylo méně lidí. Ve vitrínách byly brnění, přilby a helmy - některé s vousy, jiné s metr dlouhými zlatými rohy. V těchto patrech bylo zakázáno fotit, jelikož tam byly vzácné historické artefakty od 15. století. Mimo jiné tam byla vystavena i replika zlaté čajové místnosti samotného Hideyoshiho Toyotomiho - celkem maličká místnůstka. Také tam byly dva modely hradu - jeden před Letní válkou, druhý po ní. Bylo na nich krásně vidět, jak se hrad a celé okolí změnilo za vlády shoguna Tokugawy k nepoznání.

Ve druhém patře byl stolek s razítkem, tak alespoň máme další do sbírky. Mohli jsme si prohlédnout model tygra a také Snachi - pozlacenou sošku ve tvaru delfína. Originály obou jsou na boku a střeše hlavní věže. Samozřejmě tam byla také možnost si za nějaký ten peníz vyzkoušet repliky některých přileb a vyfotit se v nich. Této lákavé nabídky jsme ale nevyužili.

První patro pak obsahovalo krom vstupních prostor i místnost s pětiminutovým filmem o Ósackém hradu a historii, obchod se suvenýry, informační koutek a panely se zajímavými fakty o hradu. Například o tom, že jeden z kamenů v základech připomíná tvarem žábu. Nebo o tom, že třicetimetrová studna, kam podle legendy stavitel hradu Toyotomi vhodil zlato, aby tak očistil vodu, podle archeologického výzkumu v jeho době ještě neexistovala. Postavili ji až za správy shoguna Tokugawy.

Ještě bez batohů jsme si obešli prostor kolem hradu a kolem jedné hodiny zamířili k místu, kde by měl být obchod Don Quijote se slevami s možností zakoupení zavazadla. Stejně jako v Americe s EVONy jsme plánovali koupit kufr na suvenýry a odbavit si batohy. Lov byl více než úspěšný - malý modrý příruční kufr za 3990 JPY.

S kufříkem jsme se pak vydali do nejbližší stanice metra a popovezli jsme se růžovou linkou na stanici Namba. Tam jsme chvíli hledali nějaké skříňky - ne, že by to bylo tězké, jen ty naše střední stály o sto yenů více. Nakonec jsme ale žádné levnější nenašli. Asi tu mají nějakou speciální Ósackou cenu.

Už bez batohů a igelitové tašky jsme se šli podívat, odkud nám jede vlak na letiště, abychom ho potom nehledali. A rovnou jsme koupili lístky. Pak už jsme šli hledat čajový obchůdek. Dostali jsme totiž jednu objednávku na přivezení výborného japonského čaje "Ujicha". Jen co jsme vyšli z nádraží, zaujala nás úzká šílená osvětlená a zastřešená ulice. Jelikož byla po cestě, rozhodli jsme se jí projít. Všude svítila a blikala světýlka, ve vzduchu smrděla rybina. Tu obří krab, tu ryba, tu chobotnice. Různé obchůdky a stánky, voňavé i smradlavé, obyčejné i neobyčejné, ulička s erotic obchodem. Jedním z obchůdku nakonec byl i námi hledaný čajový obchod. Uvnitř byla taková ta typická japonská čiperná babička. Zeptali jsme se na "Ujicha" a bylo nám hned ukázáno asi 8 různých zelených čajů. Když Jana našla wifi a ukázala paní obrázek s vyfoceným čajem, který jsme měli sehnat, ukázala nám jiných osm čajů, tentokrát Gyokuro. Na malé cedulce u pultu stálo, že můžeme ochutnat téměř všechny čaje, a tak jsme to tak udělali. Čaje byly tak dobré, že jsme nakonec koupili skoro všechny ochutnané. Vždy nám paní podala misku, do které nasypala čaj a k němu dala obal. Potom nám dala dva malé kalíšky s čajem. Pokukovali jsme i po konvičce, ale líbila se nám jen jedna, která ale byla maličká a nebyly k ní hrnky. Nakonec jsme koupili jen čaje a doufejme, že jsme splnili zadání objednávky :)

Další na našem pomyslném japonském seznamu bylo sehnat pro sebe nějaký čajový set. Našli jsme si přes google obchod s čajovými potřebami, bohužel se ale ukázalo, že to je obchod "vše za 100 yenů", který sice něco měl, ale za tu cenu to bylo takové nic moc a nevypadalo to pěkně. Procházeli jsme tedy dál uličkami. Našli jsme ještě jeden obchod, kde několik pěkných konviček měli, ale jednak nebyly v sadě a jednak tam nešlo platit kartou a už zavírali, takže bychom nestihli doběhnout k bankomatu. Pech. Ale alespoň si tam Jana koupila pěkné naušnice s origami jeřábem. Hledali jsme dál, pořád jsme ale nemohli narazit na něco, co by se nám líbilo. Dokoupili jsme si alespoň malé zásoby jídla. Byli jsme už trochu rozmrzelí, a tak jsme se rozhodli, že si místo nakupování dáme ještě onsen, který jsme si ráno našli na internetu. Šli jsme k němu přes nádraží, kde je také několikapatrový obchodní dům, měli ale spíš jen jídlo.

Když jsme dorazili do ulice, kde měl onsen být, nemohli jsme ho najít. Obešli jsme celý blok, který nebyl úplně malý, a nic. Nakonec jsme to našli, ale ačkoli na dveřích byla otevírací doba a mělo být otevřeno, bylo zhasnuto a viditelně onsen neonsenoval. Tak jsme se ještě o něco zklamanější pomalu vydali k zpět k nádraží.

Protože jsme do odjezdu vlaku na letiště měli ještě něco přes hodinu času, vrátili jsme se do úzkých uliček se stánky, abychom ještě nasáli zdejší atmosféru. Cestou jsme procházeli kolem obrovského obchodu tax-free. Řekli jsme si, že se tam ještě rychle koukneme, ale moc nadějí jsme si nedávali. Hned u prvního obchůdku jsme ale uviděli pěkné šálky a konvičky. Bylo těžké si vybrat, ale nakonec jsme si vybrali set s tmavou konvičkou s růžovým proužkem se sakurami a s pěti kalíšky. Měli tam dva stejné sety za dvě různé ceny, tak jsme si vzali ten levnější. A jelikož to bylo už přes 5000 yenů, splnili jsme podmínku tax-free a stálo to ještě méně. Jen Aleš dostal do pasu zvláštní účtenku s razítkem. Vlastně to bylo náš první tax-free nákup, tak jsme byli celkem zvědaví, co se bude dít na letišti.

Spokojeni, že jsme konvičku sehnali, jsme se vydali na nádraží. Byl nejvyšší čas. Jako menší problém se ukázalo najít, kde máme skřínky s batohy. Když jsme si batohy ukládali, nedošlo nám, jak je celé to nádraží velké a kolik tam je jiných míst se skříňkami. Nakonec jsme se museli vrátit v našich stopách skoro až k růžovému metru, kterým jsme původně přijeli. Pak jsme naštěstí zákoutí s našimi skřínkami našli, přebalili trochu kufr a batohy a vyrazili na vlak.

Jízdenky už jsme měli koupené, necelá hodinka cesty utekla jako voda. Aleš většinu jízdy stál vepředu a díval se dopředu na trať. Jana si na mapě zjistila, že poslední část k letišti vede po dlouhém mostě. A na tu část se k Alešovi přidala. Letiště Ósaka Kensei se totiž nachází na velkém uměle vybudovaném ostrově v mělkém moři, takže se tam ani jinak než po mostě či lodí dostat nedá. Most je ve velké části dvoupatrový, železnice vede ve spodní části.

Na letišti jsme byli po zkušenosti s Jetstarem z Cairns s předstihem více než 2 hodiny. Očekávali jsme frontu lidí s vozíky plnými kufrů a minimálně hodinu fronty na check-in. Proto jsme docela koukali, když u přepážky skoro nikdo nebyl. Na řadu jsme šli téměř ihned. Koridory měli rozdělené pro lidi s hotovým online check-inem a bez. My ho tentokrát nedělali, protože jsme si na to nějak nenašli čas. A věděli jsme, že máme dopředu vybraná i sedadla, takže hlavní důvod pro co nejdřívější check-in odpadl. Odbavili jsme oba batohy a nechali si jen nově koupený kufr s křehkými věcmi. Na mapě jsme si pak našli, že jídelní koutek je pouze před security, takže jsme si splnili i poslední z našeho check listu - najedli jsme se v japonském mekáči :D A skutečně, nabídka byla trochu jiná a chutnalo to jinak, než by člověk v mekáči čekal. Jana si dala hovězí burger se slaninou, který měl zajímavou omáčku, Aleš kuřecí burger s celkem dost pálivou omáčkou. A ještě jsme si přidali jahodovou kapsu a k tomu si dali nějakou místní limonádu. Chutnalo to každopádně celkem dost zvláštně a japonsky. Limonáda se ukázala být celkem chutná. Hlavně nás ale zarazila rychlost, kdy od dokončení objednávky u pultu k vyvolání objednávky u výdeje to trvalo asi minutu a půl. Rychle jsme se najedli a vyrazili k security. Kontrola proběhla bez problémů a my tak zamířili k naší gate. Cesta k ní vedla dokonce automatickým vláčkem. Když začal boarding, volali nás po sekcích, takže jsme do poslední chvíle seděli a pak předešli celou dlouhou frontu, která se tam mezitím vytvořila. Někdy se vyplatí poslouchat instrukce.

Nastoupili jsme do naší A380, ale náladu nám trochu zkazilo, když jsme si všimli asi čtyř malých dětí v našem bezprostředním okolí. Tři z nich byla malá batolata. Ve 23:40 jsme se za řevu daných malých bestií odlepili od země a z okénka pozorovali zmenšující se noční Ósaku.

Chvíli po vzletu servírovali pozdní večeři. K ní jsme si dali oba dva Hambagu - japonský styl telecího a hovězího burgeru s česneko-sezamovou rýží a karamelizovanou cibulkou. K tomu kuřecí salát teriyaki se sladkou bramborou a nezralými sojovými boby edamame. Dezert byl mangový cheesecake zdobený čokoládou. A k tomu jsme si dali červené víno.

Potom už nastal čas pokusit se usnout. Naštěstí jsme s sebou měli špunty do uší a byli jsme opravdu hodně unavení, takže jsme celkem brzy usnuli i přes okolní řev. Ale opravdu nechápeme rodiče, kteří vezmou ani ne roční dítě na jedenáctihodinový noční let. Totální bezohlednost k dítěti i okolí. Potěšilo nás ale, že i když posádka Emirates vypadala kids friendly a fotila děti na památku, také často umravňovala rodiče, ať si své děti klidní.

Nakonec jsme spali skoro šest hodin. V půl desáté japonského času jsme dostali snídani - ovoce, jogurt a chlebík. Jana si k tomu dala Udon nudle se zeleninou a kuřecím masem, Aleš si dal špenátovo-sýrovou omeletu s kroketami a fazolemi.

V 6.20 jsme přistáli v Dubaji, kde bylo o 5 hodin méně, než v Ósace. Ještě ani nevyšlo slunce, celou dobu jsme letěli potmě. I přes o něco dřívější start jsme doletěli se skoro půlhodinovým zpožděním, let nakonec trval 11,5 hodiny. Na zemi jsme ale ještě asi 25 minut čekali, než se pro nás uvolní místo u gatu.

Nás naštěstí zdržení nijak nestresovalo, jelikož let do Prahy odlétal až po deváté. Jen jsme si takhle ještě o něco déle mohli užívat řev dětí. Když jsme pak konečně vystoupili, zjistili jsme, že naše brána C 23 se nachází na jiném terminálu asi 10 minut jízdy autobusem. Venku začalo svítat a bylo krásných 22 stupňů, jen autobus z nějakého důvodu klimatizoval na 17°C. Cestou jsme ale měli nádherný výhled na letadla seřazená u gatů. Téměř vše byly obří A380. O chvíli později se nad obzor vyhouplo slunce, což byl také nádherný pohled - obří letadla a za nimi zlaté vycházející slunce. Dokonce jsme v dálce zahlédli i nejvyšší stavbu světa - mrakodrap Burdž Chalífa, vysoký 828 metrů.

Prošli jsme pak ještě jednou bezpečnostní kontrolou a šli si sednout k našemu gatu. Zveřejnili jsme dva dny ze zápisků a vyčistili si zuby. V jednu chvíli se utvořila dlouhá fronta do letadla a k našemu překvapení skutečně vedla na boarding. Z předchozích zkušeností jsme předpokládali, že i tady se bude volat po sekcích a frontu dělají lidé ze zvyku. I na boarding passech sekce byla uvedená. Místo toho ale boarding začal potichu a pro všechny najednou, neslyšeli jsme ani žádné hlášení. Na palubu jsme se ale v pořádku dostali, jen kufřík jsme museli dát do binu o pár sedadel dál než sedíme.

Spočítali jsme si, že toto byl náš 22. let na cestě. Při vzletu jsme koukali jak na kamery umístěné na třech místech letadla, tak z okénka. Dubaj je skutečně pouštní město, zaujalo nás, jak mezi domy jsou vidět místa, kde není nic, než písek. Dokonce byly z výšky vidět i malé duny. Jelikož byl let před svátky, k obědu byl jako jedna z možností pečený krocan. Zbyl i na nás v 77. řadě. Vedle nás seděl nějaký muž, který si velice přátelsky povídal s posádkou. Později jsme zjistili, že pracuje u Emirates jako pilot, a že většina dnešní posádky létá i s ním. Dali jsme se do řeči - nejdřív si samozřejmě začal povídat s Janou :) Prý letí za manželkou do Prahy. Pak jsme si i pěkně popovídali o našich cestách, o dětech na palubě, o tom, co viděl zajímavého z kokpitu, že nová letadla pořád jedou na Pentium 1 nebo že v Itálii mají šílená nepřehledná letiště plná značek a na systém v letadle je to příliš informací najednou, tak se restartuje a letadlo je pak chvíli neovladatelné. Zajímavé historky. A navrch nám ještě doporučil film Night School.

V 15.30 dubajského a tedy 12.30 českého času jsme dosedli na dráhu letiště v Praze, čímž jsme definitivně ukončili naše posvatební putování. Ještě jsme si ale museli vyzvednout batohy. Odbavení tak velkého letadla s takovým množstvím lidí chvilku trvá, takže jsme na ně čekali skoro hodinu.

Tádydádydádydá! A to je konec.

Za sebou máme přes dva měsíce na cestách. Obletěli jsme svět, byť v relativně krátkém čase. Čase plném neuvěřitelných zážitků, poznávání nádherných a zajímavých zemí, potkávání úžasných lidí. A ještě bude nějakou dobu trvat, než se nám to všechno usadí a vstřebá do paměti.

Doufáme, že se vám naše zápisky líbily a že jste jejich prostřednictvím také poznali něco nového. Děkujeme všem za přízeň a komentáře, které nás hodně motivovaly k dalšímu psaní, když jsme párkrát měli sto chutí s tím přestat. Pomáhalo nám i to, že my sami chceme mít naši svatební cestu zdokumentovanou, abychom si o ní mohli později pěkně počíst.

Možná by se zdálo, že po něčem takovém budeme mít na nějakou chvíli cestování dost, my ale místo toho už zvolna plánujeme, co podnikneme příště. Nebude to tak velký podnik jako cesta kolem světa, ale trochu lamovsky střelené by to být mohlo. A možná se s vámi o to opět podělíme :)

Přejeme krásné svátky všem a šťastný nový rok :)
Jana a Aleš Zrakovi