Dos llamas

Do Sydney jsme přiletěli v 18.40 havajského času, neboli 15.40 australského času. A vzhledem k přeletu datové hranice už vlastně není 5.11., ale 6.11. Takže nyní jsme oproti Praze místo o 11 hodin pozadu o 10 hodin napřed.

Po příletu jsme si našli místní mekáč, odkud bylo dokonce i vidět na dráhu. Najedli jsme se a pak vyčkávali na čas odletu u našeho gatu. Tentokrát jsme let úplně prospali. Trval sice jen čtyři hodiny, za to jsme oba krátce po startu usnuli a Janu probudilo až dosednutí na runway v Aucklandu. Nový Zéland, další časové pásmo - následujících cca 20 dní budeme přesně o 12 hodin napřed.

Po příletu jsme na celnici způsobně deklarovali sušenky, špinavé boty i více léků, protože na videu v letadle silně nabádali k "declare everything". Nakonec jsme díky tomu šli úplně mimo dav. Jen jsme si jako v nějaké hře obešli tři různá stanoviště, s ničím ale nebyl problém. Okolo půl druhé ráno jsme se octli na letišti a letadlo dál letělo až v 6.35. Terminál pro vnitrostátní lety otevírá ale až v půl páté, do té doby jsme tak byli odkázáni na letištní podlahu v mezinárodním terminálu. Našli jsme si relativně klidné místo, kde už kempovalo dalších asi 15 lidí. Mezi nimi však opět byla i rodinka s dvěma opravdu malými dětmi. Rozložili jsme si látku z Peru a usadili se na ní. Jana na hodinu vytuhla, Alešovi se to nepodařilo. Studená podlaha a ječící děcko ho nenechalo zabrat. Když jsme se v půl čtvrté přesunuli ke stolkům na židle, spustila hudba z právě otvíraného obchodu. Minimálně v Alešově případě se tedy opravdu jedná o tzv. "red eyes flight".

Možná bychom měli ještě zdůraznit, že jsme si tuhle šílenou kombinaci letů nevybrali sami. Původně jsme měli ze Sydney letět přímo do Christchurche, být tam chvíli po půlnoci a pak jsme měli rezervovanou postel v hostelu na letišti. Bohužel aerolinky Jetstar nám let přesměrovaly přes Auckland s nočním přestupem, kdy se na těch pár hodin ani nevyplatí shánět ubytování.

Chvilku po půl páté jsme si koupili horkou čokoládu a malý burger a vyrazili pěšky na vnitrostátní terminál. Tam Jana ještě asi na hodinu usnula. Nástup do letadla byl neorganizovaný - jedna dlouhá řada. Opět A320, trochu novější než minulý stroj. Na trojce jsme seděli opět sami a obávali se o řadu dál plačícího nemluvněte. Naštěstí se tentokrát podařilo matce ho nějak ukonejšit a Jana opět prospala většinu letu, který trval hodinu a pět minut. Při klesání jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak zelené kopečky. A asi 3 minuty po zastavení letadla jsme už procházeli rukávem, neuvěřitelná rychlost. Po osmé hodině jsme tedy konečně dorazili do cíle - do Christchurche.

Na letišti jsme si koupili místní SIMku s daty a hned využili volných minut na novozélandská čísla - zavolali jsme si shuttle bus na naši půjčovnu karavanů. Samozřejmě, že když pán říkal něco důležitého, začalo hlasité hlášení a Aleš nic neslyšel. Nakonec jsme se ale domluvili. Jinak letiště v Christchurchi je úplně jiné, než v Aucklandu - všude jsou různá křesla a pohodlné lavice a židle, tichá zóna a spousta koberců. Tady by se to odpočívalo na přestup!

Po chvíli jsme se přesunuli na domluvené místo. Za asi 5 minut si pro nás přijela malá bílá dodávka a o 30 minut později už jsme stavěli u pobočky Road Runner Rentals. Pán nám vše vysvětlil a ještě jel dodávku plně natankovat. Je vidět, že se jedná o přestavěnou dodávku. Úložné boxy, rozložitelný stolek, vzadu základní nádobí, dřez, plný kanystr s vodou. S Alešem jsme si opět pletli strany, kde nastoupit, ale za chvíli jsme to zvládli vyřešit a vyrazili do blízkého obchodu.

Nakoupili jsme velké zásoby - omáčky, těstoviny, rýži, tuňáka, prostě abychom nemuseli pořád nakupovat. Na Novém Zélandu budeme 20 dní, celou dobu v dodávce. V obchodním centru jsme ještě vyzkoušeli tři bankomaty pro výběr hotovosti, ale všechny byly s poplatkem. Až poslední nejméně věrohodný bankomat o žádném poplatku nic neříkal. Tak jsme vybrali a doufáme, že nám nic nenaúčtují.

Na cestu jsme vyrazili až kolem druhé hodiny a zjistili, že k nejbližší zastávce je to skoro 300 km. Neměli jsme představu, kde se ubytovat, kolik to tu tak stojí, tak jsme zkusili zajet do jednoho města po cestě, protože Janina aplikace hlásila, že by jim tam mohl svítit eduroam (až do této chvíle naše trasa míjela veškeré případné univerzity). Bohužel jsme viděli jen SSID "student", eduroam ale nebyl polapen. Tak jsme vyměkli a zakempovali v Mekáči, kde je na wifi v civilizovaných zemích spolehnutí. Stáhli jsme si mapu kempů (která se mrchy nestihla na letišti stáhnout a nedala to vědět) a pak pokračovali dál.

Do kempu jsme dorazili na minutu přesně v sedm, což byla zavírací doba recepce. Pán nám doporučil blízký maják, kde můžeme ráno vidět místní žlutooké tučňáky a tuleně. My byli ale po přeletu šíleně unavení a být v sedm ráno na tučňácích neznělo moc odpočinkově. Taky jsme si museli vyprat a uvařit večeři. V kempu byla skvěle počmáraná kuchyňka, kde po stěnách, stropě, dveřích, lednici - všude byly vzkazy hostů.

Nejdřív jsme ale ještě za šera vyrazili na pláž na Moreaki Boulders. To nám také majitel kempu doporučil, byl to ale i náš první Novozélandský cíl. Jen jsme nevěděli, že bude pro dnešek i poslední :D Na písečné pláži, která byla přímo posetá velkými mušlemi a ulitami, ležely obrovské kulaté balvany, které ve svých nerovnostech ukrývaly množství černých mušlí. Načasování bylo skvělé, protože byl právě odliv a při přílivu kameny vidět tak dobře nejsou. Nad mořem visela celkem hustá mlha, což celému místu dodávalo poněkud mystickou atmosféru.

Po výletě jsme už dost unavení uvařili večeři, umyli se a teprve potom dali prát prádlo - praní 45 minut, sušení 25 minut. Dali jsme tedy prát, zalezli si do postele a nastavili budík. Jana, ačkoli během letu spala víc než Aleš, měla hluboké koma. Vždy jen řekla "já tam jdu" a pak se vzbudila, až když Aleš vyvěsil prádlo a dal zbytek do sušičky. Totéž se opakovalo po půlnoci, kdy se prádlo dosušilo. Aleš je hrdina praní a Jana je spací pytel, který by možná nevzbudily už ani ty uřvané děti v letadle.

Oba jsme se vzbudili v 6.30 s touhou si odskočit. A taky jsme se shodli, že víc než vidět žlutooké tučňáky chceme pokračovat ve spánku. Druhý vstávací pokus byl v půl deváté. Na piknikové lavičce jsme si dali housky s marmeládou, jogurt a výborná jablka. Aleš si ještě přepral havajskou košili, Jana vyskládala oblečení, aby doschlo a v půl jedenácté jsme vyrazili.

První zastávka byla u majáku Katiki Point, který nám doporučil majitel kempů včera. Jen kvůli pozdější hodině jsme neviděli tučňáky - ti jsou tam k vidění od půl osmé ráno do osmi, nebo pak od čtyř do půl šesté odpoledne. Závěrečná štěrková část silnice byla hodně hopkatá a taky byla na silnici roleta. Tak jsme si cestu užívali a pištěli do zatáček :D

Prošli jsme po cestě kolem majáku a pokračovali na výběžek útesu. Všude létali a hnízdili racci a viděli jsme spoustu lachtanů (anglický název je fur seal, ale není to tuleň, nýbrž lachtan). Ti si hráli na kamenech, dováděli, odpočívali na pláži nebo váleli sudy ve vodě. Tučňáci už samozřejmě byli dávno na moři.

Další, už plánovaná zastávka byla Aramoana Saltmarch Walk. Cestou jsme se zastavili u vyhlídky na město Port Chalmers, kde byl i Scottův památník výpravy na severní pól. Část cesty vedla podél mořského zálivu, těsně vedle vody. Podle internetu tahle silnice patří k nejhezčím na Novém Zélandu. Cesta byla klikatá, ale skoro rovná, silnice kopírovala tvar zálivu. Moře bylo průzračně čisté. Cestou jsme viděli několik větších lodí plujících z nebo do místního přístavu.

Měli jsme trochu problém najít začátek boardwalku, museli jsme se k němu z parkoviště trochu vracet a byl schovaný na druhé straně jakéhosi místního hřiště. Boardwalk procházel slanou mělčinou, kde je podle odlivu a přílivu občas sucho a občas slaná voda. Dají se tu prý pěkně pozorovat ptáci, my jich bohužel moc neviděli. Údajně je tu ale prý možné spatřit i Albatrosa. Nám museli stačit malí krabi.

U auta jsme si dali oběd a vyrazili na další dnešní zastávku - Baldwin street. To je ulice v městě Dunedin, která se pyšní titulem nejstrmější silnice světa. I když nedávno ji prý překonala nějaká skotská silnice. Každopádně je to pořádný krpál. Nahoru jsme si vyšlápli pěšky, protože pro naši dodávku je ta silnice přece jen trochu moc. Navíc tu mají i omezení, že na ten největší kopec mohou jen místní nebo osoby s povolením.

Projeli jsme městem Dunedin a na chvíli se zastavili se doplnit zásoby potravin. Další naší zastávkou byla Tunnel Beach. Od parkoviště to byla celkem dlouhá procházka, sice hodně z kopce, o to obtížnější byl ale návrat. Cesta klesá k pískovcovým útesům u moře. Tunely jsou tu vlastně tři - jeden velký mořský oblouk viditelný už během sestupu, druhý uměle vysekaný do skály a obsahující schodiště na pláž a třetí přírodní přímo na pláži. Ten poslední je ale slepý. Pláž je moc pěkné a celkem romantické místo, pokud tedy máte štěstí a jste na ní sami, jako se to poštěstilo nám.

Po návratu na parkoviště jsme vyrazili na poslední část cesty - potřebovali jsme se přiblížit k majáku Nugget Point, což znamenalo ujet ještě něco kolem 100 km. Cestou jsme navíc museli natankovat, protože naše dodávka ráda papá. Kemp jsme díky Janiččině navigaci objevili bez problému, paní na recepci měla ještě otevřeno, takže jsme se rovněž bez problémů ubytovali. V kuchyňce jsme si uvařili rýži a párky k večeři, jedli jsme ale v autě, protože v kuchyňce na nás byl moc velký hluk. Po večeři jsme ještě chvíli ladili zápisky a pak šli konečně spát.

Přes noc a ráno pršelo. Náš budík nás ale vzbudil až po dešti. Abychom byli rychlí, chtěli jsme si čaj uvařit u nás na vařiči. Problémy ale nastaly hned dva - ve vodě z barelu plavaly podivné kousky a vařič byl na hrnec moc velký, takže se Janě podařilo vodu z hrnce vylít do vařiče. Nakonec jsme si vodu na čaj ohřáli v kuchyňce. Aleš mezitím přestavěl dodávku, aby se v ní dalo sedět. Po snídani (měli jsme výborná místní kiwi - jedno zlaté a jedno zelené) jsme umyli nádobí a vyrazili kolem desáté k blízkém majáku.

Nugget Point Lighthouse byl od kempu vzdálen asi 10 km podél pobřeží. Cestou k majáku dost foukalo a také jsme viděli místní lachtany. Oproti včerejšímu výběžku ale byli mnohem dál, takže jsme je neviděli tak dobře. U majáku pak byla vyhlídka, část měla jen kovovou mřížku místo podlahy, takže bylo pěkně vidět pod nohy na útesy. Tentokrát jsme kromě racků viděli i bílé ptáky s černým dlouhým placatým zobákem. Během naší procházky vysvitlo mezi mraky slunce, takže jsme mohli sundat mikiny.

O 30 km dále byla Jack's Blowhole. Jelo se tam celkem dlouho po štěrku, místy byla roleta. Těsně před parkovištěm byly retardéry. Aleš už má jistý odhad, jakou rychlostí přes ně jet. Tento vypadal jako malý nenápadný bochánek. Po přejetí zhruba ve 25 km/h celá dodávka šíleně nadskočila, nádobí a všechny věci zacinkaly a při následné kontrole jsme se museli rozloučit s jedním porcelánovým talířem. Inu, v mnoha věcech jsme trochu pomalí, tak jsme svatební tradici s rozbitým talířem splnili až dnes na Novém Zélandu :D

Na pláži u parkoviště byla cedule "nerušte lachtany" (sea lion). A skutečně na druhé straně pláže se dva lachtani povalovali. My si ale nejdřív došli krátkou trasu k blowhole. Je to díra v zemi, 55 m hluboká, 144 m dlouhá a 68 m široká. Na odlehlé straně je vyhlídka, asi jediné místo, odkud je vidět dolů. Dno propasti je dvěma tunely propojené s mořem, vzdáleným asi 200 m. Když přijde velká vlna, tříští se o skály a hlasitě duní.

Cestou k autu stále dva lachtani relaxovali na pláži, tak jsme se na ně šli podívat. Fotili jsme proti slunci, ale nějaké obrázky máme. A viděli jsme je zívat a chodit :)

Další na programu byly vodopády Purakaunui. Široký krasný kaskádový vodopád, ke kterému vedla 120 metrů dlouha cesta lesem. Vyčkali jsme si, až odejde většina fotících turistů a pohráli si s časem expozice a rozmazáváním vody. Využili jsme i ND filtry na foťák. Z menších vyhlídek po cestě toho ale moc vidět nebylo. Po návratu jsme si na parkovišti dali pozdní oběd - housky s avokádem.

Přejezd k jeskyním Cathedral Caves trval dalších asi 40 minut. Když jsme se k nim ale přiblížili, už u hlavní silnice byla červená cedule, že jsou jeskyně uzavřené, kvůli nestabilním podmínkam na přístupové cestě. Jeli jsme se proto podívat na nedaleké McLean Falls, vodopády, které jsme měli v plánu pouze pokud zbude čas.

Na parkovišti šíleně kousaly nějaké mušky, později jsme zjistili, že šlo o naše první seznámení s novozélandským nepřítelem číslo jedna, zvaným Sandfly. Všude byly cedule, že jsou v parku jedovaté granule na hlodavce, kterým se v lese dobře žije, ale zase díky nim se množí i lasičky, které zase loví vzácné ptáky. Žluté ptáčky Mohua jsme sice nevyfotili, ale viděli jsme je.

K vodopádům se šlo cca 750 metrů. My se k nim dostali kvůli aktivním muškám celkem rychle. Procházelo se překrásným pralesem, všude velké stromy s křivými větvemi porostlé mechem a zelenými šlahouny. Několik schodů a už jsme se ocitli u nádherného vodopádu. Horní část stékala po velké rovné ploše a spodní se kaskádovitě vlnila mezi balvany. Cestou zpátky jsme si ještě fotili prales a různě pokroucené stromy v něm.

Po páté hodině jsme utekli kousavým muškám a vyrazili směr Clifden - přes 150 km vzdálené město s historickým mostem a jeskyněmi. Zastavili jsme se v obchodě - chtěli jsme koupit hlavně talíř, deštník a možná zapalovač. Samozřejmě měli všechno nádobí, kromě velkých talířů. Deštník jsme také nenašli, zapalovač měli nejlevnější za 3$. Aspoň jsme si ale dopřáli muffiny a další ovoce.

Na mapě jsme si našli dvě místa, kde by se dalo zakempovat zadarmo. Spustil se déšť a všechny ovečky na loukách zmokly. Pořád jim to ale na zelených kopečkách moc slušelo. Viděli jsme další lamí farmu. První místo ke kempování bylo celkem dobré, druhé bylo sice blíž našemu cíli, ale nikde nebyla cedule, že se tam smí kempovat. Navíc tam byla brána, kde bylo napsáno, že se na noc zamyká, což se Alešovi moc nezdálo. Vrátili jsme se proto radši asi 8 km zpátky, kde bylo kempování dovoleno cedulí. V dešti jsme využili zadní sklápěcí kufr, že se dalo pěkně v suchu vařit - rýže se zeleninou a tuňákem, mňam! Aleš pak už za tmy umyl nádobí. Nádržka na vodu je celkem malá, po umytí pár kousků nádobí zbyla tak třetina. A ještě mu Jana musela držet kohoutek, aby voda netekla okolo. Během večera přestalo pršet, takže rozložení postele už proběhlo v suchu.

V 7.30 jsme vstali, dali si bohatou snídani a před devátou už byli na cestě. Holt v přírodních kempech bez sprchy a zázemí jsme efektivnější. Nejdřív jsme dojeli k blízkému mostu Clifden Suspension Bridge přes Waiau River. Most z roku 1899, dlouhý 111 metrů, byl v době svého otevření nejdelším mostem na Novém Zélandu a dodnes je nejdelším visutým mostem v zemi. Od roku 1978 most neslouží silniční dopravě, protože byl nedaleko postaven most nový, širší. My si starý most pěkně celý přešli, prohlédli a vyrazili k nedalekým jeskyním.

Clifden Caves jsou volně přístupné, což je pro našince celkem nezvyklé. Na místě nebyly žádné davy, žádné čekání na prohlídku s průvodcem. Jen jsme museli přelézt po schůdcích plot na pastvinu a přeběhnout malý kus bahna rozšlapaného od ovcí a už jsme byli u malé díry v úbočí kopce. Zapli jsme čelovky a vyrazili dovnitř. Jeskyněmi je proznačená trasa, podle tabule u plotu průchod trvá asi 45 minut. My měli trochu smůlu, protože včera večer silně pršelo, takže v jeskyni bylo dost vody. Došli jsme asi 100 metrů a pak jsme se museli vrátit, jelikož dál bychom se už museli brodit nad kotníky hlubokou vodou. I tak jsme ale viděli naše první glowworms - známé zélandské světélkující červy.

Před jedenáctou jsme vyrazili směr Milford Sound - bylo to daleko a chtěli jsme stihnout vyhlídkovou plavbu ve tři odpoledne. Den byl proto ve znamení přejezdu, focení krásné přírody z auta a minima zastávek. Jedna zastávka ale byla povinná - dodávka šíleně žere benzín a v jednu chvíli na nás začalo svítit hladové oko, protože jsme ve městě u kempu zapomněli natankovat. Benzínky jsou ale v odlehlejších oblastech poměrně daleko. Jana hlásila dle navigace nejbližší za 20 a další za 40 km. Aleš proto snížil rychlost, a doufal, že to dojedeme. Ve městě Manapouri jsme přijeli k benzínce Allied. Natankovali jsme přes 53 litrů, takže už nám asi moc benzínu nezůstalo. Kupodivu ale v té vísce měli zatím asi nejlepší cenu.

Ve městě Te Anau jsme doplnili zásoby vody a vyrazili na 120 km dlouhou cestu po Milford Sound Highway a přes vrcholový tunel Homer Tunnel ve výšce 945 m.n.m. Bylo krásně, takže všude kolem bylo vidět sněhem pokryté vrcholky hor. Pár fotek jsme udělali, ale moc kochat jsme se nemohli, protože jsme chtěli stihnout loď. To se nám nakonec ale stejně nepovedlo. Nejdřív nás zdrželo čekání na průjezd tunelem - vrcholový tunel je 1,2 kilometru dlouhý, prudce se svažuje směrem k pobřeží a má jen jeden trochu širší jízdní pruh, takže se směry přes den po deseti minutách střídají. My čekali něco kolem šesti minut. Další zádrhel pak přišel po příjezdu na místo, neboť jsme nemohli najít volné parkovací místo. Parkování tu mimochodem stojí 10 NZD (asi 150 korun) na hodinu! Až později jsme zjistili, že je možné zaparkovat zadarmo už o něco dříve a na místo se nechat opět zadarmo dovézt shuttle busem. Tato možnost je ale celkem dobře utajena, při příjezdu jsme si nevšimli žádné cedule. Když už jsme konečně našli místo, museli jsme ještě svést souboj s ultrapitomým parkovacím systémem, kdy se čas zadává spolu se značkou předem. Potíž je v tom, že nedostanete žádnou účtenku nebo potvrzení, takže si nemůžete ani později zkontrolovat, do kdy máte zaplaceno. My nevěděli, jestli plavba vyjde, takže jsme raději zaplatili jen 10 dolarů s tím, že před odjezdem doplatíme zbytek. To nám poradila paní, která parkoviště hlídala. Při odjezdu po nás systém nicméně k našemu nemilému překvapení chtěl 40 dolarů, jako bychom na začátku nic neplatili. A protože jsme nedostali žádné potvrzení a paní už na místě nebyla, nezbylo nám, než první hodinu zaplatit znovu. Skvěle to mají vymyšlené.

Teď ale k té pozitivnější části návštěvy. Milford Sound je jedním z divů Nového Zélandu. Jedná se o obdobu norských fjordů, hluboké údolí mezi vysokými horami se strmými skalními stěnami spadajícími rovnou do moře. Po jeho délce se nachází spousta vodopádů, od malých stružek až po mohutné kaskády. Z hlavního údolí vybíhá několik dalších, lemovaných ještě vyššími horami se sněhovými čepičkami. Po fjordu se konají vyhlídkové plavby, které jsou sice opravdu drahé, ale zážitek to je nezapomenutelný. My nakonec vzali jednu z levnějších (stála pro oba necelé 3000 Kč), i tak ale trvala přes dvě hodiny. Jen místo ve tři jsme nakonec odplouvali před půl pátou. To ale nevadilo, protože počasí bylo pořád krásné a výhledy úžasné. Ještě před plavbou jsme si dali krátkou vycházku Milford Foreshore Walk, odkud je krásný výhled na celý fjord.

Pak už byl čas vyrazit do přístavu. Jeli jsme s Mitre Peak Cruises. Naše loď byla malá, jen pro 75 lidí a s vyhlídkovou palubou. Čaj a káva byly po dobu plavby zdarma. Takhle odpoledne už tolik lidí nebylo, takže nás nakonec na lodi bylo kolem třiceti. Hned po odjezdu z přístavu jsme si mohli po pravé straně prohlédnout mohutný vodopád Bowen Falls. Podle map to vypadalo, že se k němu dá dojít, cesta je ale zničená a je potřeba použít přívoz, za který chtějí 10 NZD. Během plavby jsme krom vysokých skalních stěn, vodopádů a širého moře viděli i Hoiho - vzácný druh tučňáka se žlutým peřím okolo očí, který se vyskytuje jen na Novém Zélandu. Také jsme viděli další lachtany, kteří leželi rozpláclí na velkém kameni. Kousek od nich jsme pak zahlédli početnou skupinu delfínů a kapitán dokonce na chvíli otočil loď, abychom se mohli podívat. Dvakrát nás během plavby vzali pod vodopád a bavili se tím, kdy kdo uteče. Jana vydržela celkem dlouho, nicméně zapomněla před sprchou předat tašku Alešovi, takže jsme měli všechno mokré :D Ještě nám kapitán říkal, že dnes vyšlo skvělé počasí - včera (kdy jsme původně chtěli jet kdybychom stíhali harmonogram) bylo prý mlíko a nebylo nic moc vidět. Nám svítilo slunce a u vodopádů byla často krásná duha.

Po příjezdu jsme si ještě došli na konec přístavní zdi, odkud je také krásný výhled. Pak už jsme utíkali na parkoviště, abychom nemuseli platit další hodinu. Pak už zbývalo jen se vydat zpět přes hory. Před průjezdem tunelem jsme se ale ještě zastavili u starého silničního mostu a zašli jsme se podívat k průrvě The Chasm. Řeka tady překonává zátaras z balvanů uzoučkým korytem a ještě navíc padá trochu do hloubky. Prostě fakt hukot.

Během cesty jsme se nakonec vzhledem k pozdní hodině rozhodli přespat v kempu Gunn's Camp na jedné z odboček z hlavní silnice. Měli jsme štěstí, měli poslední volné místo. Majitelé kempu říkali, že minulou noc měli povodeň a ve čtyři ráno museli budit a stěhovat hosty pryč od řeky. My naštěstí spali klidně, žádná povodeň se nekonala. K večeři byla rýže s masovou konzervou SPAM, která na první pohled po uvaření vypadala nepoživatelně, nakonec byla ale celkem dobrá.

Po večeři jsme si už za tmy dali ještě krátkou procházku, protože majitelé kempu nám doporučili místo asi 500 metrů od kempu, kde je v lese pod převisem možné vidět velké množství glowwormů. Cesta byla dokonce označená a červíci tam opravdu byli, dokonce mnohem víc, než ráno v jeskyních.

Dlouhý den plný zážitků jsme pak zakončili sprchou s krásně teplou vodou ohřívanou nad ohňem. Do kempu není zavedená elektřina, mají vlastní generátor, který by ale k ohřevu vody nestačil, takže mají velký kotel, pod kterým se topí dřevem. Generátor se navíc na noc vypíná, takže čelovky jsou přes noc nutností i do kuchyně, sprchy a na záchod.

Ráno byla šílená zima (třeba 10 stupňů, abychom si rozuměli) a foukal od ledovcové řeky studený vítr. Proti zimě se bojovat dalo - člověk se oblékl. Problémem byly ale místní vyhlášené sandflies. Zatímco si Aleš dopřával horkou sprchu, Jana chtěla uvařit čaj. V silných poryvech větru ale bylo potřeba neustále kontrolovat vařič, a množství sandflies bylo příšerné. Jana si během vaření nasadila přes obličej šátek, čímž si vysloužila od umytého Aleše hlasitý smích. Na kalhotách měla při vaření snad 50 malých mušek. Vyměnili jsme si službu na hlídání vody a Jana utekla do dodávky k menšímu, ale stejně otravnému množství bodavého hmyzu.

Ani jsme neumyli nádobí, abychom hmyzákům nedávali víc šancí si na nás pochutnat a po desáté jsme vyrazili prozkoumat konec silnice. Ten vedl k Humboldt Falls a k úzkému visutému mostu, kterým začínala cesta Hollyford Track. K vodopádům jsme si došli - necelý kilometr na vyhlídku, odkud byly vidět dva vysoké úzké vodopády, které se alespoň 3x lámaly. V lese jsme slyšeli spoustu ptáků, jeden byl slyšet dokonce skoro u nás. Fotky ale nemáme, potvůrky se zdařile schovávaly. Visutý most jsme si pak přešli. Je uzoučký, unese jen 10 lidí najednou a docela se s námi při chůzi rozkejval.

Cestou zpátky na hlavní silnici jsme párkrát zastavovali, například u Moraine Creek, kde byl ještě užší a delší most, jen pro 5 lidí. Nebo v lese uprostřed ničeho, kde nám přeletěli před autem dva papoušci Kākā. U nich jsme zastavili a trochu si je nafotili. Nakonec se ukázalo, že jich na okolních stromech je celá skupinka, viděli jsme jich alespoň šest. Trochu poprchávalo, ale pohled na papoušky v přírodě člověka potěší. Ještě jsme si pak přešli mostek u začátku cesty Lake Marian Walkway. Ten se při normální chůzí tak kymácel zleva doprava, že Alešovi se pletly nohy a Jana se musela zastavovat.

Najeli jsme zpět na hlavní silnici a zamířili do Te Anau. Ještě jsme cestou udělali pár zastávek, ale byla zima, a vršky hor byly skryté v mracích. V zatáčce na trávě jsme viděli páreček zřejmě blue duck - místní barevné kachny. Pěkná byla i zastávka u Mirror Lakes. Jezírka sice nezrcadlila kvůli větru a mrakům skoro nic, ale byla pěkná, pluly po nich kachny a viděli jsme asi tři další druhy ptáků a celkem blízko - zeleného se žlutou čepičkou, červeného zpívajícího a většího tmavého s bílým bříškem.

V Te Anau jsme si nakoupili něco málo zásob a v blízkém parku u stejnojmenného jezera si na lavičce dali oběd s úžasným výhledem na ono jezero. Bylo skoro zataženo, a když se slunce schovalo, byla celkem dost zima. Po jídle jsme vyrazili na další delší přejezd. Opět se okolí proměnilo - spousta ovcí, krav na zelených pláních, za nimi se zvedaly kopečky a v dálce hory. Projeli jsme i krátkou intenzivní přepršku. A nakrmili jsme cestou trochu auto, které na nás už zase koukalo svým hladovým okem.

Také jsme udělali několik zastávek u jezera Wakatipu, na které byly ze silnice moc krásné vyhlídky. Za námi se v dálce blížil silný liják, takže pohledy zpět měly lehce apokalyptický nádech.

Nedaleko města Queenstown jsme se zastavili u mostu Kawarau Gorge Bridge z roku 1880, který je nyní v soukromých rukách a skáče se z něj bungee jumping. Dopravě neslouží od roku 1963. Naštěstí je ale možné přes něj normálně přejít, dokonce u něj je i vyhlídková plošina s krásným výhledem.

Od mostu jsme zamířili na Crown Range Road, nejvyšší hlavní silnici na Novém Zélandu. Ta začíná několika serpentinami v prudkém stoupání, takže si konečně Aleš trochu zakroutil volantem. Sedlo se nachází ve výšce 1121 m.n.m. a my tam přijeli těsně před západem slunce, který jsme si tak mohli i s malou svačinkou vychutnat. Ještě předtím jsme si ale dali malou procházku po úbočí jedné z hor, abychom se na sedlo mohli podívat z výšky. Parkovalo tu i hodně karavanů. Na sedle se totiž dá i strávit noc na parkovišti, ale jen pokud máte nálepku self-contained. Tu my bohužel na autě nemáme, a tak jsme museli pokračovat dál. Cesta ze sedla dolů byla méně z kopce a s menším množstvím zatáček, než jsme čekali, takže se nám podařilo těsně před soumrakem dorazit do města Albert Town, kde jsme zastavili v místním kempu u řeky. Kemp je sice v podstatě jen několik holých plácků mezi stromy, plus k tomu navíc záchody, zato se tu ale platí jen 7 NZD za osobu za noc. Celou dobu nám ale před autem utíkala spousta zajíců, viděli jsme jich snad 40. Chvilku nám trvalo, než jsme vybrali vhodné místo, protože v jednom rohu kempu byla parta podivných lidí pouštějících hlasitou tuc-tuc hudbu. Nakonec jsme ale našli plácek, kde nebyla hudba moc slyšet, dali si večeři a šli spát.

Ráno jsme se vzbudili a hned začali dělat snídani. Zajíců kolem už tolik vidět nebylo - Aleš viděl jednoho, Jana dokonce žádného. Před odjezdem z kempu jsme se ještě zašli podívat na nedaleký visutý most přes Hawea River. Byl dlouhý, ale celkem bytelný, protože po něm vedla i cyklotrasa.

V půl jedenácté jsme vyrazili a pokračovali po silnici SH6 dál na sever. Otevíraly se nám krásné výhledy na okolní kopce a jezera, celkem často jsme dělali kochací a fotící zastávky. Projížděli jsme kolem Lake Hawea a Lake Wanaka. Tentokrát nám počasí vyšlo a viděli jsme i zasněžené špičky okolních hor.

Kolem poledne jsme zastavili na parkovišti u Blue Pools. Bylo úplně plné, takže jsme museli chvíli čekat na volné místo. Navíc nás několikrát předběhla právě přijíždějící auta, až se Jana naštvala a uvolněné místo šla hájit vlastním tělem. To se vyplatilo, neboť jinak by nám tam opět vjelo právě se přiřítivší auto.

Bylo vidět, že toto místo je turisticky velmi frekventované, lidí tu bylo mraky. Cesta nejdřív zvolna klesala lesem k prvnímu visutému mostu, pak následoval krátký boardwalk, končící u druhého visutého mostu. Z toho byl krásný výhled na ony bazénky. Řeka Blue River tu vytéká z úzké soutěsky a rozlévá se na štěrkovém poli, než se vlévá do Makarora River. Konec soutěsky je hluboký a voda krásně modrá, ale nepřišlo nám to až tak úchvatné. Na tabuli bylo nicméně napsáno, že pokud je povodeň na obou řekách současně, může se v bazéncích nahromadit štěrk a tím pádem nejsou modré. Vyčistí se pak až další povodní. Tak možná to byl i náš případ, jelikož nedávno silně pršelo. Prohlédli jsme si bazénky shora z mostu a pak si šli na chvíli sednout na kameny u soutoku obou řek. Tam jsme se ještě chvíli kochali a pak se vrátili k autu. Tím jsme přejeli malý kousek do blízkého kempu, kde jsme si u stolku dali oběd s krásným výhledem do údolí.

Po obědě jsme pokračovali dál po silnici do města Haast přes Haast Pass, který ale měl tak nenápadný vrchol, že jsme si uvědomili, že jsme ho přejeli, až po nějaké chvíli klesání. Na druhou stranu na vrcholku nic extra nebylo, ani žádný výhled, jen vysoký les. Sedlo se totiž nachází poměrně nízko, jen 562 m.n.m.

Cestou jsme si také udělali několik krátkých zastávek. K vodopádům Fantail Falls a Thunder Creek Falls to v obou případech bylo jen asi 200 metrů a koukali jsme na ně z vyhlídky přes řeku. Zejména Thunder Creek Falls byly moc pěkné, jen u nich bylo dost sandflies. K vodopádu Roaring Billy Falls to bylo asi půl kilometru a koukalo se na něj dost z dálky, takže nic moc. Krásná ale byla cesta lesem k řece mezi stromy porostlými mechem a za zpěvu ptáků. Zastavili jsme se také u mostu, který se jmenuje Gates of Haast. Je úzký, jednopruhový a pod ním v soutěsce burácí řeka.

Ve městě Haast jsme dobrali pitnou vodu u totálně nejluxusnějších záchodů, co jsme zatím viděli. Většinou jsou záchody u silnic jen díra v zemi, tady ale měli splachovací se zamykáním na tlačítka. Navíc reproduktor v kabince oznámil, že dveře jsou uzavřeny, časový limit na použití je deset minut a pak začal ve smyčce přehrávat vážnou hudbu. Samozřejmostí bylo závěrečné poděkování za využití Exeloo.

Po dlouhém impozantním jednopruhovém mostě s dvěma vyhýbacími místy jsme překonali Haast River a zamířili k Ship Creek. To se tak jmenuje podle nalezených zbytků Skotské lodi Schomberg, která v roce 1855 ztroskotala u Austrálie na své plavbě z Liverpoolu do Melbourne. Trosky k novozélandským břehům překonaly vzdálenost přes 2000 km od místa ztroskotání. Vedou odsud dvě asi půlhodinové cesty. Jedna prochází močálem, kde rostou obrovské stromy kahikatea (white pine). Na sekvoje nemají, ale vysoké mohou být až 65 metrů a hlavně druh pochází z větve kterou je možné vysledovat až do Jurského období. Druhá cesta pak jde písečnými dunami u pláže a vede k jezírku, které se mezi dunami vytvořilo. Zpátky z téhle druhé cesty jsme se vraceli po oblázkové pláži, kde je prý občas možné vidět místní žlutooké tučňáky. My ale neviděli nic, krom kamínků a mušlí.

To se ale změnilo na Monro Beach, kam jsme s malou zastávkou na vyhlídce Knights Point přejeli. K pláži se šlo necelé 2 km pěšky po krásné cestě pralesem podél potoka a přes jeden krátký visutý most. My zvažovali, jestli to má smysl. Aut ale bylo na parkovišti docela dost a navíc tam byla cedule, že tučňáci se na pláži vyskytují od července do listopadu. Celkem jsme hnali, protože už bylo pozdě. U pláže ale je kolonie tučňáků a to jsme si nemohli nechat ujít. Hned když jsme přišli, viděli jsme v dálce na konci pláže dva tučňáky (Jana tedy jen jednoho). Bylo to ale nic moc, protože byli daleko a ani jsme nestihli vytáhnout foťák a už se schovali za kameny. Přesunuli jsme se na místo, kde už několik lidí čekalo, a vyhlíželo další tučňáky. Když se dlouho nic nedělo a už jsme byli celkem vymrzlí a chtěli vyrazit zpět, Aleš se najednou otočil a mezi kameny asi deset metrů od sebe uviděl tučňáka. Rychle ho ukázal Janě a konečně jsme se mohli oba pořádně pokochat. Tučňák se kousek od nás odkolébal do moře a nezapomněl při tom náležitě zapózovat. To byla ale klika. Ještě chvíli jsme koukali, ale tučňák zmizel v moři a další už se neobjevovali, takže jsme po chvíli zamířili zpátky k autu a vyrazili hledat kemp.

Jana původně našla jeden několik desítek kilometrů daleko, ale Aleš si při řízení všiml jiného kempu, když jsme projížděli kolem jezera Paringa, tak jsme to hned otočili a vjeli dovnitř. Na zvonek na recepci nejdřív nikdo neodpovídal, ale když už jsme to chtěli vzdát a vyřešit placení až ráno, objevila se paní a ubytovala nás. K večeři jsme si udělali těstoviny s červenou omáčkou a brzy usnuli.

Přes noc i ráno silně pršelo, budík jsme posunuli na 8.40, protože se nám vůbec nechtělo do toho marastu vstávat. Přestavěli jsme postel na stolek a lavice a Aleš přeparkoval auto blíž ke kuchyňce. Uvařili jsme si horký čaj, v toustovači opekli tousty a dojedli sýr. Kolem desáté, kdy byl check-out jsme vyrazili dále do deště.

Ve městě Fox Glacier jsme zjistili, že celé údolí a všechny traily u ledovce Fox Glacier jsou uzavřené. Jeli jsme tedy dál a ve městě odbočili k jezeru Matheson. Za pěkného počasí je možné odtud vidět hory Mt Cook a Mt Tasman, případně za bezvětří i jejich odrazy na hladině. Na parkovišti jsme si na sebe oblékli pláštěnky a vyrazili na čtyřkilometrový okruh okolo jezera. Les byl plný ptáků a v rákosí létali malí zelení ptáčci. Bohužel výhledy na ledovce a hory se moc nekonaly. Jedna z vyhlídek se jmenuje View of Views - odtud pochází typický zrcadlový pohled na hory na Novém Zélandu. Díky obrázkům na ceduli jsme měli představu, jak krásná je vyhlídka za lepší viditelnosti. Nám naštěstí během procházky přestalo alespoň na chvíli pršet, začalo opět až když jsme se blížili k autu.

Na benzínce jsme natankovali dražší benzín, jelikož jsme si na internetu přečetli, že ve městě Franz Josef jsou ceny ještě šílenější. Přejeli jsme kopečky a řeku Omoeroa a těsně před městem uhli na úzkou přístupovou silnici k ledovci. A za vytrvalého deště zanedlouho dorazili na parkoviště u ledovce Franz Josef Glacier. Tam jsme si dali oběd, a protože nepřestávalo pršet, chvilku jsme přemýšleli, jestli půjdeme k ledovci. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit i přes silný déšť. Lidé vracející se z cesty říkali, že ledovec vidět je. Údolím je možné po asi pěti kilometrech dojít až k čelu ledovce, tahle část byla ale opět uzavřena, takže jsme se museli spokojit s asi půlhodinovou procházkou na konec lesa, odkud byl ledovec vidět ze vzdálenosti asi čtyř kilometrů. Vlastně byla vidět jen spodní část ledovce, zbytek byl schovaný v mracích. I tak to byl ale pěkný pohled a vzhledem k neustávajícímu prudkému dešti nám to docela stačilo. U ledovce jsme potkali pár indického vzhledu, který asi ještě nikdy neviděl ledovec, tak jsme jim museli ukazovat, co je ledovec a co ne. Aleš jim pak udělal malou přednášku o ledovcích v Rakousku a Norsku, vypadali docela spokojeně :)

Úplně mokří jsme se vrátili k autu a přemýšleli, jestli ještě dáme další bod dnešního programu - Tatare Tunnels Walk. Jedná se o krátký trail, který stoupá k několika úzkým tunelům a akvaduktu, které dříve přiváděly vodu k malé vodní elektrárně. Celkem se takhle prý dá pod zemí projít asi půl kilometru. Nakonec se ale žádná další procházka nekonala, protože když jsme v ještě silnějším dešti dorazili k začátku cesty, zjistili jsme, že je také uzavřena a spolu s ní i druhá záložní cesta - Callery Gorge Walk, která vede podél pozůstatků těžby zlata a končí u historického mostu s výhledem do říční soutěsky.

Nezbylo nám tedy, než pokračovat dál v cestě, což bylo dobrodružství samo o sobě, protože k silnému dešti se přidal i velmi silný vítr, takže občas dalo docela práci vůbec udržet dodávku na silnici. Po 75 krušných kilometrech jsme dorazili do kempu u jezera Ianthe. Ukázalo se, že kemp se nachází jen asi metr nad hladinou jezera, které bylo viditelně vylité z břehů a byly na něm celkem vysoké vlny. Minimálně byly pod vodou i lavičky a cedule. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat, protože další kemp byl celkem daleko. Zaparkovali jsme vedle velkého autobusu, jehož řidič nám rozměnil desetidolarovou bankovku za dvě pětidolarové, což částečně vyřešilo náš problém, že jsme neměli přesnou částku na zaplacení kempu. Potřebovali jsme zaplatit 16 NZD, ale měli jsme jen dvě desetidolarové bankovky a dvě dvoudolarové mince. Bohužel se Aleš zapomněl zeptat i na mince, takže rozměnil jen bankovku a až pak mu došlo, že z mincí částku stejně nedáme dohromady. Nakonec jsme se ale rozhodli pána z autobusu nechat spát a věnovali kempu dolar navíc. Tenhle kemp byl totiž bez obsluhy a peníze se dávaly do obálky do schránky.

V kempu byl naštěstí i přístřešek, pod kterým se dalo uvařit, jídlo jsme si pak snědli v autě a šli spát. Počasí bylo celkem strašidelné, pořád silně pršelo a vítr občas celkem silně zacloumal dodávkou, až se celá zahoupala. Nakonec se ale vítr v noci utišil a my si užili celkem příjemný spánek.

Šílený déšť a vítr přes noc ustal a nám se po probuzení naskytl pohled na zrcadlové jezero. Stačila ale půl hodina a zadní část jezera už se vlnila. Bylo vlastně docela zábavné při snídani pozorovat auta, jak zastavují na vyhlídce, fotí si potopené lavičky a jedou dál. My nijak nespěchali. Konečně totiž svítilo sluníčko, takže jsme dali sušit co se dalo, především pláštěnky.

Cestou jsme zastavovali na různých vyhlídkách, protože jsme jeli podél pobřeží, které bylo velice fotogenické - rozeklané skály a o ně se tříštící vlny. Dnešní navigace byla jednoduchá - pořád po hlavní, a pak na kruháči, který dvakrát protínají koleje, doprava.

Jeden takový kruhový objezd jsme potkali. Značek, zákazů a příkazů u něj bylo dost. Hned za odbočkou byl vystaven jeden segment původního dřevěného mostu Arahura Bridge z roku 1886. Most byl 211 metrů dlouhý a kombinovaný - používala ho železnice a jednopruhová silnice se střídavým provozem. V roce 2009 byl nahrazen moderním silničním a železničním mostem. Na tomto místě také proběhlo naše první setkání Wekou. Viděli jsme nelétavého hnědého ptáka, o malinko většího, než naše slepice. Nejdřív jsme si mysleli, že je to Kiwi, ale nemělo to dlouhý zobák a vlastně to bylo na Kiwi celkem malé. Později jsme zjistili, že to je Weka a viděli jsme jich pak ještě hodně.

Pokračovali jsme po cestě dál, koukali na ovečky a metro dezert krávy (hlavu až nohy a zadek měly tmavé, břicho měly bílé). Až když se silnice opravdu změnila skoro v polní cestu se Jana podívala do navigace a zjistila, že kolejemi protínaných kruhových objezdů je na hlavní silnici víc. Prostě jsme uhnuli moc brzy a zajeli si asi deset kilometrů, po jakési venkovské silnici. Ta naštěstí byla celkem rovná a dalo se na ní jet chvílemi i 100km/h, takže nás tato odbočka stála celkem jen půl hodiny času navíc. Na druhý pokus už jsme odbočku trefili.

U města Otira jsme jeli kolem hotelu, který měl na střeše dřevěného Gluma, opodál Gandalfa s drakem a ještě spoustu dalších soch. Silnice vedla nádherným údolím a konečně jsme si užívali i výhledů na hory. Začali jsme stoupat na Arthur's Pass. Před námi modro a krásně.

V jednom místě jsme projeli kratičkým tunelem a galerií, po jejíž střeše byl převedený potok, tvořící celkem mohutný vodopád. Chvilku jsme se zastavili na jedné vyhlídce, ze které nebylo vlastně vůbec nic vidět, výhledy už zřejmě zarostly. Kousek dál u vyhlídky na silniční viadukt, který nahradil sesuvem zničenou část silnice, jsme si všimli, že nás zezadu plíživě stíhá tmavý mrak a déšť. A jen co jsme si toho všimli, už byl u nás a my se běželi schovat do auta. Počasí nás celkem naštvalo, protože jsme měli naplánované nějaké to chození. Dali jsme si tedy v autě oběd a kupodivu déšť mezitím ustal.

Přejeli jsme vrchol průsmyku a zastavili se u infocentra, které je nedaleko vrcholového nádraží. Nakonec jsme se i s ohledem na čas a počasí rozhodli dát si několik kratších procházek. Nejdřív jsme se zašli podívat pár set metrů na železniční most, vedoucí k vrcholovému tunelu dlouhému 8,5 kilometru. Práce na něm začaly v roce 1908, dokončen ale byl až v roce 1923. Pak jsme si prošli kratičký Millenium Walk k vodopádu v soutěsce Avalanche Creek. Všude před námi utíkaly malé myšky, bylo jich tu spousta. Pak jsme autem popojeli o kousek zpět na kraj vesničky a vydali se na asi dvoukilometrový výlet horským lesem k vyhlídkám na Bridal Veil Falls a Devil's Punchbowl Falls. Oba vodopády jsou vysoké přes sto metrů a obzvlášť ten druhý je opravdu mohutný. Bohužel jsme si zapomněli vzít pláštěnky a samozřejmě, že asi v půlce začalo pršet. Nejdřív lehce, pak silněji a k autu už jsme docházeli promočení a v celkem silném lijáku. I tak jsme si ale zvládli dát ještě krátkou procházku k Bealey Chasm a k vyhlídce na Twin Falls, Aleš ještě krátce vyběhl z auta ke kamennému sloupu na vrcholku průsmyku. Pak už jsme se konečně převlékli do suchého a vyrazili z hor zpátky k pobřeží.

Jeli jsme nejdřív stejnou cestou, ale pak jsme zvolili zkratku přes scénickou Lake Brunner Road, kde byl i celkem velký úzký most s jedním jízdním pruhem. Těsně před koncem zkratky pak byla uzavírka a objížďka, naštěstí ne moc dlouhá. Nicméně asi jen díky tomu jsme si všimli zbytků uhelného dolu Brunner Mine s velkým visutým mostem, po kterém kdysi převáželi důlní vozíky a tudíž na něm byly i koleje. Ty už tam dnes po rekonstrukci povrchu ale nejsou. U dolu byl i památník důlního neštěstí roku 1896, při kterém během série výbuchů uhelného prachu zahynulo 65 horníků. Jde o největší důlní neštěstí v historii Nového Zélandu. Dnes už z budov dolu zbývají jen ruiny zpřístupněné jako muzeum pod širým nebem a nedávno opravený visutý most. My si s ohledem na čas prošli jen malou část a přešli most na druhou stranu řeky. Pak jsme pokračovali do kempu.

Noc jsme tentokrát přečkali v kempu hned u moře ve městě Rapahoe. Z valu za naším stáním byly vidět skály v moři, o které se rozbíjely vlny. Stáli jsme tak 20 metrů od moře, od kterého nás dělil onen kamenný val. Recepce byla už zavřená a platilo se pomocí obálek, my ovšem opět neměli přesnou částku - potřebovali jsme 30 NZD a měli jsme jen 50 a 10 NZD. V nedalekém motelu už měli také zavřeno, takže nám nezbylo než se opět pustit do našeho oblíbeného sportu - shánění někoho, kdo nám rozmění přímo v kempu. Kupodivu jsme hned na začátku kempu potkali pár, který měl na rozměnění a my tak mohli zaplatit za pobyt. V kempu byly zajímavě vyřešené sprchy - byly dvě a umístěné v obývací místnosti. Sprchovalo se v nich ale dobře. Janinka nám k večeři udělala výborné palačinky, které potom Aleš s chutí zblajznul. Bohužel mu ale tak chutnaly, že nám na snídani zbyly jen tři.

Později večer se nám podařilo zastihnout na Messengeru Káju, takže jsme si krásně popovídali a popřáli jí hodně štěstí u státnic. Kolem půlnoci jsme definitivně odpadli a šli spát.

Přes noc a ráno střídavě pršelo. Během jedné takové přepršky nás vzbudil budík. Za sucha jsme se přesunuli do kuchyňky, dojedli jsme palačinky a dali si se zbytkem mléka cereálie. Během toho zase začalo pršet. Když jsme si ale šli vyčistit zuby, už zas svítilo slunce. U auta zas začalo pršet. Úplně to vypadalo, že tam nahoře se nemůžou dohodnout, jestli si to slunce už zasloužíme, nebo nás ještě chvilku budou trápit deštěm.

Než jsme před jedenáctou vyrazili, už byla zas modrá obloha. Naposledy jsme si vyfotili moře, načepovali pitnou vodu a vyrazili na cestu. Jeli jsme podél pobřeží, takže jsme hodně zastavovali a kochali se výhledy. Jana z okénka viděla pěkné skalní okno, tak se Aleš otočil, abychom si ho mohli lépe prohlédnout.

Překvapivě svítilo sluníčko a déšť ustal. Dojeli jsme k infocentru u Pancake Rocks. Vyhlídli jsme si plecháček s kiwi a přidali ho do naší omezené sbírky suvenýrů.

Pancake Rocks and Blowhole Walk je krátký okruh s vyhlídkami na vápencové skalní útvary, tvarované větrnou a vodní erozí do různých bizarních útvarů, děr a jeskyní. Zdejší vápenec vznikl ukládáním sedimentů na mořském dně asi 2 km pod hladinou. Měnící se tlak vody pak způsobil vznik různě tvrdých vrstev, které dnes, po vyzdvižení geologickými procesy z mořských hlubin, připomínají na sebe naskládané palačinky. Moře se tříštilo o skály a vlny vytlačující vzduch ze skalních dutin vytvářely v některých místech blowholes. Z těchto děr pak s různou intenzitou podle síly příboje vychází silný vítr, někdy i s vodní tříští či pěnou. Tento jev je zároveň provázen syčením unikajícího vzduchu a někdy i vzdáleným duněním příboje. Některé z těchto děr jsou vzdáleny i stovky metrů od pobřežních útesů. Procházeli jsme se po cestě kolem útesů, poslouchali dunění vln v jeskyních pod námi a mnohokrát dostali mořskou sprchu. I duhy jsme se díky stále svítícímu slunci dočkali.

Když jsme si celý okruh prošli, vzali jsme si z auta čelovky a vyrazili asi 5 minut pěšky z parkoviště k Punakaiki Cavern. Jeskyně je volně přístupná a podle toho také vypadá. Stěny počmárané a ozdob také mnoho nezbylo, byť pár krápníků se nám objevit podařilo. Jen poměrně malá část jeskyně se dá projít bez plazení a je nutné mít své vlastní světlo.

Pozdní oběd (jiné na Novém Zélandu neumíme) jsme si dali na pěkné vyhlídce u silnice s výhledem na moře tříštící se o vysoké skály. Kromě přírody jsme také mohli sledovat další auta, která se na vyhlídce zastavovala. Třeba dodávku plnou Asiatů.

Když jsme konečně chytili signál, Jana našla informaci o uzavírce našeho plánovaného treku - Charming Creek Walk je zřejmě kvůli sesuvům půdy uzavřen. Poslední aktualizace před 8 dny. Dojeli jsme na místo a opravdu - ta nejzajímavější prostřední část byla zavřená. Aspoň jsme si ale prohlédli stojící nákladní vlak a viděli funkční nákladní lanovku s vozíky.

Pokračovali jsme dále na sever a opět začalo poprchávat. Jana v místech se signálem našla alespoň krátkou procházku s názvem Chasm Creek Walk. Nakonec se z toho vyklubala celkem pěkná cesta, vedoucí po bývalé železniční trati. Koleje už tu dávno nebyly, jen vysoká tráva. V krátkém úseku tu trať procházela zářezem, několika krátkými mosty a dokonce i krátkým tunelem. V místech, kde bylo sucho byl tunel pěkně začouzený od sazí z parních lokomotiv, jinak ho stékající voda umyla. Došli jsme až k uzavřenému původnímu dřevěnému mostu. Přes něj už se nedalo jít, takže žádnou propast jsme neviděli. I tak to byla ale pěkná procházka. Viděli jsme opět pelášit po cestě Weku a nějaké další ptáčky. Na několika místech rostl po skalách mech, kterým stékala na zem voda.

Posledním úsekem cesty byl přejezd zalesněné a opuštěné vrchoviny z města Westport do města Karamea. Cesta byla dlouhá několik desítek kilometrů a během ní jsme viděli asi dva domy. Silnice se klikatila a v jednom místě byl dokonce krátký úsek bez asfaltu. Aleš si tedy opět užil nějaké to kroucení volantem, tento úsek jsme ale jeli přes hodinu.

Celý den jsme taky drželi palce Káje, která dneska měla státnice. Na Wikicamps jsme si našli levné ubytování se sprchou - pouze 10 NZD za člověka. To mívají většinou v kempech, kde je jen suchý záchod. Tady je kuchyňka, společenská místnost a (což ocenila zvláště Jana) staré piano. Po večeři si Jana něco málo zahrála a Aleš přitom dopisoval zápisky.

V autě jsme pak konečně objednali trajekt na severní ostrov, jelikož jsme předtím pořád nevěděli, jak budeme stíhat a ceny s blížícím se datem značně rostou. Spát jsme šli v jedenáct, abychom zítra všechno stihli.

Přes noc pištěla venku nějaká siréna, a byla slyšet i přes špunty v uších. Aleše pak ráno dost bolela hlava. Vstali jsme v půl osmé, dali si tousty se sýrem v místní kuchyňce, napsali vzkaz do knihy hostů a vyrazili, už opět za deště. Před půl desátou už jsme vjížděli na neasfaltovou silnici. Na začátku byla cedule "Warning - not suitable for campervans". Ještě že jsme oba programátoři - warning jsme s klidným svědomím ignorovali a jeli dál. Pan správce kempu nám včera totiž říkal, že to naše dodávka v pohodě zvládne. Cedule se pak objevila podél cesty ještě asi 5x. Třináct kilometrů po štěrkové silnici jsme zvládli za 35 minut. Náš Nissan se do prudkého kopce nejlíp měl při rychlosti kolem 10km/h. Ale ani jednou nepodhrábl, cesta byla naprosto v pohodě a Aleš si ji za volantem patřičně užíval.

V deset jsme úspěšně dojeli na parkoviště, kde už bylo pár aut, jejichž osádky na nás dost nevěřícně koukaly. Zase se drželo alespoň chvilku počasí bez deště. Vzali jsme si batoh a dali do něj jak bundy, tak pláštěnky. Nejdřív jsme vyrazili směr Oparara Arch - 1 km vzdálený vápencový oblouk, největší na jižní polokouli. Šlo se k němu podél řeky krásně zbarvené do oranžova.

Oblouk byl majestátní a obrovský, 219 m dlouhý, až 79 m široký a 43 m vysoký. Hluboko pod ním hučela řeka, podél které jsme došli na vyhlídku, odkud byla vidět obrovská jeskyně, kterou řeka protéká nitrem kopce. Na stěnách byly dokonce vidět zbytky krápníků - kdysi byla jeskyně nejspíš ještě delší. Celkem dlouho jsme nasávali atmosféru tohoto místa a pak vyrazili zpět k parkovišti. Těsně před ním opět začalo trochu pršet, takže jsme s ohledem na předpověď rovnou nahodili pláštěnky.

U auta jsme doplnili zásoby a vydali se na trošku delší výlet k Moria Arch Cave a jezírku Mirror Tarn. Ze začátku byla informační cedule o výstavbě tohoto trailu. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k díře v zemi s řetězem, kudy se vstupovalo do jeskyně pod obloukem Moria Arch. I tady jsme strávili hodně času, možná ještě víc, než u Oparara Arch, i když tenhle oblouk nebyl tak vysoký a mohutný. I tady ale pod ním protékala řeka. Připadali jsme si tu opravdu jak někde v horách u vstupu do Morie. Na stěnách byly ještě zřetelnější zbytky krápníků a od stropu visely kořeny rostlin. A po nějaké době jsme navíc objevili menší boční jeskyni, do které se dalo vydrápat přes vyplavený mohutný kmen stromu.

Když jsme vylézali ven zpod oblouku, začínalo akorát pršet. Než jsme ale dorazili k vyhlídce na oblouk, spustil se pořádný liják, tentokrát doprovázený i občasným úderem hromu. A nám zbývalo ještě 2,5 kilometru zpět k autu. Ty jsme prošli rychle a bez dlouhých zastávek. U Mirror Tarn jsme udělali jen jednu rychlou fotku, neboť zrovna velmi hustě pršelo a navíc se akorát ozval silný hrom, i když blesk jsme neviděli. Každopádně jsme nechtěli dlouho zůstávat v blízkosti vodní plochy. K autu jsme dorazili s úplně promočenými botami a spodky nohavic.

Ještě jsme ale chtěli vidět jeskyně, a proto jsme nasedli do auta a popojeli ještě tři kilometry na úplný konec silnice. Mezitím přestalo pršet, takže kratičkou cestu ke vstupu do jeskyň jsme proběhli jen v bundách, akorát jsme se museli vyhýbat několika hlubokým kalužím přes celou šířku cesty. V jeskyních bylo ale překvapivě sucho, jen ze skály nad vstupem crčela voda. První jeskyně - Crazy Paving Cave - byla zajímavá jemnou hlínou, která v suchém prostředí rozpraskala do pravidelných obdélníků. Jeskyně byla ale krátká a během pěti minut jsme byli venku. To druhá jeskyně - Box Canyon Cave - byla něco jiného. Po dřevěných schodech jsme sestoupili do velké chodby, na šířku i výšku určitě přes pět metrů. Po stranách byly vidět zbytky krasové výzdoby. Z hlavní chodby odbočovalo několik dalších. Některé jsme prolezli až na konec, jiné ale pokračovaly ještě dál. Pak jsme zjistili, že i zával, kterým končila hlavní chodba se dá nadejít a chodba za ním ještě kousek pokračuje. Pak byly ze stropu popadané kameny, které se daly podlézt. Do toho už jsme ale nešli, abychom nebyli celí od bahna. V tomhle místě jsme viděli několik glowwormů, kokon jeskynního pavouka a ve stropě bylo vidět velké množství zkamenělých mušlí. Dalo by se tu asi strávit hodně času, my už jsme se ale museli vrátit k autu.

Popojeli jsme zpátky k parkovišti u oblouku, kde byly stoly a záchody a kolem páté si dali chleba se sýrem k pozdnímu obědu. Odháněli jsme žebrající Weky. Pak jsme vyrazili na další přejezd. Cestu zpátky po štěrkové silnici jsme naštěstí i přes déšť zvládli bez problému. V sedle mezi Karameou a Westportem bylo mlhavo a místy jsme museli jet hodně pomalu, protože nebylo moc vidět. Ve Westportu jsme na stejné benzínce nabrali krmení pro dodávku a jeli dále. Aleš si místo vlněného trička oblékl havajskou košili.

Další cesta vedla kolem Buller River, velké široké řeky, podél které se klikatila jak naše silnice, tak na protější straně železnice. Zastavili jsme se na Kilkenny vyhlídce, před kterou se široká silnice na chvilku mění v úzkou jednopruhovou, která pod skalním převisem prochází úzkým místem údolí. Čas byl ale opět neúprosný a tak jsme museli zastávky omezit a spěchat dále. Slunce už zapadlo a my jsme ještě chtěli stihnout vodopády Maruia Falls, což se nám i povedlo, byť velmi těsně. Když jsme se vraceli ze spodní vyhlídky byla už skoro tma.

První vytipovaný kemp byl zavřený, takže jsme museli pokračovat několik desítek kilometrů dále. Alespoň jsme ale ušetřili. Kolem půl jedenácté v noci zastavili ve skoro prázdném DOC (Department of Conservation) kempu, který je zdarma, udělali si zalévací polévku a šli rychle spát.

Ráno jsme se vzbudili a svítilo sluníčko! Neuvěřitelné. Když pak ale Aleš vyndal ven pláštěnky, aby uschnuly, tak se zas schovalo. Voda na čaj se ve vařiči vařila extrémně dlouho, že jsme se na ní načekali. Bylo to tím, že jsme potřebovali spotřebovat zbytky plynu ve dvou kartuších.

V půl deváté jsme vyrazili na cestu do Pictonu na trajekt. Silnice byla široká a rovná a dalo se po ní celou dobu jet celkem rychle. Krajina se opět změnila, silnice vedla podél řeky Wairau River, objevovaly se vinice a zelené kopečky. Po cestě ale nebyly žádné vyhlídky a nedalo se moc zastavovat. I díky tomu jsme už v 11 hodin tankovali v blízkém městě Blenheim, kde na pumpě dobírali palivo i dva veteráni. Ve městě jsme rovnou dokoupili zásoby na další dny. V obchodě New World mají samozřejmě spoustu akcí podmíněnou kartičkou. My si u kasy nechali kartičku dát, mají i speciální papírovou pro turisty bez žádného vyplňování osobních údajů.

Do Pictonu jsme přijeli před jednou hodinou, tedy s více než hodinovou rezervou. Vystáli jsme si v autě krátkou frontu na check-in, kde se divili, proč jim u okénka Aleš otevírá dveře. Přestalo nám totiž fungovat elektrické otevírání okének, takže okénko u řidiče nejde otevřít. Aleš tedy vždy musel otevřít dveře nebo vystoupit. Jinak ale vše proběhlo bez problémů a za chvíli jsme se zařadili do další fronty. V autě jsme dopisovali zápisky a vybírali fotky. Před druhou hodinou jsme dostali pokyn k nalodění na trajekt.

Vyšli jsme si z Decku 3 až úplně nahoru, kde sice foukal vítr, ale bylo pěkně vidět. Sousední trajekt Interislander měl vyrazit až po nás, ale nakonec nás předběhl a my startovali s malým zpožděním.

První část cesty trajektem vede dlouhým a úzkým, fjordu podobným průlivem. Někdy byl břeh opravdu dost blízko. Jednou jsme dokonce viděli v dálce skotačit delfíny. Když jsme vyjeli z průlivu mezi kopci na otevřené moře v Cook Strait, Jana si zalezla dolů, kde tolik nefoukalo. Dokonce našla i místo k sezení. Těsně před Wellingtonem začalo jemně pršet a foukal opravdu silný vítr, že se skoro nedalo na palubě stát. Přesunuli jsme se na vyhlídku na příď lodi a vždycky chviličku bojovali s větrem a pak se zase schovali do závětří.

Welington je oproti malému Pictonu velké město s vícepruhovými silnicemi, semafory a věžáky. Centrum je ale poměrně malé. Stačí chvilka jízdy a najednou jsou všude malé domečky a vilky, jako na venkově.

Jeli jsme delší a hezčí cestou přes Takarau Gorge Road. Ta se nachází poměrně vysoko nad městem a klikatí se mezi zelenými kopečky na předměstí. Viděli jsme ptáčky, kachny s kachňátky a spoustu ovcí.

Do kempu jsme přijeli už v půl osmé a vyprali si konečně oblečení, které nám už opravdu docházelo. V kuchyni jsme si pěkně popovídali s jedním Američanem z Jižní Karolíny, který na Novém Zélandu teď pracuje. Udělali jsme si těstoviny, prohřáli se v úžasné horké sprše a nakonec šli stejně spát kolem půlnoci - zápisky, zápisky, zápisky. Nedají nám spát :D

Po delší době jsme se ráno vzbudili a bylo nám teplo, venku dokonce trochu svítilo slunce. Bez deště jsme si v kuchyňce připravili snídani a využili chvíle volna na upload zápisků a vyřešení některých mailů.

Po desáté jsme, už s mírným poprcháváním vyrazili na cestu. Jana si uvědomila, že poprvé zapomněla zdokumentovat místo, kde jsme spali. Aleš jí nabízel, že se přes kemp můžeme ještě vrátit, ale to nakonec odmítla, byla by to velká zajížďka.

Ve městě Porirua jsme v obchodním centru konečně sehnali talíř, který se nám podařilo rozbít na neoznačeném zpomalovacím prahu ještě na jižním ostrově, potkali jsme v přízemí Santu, kterému si můžou děti sednout na klín a nakonec vně obchodního centra našli i bankomat bez poplatku při výběru - v peněžence už jsme měli jenom drobné. Jelikož bankomat na stvrzence píše i zůstatek, ověřili jsme, že peníze od Jany došly v pořádku.

Vyrazili jsme po silnici SH1 na sever přes Otaki Gorge Road k starému silničním mostu Waihoanga. Podél čtyřproudé dálnice vedoucí i skrze město vedla i trať, takže jsme viděli dva vlaky. Také jsme projížděli úseky s rychlostí 30 km/h na dálnici, jelikož ji rozšiřovali a stavěli nové úseky.

Odbočili jsme z dálnice, po chvíli dorazili k Otaki Gorge Road. V jednom místě z ní odbočuje uzoučký visutý most z roku 1916. Přejeli jsme si ho tam a zase zpátky. Vede přes řeku Otaki a krom nosných lan je celý ze dřeva. Na naši dodávku byl široký tak akorát. Samozřejmě jsme se po něm chtěli i projít, a proto začalo opět pršet.

Déšť neustával, my však pokračovali dále. Asfalt se změnil ve štěrk a silnice se zúžila na jeden pruh. Na straně řeky to byla celkem slušná propast, na druhé straně skála. Cesta se klikatila a na jednom úseku nás zastavil pán v reflexní vestě - před námi byl zával a bagr ho zrovna čistil. Počkali jsme asi 3 minuty a pak mohli projet. Skutečně byla silnice plná hlíny a kamení. Překonali jsme dokonce pěkný malý brod a zastavili na parkovišti u dalšího mostu, tentokrát přes řeku Waiotautu a určeného jen pro pěší. Stále pršelo a my váhali, jestli jít na cca 5 km okruh v dešti, nebo se spokojit jen s mostem. Chvílemi lilo fakt jako z konve, pak se déšť trochu zmírnil, ale nevypadalo to, že by chtělo přestat.

Dali jsme si čas na rozmyšlenou během oběda - Jana udělala jednoduchou guacamole pomazánku. Nakonec jsme se rozhodli na sebe hodit pláštěnky a znovu promočit konečně uschlé boty. Kupodivu mezitím déšť téměř ustal.

Když pršelo trochu méně, vyrazili jsme přes visutý most s nosností 15 lidí. Pod ním tekla řeka Waiotautu. Cesta vedla nejprve do kopce a s krásnými výhledy na okolní lesy a soutok řek Waiotautu a Otaki, pak přes travnaté plácky, které byly místy úplně podmáčené a museli jsme složitě obcházet velké a hluboké kaluže. Rozhodli jsme se pro čtyřkilometrový okruh. Brzy nám přestala ale sedět mapa v mobilu, tak jsme šli po vyznačené cestě, která byla ještě delší.

Po nějaké chvíli dokonce přestalo pršet, takže jsme si výhledů na řeku a kopce mohli užívat bez pláštěnky. Došli jsme k dalšímu visutému mostu, tentokrát přes řeku Otaki. Ten už byl pouze na šířku jednoho prkna a nosnost byla jen 3 osoby. Byl i docela dlouhý. Když byl člověk uprostřed a zafoukal vítr, celkem to dost houpalo. Moc krásný most, přesně takový si člověk představuje někde na treku hluboko v nějakém zapadlém údolí. Od mostu jsme se kousek vrátili stejnou cestou a pak jsme došli okruh do konce s ještě jednou pěknou vyhlídkou. A až k autu už šli za sucha, asi protože jsme měli pláštěnky.

Cestou zpátky autem jsme si natočili jízdu přes brod a divili se, že v úseku, kde opravovali silnici nebyla ani známka po sesuvu. Cestou nám před autem přeletěli nějací malí barevní papoušci, nepoznali jsme ale, co byli zač.

Aleš byl nějaký unavený a nechtěl řídit v kuse, takže jsme udělali jednu příjemnou zastávku ve městě Whanganui u jezera. Trochu jsme se prošli po místním parku a zvenku si prohlédli ptačí voliéru, kde bylo obrovské množství druhů ptáků, kteří štěbetali jeden přes druhého. Přes den, když mají otevřeno, je možné vejít i dovnitř. Mají tam i nějaké cedule s informacemi o různých druzích, zvenku ale nebyly moc vidět.

Do kempu u města Waitotara jsme dorazili se západem slunce, na recepci ale nikdo nebyl. Naštěstí ale byl za dveřmi papírek pro kempující, že se máme ubytovat. Kemp byl vlastně součástí většího areálu, zvaného Ashley Park, kde měli i různá zvířata v ohradách a klecích. Silnice ke kempu vedla kolem ptačích voliér, viděli jsme i chrochtající prase, ovce a kozy. Šli jsme se na chvíli projít kolem voliér, kvůli šeru jsme ale toho moc neviděli, tak jsme se zase vrátili a raději si uvařili večeři v kuchyňce. Tam seděl muž ze ostrova Samoa, tak jsme si chvíli povídali o našich zemích a o cestování. Ve společenské místnosti měli piano, ale hodně rozladěné, takže na večerní koncert nedošlo.

Po dlouhé době bylo v noci jasno a nesvítil měsíc, takže nádherně zářily hvězdy.

Ráno svítilo sluníčko, takže jsme si snídani dali na lavičce s možností výběru výhledu buď na chlupaté prase Franklina, nebo na ptačí voliéru. Znovu jsme zkusili jít na recepci, pořád byla zavřená. Prošli jsme si proto areál, prohlédli jednotlivé voliéry s papoušky, potkali volně chodící černou ovcí, slepice a natřásajícího se páva. V zadní části parku byl i emu, osli, kozy, další prasata a další ovce. K areálu patří i velká zahrada plná květin a malé jezero. Asi by se tam dal strávit celý den.

Po desáté jsme už na recepci měli štěstí a mohli jsme konečně zaplatit. Krom recepce kempu tam měli i bazén a obchůdek se starožitnostmi. Vyrazili jsme pak směrem Taranaki. Už po pár kilometrech jsme opět měli kolem sebe nespočet zelených kopečků a v dálce na nás začala vykukovat vysoká zasněžená hora Taranaki.

Párkrát jsme si zastavili, abychom si zdálky vyfotili horu. Pořád před ní byl kus mraku, ale i tak byla nádherná. Čím jsme se ale blížili, tím víc byl vršek v mracích. Ve městě Hawera jsme natankovali a v dalším městě jsme na kruhovému objezdu s altánkem uprostřed zahnuli doprava směrem na Egmont National Park.

Krajina se s přejetím hranice parku naprosto změnila. Z obyčejné silnice mezi kopci a ovcemi s výhledy do dálky jsme se najednou ocitli na mnohem užší silnici z obou stran obklopené tunelem ze stromů.

Na parkovišti jsme si zabalili batůžek a za výjimečně pěkného počasí vyrazili. Pláštěnky jsme nechali v autě. Nejdřív jsme si dali asi 4 km okruh. Vedl nádherným mechovým lesem, jen část cesty byla poničená vodou - vymleté schody, po stezce často tekla voda a místy bylo dost bahno. My už jsme si ale na mokřady zvykli, takže nás stav stezky nezaskočil.

Začali jsme Ridge Loop Trackem, který sice vedl po hřebeni, výhledů na něm ale moc nebylo. Oběd jsme si dali až když jsme vystoupali dost vysoko a viděli na zasněženou Taranaki. Během jídla vždy nějaká její část vykoukla zpoza mraků, takže jsme nafotili několik oblakových konfigurací.

Kolem mechového vodopádu a po zpola zatopených schodech jsme dorazili k Wilkies Pools. Byl to řetěz několika vodopádů v soutěsce, přičemž pod každým z nich byl malý modrý bazének. Vystoupali jsme podél vodopádů a nahoře byla neuvěřitelná vyhlídka na vrchol Taranaki s kráterem, tentokrát uz téměř bez mraků. Dole pod vodopádem byl i malý visutý most.

Pokračovali jsme už po Wilkies Pools Track, kde jsme se stále doháněli s jednou rodinkou. Oni byli pomalí, my se ale zas hodně kochali a zastavovali. Ve výsledku jsme byli podobně rychlí. V jednu chvíli se Aleš otočil a konečně jsme viděli horu s modrou oblohou. O kus dál byl malý brod, kde se nám rodinka ztratila, jelikož jsme si sedli na kámen a kochali se tou nádherou se sušenkou v ruce.

Cestou k parkovišti jsme viděli ještě pár malých vodopádů. Tady byla cesta většinou bez vody. Jelikož jsme dopili všechno vodu, zastavili jsme se u auta, dobrali zásoby a vyrazili na další krátký výlet.

Druhý okruh byl kratší, ale my ho šli celkem dlouho. Vedl starým lesem a v korunách stromů vydávali ptáci neuvěřitelné skřeky. Chvílemi to připomínalo zvuk připojování starého modemu k internetu přes pevnou linku. Ptáky jsme párkrát viděli, ale vždy byli nefotitelně ve větvích. Podle límečku na krku to nejspíš byli Tuī. Kousek za polovinou okruhu jsme konečně dorazili k Dawson Falls - vodopádům vysokým 16 m. Po dlouhých schodech jsme si seběhli dolů pod vodopád udělat pár fotek. Na konci okruhu jsme si pak udělali kratičkou zacházku ke staré vodní elektrárně s nejstarším dosud funkčním generátorem na světě. Byl to takový malý domeček a na generátor bylo vidět skrz okna.

Po šesté hodině jsme se rozloučili s horou Taranaki a vyrazili na poslední úsek dnešního dne, k Bertrand Road Swing Bridge. Po cestě jsme dobrali pitnou vodu a k mostu se dostali bez větších potíží. Za tu chvíli, co jsme u něj stáli kolem projela dvě auta. My si ho projeli tam i zpět, krásně jsme se vešli do povolené dvoumetrové šířky auta, kolem sloupků na koncích mostu jsme ale museli opatrně a dávat pozor na zrcátka.

Se západem slunce jsme pak dojeli na místo, kde jsme chtěli kempovat. Bohužel všechna místa vyhrazená pro non-self-contained auta (jako jsme my) byla už obsazená. Zakempovali jsme proto opět v placeném kempu o kus dál.

V půl deváté se zamykala kuchyňka a Jana se rozhodla zbavit se zbytku vajec a udělat druhou várku palačinek. Když měla těsto připravené, zjistila, že je 20:10. Naštěstí ale měli šikovný systém - paní přišla zamknout dveře, které po zabouchnutí už nepůjdou otevřít. Stačilo tedy, aby v kuchyňce někdo byl a nezavíral dveře.

Po zkušenosti z minula, kdy nám palačinky na snídani skoro nezbyly, udělala Jana tentokrát palačinek osmnáct. Chvilku to vypadalo, že to bude hodně. Ke snídani jich ale zbylo osm, což je tak akorát :)

Přes noc pršelo a jak jsme parkovali pod stromy, kapky deště nám o kapotu klapaly i poté, co déšť ustal. Také byla k ránu celkem zima. O to více jsme ale měli radost, když nás ráno vzbudilo slunce. Venku bylo opět krásně.

Kuchyň i společenská místnost byla okupovaná jednou německou rodinou, takže jsme si snídani dali v autě. Dojedli jsme palačinky a vyrazili před desátou po místní Broadwayi na hlavní silnici. Dnes jsme měli v plánu projet si Forgotten World Highway. Jelikož před začátkem silnice ve městě Stratford je cedule, že nejbližší benzínka je 150km daleko, raději jsme dotankovali. A také dokoupili pečivo.

Cesta byla naprosto překrásná. Okolo byly neustále zelené hobití kopečky s ovečkami. Forgotten World Highway je hlavní státní silnice, označená jako SH43. Je dlouhá 155 km a spojuje města Stratford a Taumarunui. Kopíruje původní obchodní cesty Maorů a vede přes čtyři sedla. Nachází se na ní také jediný nezpevněný úsek státní hlavní silnice na celém Novém Zélandu. Podél silnice vede i už nepoužívaná železniční trať. Rezavé kolejnice ještě umocňují atmosféru tohoto místa. Na některých úsecích je ale trať používána k turistickým vyjížďkám upravenými golfovými vozíky. Chtěli jsme tuto atrakci taky zkusit, ale když jsme si zjistili cenu, rozmysleli jsme si to.

Prvních 15 km jsme jeli po hlavní silnici, potom nakrátko zahnuli na místní silnici Douglas Road, která vede podél železniční trati. Podle brožurky měla být část silnice nezpevněná, zřejmě už ji ale upravili a asfalt byl všude. Že má brožura nedostatky se ukázalo hned u první zastávky, kdy tunel Kiore byl značen na jiném místě. Jana ale správně odhadla situaci a i přes radu brožurky zavelela odbočit vlevo, a po pár stech metrech už jsme se přibližovali k úzkému jednopruhovému a neosvětlenému tunelu, dlouhému necelých 200 metrů. Cesta za ním byla pěkně klikatá, tak jsme si odbočku ještě o kus prodloužili.

Přes Mohakau Road, která byla také zpevněná, ale užší a klikatější, jsme se napojili zpátky na hlavní silnici a přes sedla Strathmore, odkud je za dobrého počasí možné vidět sopky Tongariro, Ruapehu, Ngaurahoe a Taranaki, sedlo Pohokura, kde byl krásný výhled do údolí a na železnici, a sedlo Whangamomona pokračovali dále. Na jednom ze sedel jsme si dali i oběd, jen samozřejmě jako na skoro každém pěkném místě už na nejlepším výhledu parkovala Jucy dodávka.

Na trase pak následoval Moki Tunnel, přezdívaný též "Hobbit Hole". Byl velmi podobný tomu u Kiore, jen o něco vyšší - v roce 1985 byla podlaha tunelu snížena, aby projely i vyšší trucky.

Kousek za tunelem jsme odbočili z hlavní silnice, abychom se mohli projít k druhým nejvyšším vodopádům na severním ostrově - k Mt. Damper Falls, vysokým 74 m. Cesta k nim vedla kousek přes pastviny, takže jsme měli krásný výhled na zelené kopečky okolo. V postranním údolí jsme si všimli menšího, ale taky moc krásného vodopádu a došli jsme se k němu podívat. Na cestě zpět k hlavní silnici jsme se ještě zastavili na plácku, kde byly vystavené tři staré parní stroje, používané při těžbě dřeva. Krom toho tam taky nádherně zpíval nějaký ptáček, byl ale tak dobře schovaný, že se nám ho nepodařilo pěkně vyfotit.

Když jsme se vrátili na hlavní, přejeli jsme za chvíli krátký jednopruhový most a vjeli do soutěsky Tangarakau Gorge, kde je silnice pouze štěrková, úzká a samá díra. Po stranách se občas zvedají skalní stěny vysoké několik desítek metrů a těsně vedle silnice protéká o něco hlouběji řeka. Kamion jsme tu naštěstí nepotkali. Úsek bez asfaltu je dlouhý několik kilometrů, projet ho ale kvůli dírám a prudkým zatáčkám chvilku trvá.

Když jsme znovu najeli na asfalt, zanedlouho jsme dorazili ke křižovatce a zjistili, že další úsek silnice je uzavřený a musíme proto jet oklikou přes město Ohura. Nejdřív nám to bylo líto, pak jsme ale zjistili, že cesta je podobně krásná. Zážitkem navíc byl i průjezd městem Ohura. Tedy spíš vesničkou s čtyřpruhovou hlavní silnicí. Ohura je totiž jedním z "měst duchů", kterých podle železnice vzniklo několik, očekávaný růst se ale nedostavil. Projížděli jsme tak po hlavní ulici, kde byly mezi domy velké rozestupy a většina domů byla zřejmě prázdná. Rovněž prázdné byly výkladní skříně obchodů, některé byly dokonce zatlučené dřevěnými deskami. Celkem strašidelné místo.

Kousek za Ohurou jsme přejeli nízké sedlo, ze kterého byl nádherný výhled na vrcholky sopek v národním parku Tongariro. Oba nejvýraznější vrcholky - Mt. Ngāuruhoe a Mt. Tahurangi pokryté sněhem se koupaly v odpoledním slunci a byl na ně nádherný výhled, byť byly oba ještě daleko. Kousek za sedlem jsme tedy udělali krátkou fotozastávku a zároveň hledali, kde budeme spát.

Po cestě jsme se ještě zastavili u hrobu jednoho z průzkumníků - Jushua Morgan's Grave. Při vytyčování trasy skrz soutěsku Tangarakau začal mít křeče v břiše a po sedmi dnech na tomto místě zemřel, zřejmě na zánět podbřišnice. Dva roky po jeho smrti byla na trase, kterou pomáhal vytyčit, dokončena silnice. Cesta k hrobu byla kratičká, vedla lesem a byly z ní moc pěkné výhledy do údolí potoka. Byl tam dokonce i malý mechem porostlý vodopádek.

Tentokrát jsme si našli kemp zdarma, jen malá zajížďka od naší trasy. Byl to malý park, kde už byl postavený jeden stan a u výhledů na vlaky i malá dodávka (výjimečně to nebyla Jucy). My zaparkovali mezi ně. Bohužel pár v dodávce kouřil, takže jsme se museli při jídle zavřít. Nějaké vlaky jsme viděli, hlavně ale skrz křoví. Jen byla večer dost zima a večerní vaření s otevřeným kufrem moc tepla neuchovalo. Večeře byla ale moc dobrá a my po nějaké době doplňování zápisků ulehli k spánku, nabalení v očekávání chladné noci i do rukavic, čepic a vlněných mikin.

Přes noc byla šílená zima. Podle předpovědi mělo být kolem 5 stupňů a to rozhodně není na to spát ve staré dodávce jen pod dekou. I když jsme měli na sobě vlněné mikinky, čepice a rukavice, stejně jsme dost klepali kosu. Na druhou stranu svítily večer úplně nádherně hvězdy.

Ráno jsme dvakrát posunuli budík, aby nám slunce trochu vyhřálo autíko. Dojedli jsme jedny lupínky a mléko a za odměnu si dali kousek dortu. Umyli jsme nádobí ze včera, jelikož Aleš nechtěl večer cinkat, a dobrali trochu vody, protože nám došla užitková pro dřez.

Před desátou jsme byli konečně na cestě. Po chvíli jízdy se před námi v dálce začala krásně ukazovat hora Tahurangi. Když to šlo, zastavovali jsme a fotili. Bylo nám jasné, že budeme mít na konci tisíc fotek stejného pohoří, ale když ty výhledy byly tak nádherné. Chvílemi byly vidět hory obě - jak Tahurangi tak Ngauruhoe.

Když jsme konečně dojeli do Wakapapa Village, podařilo se nám zabrat poslední volné místo na parkovišti, takže jsme nemuseli nijak dlouho kroužit okolo. Nejdříve jsme se podívali do infocentra, kde nás to ale moc nezaujalo. Dlouho jsme se proto nezdržovali, abychom měli víc času na výlet.

Plni nadšení z nadcházejícího výletu jsme vyrazili na přibližně 2-3 hodinovou procházku k vodopádům Taranaki Falls. Celou cestu jsme měli nádherné výhledy na obě hory. Když jsme se přiblížili k vodopádu, lidí přibylo a potkali jsme i něco jako školní exkurzi - spousta mladých lidí s doprovodem, naštěstí šli v protějším směru.

Kousek od vodopádů jsme si dali oběd s výhledem na obě sopky a trochu i vodopád, a bavili se na témata jako "Proč Sauron všechno viděl? Protože je Mordor je plně pokryt mobilním signálem." nebo "Co se stane, když do Hory Osudu vhodíte mangový bonbón z Havaje?". Bylo vidět, že tohle místo je turisty hodně vyhledávané, lidí tu bylo opravdu hodně - hlavně mladých němců, zaslechli jsme ale i češtinu.

Po schodech jsme pak sešli k vodopádům, které nebyly zase tak ohromující, o to víc ale byly přelidněné. Moc dlouho jsme se tu nezdrželi. Zbytek cesty byl celkem rychlý, protože vedl v lese údolím jen s občasnými výhledy na řeku. Na parkovišti jsme dobrali vodu a vyrazili na druhou procházku, a to k Silica Rapids. I na ní jsme se mohli kochat nádhernými výhledy na obě sopky. Tentokrát cesta vedla více lesem, ze začátku jsme šli podél Golden Rapids, jejichž zlatavá barva ale pochází ze železa. To se uvolňuje ze sopečného popela a hornin, voda ho vynáší ven a po proudu se okysličuje jak se tok zrychluje a vzniká tak na kamenech rez, případně se železo mísí s jílem a vzniká tak barevný povlak.

O kus dál se nachází bílý potok, podle něhož tato cesta dostala svůj název. Bílou barvu má pak na svědomí hliník a křemičitany Proces tvorby bílých usazenin je pak stejný jako u železa. Je tu malá odbočka k místu, kde je vrstva usazenin největší a voda tu opravdu vypadá jasně bílá. Cesta pak pokračuje přes několik mokřadů a údolíček a s několika krásnými výhledy na vrcholky sopek.

Konec okruhu vedl po silnici, tak jsme ho přešli rychle, protože auta v tom úseku jezdila celkem rychle, což nebylo úplně příjemné. Navíc kolem silnice nebylo zase tolik na co koukat. Tento úsek byl ale celkem krátký.

Na parkovišti Jana objevila, že tam svítí wifi. Dnes nám totiž skončila platnost aplikace Wikicamps, která se nám velice dobře osvědčila na hledání kempů. Bohužel zdarma byla jen na 14 dní. A Alešův mobil už není podporován. Naštěstí zas tak složitou ochranu naprogramovanou neměli a stačilo odinstalovat aplikaci a smazat data. Bohužel než se stáhne pro offline použití 300 MB dat mapových podkladů, chvíli trvá.

Autem jsme pak dojeli až na konec silnice, kde mělo být další místo z natáčení Pána Prstenů - Mead's Wall. Vršek fungoval jako velké zimní lyžařské středisko. Teď na začátku léta to tu opravdu vypadalo jako Mordor - skaliska, kameny a vyprahlo. Chvíli jsme měli problém najít cestu, ale pak nám ji nějaký dělník ukázal. Staví tu totiž novou lanovku a cesta kudy jsme chtěli jít byla rozkopaná. Naštěstí se ale projít dalo. Dokonce jsme potkali i nějaký ten sníh. Od zdi byl nádherný rozhled do obou stran a viděli jsme tu i nějaké lezce, zřejmě je to tu oblíbené místo na lezení. Z druhé strany zdi je to ale pořádná hloubka do vedlejšího údolí. Chvilku jsme se tu kochali a pak se vrátili k autu.

Cestou dolů jsme zastavovali a opět se kochali výhledy. Dole ve městečku jsme si udělali krátkou wifi pauzu a nacachovali potřebné kempy v okolí. Na stahování jsme neměli nervy, zas tak rychlé připojení to nebylo.

Poslední zastávka v oblasti byla u vodopádů Tawhai Falls, kterým se také říká Gollum's Pool, jelikož se tu natáčela scéna s Glumem v Ithilienu. Vodopád byl moc pěkný a řeka pod ním taky. A hlavně jak byl večer, tak jsme tu byli úplně sami. Gluma jsme nezahlédli, což je ale nejspíš dobře.

V půl osmé jsme se vrátili od vodopádu a zamířili hledat další místo na přespání. V okolí toho mnoho není, a když ano, tak dost drahé (např. kemp za 50 NZD už nám přijde dost). V aplikaci jsme našli i jeden scénický kemp přímo pod sopkami, u kterého byla poznámka: "very close to Mordor, watch out for orcs" :)

My se ale potřebovali přesunout na druhou stranu hory, takže jsme tento kemp nevyužili. Silnice po které jsme jeli byla uzavřená, naštěstí ale až od města Raetihi, do kterého jsme plánovali dojet. Cestou jsme neplánovaně zastavili u velkého viaduktu Makatote, kterého jsme si při jízdě všimli. Je to třetí nejvyšší most na Novém Zélandu. O pár minut jsme na něm minuli vlak. Ten jsme bohužel potkali až o kus dále u památníku zatlučení "posledního hřebu" a tím dokončení železničního propojení Wellingtonu s Aucklandem.

Kemp jsme našli, jen recepce už byla zavřená. Aleš zavolal na napsaná telefonní čísla a paní naštěstí byla uvnitř. Jen si zrovna po celém dni chtěla vychutnat čaj. Zaplatili jsme tedy 30 NZD a v malém kempu se ubytovali. Prošli jsme se okolo řeky, a Aleš úspěšně našel odbočku ke Glowworms. Nebylo jich mnoho, ale už trochu svítili.

K večeři byly opět těstoviny, tentokrát s pořádnou porcí mozzarely, až se Aleš olizoval za ušima. Dojedli jsme taky dortík a pak šli spát.

Po delší době má smysl zapsat údaj o počtu kroků - dnes přes 27500.

Ráno byla opět pořádná zima, takže se nám moc vstávat nechtělo. Nakonec jsme ale vylézt museli. Snídali jsme cereálie s výhledem na zasněžené vrcholky v národním parku Tongariro. Po odjezdu z kempu jsme opět nakrmili naši dodávku a vyrazili do 11 km vzdáleného Ohakune, abychom si prošli část Old Coach Road Track.

Tento Track prochází částečně po trase staré cesty pro dostavníky a částečně po staré železniční trati. Toto byl poslední a nejsložitější úsek trati mezi Aucklandem a Wellingtonem, který na své dokončení čekal od roku 1884 do roku 1906. Do té doby cestující mezi dvěma konci tratě využívali dostavníků jezdících po zmíněné cestě. Teprve v roce 1906 byla zprovozněna železnice, vedoucí přes 286 m dlouhý a 43 m vysoký viadukt, v té době nejdelší na jižní polokouli. Viadukt poté sloužil do roku 1987, kdy byla trať kolem něj přeložena na nový most. Zároveň s tím byl opuštěn i přes 200 m dlouhý tunel nedaleko viaduktu. Dnes je viadukt součástí trailu a dá se přes něj přejít, stejně jako se dá projít onen starý tunel, který je ovšem na konci přehrazen mříží, protože tam prochází nová trať. My jsme si viadukt přešli a u stolu na druhé straně si dali oběd. Během něj projely přes most dva vlaky - jeden krátký osobní a jeden dlouhý nákladní.

Celý trail měří přes 15 kilometrů, takže jsme šli jen k viaduktu. Po servisní cestě jsme se pak vrátili na druhou stranu údolí přes mostek na dně, takže jsme si oba mosty prohlédli i zespodu. Cesta zpátky pak už byla celá z kopce, takže jsme za chvíli byli zpátky u auta. Tam si bohužel Jana uvědomila, že u sebe nemá telefon. Prohledali jsme celé auto a telefon nenašli. Nezbylo tedy, než se vydat po trase zpátky. Hned u první cedule jsme narazili na belgický pár cyklistů, který nám řekl, že potkal pána, který telefon našel a plánuje ho večer odevzdat na místní policejní stanici. Pán bohužel jel na druhou stranu. Zkoušeli jsme na telefon volat, ale nikdo to nezvedal. Tak jsme si sedli na kámen a čekali, jestli se cyklista vrátí. Mezitím přijelo několik dalších cyklistů a všichni věděli, že někdo ztratil mobil. Představovali jsme si, jak se teď nálezce všech ptá na mobilní telefon, zatímco pravý majitel sedí na parkovišti a čeká na návrat nálezce z výletu.

Jana mezitím připravila alespoň zalévací polévku a zjistila, že v autoatlase jsou na mapě zakreslena místa, kde se točil Pán Prstenů, spolu s filmovými názvy oblastí. Aleš mezitím na druhém telefonu psal zápisky. Podle cedule bylo na trase více míst, kam se dalo dojet na kole, včetně odhadovaných časů. Nejkratší varianta, pouze k prvnímu viaduktu, měla na kole trvat 30 minut. Naopak nejdelší, až do vedlejšího města, hodiny dvě.

Nakonec, zhruba po jedné hodině ze stezky přijela paní v létech a mobil u sebe měla. Manžel prý mobil našel uprostřed cesty, asi v místech, kde jsme si dávali svačinku. Na další cestu podél jezera Taupo jsme se tedy vypravili s hodinovým zpožděním, ale hlavně i s telefonem. Při průjezdu městem jsme pak projeli okolo onoho belgického páru, tak na ně Jana zamávala mobilem, že vše dobře dopadlo.

Cestou jsme zastavovali u vyhlídek na jezero, odkud byl krásný pohled na vzdálené kopce. Jen jsme si připadali jako u Balatonu - většina přístupů k jezeru je v soukromém vlastnictví a člověk se k němu jen tak nedostane. Také se nám podařilo náhodou objevit a projít si památník největšího železničního neštěstí na Novém Zélandu, při kterém o Vánocích roku 1953 zahynulo 151 lidí, když se 6 z 11 vagónů nočního expresu zřítilo do rozvodněné řeky, která strhla most. Ještě jednu krátkou zastávku jsme si pak udělali na silnici Desert Road, kde jsme se dokonce chvilku prošli po jemném písku mezi malými dunami.

Kolem šesté jsme dorazili na parkoviště u Tokaanu Hot Pools. Prošli jsme si asi dvacetiminutový okruh kolem fumarol, bublajících jezírek či horkých bazénků, ze kterých stoupala pára. Protože jsme ještě neměli ubytování a museli jsme ještě kus jet, vykoupat jsme se nešli. Za vstup se platí 8 NZD a to se nám za necelou hodinku, kterou bychom tam měli, nechtělo dávat.

Kempy v okolí byly opět celkem drahé, nám se ale podařilo najít jeden za 30 NZD. V celém malém kempu byla ještě dvě auta, jinak bylo prázdno. Hodně míst bylo ale obsazeno stálými rezidenty. V kuchyňce jsme si uvařili večeři, prohlédli si hvězdnou oblohu a zalezli si do postelí. Večer konečně nebyla taková zima, vlastně bylo celkem příjemně.

V noci bylo konečně celkem přijatelně, takže jsme konečně neklepali kosu a celkem jsme se i vyspali.

Protože naše nádržka na odpadní vodu ze dřezu už byla skoro plná, museli jsme navštívit dump station a vody se zbavit. Zamířili jsme tedy do města Taupo, kde jsme se nejdřív na chviličku zastavili na vyhlídce na stejnojmenné jezero a pak pokračovali k místu určenému pro spouštění menších lodí na vodu, kde byla značená dump station. Měli jsme trochu problém ji najít, protože u odbočky sice označení bylo, na parkovišti už ale ne. Nakonec jsme ji objevili hned vedle záchodů.

První opravdovou zastávkou pak byl termální park ve městě Taupo, kterým protéká horký potok a v místě, kde ústí do řeky, je možné se koupat. Je tu dokonce i několik horkých vodopádů, vysokých tak akorát na výšku člověka. Trochu stranou pak mají tůňku, kam je přivedená horká voda z potoka a odhadem tak deset lidí se tam může rochnit. Místo je pěkně upravené, jsou tu i záchody a dřevěné plošinky na sezení a opalování.

Bylo tu ale celkem dost lidí, vodopády i tůňka byly pořád někým obsazené a navíc se konečně udělalo opravdu hezky a teplota se vyhoupla nad 25 stupňů, takže jsme se rozhodli se nekoupat celí, ale vyráchat si jen nohy v kraťasech. I tak to byl velmi příjemný zážitek. Několikrát jsme přešli z potoka do řeky a zpět. Bylo zajímavé sledovat, jak se teplota vody mění. Když nám bylo na nohy moc horko, popošli jsme kousek dál do proudu řeky a ochladili se. Když pak byla naopak zima, vrátili jsme se zpátky do ústí potoka. Takový přírodní Kneippův chodník. Celkem dlouho jsme tu strávili v teplé vodě a pak se trochu prošli po parku cestou zpátky k autu.

Dalším bodem dnešního programu byly mohutné vodopády Huka Falls. Ještě cestou k nim jsme ale objevili další krásnou vyhlídku na jezero, u které jsme si dali krátkou zastávku. Vodopády samotné pak byly spíš mohutné, než vysoké. Jsou přímo na řece Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je v ní tedy dost vody. Před nimi se nachází celkem dlouhá skalní soutěska s peřejemi, přes kterou je postavený vyhlídkový most. Od něj se dá dojít k vodopádu, kde se celá řeka s burácením řítí do celkem velkého vymletého bazénu, položeného o 11 metrů níže. Pohled je to impozantní. Tyhle vodopády jsou nicméně jedním z největších místních lákadel, takže u nich byl tím pádem pořádný nával.

Po celkem krátké návštěvě vodopádů jsme zamířili k přehradě Aratiatia, pod kterou se nachází Aratiatia Rapids - soutěska s peřejemi, opět na řece Waikato. Za normálních okolností tu je vody tak po kolena a po dně protéká nevelký čůrek. Několikrát denně se ale stavidla přehrady otevřou a člověk tak může vidět, jak toto místo původně vypadalo. My dorazili něco přes půl hodiny předem, vzali si jídlo na oběd a vyrazili na jednu z vyhlídek. První byla blíž řece, ale zase z ní nebyla vidět celá soutěska, druhá byla o poznání výše, vidět bylo vše, ale zase to bylo od řeky daleko. Rozhodli jsme se nakonec pro druhou vyhlídku a šli si na ni dát oběd. Bohužel stejný nápad měli i ostatní, takže tam nebylo žádné místo ve stínu. Jídlo jsme si tedy dali na sluníčku, které se do toho dnes pořádně pustilo, asi aby dohnalo předchozí deštivé dny. Na druhou stranu jsme tak zabrali nejlepší místo na focení. Po necelé půl hodině jsme se dočkali a mohli vidět, jak se propusti na přehradě otevírají. Trvalo ale dalších asi deset minut, než velká voda dotekla na konec soutěsky. Hukot to byl tedy pořádný. Tento stav trval asi 15 minut, než voda zase odtekla. Chvíli jsme se kochali z horní vyhlídky a pak se přesunuli na spodní, abychom se na peřeje podívali zblízka. Ještě chvíli jsme sledovali, jak hladina klesá a nakonec se vrátili k autu.

Poslední plánovanou zastávkou byla termální oblast Craters of the Moon. Za vstup jsme zaplatili každý 8 NZD, trochu se ochladili v klimatizovaném souvenir shopu a pak vyrazili na prohlídku. Na celkem velké oblasti se tu nachází několik menších kráterů a velké množství fumarol, vypouštějících ze země horkou páru. Místo to je zajímavé, krom unikající páry a různými minerály zbarvených stěn kráterů toho ale zase tolik k vidění nebylo. Žádné bahenní sopky nebo gejzíry či bazénky. I tak to ovšem stálo za to. Nejvíc nás zaujala maličká fumarolka, která vypouštěla obrovské množství páry a vydávala zvuk skoro jako když startuje letadlo. U ní pak bylo jediné malé jezírko v celém parku. Po prohlídce jsme se opět trochu ochladili v obchůdku. Před ním jsme viděli skupinku středně velkých nelétavých ptáků s korunkou na hlavě, nepodařilo se nám ale zjistit co jsou zač.

Protože nám pořád ještě bylo docela teplo, zajeli jsme opět k jezeru Taupo, kde na pláži vyvěrá horký pramen. Říkali jsme si, že se ochladíme v jezeře a pak si na chvíli ještě vlezeme do teplé vody. Ukázalo se ale, že pramen je maličký, hodně horký a dvě místa, kde se mísil s vodou z jezera a dalo se v něm tudíž chvíli vydržet, byla hodně malá, mělká a navíc obsazená. S teplou vodou jsme se tedy rozloučili a šli se zchladit do jezera. To bylo pořádně studené, celý tam nakonec vlezl jen Aleš. Trochu nás ale naštvalo, že u záchodů na pláži bylo napsáno, že sprcha je u zachodů v centru, nicméně když jsme k nim dorazili, zjistili jsme, že jsou otevřené jen do čtyř odpoledne.

Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme se obejít bez sprchy. Stavili jsme se na rychlý nákup a pak už vyrazili k nalezenému rozlehlému bezplatnému přírodnímu kempu opět u řeky Waikato, vzdálenému asi 40 kilometrů. Tam jsme si našli krásné místo v lese, kde jsme byli sami. Koupat se bohužel nedalo, řeka se v těch místech dost rozlévala a připomínala spíš mokřad. Aleš si tedy dal improvizovanou sprchu z plastového kanystříku. V noci ale bylo teplo a krásně svítily hvězdy.

Po dlouhé době nám bylo přes noc teplo, skoro až vedro. Jana ze samé radosti vyskočila z dodávky a celou ji dokola oběhla. Aleš se k tomuto činu přemluvit nenechal.

Po snídani zasedla Jana za volant a zkusila si odřídit kousek k záchodům. Zvládla to úspěšně a bez nehody, byť velký podíl na tom měl i fakt, že dodávka má automatickou převodovku. Dál už ale jel Aleš. Přece jen on má aspoň řídičák.

První zastávka byla necelou půl hodinku od našeho spaní - termální oblast Orakei Korako. Na parkovišti jsme byli jako jedni z prvních, ačkoli jsme přijeli kolem deváté, tedy hodinu po otevírací době. Aleš koupil dva lístky, zaplatil, ale na otázku kolik stál vstup odpověď neznal. Pak zpětně jsme zjistili, že to bylo 39 NZD za osobu, čili o dolar více, než jsme našli ve Wikicamps. To ale nevadilo, i přes relativně vysokou cenu to za to stálo.

Abychom se dostali k termální oblasti, museli jsme nejprve překonat řeku Waikato. Na vyžádání mezi infocentrem a parkem pluje přívoz. A tak jsme měli součástí vstupného i soukromou plavbu na loďce. Hned na začátku prohlídky jsme viděli dva gejzíry, jeden z nich prý stříká každé 2 - 3 hodiny, my ho ale nepřistihli. Kromě gejzírů je tu i nespočet fumarol a malých i větších bazénků s různě teplou vodou, sintrová jezírka a krásně barevná místa ve vodě i mimo ni. Jedno z míst je tak krásně barevné a pestré, že se mu říká Malířova paleta. Mají tu i malý termální vodopád. Bohužel chvilku po našem příjezdu dorazila loďkou i skupina asi deseti Asiatů, kteří byli dost hluční. Snažili jsme se jim nějak vyhnout, za chvíli nás ale doběhli a předběhli, takže už jsme pak měli docela klid.

V nejvýše položené části areálu se nachází i světový unikát - termální jeskyně jménem Alladin's Cave. Jediná další na světě je prý v jižní Itálii. Jeskyně se nachází pod vysokou skalní stěnou a asi do třetiny její hloubky se dá sestoupit po chodníčku. Na dně jeskyně je malý a klidný termální bazének, ze kterého stoupá pára. Tedy nic dramatického. Ve skále nad jeskyní ale hnízdí spousta druhů ptáků, kterými jsme se tu poměrně dlouho kochali. V nejodlehlejší části areálu se pak nachází několik bahenních bazénků. Bahno tu bublá, jak skrz něj uniká horký plyn. Bubliny jsou docela velké a když prasknou, bahno občas vystřikuje docela vysoko.

My jsme si areál kompletně prošmejdili a pak se nechali převézt zpět k infocentru, kde jsme na místní wifi nahráli nějaké další fotky a zápisky. Pak jsme si na parkovišti uvařili k obědu zalévací polévku a vydali se k dalšímu dnešnímu cíli - termální oblasti Wai-o-Tapu.

Okolo půl druhé jsme zaparkovali na parkovišti a hned bylo jasné, že tohle bude o dost masovější záležitost, než předchozí zastávka. Parkoviště bylo plné a stálo tu i několik autobusů. Příjemně nás ale překvapila cena, která byla 32 NZD, což je méně než v menším Orakei Korako. Dokonce tu mají tištěného průvodce v češtině! Pro tuhle oblast jsou typické hluboké krátery s jezírky či bahenními bazénky na dnech. Jezírka jsou ale i mimo krátery. Některá z nich mají zajímavé barvy - jedno například bylo světle zelené. Hodně zajímavý byl i velký bazének Champagne Pool, hluboký 62 m. Plyn stoupající k hladině vydává zvuk podobný šumění šampaňského. Dokonce i my jsme to slyšeli. Nedaleko tohoto bazénku je i největší sintrová terasa s miniaturními jezírky na Novém Zélandu. Prošli jsme si celý areál až po jezero Ngakoro, do jehož zelených vod se pod malým vodopádem termální potok vlévá. Horká voda má světlejší barvu a na hladině tvoří zajímavé obrazce. Malá část stezky byla bohužel uzavřená, a tak jsme museli dvakrát oklikou přes nízký zalesněný hřeben. O nic zásadního jsme ale nepřišli. Zpět u vstupu jsme Janince koupili šedé tričko s typickou novozélandskou kapradinou a samozřejmě i s ptákem Kiwi.

V okolí jsme pak navštívili ještě celkem velký bahenní bazének, kde světlé bahno vylétalo celkem vysoko či daleko do vzduchu. Bazének byl celkem velký a dost neklidný. Vydával zvuky velmi podobné těm, které vznikají když se vaří porridge. I ta konzistence byla dost podobná. Od bazénku jsme zamířili na nedaleké místo, kde se horký termální potok vlévá do studené říčky. Tam jsme si opět vyráchali nohy a od sdílného pána se dozvěděli spoustu zajímavých informací o okolí. Třeba i to, že teplota vody v potoce se mění a dnes je voda velmi horká, zatímco včera byla relativně studená. Bylo tam místo na jednom velkém kameni, kde člověk mohl stát s jednou nohou ve studené a druhou v horké vodě. Koneckonců jsme pak zjistili, že to místo se jmenuje "Hot and Cold".

V jednu chvíli se Janě rozhoukal telefon a na něm se objevila zpráva "This is a test of the Emergency Mobil Alert system" To jsme také ještě nezažili.

Odtud jsme pokračovali do kempu nedaleko města Rotorua, kde jsme dokonce stihli ještě otevřenou recepci. Pokochali jsme se krásnými výhledy na jezero, u kterého kemp byl a pak se vrhli na domácí práce a vyprali si špinavé oblečení. Během praní nám Janinka udělala dobrou večeři a jak jinak ladili jsme též zápisky. Spát jsme šli kolem půlnoci a spalo se nám dobře.

V půl sedmé ráno nás vzbudilo sluníčko - vycházelo právě nad jezerem a bylo zbarvené do červena. Aleš šel tu krásu vyfotit, ale akorát se vybila baterka u foťáku, takže máme pěkné fotky slunce nad hladinou, ale už nejsou tak pěkně do červena.

S budíkem o hodinu později se nám vstávat už moc nechtělo. Zatímco se Aleš myl, Jana přeskládala auto ze spacího na jízdní mód, vyvěsila vlhké ponožky z včerejšího praní a připravila snídani. Tu jsme si pak dali na lavičce s výhledem na jezero.

V 9.45 jsme vyrazili, ještě se prošli po molu nad jezerem a pak jeli do termálního parku v Rotorua - Kuirau Park. Jedná se o velký, veřejně a zdarma přístupný park v centru města, kde najdete velkou část toho, co je i v placených termálních areálech - bahenní bazénky, fumaroly a horká jezírka včetně jednoho opravdu velkého. Dokonce tu jsou i dva betonové bazénky, kde si je možné sednout a ohřívat si nohy v teploučké vodě. Podle nás park stál za návštěvu, i když jsme předtím viděli dvě jiné oblasti.

Nakonec jsme se po parku procházeli více než hodinu. Přejezd do města Otorohanga měl trvat okolo dvou hodin. Po cestě byla část cesty se střídavým provozem, protože se zřejmě jeden svah sesunul dolů. Byla tu docela kolona, ale zase tak dlouho nás nezdržela. Jinak byla cesta moc krásná - slunce svítilo, okolo zelené kopečky s ovečkami. Nádhera. Další zdržení pak byla objížďka uzavřeného úseku u Cambridge.

Na parkoviště ve městě Otorohanga jsme dorazili po druhé hodině. Cílem byla zdejší minizoo, kde mají i Kiwi. V půl mělo být krmení místních úhořů. Nejdřív ale muselo proběhnout krmení nás. To zabralo asi dvacet minut a zahrnovalo zalévací polévku. Takže jsme počítali, že úhoře nestihneme, na pokladně nám ale řekli, že se dá k úhořům dostat za 3 minuty. Tak jsme je nakonec stihli. Krmení bylo i se zajímavým komentářem.

Po nějaké době strávené u úhořů jsme začali procházet další části parku. V teráriích jsme hledali ještěrky, ve výbězích ptáky. Viděli jsme různé gekony, ústřičníky (Oystercatcher), papoušky Kākā i Kea, místní kachny a sovy. Velkou část zvířat jsme předtím viděli i ve volné přírodě, ale tady jsme si je mohli pěkně prohlédnout. Hlídali jsme si ale čas, protože v 15.30 měl být v nočním domě komentář ke Kiwi.

Do přítmí domova Kiwi jsme dorazili před půl a dobře jsme udělali - jeden Kiwi se vzadu procházel a my se mohli kochat tím neobvyklým zvířetem. Chovatel, který přišel později nám potom sdělil spoustu zajímavých údajů o kiwi - že jich kdysi žilo na Novém Zélandu více než 12 milionů a nyní jich je kolem 68 tisíc. Nebo že se Kiwi umí velmi dobře bránit klováním a kopáním nohama a okolí svého hnízda si dobře hlídá. Jedna samička, kterou už bohužel nemají byla tak teritoriální, že chovatele vždy klovala do nohou a když přišel v holinách, tak ho alespoň kopala nohama. Nebo třeba že Kiwi je pták nelétavý, ale křídla má - používá je ovšem pouze na přikrytí zobáku, když spí.

Park zavíral v pět, proto jsme pavilon s Kiwi po nějaké době zase opustili a snažili se v omezeném čase projít co nejvíce ze zbytku areálu. Stihli jsme pak ještě papoušky, kachny, velmi výřečného ptáka Tui i novozélandského holuba. A Aleš se dočkal i ledňáčka, kterého předtím neviděl. Také jsme chvíli strávili v druhém nočním pavilonu, kde zas byli jiní Kiwi. Podle kamer ale zrovna odpočívali v norách. Jeden ze zaměstnanců zkontroloval druhý výběh, kde měli ještě další, a tam už byl jeden vzhůru a pěkně pochodoval. Aleš ho viděl krásně zblízka u misky s jídlem. Jana si ho pak taky prohlédla, i když bohužel ne tak zblízka. Oni tam totiž mají takové poloskryté přehazovací dveře mezi dvěma výběhy a lidi pomocí nich směrují k tomu výběhu, kde se zrovna něco děje. A jak pán šel zkontrolovat ten druhý výběh, přehodil tyhle dveře a zavřel Janinku u prvního výběhu a Aleše u druhého. A Janinka nevěděla, jak se má k tomu druhému výběhu dostat, takže čekala u prvního, dokud pro ni Aleš nepřišel. To už ale Kiwi byl zase v zadní části výběhu.

Fotky bohužel žádné nemáme, protože Kiwi má výborný čich a sluch, ale šeredný zrak. Kdyby na něj někdo zasvítil, mohl by se leknout, začít utíkat a zranit se o sklo nebo stěnu. A foťáky při ostření používají červené světlo, které lidem nevadí, ale noční zvířata může rušit. Takže fotografování je tu zakázáno i bez blesku, nesmí se sem ani s rozsvíceným mobilem.

Na konec jsme si nechali velkou voliéru s mnoha papoušky a dalšími ptáky. Před průchodem do obchodu se suvenýry jsme mohli vidět i naše milé Weky. Bohužel nám bylo oznámeno, že Weky už spí, takže severní ostrov pro nás zůstal bez Wek. Zdejší Weky jsou zjevně mnohem ostýchavější, než ty z jižního ostrova.

Oba jsme se shodli na tom, že bychom rozhodně rádi využili i druhý den vstupu (vstupenky tu totiž mají dvoudenní platnost). Bohužel zítra už letíme do Austrálie, takže nám musela stačit tato 2,5 hodinová prohlídka a nezbylo nám, než zamířit k našemu cíli - Aucklandu.

Cestou jsme projeli jednu ostrou zatáčku a zezadu z auta se ozval podivný padací zvuk. Po chvíli jsme si uvědomili, že to byl vařič na kterém byl hrnec se zbytkem vody po vaření oběda. Když šla Jana pohromu zkontrolovat, zjistila, že je vše v pořádku - vařič zůstal na stole a hrnec se způsobně sesunul do dřezu, i voda v něm zůstala.

V Hamiltonu jsme nakoupili maličko jídla na další den a konečně si dopřáli malinový dortík, po kterém Aleš další dobu pokukoval. Na dálnici jsme pak byli skoro jediní, co dodržovali stovku. Mnoho úseků se ale opravovalo, a proto jsme do kempu dojeli až pozdě - po osmé hodině. Na recepci nikdo nebyl, ale na ceduli stálo, že se můžeme ubytovat a zaplatit ráno. Jen jsme doufali, že budou brát karty. Hotovost nám už dochází a v Hamiltonu jsme zapomněli vybrat.

K večeři jsme si otevřeli malou lahvičku místního bílého vína. Bylo dobré a moc krásně vonělo. Po jídle jsme přebalovali batohy - jeden totiž musíme odbavit jako velké zavazadlo, příruční se u Air New Zealand musí vejít do 7 kg. Probrali a vyházeli jsme většinu místních letáčků a teprve kolem jedenácté byli oba umytí a mohli jsme jít spát, resp. psát zápisky a snažit se je zveřejnit, abychom nebyli tak strašně pozadu. Opravdu spát jsme šli opět až kolem půlnoci.

Budík jsme nastavili na 7.30, abychom stihli dobalit a připravit se na vrácení dodávky a na přelet do Austrálie. Než jsme ale všechno sbalili a uklidili, vyjížděli jsme akorát před desátou.

Jana si pak vzpomněla, že nevyfotila místo přenocování, tak se Aleš u recepce otočil a ještě jednou zajel na místo, kde jsme spali :)

Abychom minimalizovali čas strávený na cestě, nechali jsme si natrasovat cestu přes Google mapy. Z našeho datového balíčku zbývalo ještě asi 150 MB, tak proč je nevyužít. Cesta vedla okolo malého vodopádu Maketu Falls, asi 300 metrů od silnice. Alespoň jsme se tak ještě prošli naposledy lesem. Vodopád byl kaskádový, 8 m vysoký, celkem malý. Jana bravurně přeskákala podél vody po kamenech, ale cestou zpátky narazila čelem do větve. Určitě tam akorát vyrostla, potvora! Aleš se jí pak posmíval, že je Kiwi, protože taky špatně vidí.

Pokračovali jsme pak dalších asi 40 minut k naší závěrečné zastávce, ke krásným vodopádům Hunua Falls, zařazeným mezi "must see". Jako by ale Nový Zéland chtěl naposledy otestovat naši trpělivost - 4 km od cíle jsme objevili ceduli, že je silnice k vodopádu uzavřena. Na internetu jsme se pak dočetli, že je uzavřena přesně pouze dnes, a to ještě jen do pěti hodin. Nezbylo než se otočit. Mrzutě jsme pak hledali nějaká zajímavá místa v okolí, bohužel ale v rozumné vzdálenosti nic nebylo.

Jana se proto snažila najít alespoň nějaký obchod se suvenýry - abychom tu nabytou půl hodinu využili. Po cestě bylo ale jen obchodní centrum, ve kterém oba obchody, které google označil za "souvenirs and new zealand gifts" byly spíš obchody s běžnými dárkovými předměty než s novozélandskou tématikou. Velmi rychle jsme se tedy vrátili k autu, aniž bychom něco koupili.

Tak nám zbývalo už jen dotankovat a vrátit dodávku. První část proběhla celkem v pohodě, jednu benzínku jsme našli s malou zajížďkou. I náročnější odbočení vpravo se na celkem frekventované silnici povedlo. Avšak nalezení před týdnem přestěhovaných RoadRunnerRentals bylo větším oříškem. Nakonec jsme museli zase nevýhodně volat na infolinku a teprve pak jsme si všimli malé oranžové cedule schované za rohem.

Díky přestěhování blíž k letišti jsme ale nemuseli řešit odvoz na letiště za 32 NZD, avizovaný na stránkách, ty čtyři kilometry nás převezli zdarma. Asi jak ještě nemají vše přestěhováno, nemají tu zatím žádnou dodávku na shuttle, takže nás pán na letiště vezl jinou obytnou dodávkou. Seděli jsme spolu s řidičem vepředu tři - na sedadle uprostřed seděla Jana a byla tak vysoko, že se dopředu dívala průhledem mezi zpětným zrcátkem a stropem.

Na letišti jsme byli s dostatečnou rezervou. U kiosku jsme si sami vytiskli boarding passy a u pásu si sami odbavili jedno zavazadlo. Díky dobrému času jsme si mohli projít ještě letištní obchody se suvenýry, ač to normálně neděláme. Nostalgicky jsme procházeli okolo místa, kde jsme se snažili na zemi před 20 dny spát. Pak jsme si na lavičkách dali hermelín se zbytkem toustového chleba. Naproti v obchůdku jsme našli náušnice a nášivku, které jsme si vyhlídli už dříve, ale nekoupili je. Za security jsme pak ještě sehnali tričko pro Aleše, které si taky vyhlédl už dřív, ale nebyl si předtím jistý jestli ho chce. Tak aspoň něco se dnes podařilo.

Výhled na letadla je v Aucklandu celkem dobrý. Na místní wifi jsme ještě zveřejnili fotky a už nastupovali do našeho letadla Boeing 787-9 Dreamliner Air New Zealand, opět se zatemňovacími okénky. Ačkoli let trval necelé tři hodiny a letadlo bylo velké, letělo skoro plné. Zase nás trochu děsily plačící děti, naštěstí ale nebrečely celou dobu. Pouze při vzletu, párkrát během letu, při klesání a během pojíždění. Na letišti byl po bouřce silný provoz, tak jsme před přistáním točili asi 4x dokola.

Zatímco Nový Zéland jsme opouštěli s 23 stupni, Sydney nás přivítalo teplotou ještě o 10 stupňů vyšší. U celní kontroly jsme deklarovali léky ("jaké léky máte?" "Normální cestovní" "Tak můžete jít") a boty (ptali se na vybavení, které bylo používané venku nebo na farmách). Alešovy boty byly na patách zabahněné, tak je pan kontrolor šel umýt. Po úspěšné kontrole jsme vyzvedli náš batoh, který se na karouselu točil jako jeden z posledních.

Zbývalo už jen vyzvednout auto a dojet na ubytování. Než jsme se ale přes nekonečné automaty dovolali na pobočku, aby pro nás přijeli, stálo nás to asi 150 korun. Při 30 korunách za minutu hovoru se bavit s automatem, jehož informační hodnota je nulová, bylo celkem dost frustrující. Nakonec jsme se ale dovolali a přijel mikrobus naší půjčovny Ace. Když jsme odjížděli z terminálu, běžel za námi další rozhořčený muž, že už na shuttle čekají půl hodiny, ať odcouvá zpátky. Nasedli pak s věcmi i malým dítětem, které naštěstí spalo, a jelo se pro auto.

Během čekání, než vyřídili rodinu před námi, jsme si zjistili, jak je to s mýtem a odmítli jejich nabídku na předplacení za 90 NZD na den - většina placených úseků je v Sydney a tam se autem moc dlouho zdržovat nechceme. Dostali jsme SUV Nissan X-Trail, najeto 8246 km, šedá barva. Strašně špatně je z něj vidět a má dlouhý čumák. Asi jsme s Alešem oba zvyklí na dodávkovitá auta.

Následoval přejezd Sydney do ubytování. Aleš měl celkem radost, že si na levostranný provoz už zvykl. V Sydney jsou silnice uzoučké a řidiči dost nervózní. Z motelu nám psali, že je počet míst k parkování je omezen, ale že se dá parkovat zdarma ve vedlejších ulicích. To je sice pravda, ale parkování je možné jen do sedmi do rána.

Na recepci nám řekli, že se jim zrovna dnes rozbil výtah, a tak nám dali lepší a větší pokoj v prvním patře. Recepční nás ale prosil, abychom nesahali na palandu ve větším pokoji, naše postel byla v samostatné malé ložnici. A snídani jsme měli na pokoji v lednici. Moc jí tedy nebylo, hlavně chleba byly jen dva plátky.

Pokoj byl celkem pěkný, ale dost zatuchlý, museli jsme nejdřív vyvětrat. Rychle jsme se umyli, abychom mohli jít brzo spát, protože kvůli autu jsme museli brzy vstávat. V Austrálii je o dvě hodiny méně než na Novém Zélandu, takže budík na šestou pro nás znamenal vlastně v osm hodin, což ještě šlo.