Dos llamas

Vše Evropa Jižní Amerika Severní Amerika Havaj Nový Zéland Austrálie Japonsko

Den dvacátý čtvrtý - přelet na Havaj (29.10.)

(vloženo 31.10.2019 19:44)
Vstávali jsme v 6.30, abychom stihli snídani, kterou naštěstí podávali už od brzkého rána. K ní jsme si dopřáli barevný donut a tousty. Pak už byl čas vyrazit na letiště. Aleš ještě stihl namazat Janě spálená záda. Při dobíjení karty na AirTrain jsme zjistili, že automat vrací pouze do 9 dolarů. Našeho problému s dvacetidolarovkou si ale všimla paní, která nám prodala bez manipulačního poplatku dvě další MetroCard.

Na letišti jsme byli včas, i když to chvilku vypadalo, že tam budeme pozdě. Vlaky AirTrainu z Jamajky totiž ráno jezdí jednou za deset minut a cesta trvá přibližně dalších dvacet. A od stanice na terminál je to ještě celkem pochod. Naštěstí jsme ale vyrazili celkem s předstihem, takže jsme si mohli užít pohled z čelního okna samořiditelného vlaku a vyhlídkovou jízdu kolem skoro všech terminálů.

Na místě jsme si opět zkoušeli vytisknout boarding passy u kiosku, ale jako zatím skoro vždy v Americe nám napsal, že operace nemůže být dokončena a máme jít na přepážku. Vystáli jsme si tedy krátkou frontu a už bez problémů obdrželi boarding passy, bohužel ale jen na první let z New Yorku na Honolulu. Doufali jsme, že Hawaian Airlines budou mít nějaké pěkně zdobené, ale dostali jsme černobílý papír jako všude jinde. Ještě chvíli jsme museli počkat u gatu a pak už začal nástup do letadla.

Let tentokrát trval přes 10 hodin, které jsme strávili převážně sledováním filmů. Částečně protože v palubním systému byl široký výběr, částečně protože jsme sice seděli na dvojsedadle u okénka, ale až v úplně poslední řadě vedle záchodu, kam pořád někdo chodil, takže se nedalo moc spát. Během letu jsme tedy viděli Toy Story 4, Detective Pikachu a Secret Life of Pets 2. Díky anglickým titulkům jsme filmy v pohodě zvládali i v angličtině. Chvilku to ale vypadalo, že žádná zábava nebude - ze začátku letu se neustále restartovaly nebo nefungovaly monitory. Tak Jana letušce, která to řešila řekla, že radši ať nefunguje zábavní systém, než třeba motory. Letuška se zasmála a s Janou si plácla :D Obecně nálada na palubě byla skvělá, všichni usměvaví a přátelští. Během cesty se posádka ptala, jestli je mezi cestujícími lékař, tak jsme se trochu báli, abychom nemuseli nouzově přistát, ale naštěstí to asi tak vážné nebylo. Na západním pobřeží jsme chvíli otevřeli okénko - právě včas, abychom viděli Mono Lake, San Francisco a Golden Gate Bridge, kde jsme byli s EVONy v roce 2017.

Načas jsme přistáli v Honolulu. Během přistání posádka hlásila do rozhlasu, co je vidět z oken. Kromě ostrovů a sopek jsme z výšky viděli i Pearl Harbour. Po přistání nás kapitán přivítal slovy: "Vítejte na místě s nejlepším počasím na světě".

Letiště v Honolulu je částečně otevřené, takže jsou tam místa, kde na letadla nekoukáte přes sklo. Taky jako čekárnu mají menší parčík. Celkem příjemné místo na přestup. Za hodinu a půl jsme totiž pokračovali menším letadlem do města Kona na velkém ostrově (Big Island of Hawaii). Nejdřív jsme si ale potřebovali obstarat boarding passy, což byla trochu detektivní práce, protože už jsme byli za security a tím pádem i za check-in přepážkami. Naštěstí se nám po chvíli podařilo najít přepážku zákaznického servisu, kde nám paní boarding passy dala. A k Janině radosti tentokrát nebyly jen černobílé :) Let byl kratičký, trval ani ne hodinu. Přesto nám letušky stihly rozdat kelímek s džusem. Letěli jsme malým letadlem Boeing 727, které má uvnitř na jedné straně dvě sedadla a na druhé tři. My seděli na dvojce, ale hodně vzadu, takže jedno z našich dvou okének blokoval jeden z motorů, které má tohle letadlo vzadu na boku a ne pod křídlem. Ze zbývajícího okénka byl ale výhled pěkný, navíc jsme neletěli moc vysoko. Jen ten rachot z motorů byl celkem velký.

Na letišti v Koně se vystupovalo po schůdcích a malý kousek ke gatu jsme šli pěšky. Letiště je maličké a nemá žádnou budovu - jen shluk přístřešků, jinak je vše pod širým nebem. Létají sem ale i celkem velká letadla. Venku jsme byli za pár minut a přímo před letištěm jsme akorát odchytili shuttle bus naší autopůjčovny Dollar. Ten nás odvezl malý kousek na parkoviště, kde jsme vyřídili formality a samozřejmě museli připlatit, protože v ceně půjčovného máme pojištění škod na autě, ale už ne asistenci v případě odtahu či jiného problému. Jinak ale vše proběhlo v pohodě a my po chvilce čekání obdrželi bílou Mazdu 3. Značku máme tentokrát nudnou - ZFA 266.

Následovala celkem bezproblémová cesta na ubytování. Ještě jsme se stavili nakoupit v obchodě něco k jídlu na večeři a snídani. Opět nás zarazily místní ceny, protože třeba necelý půl kilogram chleba stál přes 5 dolarů. Pak jsme úspěšně zvládli i orientačně náročnější poslední část cesty obytnou čtvrtí.

Dostali jsme pěkný pokoj v patře, bohužel se sdílenou koupelnou a záchodem, což nás vzhledem k ceně trochu překvapilo. Ubytování je v podstatě rodinný dům, přičemž od obýváku majitelů náš pokoj dělily jen jedny tenké dřevěné dveře, přes které bylo všechno slyšet. Soukromí tedy nic moc, ale zase to tam krásně vonĕlo dřevem a postel byla neuvěřitelně pohodlná.

Najedli jsme se venku na terase s výhledem na hvězdy, umyli se a během chvilky podlehli v pohodlné a měkké posteli únavě z dlouhého letu.

Den dvacátý pátý - Havaj, západ Velkého ostrova (30.10.)

(vloženo 1.11.2019 9:22)
Aloha přátelé, je tu další den, tentokrát na Havaji. Oproti Praze už jsme o 11 hodin zpoždění, takže když vy vstávate v sedm ráno, my máme ještě včera a jdem akorát spát :D

Vzbudili jsme se asi v šest (koneckonců v New Yorku tou dobou bylo 12 hodin). Na pokoji se nasnídali, sbalili, a vyrazili ven si užívat Havaj.

Už podél silnice bylo poznat, kde jsme - všude byly sopečné kameny a palmy. Naše cesta vedla podél pobřeží, takže ke scenérii se přidal i širý oceán. Dojeli jsme na první zastávku - historický park Kalahuipua'a. Krátká cesta vede přes sopečné pole, jsou vidět propadlé lávové tunely. Jeden z tunelů byl dokonce ještě celý a dalo se jím projít, i když nebyl moc dlouhý. Na ceduli bylo napsáno, že tohle místo nějakou dobu obývali původní obyvatelé. Parkem jsme pak prošli k areálu hotelů u moře, kde bylo také několik rybníčků, kde se dodnes chovají ryby. Rybníčky jsou přírodní, lidé je ale trochu upravili, aby se v nich dalo chovat víc druhů ryb. U jednoho z nich byla i lavička, tak jsme chvíli pozorovali ze stínu ptáky, ryby a poslouchali šumění moře.

O kousek dál autem jsme zastavili v Puakō Petroglyph Parku. Procházka nás zavedla na velkou pláň lávových kamenů, která byla pokryta petroglyfy. V části pro veřejnost je přes 1200 vyrytých obrázků a značek, v celém parku pak víc než 3000. My jich tolik neviděli - některé jsou malé, jiné zasypané listy. Každopádně místo to bylo pěkné. Zajímavé také bylo, že většina petroglyfů znázorňovala lidi a byla orientovaná směrem k horám.

Pokračovali jsme po hlavní silnici dál k Pu'ukoholā Heiau - chrám zasvěcený bohu války Kuka'ilimoku byl postaven kolem roku 1790 havajským králem jménem Kamehameha. Na místě je i výstavka o historii Havajských ostrovů. V parku jsou chrámy celkem tři, jeden z nich, zasvěcený žralokům, je ale zatopený a schovaný pod pískem. Bylo prý tehdy tradicí, že každá rodina měla nějaké zvíře, které uctívala. Rodina krále uctívala žraloky, a proto jim postavila onen chrám.

Oběd jsme si dali v parku u pláže, kde měli ve stínu stromů lavičky. Tohle oba na Americe milujeme - spousta krásných míst na piknik. A ještě byly u pláže asi čtyři sprchy a pítko s vodou.

Najezení jsme popojeli k další zastávce - Lapakahi. Jednalo se o oblast, kde před 600 lety byla vesnice. Mnoho z ní nezbylo, většinou jen kamenné půdorysy domů. Na informacích ale byla mapka, která obsahovala detailnější informace k jednotlivým místům. Díky tomu jsme se neprocházeli jen kolem kamenů, ale věděli jsme, kde se bydlelo, kde se uchovávaly kánoe, kde byly chrámy, kde z vody získávali sůl. Trasu jsme ale museli proběhnout celkem rychle, protože do zavření příjezdové cesty zbývala hodina a čtvrt. Navíc bylo přes 91°F, takže jsme se oba těšili na klimatizované auto.

Poslední zastávka byla na konci silnice 270 - Pololu Valley. Parkoviště bylo skoro plné, ale vešli jsme se. V sandálech jsme vyrazili na krátký trek k moři a pláži s černým pískem. Nádherné výhledy do údolí, na útesy a na moře. Musí se sejít 126 výškových metrů na jednom kilometru. Dolů jsme se dostali celkem rychle, strmé útesy ustoupily černému písku a stromům. Kousek od moře je i řeka, celé údolí je ale soukromý pozemek, takže jsme museli zůstat u pláže. Sundali jsme si botky a rozhodli se vyráchat si trochu nohy. Písek byl jemný a plný malých děr, ve kterých žili malí krabi. Chvíli jsme na místě pobyli. Když jsme si řekli "tak si ještě jednou opláchneme nohy a půjdem" přivalila se větší vlna a oba jsme hned měli mokré kraťasy i spodní prádlo :D

Protože jsme cestou nahoru k autu neuschli, jeli jsme rovnou domů abychom se umyli a převlékli do čistého a neslaného. Kvůli vlně jsme tak odpískali návštěvu Walmartu a praní v laundromatu a jeli si koupit v Subway večeři a v blízkém obchůdku jídlo na zítra. V devět jsme byli zase zpátky na ubytování, sepsali zápisky, chvíli hledali podklady pro dokončení programu japonské části cesty a kolem půl jedenácté šli spát.

Den dvacátý šestý - nevydařené výlety u Mauna Key a Waipi'o Valley (31.10.)

(vloženo 2.11.2019 9:12)
Už během snídaně nám mohlo být jasné, že dnešní den bude náročnější. Začalo to "krvavým" banánem (druh plísně, který napadá banány už od květu a proto se táhne po celém banánu od středu). Banán byl tedy na vyhození.

Dnes jsme měli v plánu dvě kratší procházky v okolí nejyšší sopky Mauna Kea. Začít jsme chtěli trailem Lower Mauna Kea Loop, pak jsme se chtěli přesunout na krátký výstup na sopečný kužel Pu'u Huluhulu, ze kterého je krásný výhled na obě sopky - Mauna Kea a Mauna Loa - protože se nachází v sedle mezi nimi.

Vyrazili jsme tedy na cca 55 km dlouhou cestu k parkovišti. Během ní před námi přeletěla sova, což bylo pěkné. Když jsme se ale blížili cíli, po obou stranách silnice byly stany a auta, blikající "pozor semafor" (který Aleš málem odignoroval, Jana mu ale ještě včas připomněla, že červená znamená stát) a pánové v reflexních vestách. Křižovatku na naše dvě odbočky jsme tedy překvapeně přejeli a o kus dál se otočili. Při zpátečním průjezdu jsme se pánů ptali, jestli je silnice zavřená (ano) a jestli ji během dneška otevřou - že prý uzavírka potrvá ještě tak dva roky, důvod "we protect the mountain". Takže skoro hodina jízdy a bez cíle. Zastavili jsme na blízkém odpočívadle, které se sice jmenovalo information, ale budova byla prázdná. Oba jsme ale stáli o to, si tu nějaký kopeček vylézt. Rozhodli jsme se proto nakonec připojit k internetu - 1 MB tu stojí 7,70 Kč. Než se nám ale načetla malá mapka a my si vyhledali alespoň další 3 traily, stáhlo se cca 30 MB, takže nás to stálo přes 200 Kč :(

Jeli jsme zpátky cca 25 km. K trailu Pu'u Ahumoa. Z hlavní silnice se odbočilo na starou cestu Old Saddle Road. Ta je neuvěřitelně vlnitá, skoro jako nějaká horská dráha. Zaparkovali jsme u malé budovy, sbalili si do batohu věci a šli dále. Moc daleko jsme ale nedošli - domeček byl totiž Kilohana Hunter check-in station. Neboli cesta vedla aktivním loveckým revírem. Vjezd povolen jen autům 4x4, povinný zápis do knihy návštěv. S turisty se zřejmě moc nepočítalo. Vzhledem k počtu upozornění a doporučení nosit reflexní vestu, jsme se rozhodli se na trail vykašlat a raději se vrátit.

Další přejezd na další možný trail, dalších 37 km. Mraky už se sbíhaly a zakrývaly vršky. Opět jsme projížděli kolem stanového městečka. Na začátku trailu byla cedule - jedná se o starou cestu, kudy vedla stezka původních Havajanů. Vrcholky definitivně zmizely v mracích, takže místo výhledů na vrcholky jsme maximálně mohli obdivovat rostliny a stezku. Cesta vedla po sopečných kamenech a polích, okolo rostly přesličky, kapradí, růžové koberce kvítků na černé lávě a zvláštní keře s červenými tyčinkovými květy 'Ohi'a Lehua - oficiální květina ostrova. Přibližně v polovině 2,5 km dlouhé trasy už vůbec nebyl slyšet hluk ze silnice, ale pouze zpěv ptáků. Také 'Ohi'a už nerostly jen do výše keřů, ale do výše stromů. Ve stromech jsme poslouchali a pozorovali ptáky. Trail jsme nedokončili, protože byl celou dobu v postatě stejný a bez výhledů. Otočili jsme se asi ve dvou třetinách a šli zpátky k autu.

Další zastávku jsme udělali u Pu'u O'o Trail. Sice jsme také ušli jen část, konečně ale cesta nevedla jen po rovině, ale aspoň chvílemi se vlnila a bylo trochu vidět do kraje, i když mraky byly pořád nízko. Ptáků jsme viděli více, pěkné rostliny, jen z vrcholů sopek jsme neviděli nic. Na jednom kameni s kamenným mužíkem jsme si dali pozdní oběd a vyrazili zpátky k autu.

Čekal nás hodinu a půl dlouhý přejezd ke druhé straně včera navštívených útesů u moře. Nasedli jsme proto do auta a vyrazili dnes počtvrté okolo uzavřených stezek. Užili jsme si i zbytek vlnité Old Saddle Road, dokonce jsme tam viděli i spoustu místních ptáků Nene, kteří vypadají jako něco mezi slepicí bažanta a kachnou. K útesu, kde končila silnice, jsme přijeli v půl páté. Waipi'o Valley, posvátné místo Havajanů. V piknikové části jsme si dopřáli večeři, počkali, až zapadne slunce za horu a pak jeli do města Waimea.

Cestou jsme se zastavili u lesa s nezvykle vysokými stromy se světlými kmeny. Les vypadal krásně, ale teprve když jsme vystoupili z auta, pohltily nás neuvěřitelné zvuky - cvrkání hmyzu a houkavé štěbetání ptáků. Smrákalo se a les krásnĕ voněl. Úplně magické místo. Popojeli jsme si kousek po vedlejší silnici skrz les, aby nás nerušily zvuky silnice. S lepší náladou jsme pak pokračovali v cestě. Ještě jsme ale museli natankovat, koneckonců jsme dnes ujeli přes 280 km.

Ve městě jsme si pak vyprali oblečení v místní prádelně, v Subwayi si dali večeři. Jelikož byl Halloween, chodili do Subwaye lidé v různých kostýmech - od holčiček jednorožců, přes kočky a čarodějnice po barokní paní v chlupatém modrém kostýmu Stitch. Po setmění jsme jeli domů. Sice jsme si nevylezli na žádný vrchol, i tak jsme ale nachodili přes 12 500 kroků. Večer jsme si na ubytování googlili informace o zavřené cestě. Teprve našeptávač googlu nás přivedl na správnou stopu - někteří Havajané protestují proti stavbě nového většího teleskopu na observatoři na vrcholu, protože věří, že je hora posvátná. Takže žádné práce na silnici, tihle aktivisti prý blokují dopravu už od července. Bohužel to dělají tak nešťastně, že se člověk o uzavírce dozví až na místě, kdy už zbytečně ujel několik desítek kilometrů, což je opravdu dost frustrující. Skoro si říkáme, že po téhle zkušenosti bychom na stavbu toho nového teleskopu klidně přispěli...

Den dvacátý sedmý - povedený trail a lávová jeskyně (1.11.)

(vloženo 3.11.2019 9:16)
Vstali jsme těsně před osmou a už při snídani se rozhodovali, jak si vynahradíme včerejší fiasko. Volba nakonec padla na 13 kilometrů dlouhý výšlap na Pu'u Wa'awa'a - sopečný kužel, ze kterého má být krásný výhled na moře i obě nejvyšší sopky - Mauna Keu a Mauna Lou. Po snídani jsme si zabalili věci, protože toto byla poslední noc v ubytování Aeolian Residence na západní straně ostrova. Večer už budeme na opačné straně v městě s výstižným názvem: Volcano.

Autem jsme se rychle přesunuli na začátek výletu, malé parkoviště kousek od vesnice Pu'uanahulu. Po odbočení ze silnice jsme projeli automatickou bránou a podle šipek popojeli kousek k hiker check-inu. Každý, kdo chce na výlet vyrazit se tu musí zapsat. To jsme udělali i my, namazali jsme se, protože sluníčko už dost pálilo a vyrazili jsme na cestu. Tentokrát cedule hlásila zákaz vstupu lovcům, trochu obrat oproti včerejšku :)

Začátek byl dost úmorný, šli jsme několik kilometrů do kopce po staré asfaltce. Stínu tam bylo pomálu a kromě občasných přeletů ptáků a přeběhnutí mikroještěrky přes cestu tam nebylo nic zajímavého. Pak jsme se dostali ke starému ranči, odkud cesta pokračovala opět do kopce podél sopečného kužele, který tu byl ještě moc strmý, aby se na něj dalo vylézt. Po cestě jsme obdivovali strmé svahy s četnými trhlinami a jeskyněmi. Všude poletovali velcí motýli a žlutí ptáčci. Nakonec se nám po průchodu brankou podařilo kužel konečně obejít a dostat se do míst, odkud vedla poměrně strmá, ale široká cesta nahoru.

Než jsme ale dorazili do sedla mezi dvěma vrcholky, zatáhlo se a dosud tak krásné výhledy na moře a obě sopky nám zmizely. Měli jsme vyrazit o hodinu dřív - už druhý den se takhle kolem poledne přihnala nízká oblačnost a výhledům byl konec. I tak jsme ale vylezli až nahoru. Nižší vrcholek jsme vynechali, protože tam byl nový plot a za ním na pastvě ovce, tak jsme nevěděli, zda se tam smí. Navíc z nižšího vrcholku byl v podstatě stejný výhled. Tenhle kužel má dva vrcholky, protože silná erupce před asi 100 000 lety vyhodila jeden z jeho boků do vzduchu a vzniklou dírou pak odtékala láva.

Kolem poledne jsme se tedy vyškrábali na vrcholek kužele porostlý trávou. Protože jsme toho moc neviděli, dali jsme si oběd na jedné z laviček, které jsme tu našli. Naštěstí se během oběda mraky trochu zvedly a my tak krásně viděli moře, svahy okolních hor a nižší vrcholky okolo. Vyšší sopky už bohužel zůstaly v mracích, ještě že jsme si je vyfotili cestou nahoru.

Asi půl hodiny jsme se nahoře kochali výhledem a pak vyrazili zpět k autu. Cesta dolů šla rychleji, i když jsme si ji ve spodní části trochu prodloužili zacházkou přes 'Ohi'a trail, který nevedl po silnici, ale lesem. Nic moc zajímavého k vidění tam ale nebylo. Nebo přesněji podél cesty byla u různých rostlin čísla, bohužel letáček s vysvětlivkami chyběl.

Chvíli po druhé hodině jsme byli zpátky u auta. Když jsme se chtěli přezout, zjistili jsme, že jsme oboje sandály zapomněli v ubytování, takže jsme pro ně museli dojet. Naštěstí to nebylo až tak daleko, zabili jsme tím ale hodinu času, která nám pak chyběla. Alespoň jsme si ale koupili zmrzlinu a pití, když už jsme se museli vracet.

Po úspěšném znovushledání se se sandálami jsme konečně vyrazili na přejezd ostrova. Ještě jednou jsme projeli kolem oněch zoufalců blokujících vjezd a chvíli poté zahnuli na silničku, která vede k meteorologické stanici pod vrcholem sopky Mauna Loa. Silnička je velmi úzká, jen na jedno auto a vine se mezi balvany lávovým polem. Neměli jsme moc času, tak jsme si po ní zajeli jen kousek, ale pro Aleše to byl pěkný řidičský zážitek. Navíc odtamtud byl mnohem lepší výhled na Mauna Keu, než od hlavní silnice.

Čas nás ale opravdu trochu tlačil, jelikož jsme museli ještě přejet celý ostrov a na ubytování jsme měli dorazit mezi 17. a 18. hodinou. Cestou jsme si tak mohli dovolit jen jednu zastávku u Kaumana Caves. Z parkoviště jsme přešli silnici a naskytl se nám pohled na prudký žlutý žebřík směrem k jeskyním. V roce 1881 tudy tekla láva ze sopky Mauna Loa vzdálené skoro 60 km. Láva vytvořila dlouhý tunel pod povrchem. Časem se pak propadla část stropu a vytvořila tak vstup do tunelu. Při sestupu jsme obdivovali prapodivné rostliny a šlahounovité stromy. První k prozkoumání jsme si vybrali tunel vlevo. Hned po pár metrech jsme zapnuli baterky, vůbec nebylo vidět. Terén byl náročnější, hlavně jsme si neprozíravě nechali sandály, což do lávového terénu není nejlepší volba. Zem byla pokryta ostrými kusy ztuhlé lávy. V jednu chvíli jsme se museli hodně skrčit, jelikož průchod byl nízký. Chodba se střídavě rozšiřovala a zase zmenšovala. Dvakrát jsme vystoupali po lávě o kus vzhůru. Původně to měla být krátká zastávka, ale po 15 minutách jsme pořád měli kam jít hlouběji do útrob tunelu. Čas ale byl proti nám a navíc jsme pořád ještě byli v první že dvou jeskyní. Udělali jsme si ještě pár fotek na dlouhý čas a vyrazili opatrně zpátky. Jana si dala celkem šlupku do hlavy, když v prostorné části zrovna trefila lávový výčnělek. Udělala se jí pořádná boule. Druhá jeskyně byla prostornější, ale my už neměli čas na dlouhé bádání. Prošli jsme se asi do třetí větší místnosti a pak už se vrátili k autu. Před námi bylo ještě 40 minut jízdy, a blížila se šestá hodina.

Jako naschvál byla ale silnice plná jedinců, kteří ve tmě a v dešti jeli strašně pomalu a nebylo kde předjíždět. Napsali jsme radši na ubytování sms. Paní nám brzy odpověděla, že s námi počítá. Přijeli jsme v 18.40. Paní je zřejmě v důchodu a když nemá na návštěvě příbuzné, pronajímá zadní stranu svého zeleného domku. Všude okolo je džungle - celá tahle čtvrt je vlastně obklopena bujnou zelení. Všude pípají žáby (ano, žáby) a ptáci. Jen jsme moc nepochopili vybavení - je tu mikrovlnka, ale není nádobí. Na zemi jsou koberce, ale před dveřmi není rohožka. A třeba je tu kávovar, ale už ne rychlovarka na čaj. Ale postel je pohodlná, ačkoli king size už si po zkušenostech představujem o dost větší ;)

Den dvacátý osmý - Volcano National Park (2.11.)

(vloženo 6.11.2019 20:39)
Vstávali jsme v sedm, abychom stihli co nejvíc z Volcano National Parku. V Praze prý už mrzlo a na Sněžce je ledovka. Nám se také trochu po včerejším dešti ochladlo - už není přes den 86°F ale jen 75 :D

Po snídani jsme vyrazili hledat obchod s jídlem, žádný větší v okolí totiž není. Naštěstí jsme našli jeden menší hned vedle jedné ze dvou místních benzínek, Opět jsme ale řešili finanční dilema - chceme toustový chléb za 6 dolarů, nebo spíš vícezrnnou burgerovou housku za 7,30? :D Jak je obchůdek malý a relativně odlehlý, ceny jsou dost vysoké a výběr malý. Nakonec to vyhrály vícezrnné housky, ke kterým jsme si dokoupili dva malé kelímky hummusu. A pak jsme konečně vyrazili se seznámit s místními sopkami a krátery.

Zaplatili jsme vstup do parku - 25$ za auto na 7 dní, info centrum otevírá až v devět, tedy za 15 minut. Velkou atrakcí Volcano National Parku jsou aktivní lávové proudy. Jedna ze zdejších sopek - Pu'u 'Ō'ō nepřetržitě chrlila lávu od roku 1983. Tahle erupce nicméně celkem dramaticky skončila v květnu 2018 (koho by zajímaly detaily, na https://www.nps.gov/media/video/view.htm?id=1F29D33C-99AF-E050-F1D60D724F9915EC je k dispozici krátké video o této události). V současnosti tedy žádná tekutá láva bohužel k vidění není. My se stavili v infocentru, abychom měli aktuální informace. Nic zásadního se nezměnilo - traily, které jsme chtěli jít jsou otevřené. Další z místních lákadel - lávová jeskyně Thurston Lava Tube - je ale bohužel stále zavřená.

Dokud park nebyl ještě úplně plný lidí, zaparkovali jsme na parkovišti u fumarol Steam Vents. Je tu několik puklin v zemi, ze kterých stoupá horká pára. Zajímavé je, že se jedná o dešťovou vodu, která pronikla do země a po kontaktu s horkou horninou se změnila v páru. Kromě fumarol je tu i několik vyhlídek do kaldery, která postupným sesedáním zeminy v okolí kráteru Halemaʻumaʻu do prázdné lávové komory v roce 2018 zvětšila svou hloubku o 500 metrů. Pohled je to vskutku velkolepý.

Chvilku jsme se pokochali a vyrazili pěšky podél hrany kaldery k dalšímu z místních lákadel - Sulphur Banks. Pára unikající ze země v této oblasti obsahuje kolem 5 procent síry, což stačí k tomu, aby se kameny v okolí barvily do žluta. Krom síry tu v zemi je ještě několik dalších příměsí, takže ve výsledku je tu celkem barevno. Duhové barvy Yellowstonu ale nečekejte. Tahle oblast je obklopená deštným pralesem, kterým jsme následně došli zpět k návštěvnickému centru a odtud se vydali na krátký Halema'uma'u trail. Ten prochází pralesem na úbočí kaldery, z kterého po 1,2 km vyjdete na lávové pole na jejím dně. Prales je plný exotických rostlin, zpěvu ptáků a příjemného stínu. Vyjít po této příjemné procházce do slunečního žáru na dně kaldery je silný zážitek. Teplota se alespoň pocitově změní na několika metrech snad o deset stupňů. Trail je slepý, takže jsme se museli vrátit zpět stejnou cestou. Pak jsme pokračovali opět po kraji kaldery zpět k autu.

Následoval krátký přejezd po Chain of Craters Road na začátek trailu Kīlauea Iki který už je o něco delší - 6,4 km a vede nejprve po horním okraji a pak po dně kráteru u popelového kužele, který se jmenuje Pu'u Pua'i. V tomhle místĕ došlo v roce 1959 k erupci, kdy vzniklá lávová fontána chrlila lávu až do výšky téměř 600 m. V tu dobu to byla velká senzace, na parkovací místo se stála fronta dlouhá asi 10 kilometrů. Trail samotný byl moc krásný, každých pár set metrů byla vyhlídka na dno kráteru. Na jedné z nich jsme si dali oběd. Vršek kráteru je opět pokrytý deštným lesem, takže jsme se několikrát zastavili, abychom ve stromech pátrali po místních červených ptáčcích I'wi. Bohužel jsme neviděli skoro nic, jen pár červených skvrn ve větvích. Asi v půlce trasy cesta po kamenných schodech sestoupila na dno kráteru. Následovala krátká pasáž po hrbolaté rozeklané lávě k úpatí kuželu sopky Pu'u Pua'i, kde bylo vidět i prohlubeň, odkud láva před lety tryskala. Odtud cesta vedla po ztuhlém lávovém jezeře na dně kráteru a byla značená kamennými mužíky - Ahu. Na druhé straně jsme se opět ponořili do pralesa, teplotní rozdíl byl skoro jako když člověk skočí do vody. Zbývalo pak už jen projít několik serpentin s celkem příjemným sklonem a byli jsme zpátky u parkoviště.

Tady jsme udělali trochu botu a vydali se podle původního plánu k vodopádům u města Hilo, což je něco přes hodinu cesty. Naštěstí jsme si během prvních deseti minut cesty přepočítali, že bychom to časově nezvládli a nakonec se otočili zpět, ale ztratili jsme tím asi půl hodiny času.

Ve zbytku odpoledne jsme projeli první polovinu Chain of Craters Road. Zastavili jsme u několika kráterů různé velikosti i stáří - jeden byl již zcela zarostlý lesem a z vyhlídky nebylo skoro nic vidět. Dali jsme si také ještě asi hodinovou procházku po pro auta uzavřené části silnice k vyhlídce do kaldery Kīlauea a kráteru Keanakāko'i. Když se začalo stmívat, vydali jsme se zvolna zpět na ubytování. Udělali jsme si ale ještě krátkou zastávku, abychom si poslechli večerní zvuky a v tom přímo k nám přiletěla sova. Nejspíš to byl místní druh - Pueo. Moc dobře jsme ji neviděli, byla u nás jen chviličku, i tak to byl ale moc krásný pohled na dobrou noc. Cestou jsme ještě viděli vedle silnice divoké prase.

Cestou jsme se ještě stavili v našem obchůdku dokoupit něco málo k večeři a snídani a pak už jsme zamířili domů. Večer jsme pak před spaním ještě chvíli řešili plán na další den.

Den dvacátý devátý - Volcano National Park a vodopády (3.11.)

(vloženo 6.11.2019 21:19)
Zkusili jsme vstát už v 6.40, abychom toho dnes stihli více. Trochu nás zdržela snídaně - dělali jsme si kafe a googlili, co s kaki. Naštěstí nám paní dala sladkou odrůdu, která je krásně křupavá a i šlupka se dá jíst.

Byla neděle, a proto byl park ještě plnější, než včera. My tentokrát jeli rovnou vlevo na Chain of Craters Road. Silnice zvolna klesá až k mořskému pobřeží. Zastavili jsme se na pár vyhlídkách a dojeli až na její konec. Pěšky jsme si po lávě došli k útesu, odkud bylo vidět skalní okno. Pozorovali jsme, jak se vlny rozbíjejí o pilíř oblouku a okolní lávové skály. Kousek jsme se prošli po uzavřené silnici, kterou kdysi o něco dál zavalila láva. Po obou stranách byly cedulky s informacemi o zdejších rostlinách. Většinou šlo o "enemy alien", neboli dovezené a zlé rostliny - např. guava z USA.

Zvolna jsme se vydali autem zpět. Slunce celkem smažilo, auto nám nejvíc hlásilo 93°F. Zastavili jsme na chviličku na místě, kde byly vidět zbytky původní silnice, překryté lávou. Pak už jsme zamířili z parku ven.

Po druhé hodině jsme dojeli k Akaka Falls. Za auto se platí 5$, jinak jeden dolar za osobu. Většina využívala možnost parkovat pod oficiálním parkovištěm, a tím ušetřili, my si toho všimli pozdě a už se nám nechtělo přeparkovávat. Vodopády se nachází v Akaka Falls State Park, kterým vede krátký trail. Ze začátku se jde po schodech dolů, kolem jsou obří bambusy a vysázené nepůvodní tropické rostliny navazující pocit bujného deštného pralesa. Musí se ale nechat, že dojem ze stezky je opravdu velmi pěkný. Součástí je i vyhlídka na kaskádový vodopád Kahuna Falls. Bohužel přes houští nebyl pořádně vidět. Přibližně v polovině trasy jsme konečně uviděli Akaka Falls - nejvyšší volně padající vodopád na Havaji. Voda tu padá z výšky 135 metrů a vodopád je tak 2x vyšší, než známé Niagárské vodopády. Konec trailu vede přes most s dalším menším vodopádem, kde se prý dokonce natáčel nějaký známý film.

Po Akaka Falls jsme zamířili na další vodopád - Rainbow Falls. Cestou jsme si projeli Old Mamalahoa, známou jako Onomea Scenic Drive. Silnice vedla hustou džunglí a po cestě bylo několik úzkých mostů a pěkné výhledy. U Rainbow Falls se už neplatilo nic. U parkoviště byla jedna vyhlídka, kde byl vidět menší ale za to mohutnější vodopád. Za vodopádem byla mohutná jeskyně a nad vodopádem byl divoký úsek řeky, zvaný Boiling Pots. K tomu se dalo popojet po silnici o něco výš na další parkoviště, nebylo tam toho ale moc zajímavého vidět.

Od vodopádů jsme se přesunuli na Richardson Beach, černou pláž v zálivu, chráněnou před příbojem, kde je prý skvělé šnorchlování. Bohužel jsme dorazili se západem slunce a světlo po setmění velmi rychle mizí. Už skoro za tmy jsme se rozhodli skočit si do auta pro potápěčské brýle. Světla ale moc nezbývalo, takže Jana sice něco málo viděla, Aleš ale skoro nic. Vypadalo to ale, že tam bude pod vodou opravdu pěkné. Alespoň jsme se ale na chvíli smočili, aby se neřeklo, že jsme se na Havaji nekoupali. Na pláži jsou i sprchy a záchody, takže jsme se osprchovali sladkou vodou a vyrazili dál.

Poslední zastávka byla ve Walmartu. Aleš si tam vybral košili a nakoupili jsme zásoby jídla na zítra do letadla. Jana si koupila levnou kšiltovku náhradou za klobouček, který někde zapomněla. Rovnou jsme se i navečeřeli v Mekáči, který byl přímo v obchodě. Domů jsme se dostali až před desátou. Venku už byla docela "zima" - jen 61°F (cca 16°C).

Den třicátý - Mokulele Airlines (4.11.)

(vloženo 11.11.2019 5:45)
Opět jsme posunuli budík o kus dříve, ale jako vždy by se nám hodilo klidně o půl hodinky víc. Balení věcí nám trochu času sebralo, a tak jsme ubytování opouštěli až po osmé. Měli jsme v plánu ještě stihnout projet Mauna Loa Road až na vyhlídku na konci. I z ní vedly krátké traily, bohužel na ty už čas nebyl. Hodně nás lákal Bird Watching Trail, okruh do 2 km.

Cestou nahoru na vyhlídku jsme vzali dva stopaře s batohy - pár z Kanady. Zřejmě nedávno dokončili školu, tak si dali rok cestování. Ještě plánují 2 měsíce v Austrálii a pak východní Evropu. Cesta se klikatila mezi stromy, viděli jsme další ptáky: Nene a Kalij. Silnici jsme si ale nakonec celou neprojeli, mapy.cz nám totiž tvrdily, že se na silnici dá jet 90 km/h, přičemž povolená rychlost byla 15 mph. My jsme tedy nečekali, že pojedeme těch devadesát, ale nečekali jsme ani takhle nízkou rychlost. Takže nakonec asi 5 km od vyhlídky Jana zavelela povinný návrat, protože už tak bychom vraceli auto o 30 minut později, než jsme byli domluveni a to jsme ještě nevěděli, jestli nás něco nezdrží cestou. Rozloučili jsme se tedy se stopaři a jeli zpátky. Alespoň jsme si ale udělali dvě fotky - jednu s výhledem na Mauna Lou a druhou s Ke Amoku Lava Flow.

Pak už jsme se vrátili na větší silnici a rozjeli se k letišti. Cesta to byla celkem náročná, nějakých 160 km a 2,5 hodiny jízdy. Nejhorší byly úseky, kde se jezdilo všude jen 35 mph. Když už jsme se konečně dostali na úsek, kde byla minimální rychlost 40 a maximální 55, chytili jsme před sebou nějakého pomalíka, což vzhledem k naší časové tísni bylo dost frustrující. Samozřejmě na silnicích s 35 a zatáčkami jsme zase byli jediní, co jakž takž dodržovali rychlost a tím se z nás stávaly brzdy provozu.

Nakonec jsme zvládli i cestou natankovat, vrácení auta s 35 minutovým zpožděním nebyl problém a na letiště jsme přijeli pěkně 50 minut před odletem, což v tomto případě bohatě stačilo. Čekaly nás totiž havajské přeskoky s Mokulele Airlines. Každý jsme si za 20 dolarů nechali odbavit batoh, protože maximální povolená váha u mokulele airlines je 5 kg. Celý terminál je jedna malá budova, kde odbavují lety vrtulníkem, lety s Mokulele a s Makani Kai Air. Boarding passy se tu nenosí, člověk si u přepážky udělá check-in a pak čeká, až ho zavolají. My si lehce přebalili batohy, odevzdali je a dali si malou svačinku před letem. Po chvíli si nás zavolali. Volali vždycky jméno, a když se daný člověk přihlásil, řekli mu, kde v letadle sedí. My dostali druhou řadu. Letadla jsou maličká, takže v každé řadě jsou jen dvě sedadla a mezi nimi ulička. Každý tedy sedí u okénka. Ta jsou navíc dost velká a je z nich krásný výhled.

Když se tedy sešli všichni cestující, odemkli nám plot a my došli k maličkému vrtuláku Cessna. Piloti byli dva - dlouhovlasá žena s květinou ve vlasech a mladý muž. Když jsme se usadili, pilot se na nás otočil a rychle převyprávěl bezpečnost. Jsou tu celkem 4 exity, ale pro nás bude nejpohodlnější použít ten vzadu. Brzy už jsme si to šinuli k runwayi a za chvilku se odlepili od země. Na tak krátkém letu nemělo smysl nabírat velkou výšku, takže let připomínal spíš zážitkové lety než klasický s aerolinkou. Vystoupali jsme odhadem tak do půlkilometrové výšky a o půl hodinky později jsme přistáli na ostrově Maui.

Letiště tady je o něco větší, než v Koně, létají sem i dlouhé lety s turisty. Mokulele Airlines ale používají "commuter terminal", který je stejně jako v Koně i v Honolulu mnohem menší a jednodušší, zejména protože tu neprobíhá žádná security. Trochu nás zmátli na check-inu, kde se nás ptali, kolik vážíme. To jsme oba zjistili, že nemáme moc tušení :D Pořád vážíme batohy, máme představu, kolik váží pytlík s letáčky a kolik která mikina, ale váhu nás dvou jsme už dlouho nezjišťovali. Vlastně ani nevíme na co to chtěli, nejspíš kvůli rozložení váhy v letadle.

Další dva krátké lety jsme byli ve stejném letadélku se stejnou posádkou. Tentokrát dvou mužů. Při bezpečnosti jeden z pilotů řekl: "In unlikely event of water emergency landing, your life vest is in the pocket in front of you, except for the first class pasangers, who have it in side pockets" :D My seděli v první třídě :D Samozřejmě to bylo úplně stejné sedadlo, jen jsme na další dva lety seděli v první řadě hned za piloty. Kokpit byl oddělený jen lehkou záclonkou, která navíc nebyla zatažená, takže jsme mohli krásně sledovat, co piloti dělají.

Přeskok z ostrova Maui na Moloka'i trval cca 25 minut, tentokrát byly výhledy spíše na levé straně, tak si je tentokrát užila spíš Jana. Přiletěli jsme o chvilku dříve. Těsně před přistáním jsme letěli kolem útesů nad mořem, kde bylo krásně vidět několik vysokých vodopádů. Na dráhu jsme klesali prudkým obloukem s velkým náklonem - pěkná horská dráha. Tohle letišťátko bylo už opravdu malé, létají sem nejspíš jen vrtulová letadla. Největší co tu stálo bylo malé ATR. Vtipný byl baggage claim v podobě nízkého nerezového pultu, co vypadal jak lavička.

Poslední přeskok na Honolulu pak odlétal za 30 minut. Přestože přestup byl kratičký a letadlo stejné, museli jsme vystoupit a udělat opět check-in. Díky velikosti letiště to ale byla otázka několika málo minut. Opět jsme seděli v "první třídě". Tentokrát v první půlce viděla víc Jana, pak zase viděl víc Aleš. Před přistáním jsme přeletěli nad Waikiki, kde je spousta věžáků. Přistání proběhlo opět formou horské dráhy s pořádným sešupem.

Z letiště v Honolulu jsme prošli k zastávce autobusů hromadné dopravy, které jely i přímo k našemu hostelu. Bohužel až řidič nám řekl, že se dá v autobuse platit jen hotově a přesně. Tak jsme se vydali na pochod terminálem, hledat, kde bychom si mohli nechat rozměnit. Obchody tam ale nebyly. Jana se nakonec zeptala kolemjdoucí ženy, která nám deset dolarů rozměnila, a my tak mohli jet dalším autobusem.

Cesta trvala něco přes hodinu, ale autobus byl klimatizovaný, pohodlně jsme seděli (tedy až na tvrdá sedadla), takže byla cesta celkem příjemná. Od zastávky už to pak bylo jen pár kroků. Ubytovali jsme se v "polosoukromém pokoji". Byl to starý motel, kde původní pokoj pro dva s ložnicí byl obsazen čtyřmi lidmi - dvě postele byly v původní ložnici (ty jsme měli my), další dvě v původní kuchyňce a obýváku. V našem dvojpokoji naštěstí většinu času nikdo nebyl, tak jsme měli celkem klid.

Večer jsme si ještě dali krátkou procházku po pláži, smočili si nohy, dokoupili jídlo na snídani, dali si večeři a vyrazili zpět na pokoj. Tam jsme ještě chvíli řešili, jak to uděláme s váhou batohů na zítřejší let a pak šli konečně spát.

Den třicátý první - den o 12 hodinách aneb přelet datové hranice (5.11.)

(vloženo 12.11.2019 23:41)
Vstávali jsme ve 4.20 Havajského času. Budíků jsme měli pro jistotu více, protože v hostelu byl celkem hluk a oba jsme měli špunty do uší. Naštěstí jsme se vzbudili. Jana si užívala snídani do postele, jelikož ve vedlejším pokoji nakonec někdo spal. Radši by ale snídani do postele neměla v půl páté ráno. To tu snídani trochu kazilo. Po páté hodině jsme vyrazili na autobus, který jel na čas, neboli nám asi o minutu ujel. Další jel za 20 minut, což jsme si zkrátili chůzí na další zastávku.

O hodinu později dorazil autobus k terminálu. Nakonec jel skoro celou cestu plný, a to celkem normálních lidí, žádné podivné existence, jak jsme se trochu obávali. Aleš byl vzhůru, Jana mu odpočívala na rameni. Chvilku po svítání jsme byli na letišti. Naštěstí s bágly nebyl problém. Jetstar je známý svou přísnou zavazadlovou politikou. My měli dokoupena zavazadla do 10 kg, oni ale do limitu počítají všechna zavazadla, včetně malé osobní tašky. Oba naše batohy samotné vážily cca 9,5 kg, Jana k tomu ale měla foťák a Aleš tašku plnou jídla. Naštěstí jsme tak nemuseli vyhazovat připravené balíčky, které by nám výslednou váhu pomohly dodržet.

Většina obchodů s jídlem byla takhle ráno zavřená, takže jsme si nakonec nestihli dát nic teplého k snídani. Boardovali jsme v 7.45. Pouštěli lidi po řadách, takže jsme moc nečekali, protože jsme seděli vzadu. Zato jsme si ale počkali v letadle. Odletěli jsme skoro o hodinu později. Než se naplní Boeing 787 Dreamliner, celkem 335 lidí, tak to chvíli trvá. My si přikoupili sedačky vedle sebe a u okna, nakonec jsme byli na trojce sami, což je na takhle dlouhém letu fajn. Jetstar má placený i zabavní systém v obrazovkách - prohlížet se dá, ale abyste si mohli film pustit, musíte zaplatit. Buď ale systém implicitně nechávají zapnutý, nebo si ho člověk vedle nás zaplatil, a pak nestihl letadlo - každopádně sedadlo v uličce mělo filmy povolené. Letadlo je jedno z novějších, okénka má krásně velká a zatmavují se tlačítkem. V letadle je tedy přítmí, dá se spát, ale člověk stále vidí, co se venku děje. Za námi bohužel seděla rodina se třemi malými dětmi, které většinu letu střídavě křičely a občas nám silně ťukaly do opěradel, jak hrály nějaké hry. Moc nechápeme rodiče, kteří své děti berou na dovolenou více než desetihodinovým letem. Aleš proto ze začátku vůbec neusnul. Za námi probíhal nekončící hysterický záchvat jedné holčičky, kdy pravděpodobně matka koukala na film a holčičku nechala ječet. Po chvíli se zmohla na "sssh!" a "stop screaming". Až když to trvalo snad 20 minut v kuse a půlka letadla nemohla spát a vrhala na rodiče nevraživé pohledy, vzala matka dceru do náruče a prošla se s ní po letadle. Nakonec jsme se ale oba ve chvílích ticha prospali - díky volnému sedadlu jsme se mohli opřít jeden o druhého a lehnout si, což bylo fajn.

Kolem 12:00 havajského času jsme přeletěli datovou hranici, čili pro nás začal další den - 6.11.
TOPlist