Dos llamas

Konečně teplo! Sice nad ránem ještě bylo trochu chladno, v sedm, kdy nám zvonil budík, už bylo ale ve stanu krásně teplo. Oproti tomu venku foukal studený vítr. Aleš využil slunečné předpovědi a vypral nějaké to oblečení, včetně Janiny podprsenky, za což si vysloužil udivený výraz muže užívajícího vedlejšího umyvadla.

Ke snídani jsme dojedli chleba, dali si každý jeden rohlík a roládu. Vysušili jsme konečně ze všech stran stan i pláštěnky. Před desátou už jsme byli takřka připraveni vyrazit, jenže pak si Jana restartovala mobil a nemohla si vzpomenout na PIN pro druhou sim kartu - pracovní s internetem. Nejprve volala mamince, jestli náhodou nepůjde do bytu zalévat květiny, ta ale byla na cestě na dvoudenní výlet. Tak Janě nezbylo, než zavolat do práce, kde už jí byl PIN řečen a mohli jsme tak v klidu vyrazit i s internetem v mobilu. Zdrželo nás to sice jen asi 10 minut, ale každá minuta se při dlouhém dni počítá.

Namazaní opalovacím krémem jsme konečně po desáté hodině vyrazili vstříc Rakousku. Kousek od kempu jsme najeli na asfaltku lemovanou vinicemi a poli se slunečnicemi, projeli okolo pěchotního srubu Zahrada - muzea pohraničního opevnění a na kopečku jsme překročili hranice s Rakouskem. Podle mapy měl být dnešek ve znamení průměrné roviny, což přibližně odpovídalo. Co jsme sjeli, to jsme si museli zase pěkně vyšlapat nahoru. Výhledy ale byly překrásné. Často jsme také projížděli uličkami, lemovanými sklípky, které byly ale v pracovní den dopoledne liduprázdné.

Jeli jsme ze začátku po stezce "Der Chardonnay". Záhy jsme však zjistili, že cyklostezky v reálu a na mapě nejsou v Rakousku vždy stejné. Chardonnay nás zavedlo do kopce, ale mapa ukazovala opačný směr kolem rozhledny. Nevěděli jsme, kam cyklostezka vede, tak jsme jeli radši podle naší mapy. A když už jsme kolem ní jeli, vylezli jsme si na rozhlednu - památník Němců, odsunutých po 2. světové válce ze Znojemska.

Pak cesta vedla chvíli po silnici. Museli jsme přejet kruhový objezd s hlavní silnicí Praha - Vídeň. Naštěstí jsme ale byli rozjetí z kopce a zrovna když jsme se přiblížili ke kruháči, po hlavní nejelo žádné auto. Tak jsme projeli rychle a bez zastavení. Pak jsme ale opět špatně zahnuli, protože značení je celkem nepřehledné. Naštěstí to nebyla velká zajížďka.

V jednom ošklivém kopci, který se navíc těsně před koncem ještě zprudšil, nás na úzké polní cestě dojelo a začalo předjíždět auto. Oba jsme to ale zvládli a nahoře si na lavičce ve stínu u sklípku na chvilku odpočali a pokochali se dalekým výhledem do kraje.

Ve vsi Wullersdorf jsme si zajeli na náměstí a na střídačku si prohlédli krásný kostel sv. Jiří a přilehlý parčík.

Už byly dvě hodiny odpoledne pryč a my pořád nemohli najít pěkné místo na oběd. Výhledů a krásných míst bylo mnoho, v žádném ale nebyl stín. Několikrát jsme jeli podél trati, kde bychom měli i na co koukat, cesta ale byla úzká a na slunci bylo přes 30°C. Nakonec se nám až skoro v půl třetí podařilo najít místo s trochou stínu, kde jsme na stojáka snědli rohlíky s paštikou.

Za chvilku už jsme dorazili do Hollabrunu, kde jsme v Hofferu doplnili zásoby na snídani a další oběd a dali si zmrzlinku. U vsi jménem Breitenwaida jsme zabloudili znovu, ale naštěstí jsme si jen trochu zajeli a navíc měli krásný výhled do údolí.

Následoval přejezd sedélka ve výšce 313 metrů, kterého jsme se celkem báli, ale nakonec to bylo oproti dopoledním kopcům v pohodě. Obecně bylo odpoledne z hlediska stoupání mírnější a pro nás lehčí. V krajině se střídaly rozlehlé lány polí s vinařskou krajinou s vinicemi a sklípky. I lesů občas pár bylo, obecně jsme ale potkávali dost málo stínu. Projeli jsme vsí jménem Puch a ve vesnici Niederrußbach se nám podařilo poplést odbočku a asi kilometr si zajet. A tady už jsme se opravdu museli vrátit :(

Po několika dlouhých rovných úsecích mezi poli, kde byl silný protivítr jsme přes dva železniční přejezdy dojeli až k mostu přes Dunaj. Ještě před tím jsme si ale na poli všimli zrajících melounů. Také jsme projížděli krásným lužním lesem, poslední úsek dokonce vedl po separované cyklostezce vedle silnice.

V polovině mostu přes Dunaj jsme si zastavili a udělali pár fotek. Mosty jsou v podstatě dva: jeden starý a původně železniční, který nyní slouží pro auta a cyklisty, druhý nový, který vypadá stejně jako starý, je hned vedle něj a slouží pro vlaky. Na druhé straně mostu jsme sjeli do města Tulln, cíle dnešní cesty. Ještě chviličku jsme pokračovali podél Dunaje až do kempu, kde jsme se ubytovali a tím tyhle šílené dva dny, během kterých jsme ujeli přes 140 km, konečně skončily. K večeři jsme si dali zeleninový kuskus s olivami, po večeři jsme se ještě chvíli prošli podél řeky, dali si zaslouženou sprchu a úplně mrtví zapadli do spacáků.

Dnešní den jsme pojali spíš odpočinkově. Vstali jsme v 7:30, ale ještě jsme se chvíli váleli a pak šla Jana dělat čaj, zatímco Aleš ještě ležel. K snídani byly mléčné houstičky s trochou čokolády místo nutelly.

Po snídani jsme nechali všechno ve stanu a šli vyzkoušet koupání na místním koupacím jezeře Aubad, které jsme dostali zdarma k pobytu v kempu. Na koupališti ještě téměř nikdo nebyl, břeh byl travnatý, dno kamenité a voda celkem teplá. Vlezli jsme tam nakonec oba a trochu si zaplavali. A měli jsme to i s leteckým dnem, protože v okolí zrovna trénovali hasiči s vrtulníkem nabírání vody k hašení z řeky, takže okolo nás pořád nízko létal vrtulník.

Kolem půl jedenácté jsme byli zpátky, zašli se umýt, rychle sbalili stan, Aleš si ještě přepral dvě trička. Během čekání na Aleše za Janou přiběhla nějaká Němka a začala něco rychle drmolit. Po Janinčině "English?" jí řekla, že se jí strašně líbí Janin styl a že jí to musela říct. To je vše, měj se :D a odběhla pryč. Před dvanáctou jsme vyrazili po Dunajské cyklostezce směr Vídeň. A hned po chvilce jsme zastavovali, protože hned u stezky byla základna hasičů, odkud právě vzlétal vrtulník. Tak jsme se chvilku kochali a pak vyrazili dál.

Dunajská cyklostezka vypadala přesně tak, jak jsme si ji pamatovali z minulé cesty: dlouhé rovinky podle vody, tu a tam lavička a téměř žádný stín. Dokonce jsme cestou potkali pár lodí. Bylo to trochu nostalgické tudy znovu jet, nicméně i tak bylo šlapání pod přímým sluncem dost úmorné. Na jednom ze vzácných stinných míst s lavičkou jsme si na chvilku zastavili a dali si svačinku.

U Altenbergu jsme si řekli, že tentokrát zkusíme využít větev cyklostezky, která jde přes vesnici, abychom pořád jen nejeli podle vody. Zahnuli jsme tedy od řeky a skoro hned jsme se ztratili a museli se kousek vracet. Zdárně se nám ale nakonec podařilo projet a zanedlouho jsme se přiblížili městečku Klosterneuburg, kde jsme na minulé cestě spali v kempu. Ten jsme tentokrát minuli a pokračovali o něco dál do parku, kde se nám podařilo ukořistit lavičku částečně ve stínu, kde jsme si dali oběd - chleba s plátkovým sýrem, jablíčko a dvě poslední mléčné houstičky od snídaně.

Pokračovali jsme dál a domů a lidí kolem přibývalo - bylo znát, že se blíží Vídeň. V půl třetí jsme projeli kolem naší známé cedule Willkommen in WIEN, kde jsme se samozřejmě nezapomněli vyfotit. Po dunajské cyklostezce jsme dojeli až k Franz-Josefs-Kai, odkud jsme zamířili do centra. Začali jsme u Stephansdomu, udělali krátký okruh centrem, aby se neřeklo: radnice, parlament, Hofburg, opera. Rakušáci koronu zřejmě využívají k rekonstrukcím, protože většina známých budov byla v lešení. Nejvíce asi parlament. Pak jsme zamířili na náměstí Schwarzenbergplatz a k belvedéru, kde jsme ještě nebyli.

Když už jsme si projeli další část Vídně, zamířili jsme labyrintem ulic a cyklostezek ke kempu. Museli jsme se mnohokrát zastavovat a dívat do mapy, nakonec jsme ale úspěšně dorazili na spravné místo, dokonce už chviličku po šesté.

Na recepci byli ale pouze do tří hodin, tak jsme se ubytovali ve stanové části podle plánku a vyrazili nakoupit zásoby na další dny. Jak nás netlačil čas, strávili jsme v obchodě celkem dlouho. Nechtělo se nám čekat frontu u pokladen a tak jsme šli na samoobslužné. Po přepnutí do angličtiny zůstaly ale názvy položek německy. Zrada. "Jak se řekne německy broskev?" Naštěstí se nás ujala paní a ovoce nám navážila. Ještě nám musela pomoct s houskami a potvrdit věk za radlery. No, možná by bylo rychlejší počkat na klasickou pokladnu :D

Teprve po osmé jsme mohli začít vařit - brambory s knackery - místní variantou točeňáku. K tomu jsme si dali mangový radler a to vše pod širým nebem. Po jídle jsme už jen umyli sebe, nádobí a šli spát.

Vstali jsme o trochu později a ze spacáku se nám chtělo o to míň, že byl slyšet zvuk dešťových kapek dopadajících na stan. Nakonec jsme se ale vykopali, Aleš si šel dát sprchu a Jana začala balit. Mezitím déšť téměř ustal a Jana zjistila, že by znovu už začít nemělo. Tak jsme sbalili stan a většinu věcí a dali si k snídani housky se salámem a meruňkovou roládu. Pak jsme dobalili zbytek, zašli na recepci zaplatit a vyrazili.

První část cesty byl v podstatě průjezd předměstí Vídně po stále stejné cyklostezce podél potoka. Líbilo se nám, jak většina křížení s většími silnicemi byla řešená mimoúrovňově podjezdem pod mostem přes potok, takže jsme skoro nemuseli zastavovat.

Ve městě Schwechat jsme zahnuli směr vídeňské letiště, ale hned po chvíli začalo pršet, a to tolik, že jsme museli zastavit a schovat se. Po zkušenosti z poslední bouřky v Čechách jsme raději hned vyhledali úkryt pod nějakým větším křovím a vytáhli pláštěnky na brašny a nepromokavé bundy. A dobře jsme udělali, během chviličky se spustil pořádný liják a náš úkryt na něj sotva stačil. Naštěstí jako déšť rychle začal, tak rychle téměř skončil, takže ani ne za deset minut už jsme posledními kapkami pokračovali dál.

Další část cesty vedla poli podél letiště Schwechat. V místě, kde bylo krásně vidět na startující letadla, jsme se na chvíli zastavili a dali si k svačině zbytek rolády od snídaně. Letiště je celkem velké a svačina byla pozdě, takže než jsme dojeli k začátku dráhy, kde letadla přistávala, byl čas k obědu. Dali jsme si chleba se salámem (Janin oblíbený výběr ze čtyř druhů rakouských salámů) a každý jednu mléčnou houstičku. Během oběda přistávalo několik letadel, ale bylo znát, že je provoz dost seškrtaný. Větší letadlo jsme za celou dobu neviděli žádné.

Následující úsek cesty nebyl nijak zvlášť zajímavý a v podstatě se celou dobu jelo po polních cestách a místy silnicích mezi poli. Relativní nudu zpestřil jen občasný nízký průlet přistávajícího letadla a průjezd obcí Sommerein, kde byl krásný kostel, zámek a kašna.

Pak jsme jeli asi 1,5 km po větší silnici a snažili se najít odbočku pro pěší, abychom se nemuseli nechávat do kopce předjíždět od aut jedoucích 100 km/h. První odbočka byla hned kousek za městem, ale byla tam cedule "vojenský prostor, vstup na vlastní nebezpečí". Popojeli jsme proto dalších asi 150 metrů a tam už odbočili na cestu do lesa. V lese jsme si prohlédli starý sklep a studnu. Cesta byla celkem široká a dobře se po ní jelo. Po chvíli ale ubyl střední pás, který byl zarostlý, stále se ale dalo jet po vyjetých kolejích. Některé úseky jsme si museli razit cestu trávou jako dva trávoborce. Jednou dokonce Aleš musel obě kola přenášet přes padlý strom. Les byl listnatý a moc krásný, prosvětlený sluncem a krásně to tam vonělo.

Když jsme se konečně vyškrábali na nejvyšší místo dne, zjistili jsme, že už nejsme na červené značce. Aleš se pěšky vrátil na křižovatku, ale trasa červené značky dál vedla tak hustým křovím, že jsme si raději nechali zajít chuť a vyrazili po lépe sjízdné cestě k silnici. Narazili jsme ještě na jednu odbočku směrem k červené, na ní jsme si u malé mýtiny dali svačinu. Když se i tato cesta začala stáčet k silnici a po spojce k červené značce opět ani stopy, usoudili jsme, že po červené to nepůjde, a že než hledat možná neexistující zarostlé cesty, sjedeme z kopce po hlavní silnici. Šlo o asi 2,5 km dlouhý úsek. Většina aut nás předjížděla ohleduplně, ale třeba řidič s vozíkem nám moc místa při předjíždění nenechal. Naštěstí jsme ale byli brzy dole - z kopce to jelo pěkně, tachometr ukázal 47,1 km/h.

Kousek za odbočkou na menší silnici dole pod kopcem se Janě podařilo zakousnout si kvalitně řetěz, který se již za 6 minut Alešovi podařilo uvolnit. Zbytek cesty až ke kempu pak vedl po samostatných cyklostezkách, závěr pak už byl podél mokřin a rákosí na břehu Neziderského jezera. Dokonce tam byla i rozhledna, jen ptáci se nám nějak schovali. Do kempu jsme dorazili po šesté hodině a postavili si rychle stan, protože to vypadalo, že se brzy rozprší. Naštěstí z mraků ale pouze slintalo. K večeři byly těstoviny a po nich procházka podél jezera a po molech. Krásné místo. Kemp se nachází na jakémsi umělém výběžku vyčuhujícím do jezera. Travnatá část se slunečníky přechází v písek a následně v kamínky. Na jezeře jsou loďky, vzadu rákosí a blikající majáky. Krása.

Po procházce jsme ještě vyprali prádlo a během praní dokrmili naše mobilní stroje. A po západu slunce ještě poslední procházka po pláži :)