Dos llamas

Pokojík byl malý a bez klimatizace. Nechtěli jsme mít kvůli komárům a lupičům otevřené okno, protože jsme byli v přízemí, tak jsme se v noci docela pekli. Jana pak chvíli spala na zemi, protože se pořád převracela a nechtěla věčným otáčením budit Aleše. A navíc byly u země chladné trubky a vypnuté topení, tak se trochu chladila i o ně.

Ráno jsme se oba vysprchovali a dali si menší snídani. Na pokoji by se totiž nemělo jíst a tak jsme nechtěli vyndavat náš drobený chleba. Snědli jsme napůl čokoládovou buchtu a dopili pomerančovou vodu ze včera.

Okolo půl jedenácté jsme vrátili klíč a namazali se. Nebe bylo bez mráčku a dnes nás čekaly z větší části silnice, ne vždy ve stínu. Průjezd Ravnou Gorou byl příjemný, skoro celou dobu mírně z kopce, pouze s malými, ne moc prudkými výšlapy. Odbočili jsme směrem k dálnici a uhnuli na hlavní silnici D3, protože tento úsek nešel projet jinudy bez nastoupání stovek metrů navíc. Docela velká a široká silnice, provoz byl trochu větší ale auta ohleduplná. Jelo se i voňavým lesem. Sjezdy byly super a výšlapy byly sice náročné, ale na asfaltu se stoupá celkem dobře a hlavně nebyly kopce tak prudké. Ve vesnici Zalesina jsme si pak na autobusové zastávce dali drcený chleba s paštikou. Tam už bylo drobení povoleno.

Vyšlápli jsme až ho horského průsmyku Veliki Vodenjak - 847 m.n.m., kde byla krásně udělaná vyhlídka s krytým posezením. A tam jsme opět uslyšeli mňoukání. "Já už pro žádné kotě nikam nelezu", řekl Aleš, ale pak jsme si všimli papírové krabice, ve které byla dvě malá koťátka. Nevěděli jsme, co s nimi, ale nechtěli jsme je tam jen tak nechat být. Na internetu jsme si našli nějaké kontakty na útulky, ale hned v úvodu bylo napsané, že někteří nemají no-kill politiku, takže byla otázka, jestli by to bylo řešení. Odmávli jsme proto jedno auto, sdělili náš problém řidičce, která nám řekla, že někam zavolá a koťata si v autě odvezla. Potom už jsme si bez dalšího rozptylování užili výhled do kraje, nechali se vyfotit u cedule a pokračovali dále do města Delnice.

Tam jsme uhnuli ke Konzumu a dobrali zásoby. Aleš nám zase dopřál kiwano limetkovou zmrzlinu. Nebylo zas takové vedro, tak Janě konzumace dlouho trvala. Po zabalení nákupu do brašen jsme vyrazili po D3 dále. Jelikož ale naším směrem byl i nájezd na dálnici, provoz byl o dost větší a mnohokrát nás předjížděly kamiony nebo větší náklaďáky. Sice byla silnice široká, ale provoz byl nepříjemný. Hlavně to ale bylo pomalé a táhlé stoupání. Naštěstí jsme ale celkem brzy sjeli na menší silnici s menším provozem, a už to bylo o poznání lepší. Projeli jsme podjezd trati s budovatelskými symboly. Po trase byly značené zastávky, my viděli tři: italský betonový bunkr z 2. světové války, do kterého šel jen Aleš, Cikánskou jeskyni, což byl v podstatě jen takový výklenek a jeskyni Bukovac. Všechny tyto zajímavosti se nacházely téměř u vrcholu průsmyku, takže jsme k nim dojížděli vždy pěkně zničení, protože jsme jeli do táhlého kopce.

U jeskyně Bukovac jsme si dali i oběd. Byla tam stará lavice z široké klády a u ní z podobné klády i stůl. Když si ale Aleš k Janě přisedl, zjistil, že tak bytelná lavice to není. Dřevo, ač vypadalo robustně, bylo pěkně ztrouchnivělé a pod Alešem prasklo. Naštěstí nebylo kam spadnout a ani jeden z nás nemusel řešit třísky v zadku :D Stůl už vypadal lépe a Aleše unesl, seděl tedy nakonec na něm.

Snědli jsme drobený chleba s taveňákem, k tomu křupavé jablíčko a sladkou hrušku. Potom jsme se na střídačku šli podívat do jeskyně. Už z dálky z ní šel chlad. Byla asi 50 metrů dlouhá a chodba byla široká, že by jí projelo menší auto. Při vykopávkách tu prý našli kosti různých pravěkých zvířat a i důkazy přítomnosti člověka v době před naším letopočtem. V chodbě byly i zbytky různých krasových útvarů, nejhezčí a největší pak na samotném konci jeskyně. Tam se ve stropě nacházel i 8 metrů vysoký komín. Zastávka to byla krásná, ale už byl nejvyšší čas jet dál. Nebyli jsme ani v polovině trasy a bylo už po půl čtvrté.

Těšili jsme se, že už to teď bude konečně trochu z kopce, ale silnice si to nemyslela. Podle mapy jsme právě byli nejvyšším bodě celé dnešní cesty - 903 m.n.m., takže už by cesta měla teoreticky vést jen dolů. Nebyla to ale úplně pravda a co chvíli se objevil nějaký zákeřný a táhlý kopec nahoru. Postupně jsme sklesali do vesnice Vrata, odkud jsme chtěli sjet po boční uličce blíž k jezeru Bajer. Nad vesnicí ale byla cedule 18% klesání a my byli tak rozjetí, že jsme odbočku minuli. Nakonec to tolik nevadilo, protože shora byl úžasný výhled na jezero a přes něj se klenoucí dálniční most. Ve městě Fužine jsme si ale zajeli ke hrázi jezera, abychom si ho prohlédli zblízka. Měli jsme ve Fužine i vyhlédnutý obchod na dokoupení pití, poblíž odbočky ke hrázi ale byl kohout s pitnou vodou, tak jsme dobrali pití tam.

Už nám zbývalo "jen" přejet pár posledních kopců k moři. Nejdřív jsme ale museli ujet několik kilometrů do vesnice Lič. Bylo to po menší silnici, kterou ale právě opravovali, a tak tam byl tu a tam odfrézovaný asfalt a dost to skákalo. Podjížděli jsme i velký železniční most. Když jsme ale přijeli k místu, odkud začal opravdu prudký stoupák, asfalt byl pryč a my museli zdolávat kopec po kamení a štěrku. Aleš kopec, který nekončil, s přestávkami úspěšně vyjel. To Jana to po chvíli vzdala. Oproti Alešovi vedla kolo bez pauz, takže nakonec byli oba skoro stejně rychlí, přesněji pomalí.

Když se opět asfalt objevil, měli jsme zprvu radost. Vzápětí jsme ale pochopili, že štěrková cesta se mění v asfaltovou pouze tehdy, když je to opravdu brutálně do kopce, a pak asfalt zase končí. Také nás celkem dost žrali komáři, naštěstí je ale odradilo nastříkání se repelentem. Kromě úmorného a náročného terénu ale cesta vedla krásným lesem, všude vystupovaly bílé skály pokryté mechem, stromy voněly a slunce příjemně svítilo přes koruny stromů. Na jednom místě se dokonce nacházela malá kaplička s lavičkou. Podle okolních lesů a průhledů už jsme byli dost vysoko. Pak jsme projeli hluboký skalní zářez, kde byl krásný chládek a cesta najednou začala klesat. Táhlé stoupání skončilo, naše trápení ale ještě ne. Pořád jsme totiž neviděli moře a dojet k němu znamenalo zdolat ještě několik sedel mezi kopci, přičemž cesta vždycky prudce klesla a pak stejně prudce zase stoupala. Kolem to bylo nádherné, dokonce už i asfalt s námi zůstával, ale kopce byly opravdu vyčerpávající a na hraně zdolatelnosti. Jana často raději vedla, Aleš se snažil jet, rychlost byla ale stejná, protože musel hodně odpočívat. Mnohem častěji se nám teď ale otevíraly pohledy do okolí, viděli jsme okolní zelené kopce, bílé skály a občas i trať, která se okolo nás různě motala, jak se snažila nabrat výšku.

Už jsme mysleli, že to nejhorší máme za sebou, když tu se před námi objevil další táhlý prudký kopec, naštěstí sice po asfaltu, ale my už měli dost. S jazykem na vestě jsme se vydrápali nahoru a před námi konečně uviděli moře! Měli jsme obrovskou radost. Dali jsme si chvíli přestávku a svačinku, abychom si ten pohled náležitě užili. Pod námi se jako na dlani rozprostírala pobřežní městečka, ostrovy Krk a Cres a v dálce i poloostrov Istrie. Krásně jsme viděli i obloukový most na Krk a přístav u města Rijeka. Protože se ale už připozdívalo, museli jsme zanedlouho pokračovat dál. Čekali jsme, že teď už to bude jen z kopce, opět to ale nebyla pravda. K nedaleké vyhlídce jsme například museli vyšlápnout celkem nepříjemný táhlý kopeček. Na vyhlídce bylo vidět v podstatě to samé, jen líp. I tak jsme se ale chvíli zdrželi a kochali se.

Ještě několik kilometrů jsme pokračovali podél pobřeží ve výšce okolo 600 m.n.m. Silnička byla úzká, ale asfaltová. Kolem byly někdy pastviny, jindy nízké křoviny. Ve vzduchu se vznášela nádherná vůně bylin, bylo znát, že už jsme u moře. Prudké sjezdy střídala krátká, ale často prudká stoupání. Během jednoho ze sjezdů se najednou nízký les kolem nás rozestoupil a vjeli jsme na paseku, kde naše silnice mizela pod obrovskou hromadou hlíny, o kterou byla opřená oranžová cedule "Obilazak". Naštěstí nebyla objížďka dlouhá, jen jsme museli objet jakýsi výkop. Bohužel jsme ale museli skákat po celkem velkém kamení, kde se kola dost smekala a párkrát jsme málem spadli. Silnička ale naštěstí za výkopem pokračovala dál a dalo se jet opět celkem rychle. Netrvalo dlouho a dojeli jsme k mostku přes železniční trať, kde jsme chvíli postáli, ale nic nejelo. Následoval krátký sjezd k větší silnici a pak chvilku po ní. Provoz naštěstí nebyl skoro žádný.

Po asi 400 metrech jsme ze silnice opět sjeli na starou cestu, která ze začátku vypadala vcelku dobře, po chvíli ale asfalt skončil a my tak následujících asi 300 výškových metrů museli seskákat po štěrkovo-kamenité cestě proměnlivé kvality. Vzhledem k tomu, že slunce už se pomalu sklánělo k západu a po cestě se nedalo jet moc rychle, neměli jsme z toho moc radost. Celou dobu byly ze silničky nádherné výhledy na moře, vesnice pod námi, ale i do hor nad námi. Cesta byla lemovaná kamennými patníky a zídkami a zeď občas byla i pod ní. Bylo vidět, že byla kdysi dobře a bytelně postavená, léta neúdržby ale udělala své, a povrch byl místy opravdu špatný. Po chvíli skákání jsme dojeli k serpentině, odkud byl nádherný výhled na hrad Drivenik pod námi. Když jsme projížděli zatáčkou, za kopci právě zapadalo slunce, tak jsme chvíli zastavili a fotili. O kousek níž se opět objevil asfalt a my rychlým sjezdem dojeli do vesnice Mali Dol. Byli jsme rádi, že je obtížný sjezd za námi, a že jsme ho zvládli ještě za světla. Dál už to bylo po silnici.

Rozsvítili jsme blikačky, protože se začínalo šeřit a sjeli jsme o kousek níž na křižovatku s hlavní silnicí. Tam nás ovšem překvapila další cedule s objížďkou, která by pro nás znamenala 5 kilometrů navíc. Byla ale trochu nejasně označená a auta tam vesele jezdila i přes zákaz vjezdu a označení slepé ulice. Chvilku jsme přemýšleli, co dál, a pak se radši zeptali místních, co seděli opodál. Prý projedeme. Tak jsme se vydali do zákazu vjezdu a doufali. A projeli jsme. Po rovině jsme rychle dorazili k mostu přes rychlostní silnici a odtamtud po jiné silnici až těsně před město Kraljevica, kde jsme uhnuli na vedlejší silnici a následoval krásný rychlý sjezd až k moři a k bráně do kempu.

Do cíle jsme tentokrát dorazili v rekordním čase - v devět večer. Naštěstí pozdější hodina nebyla problém a mohli jsme se, už trochu za šera, ubytovat ve free zóně bez parcel, která je určena pro stany. My si rychle postavili stan, nechali ho schnout, vzali doklady a cennosti, a vyrazili už skoro za tmy na pláž si smočit alespoň nohy. Nevzali jsme si ale mapu kempu, tak jsme zvolili tu nejdelší trasu. Alespoň jsme ale kemp dostatečně prozkoumali.

Pláž byla štěrkovitá, a chození po kamenech nebylo příjemné. Zato slaná voda na unavené nohy byla úplným balzámem. Poslouchali jsme vlny a dívali se na světla v dálce a lodě. Tak to vypadá, že jsme to dokázali - dojet z Prahy na kole k moři. Byli jsme unavení a zničení, ale spokojení. Po krátké návštěvě moře jsme si u stanu uvařili večeři a jelikož nám došlo čisté spodní prádlo, vyprali jsme i nějaké další kousky. Spolu s pozdním příjezdem do kempu nám to všechno nakonec trvalo docela dlouho a do spacáků jsme si zalezli až po půl jedné ráno.

Konečně jsme se mohli pořádně a dlouho vyspat, a tak nás sluníčko ze stanu vytáhlo už v 7.30. Jelikož včera o půlnoci prané prádlo už bylo skoro suché, Aleš šel přeprat ještě kalhoty. Janinka byla po probuzení úplně jak vyoraná myš.

Pomalu jsme se rozkoukali a na karimatce ve stínu stromů si dali snídani. Moc už nám toho nezbylo, tak jsme měli půlku rolády, jablko a hrušku a krajíc chleba. Po snídani jsme se převlékli do plavek a šli si zaplavat do moře. Nejdříve vodu vyzkoušela Jana. Obešla betonovou zídku, na kterou jsme si dali karimatku, a vlezla do moře z písčité strany. Navezený písek se ale brzy změnil v ostré kameny, tak Jana alespoň dlouho neotálela a ponořila se. Byly vidět malé i větší rybky. Až u bójek, které uzavíraly malou zátoku s průzračnou vodou, se Jana přestala stačit. Tak mělká zátočina to byla. Když se Jana dostatečně osvěžila, byla řada na Alešovi. Ten si na doporučení vzal do moře i plavecké brýle. Vzal to po kamenech, takže než došel někam, kde už by se po rozplavání nepomlátil, chvilku to trvalo.

Okolo půl jedenácté jsme byli oba osvěžení a rozhodli jsme se, že dnes pojedeme dál na ostrov Krk. Museli jsme ale stihnout check-out ve dvanáct. Oba už máme ale v balení celkem praxi, tak nám to šlo od ruky, v půl dvanácté už jsme byli skoro připraveni a do dvanácti jsme to stihli s rezervou.

Po check-outu jsme se domazali opalovacím krémem, s dalším českým párem pomluvili zdejší cyklostezky a vyrazili do kopce. V nedalekém stínu Aleš Janě trochu metodou pokus omyl pošteloval přehazovačku, protože jí nešla snadno zařadit jednička. Po opravě zjistila, že vůbec nezařadí trojku. Včera to vzhledem ke sjezdům nevadilo, ale dnes těžký převod potřebovala. Nakonec se ale podařilo a kolem jedné, kdy už pořádně smažilo přímořské slunce, jsme vyrazili k odbočce na ostrov Krk.

Nyní je vjezd na ostrov přes most bez placení. Chvíli jsme doufali, že bude menší provoz, jelikož je všední den a jedna hodina odpoledne. Vůbec to ale nebyla pravda. Napojili jsme se na hlavní silnici spojující pevninu s ostrovem, a nechali se skoro bez přestání předjíždět. Po chvilce jsme projeli mýtnicí. Brány byly otevřené a průjezd volný, byl to ale dost zvláštní pocit, projíždět na kole uličkou mýtnice. Pak už jsme najeli na most na Krk. Rozhodně to byl zážitek, měli jsme nádherný výhled na obě strany a přibližující se ostrov. Na druhou stranu kolem jezdila spousta aut v obou směrech. Na mostě je sice rychlost omezená na 60 km/h, i tak to ale nebylo moc příjemné. Protože jsme jeli na kolech, mohli jsme za půlkou mostu zajet na odstavný záliv na ostrůvku Sveti Marko, který vlastně rozděluje most na dva: kratší a delší, a prohlédnout si okolí v klidu. Krásně jsme si prohlédli okolní moře i most samotný. Když pak byla mezi auty skulina, najeli jsme opět do provozu, přejeli zbytek mostu a ocitli se na ostrově Krk.

Projeli jsme hlubokým skalním zářezem a zastavili o kousek dál na plácku, kde byla značená vyhlídka a byl tam stánek s fast foodem. Vidět odtamtud bylo krásně, tak jsme se ještě chvíli kochali. Čekal nás ještě krátký úsek po hlavní silnici a potom už konečně sjezd na cyklostezku. Úsek po hlavní jsme ve zdraví přežili a mohli pak v klidu stoupat do kopce po vyjetých kolejích v trávě, ale už mimo provoz. O kus dál jsme zastavili v obchodním centru dokoupit zásoby. Kola jsme svezli po eskalátorech do podzemního parkoviště, protože nahoře nebyl stín. Tentokrát se Jana nenudila, protože si sedla na zaparkované vozíky a dívala se, jak se lidé perou s vozíky na zastaveném eskalátoru směrem dolů. Aleš pak musel taky. Z nákupu přinesl osvěžující zmrzlinu, ale bombu, která nám už docházela a měli ji do té doby v každém Konzumu, tady neměli. Eskalátor nahoru naštěstí fungoval, tak jsme se bez obtíží dostali ven z podzemí. Slunce pražilo a na nebi nebyl ani mráček. Byly už skoro tři hodiny a my měli před sebou ještě skoro 30 km.

Dojeli jsme kousek po silnici do krásného města Omišalj, kde jsme chvilku vedli kola, abychom si prošli různá zákoutí a došli na vyhlídku. Viděli jsme třeba strmou ulici, jedinou ve městě s původním kamenným dlážděním. Dál jsme pokračovali po menší silnici, nejdřív hodně do kopce, pak dlouhým krásným sjezdem z kopce, který končil u hřbitova, kde nikdo nebyl, ale zato tam bylo několik laviček ve stínu a kohoutek s vodou. Toho jsme samozřejmě hned využili a spáchali na místě oběd.

Pak jsme na malý kousek zase najeli na hlavní silnici D102, ale asi po sto metrech zase sjeli na cyklostezku. Nejdřív vypadala celkem sjízdně, z ničeho nic se ale na mýtině proměnila v hliněný tankodrom. Žlutá rypadla tu něco bagrovala a my tak museli zdolat asi stometrový úsek po nepříliš upěchované hlíně s velkými volnými kameny. Na druhé straně cesta pokračovala dál, což bylo dobře, nicméně brzy se změnila spíše v kozí stezku, což už tak dobře nebylo. Nejdřív stezka představovala jen zarostlé, místy vyjeté koleje v kamení, kterými se sice dalo jet, ale jakmile člověk vyjel trochu vedle, bylo to o pád. Chvilkami zas byla stezka plná velkých kamenů, které braly kola a házely s nimi ze strany na stranu, a k tomu všemu po chvíli začala být cesta zarostlá trnitými keři, takže měla pak Jana trochu poškrábané ruce. Ono vyhýbat se kamenům a dírám, odhadovat na jaké části bude kolo co nejlépe držet a ještě kontrolovat, zda člověk nevjede do keře s trny bylo plánování na plný úvazek. Jana si po několika menších, naštěstí vybraných skoropádech nakonec snížila sedlo, aby za každých okolností dosáhla nohama na zem. Stezka vedla mírně z kopce a tak vést kolo by bylo šíleně pomalé. V okolí tu byly hlavně trnité keře a pastviny, tu a tam bylo vidět na moře a hory na pevnině. Naštěstí se téměř nesjízdná stezka po pár kilometrech spojila s jinou a zbytek této části cesty už vedl po krásných štěrkových cestách, takže se dalo jet celkem rychle a i se trochu kochat okolím.

Projeli jsme město Njivice, kde bylo u pláže hodně lidí a samé apartmány. Připadali jsme si tam poněkud nepatřičně. Mezi městy Njivice a Malinska jsme využili cyklostezku, která vedla po štěrkové cestě kousek nad mořem a byly z ní krásné výhledy. V Malinské jsme nejdřív museli zdolat táhlé stoupání a pak se nám v místním Konzumu konečně podařilo koupit náhradní bombu na vařič, protože už nám docházela. Kromě ní jsme si samozřejmě koupili i zmrzlinu. Město samotné jsme projeli celkem rychle, protože tam jednak na nás bylo moc živo a jednak se už připozdívalo a měli jsme to ještě kus cesty.

Za městem jsme najeli na menší silnici a kolem pěkného kostelíku sv. Rocha dojeli až ke hřbitovu, kde končil asfalt, a uprostřed kterého byla krásná, stará a vysoká věž. Cesty dál jsme se po předchozí zkušenosti dost báli, byla ale nakonec celkem v pohodě a vedla krásným voňavým lesem. Jen byla poněkud do kopce. Zanedlouho jsme se napojili na větší, i když stále štěrkovou cestu a po ní se vydrápali do vsi Poljica. Tam jsme si krátce prohlédli místní kostel a pokračovali po spojnici do další vsi Milohnići. Ta na mapě vypadala líp, byly tam ale úseky, které byly dost špatné. Pak už jsme se ale zase vrátili na asfalt, projeli ještě ves Brzac, kde bylo v centru několik opravdu pěkných starých kamenných domů a starých studen. Za vesnicí začala cesta konečně začala klesat a následoval dlouhý prudký sjezd k moři do Glavotoku.

Do kempu jsme dorazili chvíli po osmé. Je to obrovský areál, hodně ve svahu a volná zóna pro stany, která je nejlevnější, je samozřejmě až úplně nahoře a nejdál od všeho. Než jsme si našli místo a postavili stan, skoro jsme se nestihli vrátit do recepce, než v devět zavřeli. Od recepce jsme si dali krátkou procházku kolem pláže, která byla kamenitá, obklopená skalami a krom ní tam byl ještě chodníček podél pobřeží s dlážděnými místy na opalování. K moři jsme se dostali ale už za tmy, takže jsme si jen namočili nohy, ještě se šli trochu projít a na jedné z opalovacích plošinek jsme si dali sušenku jako předvečeři s výhledem na moře. Pak jsme si šli ke stanu udělat opravdovou večeři, ke které jsme si opět koupili radler. Bohužel nám ale uniklo, že tu mají sprchy otevřené jen část dne, takže než jsme dojedli a než se umyla Jana, Alešovi sprchu zavřeli. Naštěstí jsme vymysleli náhradní řešení a Aleš tak byl opláchnut vodou z několika lahví, doplněných v místě pro mytí nádobí. No, lepší, než nic. Spát jsme šli totálně mrtví až chvíli po půlnoci.

Vstávali jsme až na osmou, díky špuntům do uší nás nebudily jinak tolik hlasité cikády. Venku na alumatce jsme se nasnídali, měli jsme chleba s ementálem a sladkou čokoládovou buchtu. Čaje jsme si dali dost, že jsme museli dlouho čekat, než vystydne. Potom jsme se převlékli do plavek, vzali tašku s cennostmi a rovnou i věci do sprchy. Jak je kemp obrovský a sprchy jsou o dost níž, než máme stan, chtěli jsme minimalizovat přesuny.

U moře jsme si našli malý plácek na kamenité pláži, který byl ve stínu. Dokonce by se dalo i sedět ve stínu a mít nohy v moři, bohužel ale toto místo nad sebou mělo bazén a jeho uživatelé dost cákali, takže i kamínky byly mokré. Oba jsme se prostřídali, nejdřív šel Aleš, pak Jana. Ten kdo zůstal na pláži psal zápisky. Moře bylo příjemné a díky kamenům bylo na co koukat i pod vodou. Byla tam spousta rybek - hejno snad dvou stovek maličkých, pak střední s puntíky či čárkami, černé s dlouhým ocáskem, ale i spousta ježků, dokonce i nějaká písková ryba plazící se po dně. Opravdu bylo na co koukat. Vystřídali jsme se dvakrát a moře si užili skoro hodinu a půl. Jelikož se ale blížila dvanáctá, hodina uzamykání sprch, přesunuli jsme se od pláže k sociálkám. Oba jsme se tentokrát normálně umyli a pak zamířili ke stanu.

Check-out tady byl v jednu, tak jsme dobalili stan a Aleš ještě stihl Janě přeprat triko. Jana si ho pak rovnou mokré oblékla, protože nás čekal šílený výšlap od kempu u moře do 100 m.n.m. během necelého kilometru. U recepce jsme zveřejnili zápisky, namazali se a připravili na náročný výšlap. Během něj jsme asi 3x zastavovali a vypili skoro 1,5 litru vody. Když jsme nejhorší kopec zdolali, čekal nás už "jen" výjezd přes Brzac a Milohnići do Linardići, což už ale byl mírnější stoupák. Kousek poté jsme ale museli zpomalit. Jana přehodila z jedničky na dvojku a jednička už jí nešla zařadit zpátky. Pár menších dokopečků proto nemohla jet na nejlehčí převod. Dojeli jsme do Brzacu a koupili si pro osvěžení zmrzlinu. Aleš se pak snažil Janě přehazovačku poštelovat. Moc to nešlo, zjistili jsme ale, že lanko je dost povolené a v místě utažení trochu natrhlé. Také nepomohlo, když si tři Chorvati sedli na lavičku těsně u našich kol, dívali se na nás a kouřili. Tak jsme popojeli dále, s přehazovačkou "opravenou" do stavu "dám tam dvojku a je to trojka, dám tam jedničku a je to dvojka". Pak Aleše napadlo, že jak jsme dotahovali lanko, možná byla zařazená jednička, a proto to nesedí - a taky že ano. Naposledy jsme povolili lanko a zatímco Jana držela páčku v poloze dva, Aleš dotáhl lanko. A už Janě fungovaly všechny tři rychlosti a mohli jsme pokračovat v jízdě do kopečka.

Sjezd po silnici k odbočce na cyklotrasu jsme si užili. Krásná široká asfaltka, bez brzdění, sklon silnice držel 38 km/h, jen dojem kazilo neuvěřitelné množství odpadků po obou stranách. Silnici jsme pak opustili a jeli jsme dolů po cyklotrase, což znamenalo jet opět po kamenech, naštěstí se to ale celkem dalo, na zdejší poměry byla cesta slušná. V jednom zákoutí jsme si dali svačinu, ale hned jeli zase dále, oprava kola nás celkem dost zdržela. V jednu chvíli cyklotrasa uhýbala kamsi do lesa, my ale pokračovali po lépe vypadající cestě do Pinezići a tam najeli opět na asfalt. Po menší cestě jsme poté dojeli k hlavní silnici k trajektu. Provoz byl celkem silný a nepříjemný. Na druhou stranu byl zajímavý pocit sjíždět k přístavu jako cyklista. V přístavu Valbiska jsme si koupili dva lístky na trajekt na Rab na čtvrtou hodinu, tedy za hodinu. Jeden trajekt už v přístavu kotvil, tak jsme si ho mohli prohlédnout. Na kola také vrhal jediný maličký stín, široko daleko. Předjeli jsme řadu aut až dopředu, přesunuli si do tašky věci a dali si svačinku - jablko a housku s rozteklým chedarem. Mezitím první loď odplula a další dvě byly vidět v dáli, jak plují směrem k nám. Jedna z nich byla naše, jménem Krk.

Nalodili jsme se na trajekt mezi prvními ještě před auty, kola nechali u stěny paluby pro auta a vyšli až úplně nahoru. Našli jsme si místo ve stínu na lavičce a počkali, než se loď rozjela. To jsme pak vstali a šli se koukat. Ostrov Krk se nám pomalu vzdaloval a my se dívali na místa, kde jsme byli. Například jsme viděli i kemp ve Staré Bašce, kde jsme byli před několika lety s Alešovými rodiči. Během plavby jsme vystřídali několik míst na vrchní palubě trajektu, kochali se okolním mořem a ostrovy a nechali se ovívat chladným větrem. Po jedné hodině a dvaceti minutách jsme přistáli v přístavu Lopar na ostrově Rab. Vylodili jsme se naopak skoro jako poslední. Kousek od přístavu jsme z naší tašky opět vyrobili komprimovaný balíček a vyrazili na poslední dnešní etapu k asi 2 km vzdálenému kempu. Cestou jsme se ale ještě zastavili v obchodě a dokoupili si opalovací krém, naše dvě padesátky už jsme vypotřebovali.

Do kempu San Marino jsme dorazili už v půl sedmé a vůbec jsme nebyli zvyklí na to, jaké je v té době ještě vedro. Jana se hned převlékla do plavek, postavili jsme si stan a šli na pláž. Ta byla písčitá a nekonečně mělká. Byl to spíš takový obří brod. Asi až po 100 metrech už se dá trochu plavat, ačkoli člověk stále dosáhne na dno. Nejdřív se rychle ochladila Jana, potom Aleš. Voda byla ale dost teplá, takže šlo spíš o smytí potu. Při druhé výměně jsme pak každý zůstal v moři už dost dlouho na to, abychom došli do větší hloubky, kde už byla voda trochu chladnější a dalo se plavat.

Po západu slunce jsme se umyli, uvařili si brambory s klobásou a jelikož mělo být další den zas krásně, přeprali jsme si v přehřáté umývárce oblečení - hned vedle totiž byly lednice a pračky, a vyzařovaly dost teplo. Ještě jsme se pak večer šli projít po promenádě a neúspěšně se snažili využít místní wifi. Spát jsme šli před půlnocí za zvuku cikád a svitu hvězd.

Pekelně slunečné počasí nás už pěkně ráno podusilo ve vlastní šťávě. V 7.30 se už nedalo ve stanu vydržet. Vytáhli jsme si alumatku ven, ale náš plácek byl první a jediný na slunci, a stíny v jeho okolí se zmenšovaly každou minutou. Během snídaně jsme se museli dokonce posouvat. Tentokrát spacáky a karimatky s ohledem na teplotu ve stanu obětavě uklízel Aleš, jehož tričko po tomto hrdinském činu vypadalo jak po včerejším výjezdu z kempu. Rychle jsme se proto převlékli do plavek a šli se alespoň trochu osvěžit. Deset minut před desátou se kousíček od místa, kde jsme na střídačku seděli rozezněl obří reproduktor s hudbou. Po chvilce nám v chorvatštině, angličtině, němčině a češtině oznámili, že nás animátoři vítají na pláži a že v deset hodin bude pro zájemce zumba :D Aleš se vrátil z moře akorát, když se začínalo cvičit, ale raději se nepřipojil. Jana se pak šla ještě naposledy po něm osvěžit a šli jsme balit.

Bylo takové vedro, v 10.15 už 30 stupňů, že jsme museli všechny věci nejdřív přesunout do stínu a teprve pak sbalit. Oba jsme se po balení mohli jít rovnou znovu vysprchovat. Věděli jsme ale, že teď z kempu opět budeme hodně stoupat, tak jsme to nechali být. Soused Slovinec nám oběma přinesl chlazený energický nápoj s tím, že ho budeme potřebovat. Normálně tento typ nápojů nemáme rádi, ale cokoli chlazeného v tom vedru nám přišlo vhod. A ještě jsme v tu dobu nevěděli, jak moc měl soused pravdu. Na dvanáctou jsme vyřídili check-out a zjistili, že naše trasa vede areálem kempu. Zeptali jsme se proto pána z kempu, jestli je možné projet. Řekl, že ano, je tam brána a pro pěší a cyklisty je odemčená. Prý je ta trasa moc krásná. Tak jsme se těšili a vyrazili. Bránu jsme projeli, přejeli si mostek přes vyschlou řeku a ve stínu se zastavili, kudy že máme jet. Zjistili jsme, že jsme měli jet na druhou stranu. Tak jsme si opět přejeli mostek a vyrazili opačným směrem.

Hned za zatáčkou nás uvítala prudká zatáčka do kopce plná kamení. Kopec nás nepřekvapil, dnes jsme měli během 2 km vyjet od moře do 146 m.n.m. Sesedli jsme proto oba z kol a vedli je. Po chviličce se dalo opět jet, ale po pár metrech se kopec zase zvedl a na tom šíleném terénu se jet nedalo. Řekli jsme si dobře, tak holt kus kola povedeme, dneska máme jen 12 km a máme dost času. Po silnici byly značené vyhlídky a opravdu bylo na co se koukat. Cesta byla relativně ve stínu a na velké kameny bylo možné si občas sednout a odpočinout si. Jeden úsek už se podle Aleše celkem dal vyjet, a tak ho nejdřív vyjel se svým kolem a pak i s Janiným :) Tou dobou nás už ale humor opouštěl, protože cesta nejevila známky toho, že by mohla být lepší. Oba jsme se shodli na tom, že tohle byl nejhorší úsek, který jsme kdy na kole absolvovali. Samozřejmostí byl asi osmdesátimetrový úsek asfaltu do kopce kolem nějaké stavby, kdy jsme nasedli, jen aby asfalt hned za zatáčkou skončil a pokračovalo opět nesjízdné kamení. Přitom na mapách je tato cesta značená jako úzká silnice (tedy nikoli čárkovaně, ale normálně) a vede tudy i místní cyklotrasa číslo 8. Asi nějaká speciální trasa pro masochisty. Rozhodně se po ní nedalo jet. Vrchol ve výšce 146 m.n.m. jsme proto zdolali z větší části taháním plně naložených kol po kamení, kdy nám kola podkluzovala po kamenech na všechny strany, dokonce i sandály nám občas podjely, to vše v krásných čtyřiceti stupních pod poledním sluncem. První dnešní 2 km jsme tak nakonec zdolávali 2 hodiny. Hrůza a děs.

Po této "cestě" jsme původně měli jet ještě další 4 km, ale rozhodli jsme se, že radši seskáčeme dolů k silnici a pojedeme okolo. I cesta dolů stála za to. Aleš většinu necesty sjel, ale Jana většinu času vedla kolo i z kopce, protože některé úseky byly pořád šíleně kamenité. Kousíček od hlavní silnice začal opět asfalt a skutečně dole byl ukazatel s kolem. Takže klasika - člověk se namlsá, že je cesta sjízdná, ale po pár metrech se ukáže, že ne. Ale takhle strašlivá cesta, to je i na chorvatské poměry extrém. Po více než dvou hodinách totálního Mordoru jsme tak měli ujeté 3 km. Po silnici se naštěstí už naše rychlost diametrálně zvýšila a radost z možnosti zase na kole jet byla nesmírná. O kus dál ve stínu autobusové zastávky jsme si dali zasloužený oběd. Jablko, okurku, napůl jednu housku a chleba se zakleknutým taveňákem (nehoda, která se povedla Alešovi včera večer). Naštěstí byla většina trojhránků v pořádku a rozpliznutý byl jen jeden dílek :D

Před Supetarskou Dragou jsme odbočili opět na cyklostezku, ta tentokrát opravdu vypadala dobře a sjízdně, byl na ní i asfalt a dokonce s námi až na značený 500 metrový úsek, o kterém jsme dopředu věděli, i zůstal. Onen úsek byla spojnice dvou slepých ulic, pokrytá menšími kamínky. Potkali jsme na ní také jedno odvážné auto. Řidička zastavila a my vedle ní provedli kolo. Tentokrát se ale opravdu po půl kilometrů znovu objevila silnice a mohli jsme bez obtíží dál. Co nás ale ničilo tentokrát, byly prudké stoupáky. Zničení a vyčerpání z dopoledne jsme každý prudší kopec těžce nesli. Sice se jelo po asfaltu, ale stoupání bylo obtížné. Když jsme se vyškrábali nahorů, narazili jsme na kostelík a u něj byla moc krásná vyhlídka. Pak naštěstí silnice začala klesat a my naopak měli co dělat, abychom ten prudký kopec ubrzdili. Zvládli jsme to ale bez obtíží a sjeli tak do města Rab.

První zastávka byla v místním Konzumu. Tentokrát šla dovnitř i Jana, jelikož Aleš koupil litr a půl pití a my ho na posezení vypili. Se zásobami jsme vyrazili projet si trochu město, nebo spíš přístav, protože města mají často tak úzké uličky, že se tam s koly s brašnami pomalu nevejdeme. Akorát nám to vyšlo, že odjížděla loď na Pag, mohli jsme se tak zeptat, jak zítra jedou. Prý v devět a ve dvanáct. Tuto informaci nám potvrdili i v infocentru. Chvíli jsme na cípu Pagu pozorovali lodě, maličko si prošli i část Kaldanac, brzy jsme ale jeli dále, protože do miniaturních ulic se stolky bychom se s koly nevešli.

O 15 minut později už jsme přijížděli do blízkého kempu Padova, opět to bylo do prudkého kopce i z kopce. Na recepci jsme dostali číslo, které jsme si měli připevnit ke stanu a vzadu v zóně bez parcel si postavili stan. S taškou s věcmi jsme se pak přesunuli k moři. Pláž byla oblázková, v moři přecházela v písek, zátoka byla opět celkem mělká. Nejdřív se rychle osvěžila Jana, pak Aleš, a napodruhé už si oba i zaplavali. Na pláži byla i sladká sprcha. Jen opět bylo hodně lidí a tentokrát i dost kuřáků, tak jsme se pak museli přesunout. Po západu slunce jsme se umyli, udělali si k večeři fazole s masovou konzervou, na konečně funkční wifi snížili zápiskové zpoždění, a po umytí nádobí šli v jedenáct spát.

Když jsme šli včera po desáté spát, bylo ve stanu 28°C. Tropiko jsme ani nenasazovali. Aleš byl unavený, tak zabral i ve vedru za chvíli. Jana se pořád obracela a kolem půlnoci si šla zkusit lehnout ven na ručník na tropiko, které jsme nechali vedle stanu. To už usnout mohla, ale pořád ji něco okusovalo a štípalo. Kolem druhé se ale probudila trochu odpočatá a zbytek noci už strávila ve stanu vedle chrupkajícího Aleše.

Zase se nám podařilo postavit stan do jediného ráno sluncem zalitého místa, takže jsme sice vstali s budíkem v 7.30, ale úprk ze stanu byl rychlý. Nasnídali jsme se venku na alumatce, snědli jsme každý jednu hrušku, dojedli chleba se salámem a dali si čokoládovou buchtu jako zákusek.

Před devátou jsme ještě vyrazili užít si trochu moře. Každý jsme tam byli dvakrát, Jana obeplula celý nafukovací komplex překážek. To by se to dovádělo! Dokonce viděla i malého kraba. Po desáté jsme se osprchovali, Aleš šel zaplatit a Jana mezitím balila věci. Vyráželi jsme chviličku po jedenácté.

U moře jsme si všimli, že podél pobřeží vede malá silnička, která vedla až na výběžek odkud nám plula v poledne loď. Díky silničce jsme tak nemuseli nesmyslně stoupat a zase klesat a mohli jsme si i centrum města Rab pěkně vyfotit. Proplétali jsme se pomalu kolem lidí a o chvíli později už jsme přijeli k naší malé lodičce jménem Maslina. Měli jsme spoustu času, tak jsme se schovali do stínu a Jana si rychle prošla blízké uličky.

Až těsně před dvanáctou přišel kapitán a řekl nám, ať sundáme z kol všechny brašny. My neměli problém ale pluli s námi ještě další dva cyklisti, kterým objemná zavazadla na kolech držela mnoha gumicuky. Těm demontáž trvala déle. Krásně jsme se ale vešli a spolu s jiným párem si sedli na příď, kam při větších vlnách samozřejmě stříkala voda :D Aleš měl slanou celou půlku těla, ale užívali jsme si vítr ve vlasech a naši poslední lodičku. V jednu chvíli kapitán vybíral peníze za plavbu a nikdo neřídil.

Z Rabu jsme do města Lun na ostrově Pag připluli v půl jedné a hned nám bylo šílené vedro, teploměr hlásil 40°C. Doplatili jsme plavbu, protože v peněžence jsme neměli dostatek kun, krátce si prohlédli přístav a pak vyrazili vzhůru. Hned u první zatáčky byla značka 20% stoupání. Připravili jsme se na Mordor, ale jak byla zatáčka krátká, ani nám to nepřišlo. Asfalt dělá hodně. Vystoupali jsme po prudších, ale krátkých úsecích do 123 m.n.m. a mezi nespočtem starých a mohutných olivovníků hledali neobsazený stín. Bohužel marně. Všude byly cedule na nákup výrobků z oliv a chvilku nám dělaly průvodce dvě ovce.

Silnice na Pagu byla v našem směru jediná asfaltová a vedla po hřebeni ostrova. Neustále stoupala a klesala, ale z obou stran bylo vidět moře a krásně do dálky. Nad pevninskými horami v dálce se zatím sbíraly mraky. Na svačinu jsme zastavili v jednom z mála stínů u ohrady s kozami. Dali jsme si sušenku a vypili další skoro litr a půl vody. Zbývala nám poslední. Počítali jsme ale s nákupem ve městě Novalja, vzdáleném něco přes 10 kilometrů. Před městem nás ale čekalo ještě několik sjezdů a následných výšlapů, brzy jsme ho ale dobyli. Prošli jsme se k místnímu kostelu a pomalu si projeli centrum. Tentokrát jsme nakoupili v Plodine. Aleš zaparkoval roztékající se Janu v podzemním parkovišti u vstupu do obchodního centra. Jana se ale postupně přesunula pod eskalátory, kde byla klimatizace.

S chutí jsme si dali zmrzlinku a do brašen vecpali nákup. Oběd jsme si dali opodál v parčíku s lavičkou - veku a mozzarelu s rajčátky. Kolem nás čas od času projížděla banda idiotů na čtyřkolkách a zběsile troubila. Posilněni jsme vyrazili dále. Vrátili jsme se na hlavní, za městem byl celkem provoz. Naštěstí nějakou dobu do kopce kopíroval silnici i chodník, který sice nebyl v tak dobrém stavu jako asfalt na silnici, ale jeli jsme po něm alespoň sami. V jedné části jsme projížděli okolo spáleného lesa.

Po asi pěti kilometrech nahorů a dolů po hlavní v celkem silném a nepříjemném provozu jsme dojeli k odbočce. Čekala nás vedlejší cesta asi deset kilometrů po pobřeží, která je ale uprostřed na asi 300 metrů přerušena. I cedule varovala, že města vedle sebe nejdou projet. My ale nechtěli dále jet po hlavní silnici a tak jsme to riskli. Asfalt za chvíli tradičně zmizel, ale bývalá silnice byla celkem sjízdná. Neustále se nám otvíraly úžasné výhledy do kraje nebo na bordel z černých skládek. V tomhle jsou Chorvati fakt přeborníci. Cesta ale ubíhala, i na štěrku jsme jeli skoro pořád kolem 20 km/h. Venku bylo stále 39 stupňů, ale občas se dalo schovat ve vysoké trávě. Často jsme zastavovali a kochali se. Najednou se objevila značka omezení rychlosti na 20 km/h a práce na silnici. Následoval zákaz vjezdu a zátaras ve formě valu z navezené zeminy. Po chvíli ale bylo vidět, že jim silnice ujíždí ze svahu a následoval pískovo-hliněný schod vysoký asi metr. Naštěstí se přes něj dala kola vytáhnout, s čímž Aleš Janě pomohl a za chvíli jsme už míjeli stejný zátaras se stejnými značkami na druhé straně.

Naštěstí cesta dál byla stejná jako předtím, takže se jelo krásně a rychle. Dívali jsme se na zátoku, ostrovy okolo, ovce, skály, trávu. V dálce byly vidět hory na pevnině a rozprostírající se mraky. Na trase jsme také minuli 15. poledník. Označený sice byl ale z desky už se toho moc vyčíst nedalo. Aleše během rychlé jízdy z kopce něco velkého štíplo do rtu, myslíme si, že to byla cikáda, kterých tu je všude mraky. Zastavili jsme a nateklý koutek natřeli Fenipicem. Naštěstí ranka brzy zmizela a otok s ní. Slunce už se sklánělo k obzoru a my najeli na větší silnici a vjeli do města Pag. Nejprve jsme za zvuku trumpet a hvízdání z blízkého cirkusu přejeli první most do centra. Jelikož i v Pagu byly uličky jaksepatří úzké, vedli jsme kola jen po hlavní třídě. U pěšího klenutého mostu jsme si dopřáli kopečkovou zmrzlinu. Jana si dala zelené jablko a Aleš jogurtovou s višněmi. Potom jsme se oba postupně prošli na náměstí za úzkou uličkou, kde kromě typických chorvatských levandulových pytlíčků prodávali třeba i fialové lamy :D Na náměstí jsme obdivovali kostel a jiné krásné kamenné budovy. Po návratu ke kolům jsme je pak převedli po pěší zóně přes most zpátky na naši trasu.

Bylo už po sedmé hodině, slunce už skoro zapadlo a my vyrazili na poslední část cesty. Opět nejdřív po asfaltu, který se záhy změnil na štěrk. Tentokrát jsme jeli kolem solných polí, krásně osvětlených paprsky zapadajícího slunce. Často jsme zastavovali a fotili. Po chvíli jsme dojeli k větší silnici, ještě před ní ale bylo tak kolosální smetiště, že jsme si ho museli vyfotit. Pak jsme pokračovali dál po silnici a pozorovali po cestě západ slunce za Kašljunskim zálivem. Ještě jsme si vylezli na posed, honosně označený jako "ornitologická pozorovatelna". Nic z něj sice nebylo vidět, ale při jeho dobývání na Janu útočila spousta cikád.

Úplně unavení jsme dorazili do městečka Povljana, kde byly dva kempy. První, větší, byl dál od moře a s recepcí do desíti hodin. Druhý byl menší a recepce měla do devíti. Bylo za 10 minut devět a nikde nikdo. Odchytil si nás ale nějaký Čech, který sem už prý jezdí roky a recepčního nám přivolal. My byli klasicky úplně mimo, jak jsme byli přehřátí, že jsme ani nevěděli, kdo jsme. Pán z kempu nám vyčlenil místo pod stromy a blízko umývárek, tak jsme si rychle postavili stan a po osvěžující sprše si dali večeři. Během ní jsme zjistili, že z uřvaných stromů nad námi, plných cikád navíc i kadí ptáci. Abychom se nehádali, nejdřív hodili bobek na Janinu nohavici a vzápětí i na Alešovu. Tak jsme přes stan aspoň trochu přehodili tropiko, aby nám nenadělali i dovnitř.

Večer jsme se tradičně prošli po promenádě a trochu smočili nohy v moři. Mělo 26 stupňů a pláž byla kamenitá, či spíše štěrkovitá, tak tu snad i uvidíme nějaké rybky. Zítra se rozhodneme, jestli popojedeme dále nebo konečně na jednom místě zůstaneme dva dny.

Dnes jsme nejeli vůbec nikam :) Udělali jsme si relaxační den v kempu Mali Dubrovnik u města Povljana.

Vstali jsme v osm hodin, dali si snídani a vyprali posledních pár kousků oblečení na zbytek cesty. Pak jsme se vyrazili koupat a celé dopoledne strávili na pláži. Na druhý pokus jsme našli místo, kde bylo pod hladinou na co koukat a zůstali tam.

Na oběd jsme se vrátili do kempu ke stanu, protože kemp je maličký a na pláž to máme asi sto metrů. Snědli jsme instantní kuřecí polévky pro případ nouze, které vezeme už z Prahy.

Po obědě jsme se vrátili na stejné místo a na přeskáčku se potápěli v moři. Aleš viděl velkého kraba a Jana sumcovitou rybu schovanou v písku. Když se trochu ochladilo a množství lidí na pláži se zvýšilo nad mez únosnosti, šli jsme se do kempu osprchovat a vyrazili na procházku.

Podél pobřeží jsme prošli kolem majáku a dlouhé přelidněné pláže k jakémusi slanisku, kde skoro nikdo nebyl, zato tam ale byl pod borovicemi stín. Viděli jsme malého ptáka s dlouhýma nohama a zobákem. Dali jsme si sušenku a zpátky to vzali přes vesnici mimo pláž. Stavili jsme se v obchodě, ale zapomněli jsme si roušku, tak si Aleš sundal tílko a nakoupit šla Jana s tílkem jako rouškou. U obchodu jsme také zakoupili moc dobrou kopečkovou zmrzlinu - Jana malinovou a Aleš mangovou - a s ní si prošli zbytek zdejší nepříliš dlouhé promenády.

Sedli jsme si na lavičku a čekali na západ slunce. Na ten jsme se přesunuli k majáku, odkud jsme měli vskutku prvotřídní výhled. Užívali jsme si scenérii, dokud slunce definitivně nezmizelo a pak si šli uvařit večeři, která byla rovněž ve znamení dojídání železných zásob: těstoviny se zeleninovou směsí, olivami a masovou konzervou. A pak už zbývalo jen umýt nádobí, pak sebe a zalezli jsme na kutě.

Vstali jsme v 7.45, dali si rychlou snídani a hned začali balit, protože na naše místo byla rezervace. Aleš dlouze očišťoval stan velmi kvalitně podělaný od místního ptactva. Padly na to naše veškeré vlhčené ubrousky a stejně to nestačilo. Janě se zase rozlepila sandála, tak si ji obvázala zbytkem izolačky. Nějak se nám ale podařilo do desíti sbalit a přesunout se i s koly k brance u moře. Také si s námi povídala rodinka pána z Vrchlabí, který nám tu dělal takového samozvaného průvodce po kempu a dost si s námi povídal i předtím. My se pak převlékli do plavek a vyrazili se ještě rozloučit s mořem. Stihli jsme se oba vystřídat dvakrát.

Ve sprše jsme se následně odsolili, převlékli a vyrazili na cestu. Ještě v Povljaně jsme se stavili v obchodě koupit pití a zmrzlinu. Ve dvanáct jsme volali záchrannému vozidlu, že do Zadaru asi dorazíme po šesté. Měli jsme před sebou asi 55 km. Ještě jsme si sjeli ke kostelíku sv. Jurja, kde zrovna probíhala mše, a ve dvanáct vyrazili dále.

Hned po vyjetí z Povljany jsme uhnuli na místní silnici, která byla ale kupodivu asfaltová. Možná to bylo proto, že jsme po chvíli dorazili k ptačí rezervaci Veliko Blato. Sice skoro nebyl stín a slunce i přes jemné mráčky celkem pálilo, ale bylo na co koukat a tak jsme často zastavovali. Hojně jsme využívali náš malý dalekohled. Malo a Veliko blato mají 67 km² a prý se tu dá v období celého roku vidět až 160 druhů ptáků. Někteří tu hnízdí, jiní se sem stěhují na jaře či na podzim. Zvláště vzácní jsou tu bahenní ptáci, jelikož přírodních bahnitých oblastí už na světě mnoho není. Část bývá v období dešťů zaplavená, severní část je pokryta rákosím, okolí pak kamenitými loukami a ostrůvky lesíků.

U blata bylo vidět nespočet bílých a černých ptáků, po přiblížení se ale jednalo o obyčejné racky a kavky. Když jsme ale popojeli k lesíku, ve větvích jsme uviděli barevnějšího ptáka a poprvé jsme viděli v přírodě dudka, dokonce dva. Oba jsme si je stihli prohlédnout dalekohledem, ale vyfotit přes dalekohled už ne, uletěli nám. Takže máme jen nepřiblíženou tmavou siluetu jednoho z nich. Chvilku jsme čekali, jestli se nevrátí, ale už ne. Slunce pražilo a my měli před sebou ještě dlouhou cestu, tak nezbylo, než vyrazit. O kus dál jsme po chvíli rozmýšlení sjeli k pozorovatelně, ze které sice nebylo nic vidět (jen krásný rozhled na blato, nikoli však na ptáky), měli tam ale krásně zpracované cedule, co je možné v blatech vidět který měsíc v roce. Také jsme tam potkali nějaké filmaře, kteří vytvářeli dokument o Chorvatsku.

Kousek za rezervací jsme už museli na větší silnici s velkým provozem, protože jinudy přejet z ostrova Pag na pevninu nešlo. Tady už nebyly ani ty kozí stezky, jen skály a kamení. Dalších 15 km jsme tak jeli mezi auty. Provoz byl hodně silný a když jsme si ve vsích u zastávek dávali krátkou pauzu, auta kolem nás rozhodně nejezdila padesátkou. Naštěstí se ale opět většina aut chovala ohleduplně, tedy až na mladíka v audi v protisměru, který se rozhodl auto před sebou předjet těsně před Janou, takže ač ta jela pěkně na kraji silnice, najednou se proti ní vyřítilo auto. Naštěstí ke kolizi nedošlo, ale pocit to rozhodně příjemný nebyl. Zajímavé, že onen expert předtím minul Aleše bez nutkání začít předjíždět.

Za chvíli jsme se konečně dostali k mostu z Pagu na pevninu, který byl k našemu štěstí v rekonstrukci, takže tam byly semafory a střídavý provoz. Měli jsme tak spoustu času si most vyfotit, prohlédnout a zastavovat se v uzavřeném pruhu, kam auta nemohla. Most měl jeden velký oblouk, klenoucí se vysoko nad hladinou průlivu lemovaného skalisky. Na jednom ze skalních výběžků pod námi stála celkem rozlehlá stará pevnost. Každopádně jsme si tentokrát přejezd mostu opravdu užili.

V blízké vesnici Rtina jsme si v Soniku dokoupili čerstvou chlazenou vodu a místo zmrzliny na ex vypili litr a půl ledového čaje Jana. O kus dál jsme vyhlíželi sjezd na vedlejší štěrkovou silnici. Našli jsme ho a dokonce bylo vidět do dáli a cesta vypadala sjízdně. Opustili jsme proto konečně hlavní frekventovanou silnici a konečně pocítili klid a po chvíli i stín stromů. Cesta byla štěrkovitá ale pěkně sjízdná. Vedla celkem dlouho příjemně z kopce. Za malým mostkem jsme si ve stínu vysokého košatého stromu dali oběd. Aleš dojedl tavený sýr a Jana si otevřela paštikou, která ale byla tak rozteklá, že se jí celá vyblemcla na zem. Tak si seškrábala co šlo na dva chleby a zbytek nechala na pospas přírodě. I tak jsme se ale dobře najedli a dokonce jsme ani nezabudli na uhorku :D

Mírný sjezd dolů brzy skončil a čekal nás výšlap přes jeden z mnoha vršků. Prudké stoupání občas vedlo po kamení, chvilkami jsme museli vést kolo, ale po prudkém úseku vždy následoval lepší, už sjízdný terén. Takhle nějak jsme si představovali onu šílenou cestu na Rabu. Alešovi se také párkrát podařilo na kopec vyjít rychleji než Jana a mohl jí s kolem pomoci. Když jsme přejeli vršek, sjeli jsme do vesnice Ljubač, kde jsme se u cedule vyfotili. Odtamtud jsme jeli po silnici a napojili se na křižovatce na další, kde vedla okružní evropská cyklostezka do Zadaru. Jen to brala přes různé vesničky u pobřeží skoro dvojnásobnou délkou než jsme chtěli my. Také jsme přejeli malý kamenný mostek a když jsme si ho chtěli vyfotit, spatřili jsme pod prostředním obloukem zaparkované malé modré auto bez značek. Rozhodně ale už nebyla možnost, jak by se z příkopu dostalo ven, takže se jednalo o další ukázku, jak se na Chorvata zbavit auta...

Ze silnice jsme pak sjeli na spojovací cestu do Poljice, která vedla po udusané hlíně, místy až australsky červené. Krásně barevnou cestu ale kazilo šílené množství navezeného bordelu. Lednice, gauč, spousta plastů, suť. U Poljice jsme si všimli veselky, zrovna tam probíhala svatba. Na vyzdobeném autě stálo "finally married" a původní škrtlé květnové datum. Zřejmě covid. Prohlédli jsme si i kostelík, ve kterém ještě byla výzdoba.

Další úsek vedl opět cestami v terénu, relativně po rovince. V jednom místě jsme viděli pěknou starou kamennou studnu. Po této polní cestě po nás stříleli - přesněji měli kolem polí plašičky, ale my pro jistotu cestou cinkali, aby nás náhodou před cílem někdo nezastřelil, protože jsme nevěděli jestli to není nějaký lov. Opět se podle plánu polní cesta změnila ve štěrkovku a vjeli jsme do Žeravy. Čekal nás poslední asi dvoukilometrový úsek přes polní cesty, než bychom se napojili na cyklostezku vedoucí od pobřeží do Zadaru.

Nahlásili jsme záchranné posádce příjezd asi za hodinu a půl a vyjeli ze Žeravy po menší cestě. Byla to ukázková skládka. Cesta se zužovala, vedla mírně do kopce a byla čím dál horší, ale po zkušenostech už jsme jízdu zvládali bez větších obtíží. Koneckonců, místní cyklostezky člověka naučí. Na jedné křižovatce cest byla navezená hromada suti. Milé ale bylo, že jsme cestou potkali asi 6 suchozemských želv :)

Cesta byla čím dál víc zarostlá a najednou jsme dojeli k hromadě suti přes cestu a k plotu. Sice by se nám to dál rovně hodilo, mohli jsme ale pokračovat doprava. Cesta se ale zhoršovala dál, přibylo trní a keřů. Znepokojující byl i fakt, že ubylo skládek a bordelu. Záhy jsme pochopili proč. Dojeli jsme totiž k dalšímu plotu. Za ním vedla krásná široká cesta a byla tam vinice. Na mapě jsme cestu značenou měli, ale o plotu jsme nevěděli. Aleš zkusil nevyšlapaným trním zjistit, jestli by se nedal plot obejít, našel ale jen napojení na onen první plot a celý poškrábaný a naštvaný se vrátil zpátky. Od Zadaru jsme byli vzdušnou čarou asi 7 km. Nezbylo nám tím pádem než se otočit a celou stezku až do Žeravy jet zpátky a místo po cyklostezce jet po hlavní silnici do Zadaru. Jana se otočila, chtěla sednout na kolo, ale zjistila, že zadní kolo má úplně vyfouknuté. Tak jsme uprostřed ničeho v trnitém křoví hledali na duši díru a snažili se ji zalepit. Zatímco Aleš čekal na vytvrzení lepidla, Jana zkoušela projít nějakou kozí stezkou a snažila se najít cestu dál. Neúspěšně. Zalepenou duši jsme pak dlouze nafukovali a jeli konečně zpátky do Žeravy. Naštěstí zpátky to bylo celkem z kopečka. Želvy se před námi ale už schovaly a další možná zkratka směrem k silnici byla zatarasená na Chorvata křovím. Poslední kapka pak byla, když jsme už vjížděli do Žeravy a přes cestu někdo dal jakousi bránu z kusů dřeva a drátů. Nikde ale předtím nebyla žádná značka o soukromém pozemku nebo něčem jiném. Tak jsme si bránu otevřeli a nechali ji tak.

Aleš nasadil berserk mód, takže jsme po silnici jeli celkem dost rychle. Byl ale provoz a samozřejmě, že v Alešově zadní blikačce došla baterka, zrovna když jsme dojížděli za šera. Jana tak jela s funkční blikačkou druhá a snažila se Alešovi stačit. Několikrát jsme zastavili, abychom zkontrolovali Janino kolo, které pomalu ucházelo. Proto jsme se párkrát zastavili a pro jistotu ho dofoukli. Jeli jsme celkem svižně i do kopců, provoz a okolní auta nás celkem motivovaly. Tak se stalo, že jsme projeli okolo cedule Zadar, aniž bychom si to pořádně uvědomili. Na blízkém parkovišti jsme se pak zastavili a rozhodli se k ceduli vrátit a vyfotit se u ní. Volali jsme posádce záchranného vozidla, že u varhan budeme tak za 30 minut. Zbytek cesty pak už byl v šíleném městském provozu, kde všichni kašlali na značky a rychlost. Třeba jsme museli čekat, než projede asi 10 aut, která měla zastavit na stopce a dát nám přednost. Jana už skoro ztratila trpělivost a vjela do křižovatky, Aleš ji ale zastavil.

Za chvíli už jsme projížděli centrem Zadaru. Všude bylo šíleně narváno. Převedli jsme kola přes osvětlený most do historického centra a pak pokračovali na kolech kolem hradeb a přístavu až na samotný konec silnice u moře. Pozdrav slunci už svítil, ale byl přeplněný lidmi. Moře bylo relativně klidné, takže i varhany spíš tiše vzdychaly. A všude davy halasících lidí. Sedli jsme si na hranu mola kousek od varhan a poslouchali je. Užívali jsme si pohled na moře a vychutnávali si ten pocit, že jsme to fakt zvládli. Trochu nám to kazila tlupa mladých němců, co skákali kousek od nás do moře. Bylo znát, že sezóna je v plném proudu. V září je to rozhodně trochu jiný zážitek.

Netrvalo dlouho a už Janě zvonil telefon a už k nám přicházela Janina mamka s Jirkou. Krátce jsme se ještě propletli s koly mezi lidmi, zamířili jsme ale brzy k autu. Všechna parkoviště v okolí totiž byla plná, takže Jirka musel parkovat trochu na Chorvata a nechtěl tam tak stát dlouho. Rozhodli jsme se nakonec odstrojit naše kola, brašny dát do auta a už bez nich si dali poslední spanilou jízdu do ubytování. Jako cyklisti jsme byli skoro rychlejší než auta, ale zase jsme zastavovali. Jana měla skoro problém se na kole udržet, jak už ho nezatěžovaly těžké brašny. A ten odpich!

Apartmán jsme našli bez problémů, jen jsme nevěděli který z několika bytových domů se stejným číslem je ten náš. Nakonec jsme radši zavolali a Jirka nás pustil do garáže. Kola jsme připevnili ke sloupu a jeli výtahem nahoru do 6. patra. Rychle jsme se umyli a mamka nám mezitím připravila večeři - brambory a čevapčiči, zeleninku a potom i červený meloun. Zbytek večera jsme vyprávěli, relaxovali, spát jsme šli kolem půlnoci.

Další ráno jsme vyspávali a dlouho snídali. Pozdě dopoledne jsme vyrazili autem do blízkých měst Nin a Vir. V Ninu jsme si prošli pěkné centrum, brány, základy římských staveb či kamenné hradby z 1. století. Viděli jsme i čerstvě odkryté archeologické naleziště - páskou obehnaný výkop s odloženými štětečky a ještě vlhkou hlínou. A v něm několik koster. Jirka si v blízkém kostelíku Svatého Kříže zahrál na hang, krásně se to neslo. Před přejezdem do Viru jsme si pak ještě dali kopečkovou zmrzlinu. Ve Viru jsme si u moře dali pozdní oběd a potom si užili asi hodinové dovádění s nafukovací lamou. Dokonce se nám párkrát podařilo na ní sedět oběma, vždy ale jen na chvilku. Slunce se potom schovalo za mraky a začalo se zatahovat. Chtěli jsme si dojít k majáku, ale až když jsme došli celou cestu pěšky k němu, objevil se oplocený areál s ochrankou. Hlavně že na maják vedly šipky jako na turistickou atrakci. Dojet až na cíp ostrova a zase zpět jinou cestou ale naštěstí šlo. Viděli jsme i červenou pláž s červenými skalami (Crvene Stijene). Cestou z Viru jsme se ještě stavili u kostela sv. Nicolase, který byl postaven v předrománském stylu na pohřebním pahorku. V dálce už jsme viděli, že se blíží bouřka. Kolem osmé, po západu slunce, jsme znovu dojeli do Zadaru k pozdravu slunce. Blesky už ale bičovaly oblohu a zvedal se prudký vítr. Nakrátko jsme vyšli ven, ale brzy se pořádně rozpršelo a my se raději schovali do auta. Čekali jsme asi 15 minut a pořád bouřilo. Liják bičoval silnici, obloha neustále blikala blesky. Už jsme skoro chtěli jet zpátky, když déšť najednou ustal. Vylezli jsme z úkrytu, přebrodili proud vody valící se z centra a několik minut měli celou promenádu pro sebe. Rozbouřené moře hrálo na mořské varhany jenom pro nás. Tohle byla úžasná odměna a neuvěřitelný zážitek. Po chvíli už sice přišlo pár dalších lidí, všichni si ale užívali ticho. Další bouře se ale pomalu blížila, tak jsme vyrazili domů dát si další čevapčiči, naplánovat následující den a po půlnoci jsme šli spát.

V úterý ráno nás čekalo zabalení všech věcí a naložení kol na auto. O to se postarali pánové. Abychom do Maďarska nejeli v kuse, dali jsme si na dálnici zastávku na odpočívadle s výhledem na moře a na skaliska nad průsmykem Mali Alan. Po dálnici s množstvím tunelů jsme pak pokračovali k městu Karlovac a odtud k hradu přestavěnému na zámek u města Ozalj. Tam jsme si dali piknik v torzu zámeckého parku. Brána byla otevřená a šlo si celý částečně zrekonstruovaný komplex projít. Na druhé straně byly i lavičky s výhledem na řeku Kupa a do údolí. Dále jsme pak pokračovali bez větších zastávek, jelikož do ubytování ve městě Bük jsme museli dojet do sedmi a tak nebylo moc času. Maďarské hranice jsme přejeli asi v půl páté. Bylo pod mrakem a když jsme před sedmou dorazili k penzionu, rozpršelo se. Počkali jsme ale půl hodiny a zase přestalo. Na večeři jsme si došli do blízké restaurace, kde uměli i česky. My si s Alešem dali talíř pro dva. Byl na něm řízek, kuřecí prsa ve slanině plněná tvarohem s pórkem, lečo s vepřovým masem a ještě další vepřové v omáčce. Talíř byl výborný, ale totálně jsme se přecpali, a to jsme ještě dost z příloh nechali. Večer na pokoji jsme si pak dali ve dvou ještě láhev bílého vína a šli spát.

Ve středu jsme nemuseli tolik spěchat. Z ubytování jsme jeli do termálů Sá-ra, kde jsme spali v kempu první noc v Maďarsku během cesty tam. Užili jsme si necelé dvě příjemné hodinky v teploučké vodě. Nejvíce času jsme strávili ve venkovním 38°C teplém bazénu, přičemž venku bylo 14°C a pršelo. Další zastávka pak byla u vyhlídkové věže. Chtěli jsme si prohlédnout Neziderské jezero shora, ale věž byla patrně dlouho nevyužívaná a chyběly jí spodní schůdky. Povedenější a delší zastávka pak byla až o kousek dál v Rakousku ve městě Rust. Kolem něj jsme také jeli na kole, ale nestihli jsme si ho projít. V restauraci na náměstí jsme si dali vynikající oběd - Aleš si dal pořádný kus vídeňského řízku a Jana po předchozích hodech zvolila salát s kousky kuřecího masa. Nakonec ale snědla jen půl porce a od mamky dostala i polovinu řízku. Město bylo plné čápů a krásně zdobených domků. Také jsme si prohlédli přístav, odkud vyrážejí lodě průsekem v rákosí na vyhlídkové plavby po jezeře. Po třetí hodině jsme vyrazili směr Praha. Při průjezdu Vídní jsme se sice trochu zamotali a ztratili, ale díky tomu jsme pak projížděli přes naše oblíbené město Tulln. Do Znojma jsme dorazili už navečer když se stmívalo. I tak se nám ale ještě podařilo splašit trochu meruněk. Zbytek cesty do Jihlavy a k dálnici D1 už jsme jeli potmě. Mekáč na 66. kilometru, kde jsme si chtěli dát pozdní večeři, jsme ale nakonec museli oželet, protože u něj byl uzavřen nájezd na dálnici. Rychlou večeři jsme tak vyřešili bagetou na další benzínové pumpě. Do Prahy jsme dojeli chviličku po půlnoci a chvilku ještě hledali, kam jsme si před měsícem schovali klíče. Nakonec jsme je našli u Aleše v trojúhelníku z té vzdálenější strany. Spát jsme šli po půl jedné znavení, ale spokojení, že jsme to nakonec opravdu zvládli a v pořádku se vrátili domů.