Dos llamas

Vše Česko Rakousko Maďarsko Chorvatsko - vnitrozemí Chorvatsko - pobřeží

Breitenbrunn - Hegikő, 62 km

(vloženo 17.7.2020 21:46)
Ráno jsme vstali poměrně pozdě, dali si k snídani chleba se sýrem a mléčnou houstičku a odháněli dotěrné vrabčáky ze stanu. Sklidili jsme včera vyprané věci, které byly díky větru skoro suché a procházkou kolem břehu jezera jsme se přesunuli před recepci zaplatit. Dokonce jsme dostali výjezdový lístek na otevření závory. Plánovali jsme triumfální odjezd pod otevřenou závorou, ale před ní stál zaseknutý nějaký zásobovací náklaďák, kterému nešla otevřít, tak jsme ho naší kartou pustili a sami závoru prostě objeli.

Cestou rákosím z výběžku, kde byl kemp, k břehu jezera jsme se ještě zastavili na rozhledně, i tentokrát jsme ale viděli jen moře vlnícího se rákosí. Dál jsme jeli krajinou vinic a kukuřičných polí, po dobře značené cyklostezce, vedené zejména po vedlejších ulicích a polních cestách. Párkrát jsme po souběžné železniční trati viděli projet elektrický vlak a kochali jsme se letadly, blížícími se na přistání na vídeňské letiště.

Opět se jako zásadní problém ukázalo hledání přístřešku ve stínu na svačinu. Dopolední sušenku jsme snědli na zemi ve stínu stromu u jedné odbočky, protože krytý přístřešek již nějaká rodina okupovala. Cesta byla sice krásná, ale nebylo toho tolik k zastavování. Rovné dlouhé úseky poskytovaly nespočet příležitostí ke kochání se krajinou a blízkým Neziderským jezerem.

Projeli jsme městy Oggau, Rust a Mörbisch am See a pak jsme přejeli maďarské hranice. Přechod byl pouze pro pěší (a cyklisty), proto jsme neviděli za hranicemi žádná rakouská auta. Maďarsko nás přivítalo kopci, ale také o to krásnějšími výhledy na jezero, protože jsme koukali z větší výšky. Projeli jsme městečko Fertőrákos, pak cyklostezka vedla buď po hlavní silnici, nebo se proplétala vinicemi s větším převýšením a delší vzdáleností. Rozhodli jsme se proto jet po silnici, která sice také stoupala, ale o dost mírněji. Pruh pro cyklisty tam ale nebyl, jen na několikrát přilepovaná krajnice. Na druhou stranu se tam v plné rychlosti nevešla ani dvě protijedoucí auta, takže nikdo nejezdil jak šílený. A následný sjezd dolů byl také o poznání rychlejší než bloudění po vedlejších cyklostezkách (které stejně pak končily na té naší silnici).

Teprve ve městě Balf jsme sjeli ze silnice na cyklostezku - příjemnou úzkou asfaltku se žlutými čarami. Následujících 10 km jsme pak jeli po samostatné stezce s auty bezpečně na vedlejší silnici. Jen ve vesnicích byla stezka vedená po chodníku. Opět nebylo mnoho důvodů k zastavování, takže do kempu v Hegikő jsme dorazili už v 16.30 (na to, že jsme vyráželi před jedenáctou a bylo to něco málo přes 60 km, to byl na nás dobrý výkon).

Na recepci nám řekli, že se můžeme ubytovat kde chceme, a tak jsme si našli plácek blízko termálů. Postavili jsme stan, vzali si s sebou cennosti a převlékli se do plavek. Nejprve jsme vyzkoušeli lázeň venkovní - sice kvůli covidu byla kapacita pouze 19 osob, už když jsme ale lezli do vody, bylo jich tam přes 40. Protože bylo celkem plno, po chvíli jsme zamířili do vnitřních prostor. Vyzkoušeli jsme už jen dvě lázně, protože z té o 37 stupních se nám vůbec nechtělo. Vydrželi jsme v ní bezmála 40 minut.

V sedm hodin termály zavíraly, tak jsme se chvilku před zavíračkou opustili naši oblíbenou lázeň, umyli se a u stanu si uvařili kuskus s tuňákem a kukuřicí. Jana si po osmi dnech umyla hlavu :D Venku foukal studený vítr, tak jsme se před ním ještě před západem slunce schovali do stanu. Zítra nás čeká zase delší přejezd a Alešovi dneska nebylo nejlépe. Tak se jdeme pořádně prospat :)

Hegikő - Sárvár, 65 km

(vloženo 18.7.2020 21:55)
Podle předpovědi mělo celý den trochu poprchávat. V půl osmé jsme konečně odpočatí vstali, brzy jsme ale slyšeli dopadat na tropiko stanu první kapky deště. Naštěstí nic velkého. Aleš ohřál vodu na čaj a snídani jsme si tentokrát kvůli větru dopřáli ve stanu. Když zrovna nepršelo, krmili jsme naše telefony u zásuvky, která byla poblíž stanu.

Po krátkém váhání, zda máme jít ještě jednou do termálů jsme si vzali věci na převlečení a ještě se šli před odjezdem smočit. Nejprve jsme vlezli do druhého, včera vypuštěného venkovního bazénu, který měl 33 stupňů. Byla to lahoda, venku totiž mrholilo a bylo 14 stupňů. Po asi 20 minutách jsme vlezli do vnitřního, který měl sice víc stupňů, ale nám v něm byla zprvu skoro zima :D Ale zvykli jsme si. Na závěr jsme se ještě smočili ve venkovním teplejším bazénu a před jedenáctou vyrazili na další maďarskou etapu.

Začátek ubíhal pomalu, protože oproti včerejšku jsme míjeli zajímavá místa a často jsme zastavovali. Zajeli jsme si například hned ve vedlejším městě Fertőd k zámku Esterházy, u kterého je přístupná francouzská a anglická zahrada. V parku jsme si pak dali svačinku. Ve vedlejší vesnici Fertöszentmiklós jsme si zajeli ke Kilátó - rozhledně, odkud byl pěkný výhled do kraje, dokonce jsme v dáli tušili i Neziderské jezero.

Bylo už skoro půl druhé a my měli za sebou pouze 15 km. Na druhou stranu nás ale čekaly dlouhé rychlé úseky po silnicích, takže jsme čas brzy nahnali. Oběd jsme si dopřáli na krásné louce plné květin. Dali jsme si chleba se zbytkem goudy a s celým salámem. Jana si idylku užívala v leže, opřená o Alešova kolena. Taky ji pak musel náležitě oklepat, jak měla suchou trávu i za krkem :D

V jednu chvíli jsme také dojeli deštivý mrak. Celý den bylo kolem dvaceti stupňů a tmavé nebe. Naštěstí opět spíš pouze slintalo než pršelo, tak jsme pro jistotu nahodili pláštěnky na brašny a na sebe bundy. Ty jsme si ale o par kilometrů dál sundavali, protože v nich bylo vedro.

Ve městě Répcelak už přibyla i cyklostezka, která velice pěkně překonávala dálnici - ta byla na náspu a cyklisti měli pod ní vytvořen malý tunel. V Nicku jsme pak opět najeli na silnici. Co se silnic týče, tak kraje vozovky jsou celkem zoufale rozbité. Provoz na námi zvolených silnicích moc nebyl, ale krajnice byly plné hupů, výmolů a děr. Zadky jsme měli naklepané dokonale. Až teprve před Sárvárem jsme opět najeli na cyklostezku, která byla konečně v dobrém stavu. Dokonce vedla po obou stranách silnice - pro každý směr jedna úzká stezka.

A jako i jiné dny, i dnes jsme viděli takovou spoustu čápů - ať už na poli, nebo v hnízdech na sloupích, že jsme je zase málem zapomněli zmínit. Čápů je v Maďarsku opravdu hodně.

Necelý kilometr před kempem jsme zastavili v Lidlu, abychom doplnili zásoby na další dni. V kempu jsme museli chvilku čekat na recepční, nakonec jsme si ale úspěšně vybrali parcelu a check-in byl hotov. Parcely jsou opravdu prostorné, ale kamenité. Naštěstí se nám nějak podařilo postavit stan a zarazit kolíky. Rychle jsme si uvařili večeři, abychom stihli co nejvíce z termálů, které jsou v ceně a zavírají v deset hodin.

Najít vstup do lázní byla celkem bojovka. Prošli jsme dost velkou část areálu a dostali se i do zábavní části s tobogány, tam už bylo ale zavřeno. Nakonec jsme po chvíli narazili na krytou část a po vyřešení problémů s čipem (nešla nám ani jednomu zamknout skříňka speciálně vyhrazená pro hosty kempu) jsme se chvíli po osmé konečně ponořili do teplé vody. Prolezli jsme všechny bazény, dva z nich mají rozlehlou venkovní část. Teplota vody nám ale přišla spíš nižší, byla nám skoro zima. Jen vnitřní relaxační bazén byl teplý dost. Po setmění nám už ale bylo krásně ve všech bazénech, i v těch venkovních. V těch jsme strávili zbytek večera, protože nic nenahradí pozorování vycházejících hvězd z horké lázně :)

Lázně zavírali v deset ale vyhnali nás až v 21.45. U stanu na nás ještě čekalo špinavé nádobí, které Aleš umyl, a pak jsme šli příjemně unavení po jedenácté spát.

Sárvár - Hévíz, 69 km

(vloženo 19.7.2020 23:23)
Dali jsme si budík na 7.10, rychle jsme se nasnídali a chviličku po osmé, když akorát otvírali, jsme vyrazili do lázní. Nejprve jsme zkusili na recepci zfunkčnit naše hodinky, ale neúspěšně. Skříňky zase nefungovaly, naštěstí osádka recepce byla stejná jako včera, a tak nám brzy dali černý funkční čip.

Oproti včerejšku nám přišla voda všude teplejší, lidí moc nebylo, ve většině bazénu byly jednotky osob. V deset hodin jsme termály opustili, umyli se, sbalili a v kuchyňce ještě dobíjeli hladové telefony.

A proč vlastně pořád tak bláznivě dobíjíme? Před odjezdem jsme testovali různé kombinace našich nabíječek. Janin mobil podporuje rychlonabíjení přes USB-C, Aleš má mobil s micro USB. Redukce máme z obou dvou typů. Po dlouhém zkoumání rychlosti nabíjení vyhrála USB-C nabíječka s redukcí na Alešův telefon. A samozřejmě jsme vzali i powerbanku. Po všem tom testování jsme už ale nevzali kabel, ze kterého bychom mohli powerbanku použít, totiž USB na micro USB. Jediné, co s našimi kabely jde, je z Janiného mobilu dobít powerbanku :D A jelikož na Janin telefon fotíme, zpravidla píšeme zápisky a využíváme ho jako hlavní zdroj map a dat, dostává baterka co zabrat. Tolik k dobíjení z jednoho kabelu.

V 11.30 byl check-out, stihli jsme ho akorát. Zaplatili jsme (13200 HUF za jednu noc, ale v ceně kempu byl i vstup do lázní a na vodní atrakce, na které jsme ale nešli) a vyrazili směr Hévíz.

První část cesty byla po silnici, celkem do kopce a brzy nás dost vyřídila. Motivovalo nás aspoň to, že většina dnešní cesty vede spíše z kopce, kromě posledního mordoru před Hévízem. Silnice byly tentokrát lépe záplatované, takže se jelo líp.

Ve městě Sótony jsme uhnuli na menší silnici vedoucí do lesa. Trochu jsme se úseku báli, protože byl na mapě značen čárkovaně. Naštěstí se celou dobu dalo jet celkem bez obtíží. Místy to byly traktorem vyjeté koleje a tankodrom v jednom, většinou ale byla cesta lesní a široká bez velkých kamenů či kořenů. Nejprve jsme jeli pěknou alejí, která pak přešla v pole s nádherným výhledem. Na poli, nez začal les, jsme si dali si svačinku - housku se šunkovým salámem. V lese to moc hezky vonělo. V hlubší části jsme sice trochu zabloudili, cesty ale byly sjízdné, tak to tolik nevadilo. A dokonce jsme viděli i srnku.

Na rozhraní lesa a louky jsme si prohlédli dřevěnou kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Od ní ale následoval náročný výšlap lesem po krásné ale štěrkové cestě. Odpočinek nám kazil dotěrný hmyz. Stoupání se naštěstí brzy zlomilo a už bez šlapání jsme se mohli kochat krásným lesem. Po chvíli jsme vyjeli u posedu na louku. Stezka po louce naštěstí byla z větší části z kopce, tak se jelo pěkně. Závěrečný úsek do města Hosszúpereszteg vedl po polní cestě. Nalevo od nás akorát zaorával pole traktor.

Už byly skoro dvě hodiny, pomalu čas na oběd, ale zas jsme měli za sebou jen 15 km. Jeli jsme proto hned dál do Bögöte, kde nás totálně vyčerpal táhlý výšlap srkz vesnici. Potom už cesta ubíhala pěkně rychle, vedla z kopce po silnici. Cesta byla sice dlouhá, ale krásná. Byl malý provoz a jelo se pěkným lesem s nádhernými výhledy. Oběd jsme si ale dali až v části mimo les, protože tam na nás věčně útočily malé dotěrné mouchy. Měli jsme slaďoučké paraguayo broskve, vynikající francouzský plísňový sýr a čerstvé housky. A jako mls malé mrkvičky. Michelinská restaurace v přírodě :D

Na přejezdu u Türje nás potěšil projíždějící vlak. Popojeli jsme k Zalaszentgrótu, většímu městu, kde jsme chtěli nakoupit. Penny Market jsme našli i bez mapy. Než Aleš nakoupil zásoby, dvakrát se spustila krátká přeprška. Po té druhé byl konečně příjemnější vlhčí vzduch a nikoli horké dusno. Zmrzliny jsme snědli s chutí, nacpali nákup do brašen a vydali se na poslední náročnou etapu.

Ještě v Zalaszentgrótu jsme si prohlédli náměstíčko s památníky a kostelem. Pokračovali jsme po silnici směr Hévíz. Po zrušené trati vedla zvláštní cyklostezka, která byla úzká, pro "bezpečnost" kolem ní občas byly vztyčeny žluté sloupky a navíc jsme si kvůli ní zbytečně zajeli a nastoupali další metry. Cyklostezka se totiž u pole zatočila ke hřbitovu a zpátky na hlavní silnici, přičemž hřbitov byl na kopci.

Projeli jsme další dvě vesnice, ještě relativně po rovině, a pak uhnuli doleva. Vypadalo to, že se za chvíli rozprší. Dojeli jsme do Zalaköveskút, kde začalo šílené stoupání. Během něj jsme měli možnost vidět pár buvolů ve výběhu v přilehlé buvolí farmě. Nahoře na kopci z nás úplně lilo. Když jsme se trochu usušili a odpočali, začalo lít i z nebe. Před deštěm jsme se schovali pod stromem a čekali, až to přejde, což naštěstí netrvalo příliš dlouho.

Trochu zmoklí jsme pak sjeli dlouhý kopec dolů vesnicí Nemesbük. Škoda že Aleš neměl tachometr, oproti Janě nechal kolo pořádně rozjet. To Jana se bála smyku na mokré vozovce a tak radši plynule brzdila na rovných úsecích. V Nemesbüku jsme zastavili u krásného starého dvouobloukového kamenného mostu. Na konci vesnice jsme přijeli k místu, odkud bylo krásně vidět v dálce Balaton.

Následoval další prudký sjezd, který už nás dovedl přímo do Hévízu. Po chvíli jsme začali poznávat známá místa, jako modrý kostel Ducha Svatého, a za další chvíli jsme dorazili k termálnímu jezírku. To jsme po cyklostezce objeli a pořídili i pár fotek. Do kempu jsme dorazili chvilku po zavření recepce, ale pán na vrátnici nás pustil dovnitř a zaregistroval si nás.

Obsadili jsme malý plácek u silnice blízko sociálek. Postavili jsme si stan, umyli se a k večeři si dali fazole s debrecínskými párky a dvěma radlery. Odpuzovali jsme komáry sprejem, ale stejně jsme se pak museli vrhnout urychleně do stanu, protože začalo poprchávat. Když jsme dojedli, šli jsme ještě umýt nádobí a vyprat prádlo, protože zítra má být slunečno, tak bude na kole dobře schnout.

Hévíz - Nagykanisza, 58 km

(vloženo 20.7.2020 22:58)
Termály v Hévízu otevíraly v 8.30, tak jsme si dali budík na půl osmou. Čaj tentokrát připravila Jana. Posnídali jsme housky se sýrovo-šunkovým salámem a sladké pečivo. Do termálů jsme došli chvilku po půl. Zaplatili jsme si tři hodiny, protože kratší dobu neměli, a vydali se do hlubin termálního jezírka.

V Hévízu už jsme byli při dvou jiných návštěvách Maďarska, takže už jsme přesně věděli, kam jít a co chceme vidět. Sešli jsme se venku ve vodě, kde už Jana na Aleše čekala. Společně jsme proplavali pod budovou lázní a chytali se modrých držadel, která jsou porůznu v celém jezeře. Bahnitý bazének byl ale studený, tak do něj vlezl jenom Aleš. Zahřáli jsme se pak ve vnitřní části, kde se vždy po zaznění znělky lidé posouvají o místo vedle. My se do kolotoče nepřidali, zůstali jsme opodál. Když jsme se pak vraceli do hlavního jezírka, přišlo nám dost studené. Doplavali jsme pak i na druhou stranu k dalším budovám, kde jsme si chvilku poseděli, Jana ulovila pulce a oba jsme si prohlédli místní fialové lekníny. Po dvou hodinách jsme ale museli zamířit ven, abychom stihli dobalit a dojet do dalšího kempu.

Check-out byl ve 12 a my už byli kolem půl u umývárek a ještě se mazali opalovacím krémem. Během balení už totiž pekelně pálilo slunce a předpověď hlásila celý den slunečné počasí a teploty přes 30°C. Vyjeli jsme akorát na dvanáctou.

Aby ze zbytku salámu ze snídaně nebyla přehřátá nepoživatelná hrouda, zastavili jsme se v přístřešku na prvním kopci asi 2 km od kempu. Jana tam předvedla, že když chcete zabít komára úderem jedné ruky do druhé, je vhodné v té době nemít v oné ruce housku, jinak i se salámem spadne na zem :D Aleš se s ní ale o svůj plátek salámu rozdělil.

Posilněni jsme pak vyrazili dále městem do kopce. Cesta chvíli vedla po hlavní silnici, což bylo dost nepříjemné, netrvalo to ale dlouho a uhli jsme opět na vedlejší. Ve vsi Sármellék jsme u starého opuštěného nádraží zahnuli vpravo na jakousi spojovací silnici, která vedla asi okolo třech různých chovatelských areálů a podle toho to tam i "vonělo". Zanedlouho nás cesta dovedla na břeh řeky Zala, podél které jsme pokračovali dál ptačí rezervací Kis-Balaton. Tuto část cesty už jsme jednou jeli před několika lety, když jsme byli na týdenním koloobjezdu Balatonu, tak to byla zase celkem nostalgie. Jelo se po polní cestě na jakémsi vyvýšeném valu kousek od řeky a všude kolem byla krásná zeleň a nikde nikdo. Zastavovali jsme u přístřešků, kde byl stín, a kterých tu narozdíl od Rakouska je celkem dost. Na ptačí pozorovatelně, kde jsme minule viděli ledňáčka, jsme si dali k obědu housky se sýrem. Ledňáček se tentokrát bohužel neukázal, zato jsme ale viděli rodinku kachen na výletě.

Dál jsme pokračovali už zase po silnici přes vesnice Balatonmagyaród a Zálakomár, přičemž průjezd druhou z nich byl dost o nervy, protože to tam dost silně připomínalo romskou osadu. Kousek za vsí Galambok začalo utrpení, silnice tu střídavě pořád stoupala a zase klesala, zkrátka taková průměrná rovinka. Bohužel dokopce byly poměrně příkré, takže se nám ne vždy podařilo vyjet setrvačností. Sluníčko pálilo a výjezdy byly dost úmorné, i když některé byly alespoň ve stínu. Provoz navíc postupně houstl, jak jsme se blížili k městu Nagykanisza. Cestou jsme také projížděli kolem sadů, kde byla jakási rumunská kolonie z unimobuněk, nejspíš to byli sezónní pracovníci pro sklizeň.

Těsně před vjezdem do města jsme přejeli dálnici a za chvíli najeli na městskou cyklotrasu. Průjezd městem byl celkem dobře značený, částečně po samostatných stezkách, částečně po silnici, ať už s cyklopruhem či bez. Na náměstí byl obchod, který ovšem zavíral asi za pět minut od chvíle, kdy jsme k němu dorazili. Tak jsme si alespoň vyfotili kostel a pomník. Pokračovali jsme dál až k přejezdu, kde nám došlo, že vyjíždíme z města a nemáme nakoupeno. Vrátili jsme se proto kousek zpět a kolem autobusového nádraží dojeli k supermarketu, kde Aleš doplnil zásoby, včetně chybějícího USB kabelu. Jen při placení se mu nepodařilo zaplatit kartou a jinou u sebe neměl, proto musel vyběhnout z obchodu ke kolům a vzít si jinou kartu. Naštěstí to nebylo daleko, tak to stihl a během chvilky byl zpátky, i když lidé ve frontě z toho asi radost neměli.

Ještě u obchodu jsme si dali zaslouženou zmrzlinku a pak se vrátili kus zpátky a pokračovali po původní cestě. Kemp jsme našli bez potíží, i když jsme měli trochu obavy. Byl to totiž malý rodinný kemp a poslední aktualizace stránek byla 2014. K večeři jsme si dali brambory s klobásou a rajčátky a k tomu radler, pochutnali jsme si a šli spát s plným bříškem :)
TOPlist