Dos llamas

Jana se vyspala do růžova, Aleše už od 6.30 budily jedoucí auta a kamiony, a to i přes špunty do uší. Na wifi jsme zkoušeli různými pokusy rozjet fotky, ale Google se stále bránil. V našem albu, které vidíme po přihlášení, je 170 okomentovaných fotek. Z prokliku z webu nebo z anonymního režimu je jich jen 61... Takového času zabralo vybírání a komentování... Grr...

Každopádně jsme se dobře nasnídali, jahodová roláda, housky s taveným sýrem a dvě jablíčka. Ještě Aleš Janě nasdílel naše formuláře pro vstup do Chorvatska, připravili jsme se nánosem opalovacího krému na další den vedra bez mráčku a po jedenácté vyrazili.

První část cesty ubíhala rychle a bez problémů po vedlejších silnicích mezi kukuřičnými poli, jen stínu bylo pomálu. První krátkou zastávku k dojedení rolády jsme udělali u lesa. Byla tam ale spousta mravenců, kteří neustále útočili na Janu, tak jsme se museli brzy přesunout dál. Projížděli jsme kolem železniční pohraniční stanice Murakeresztúr mezi Maďarskem a Chorvatskem. Podle zvuku tam panoval celkem čilý provoz, bohužel přes stromy a křoví nebylo nic vidět. Ve vesnici Tótszerdahely měli maďarskou specialitu - hrbolatý starý chodník těsně u plotů, označený jako cyklostezku, dotažený do extrému osazením zákazu vjezdu pro cyklisty na běžnou silnici. Naše radost byla veliká, protože po takových "cyklostezkách", se samozřejmě jezdí mnohem hůř a pomaleji než po silnici.

Těsně před nadjezdem nad dálnici do Chorvatska a Slovinska jsme uhnuli na malou odbočku, kde jsme si dali chleba s taveným sýrem v tubě. Další stín ani možnost zastávky by až do hranic nebyla. Po obědě jsme pokračovali přes vesnici Letenye, za kterou nám nezbylo než najet na silnici první třídy, jinak se totiž k hranicím dostat nedá. Naštěstí byla silnice krásně široká a provoz byl minimální - většina aut a kamionů totiž využívá hraniční přechod na dálnici.

Poprvé jsme byli z přejezdu hranic trochu nesví. Na Maďarské straně nikdo nebyl, tak jsme ji projeli a přejeli přes most přes řeku Mura, dělící obě země. Pustili jsme slovenský obytňák, abychom ho v případě problémů nezdržovali, a zastavili jsme u závory za ním. Kontrola ale proběhla v podstatě rutinně. První nás zkontroval maďarský celník - prohlédl si naše občanské průkazy a zeptal se: "Kudaj?". Naše odpověď "Zadar" ho zjevně uspokojila a tak nás pustil o okénko dál k celníkovi chorvatskému. Ten se opět zeptal kam jedeme, řekl nám, že v systému vidí naši ohlášku a po chvilce nás pustil dál. Závora se zvedla a my mohli popojet dál a vyfotit se u cedule "dobro došli" a uklidit si občanky.

Podivili jsme se, že skutečně i skrz hranice je značená cyklostezka. A velice pěkně - název cyklostezky a šipka, kudy vede. Hned za hraničními budovami jsme tak sjeli ze silnice na menší stezku do lesa. Tam jsme se znovu namazali, protože slunce pořádně pražilo. Bohužel, krásný les a stín po malé chvíli skončil a místo toho jsme jeli po vyježděné prašné cestě u protipovodňového valu u řeky Mura. Museli jsme cestou několikrát zastavovat, protože projížděla velká technika a prášila za sebou. Cyklostezka ale vedla dále.

I dojeli jsme k mostu přes dvě říčky. Všude náklaďáky, bagry, vyjeté koleje a most cyklostezky s cedulí zákaz vjezdu nad 3,5 tuny zřícený. Podle mapy se místo nedalo objet jinak než že se vrátíme. Jana ale doufala, že tady musí mít v okolí něco provizorního. Nebudeme vás napínat, neměli. Jeli jsme proto vyježděnou cestou, která ani nebyla na mapě, podél náspu a toku řeky. Aleš co chvíli vyběhl na val, aby nás zklamal, že cesta se dál stačí špatným směrem. Dovedla nás přes bahno na štěrk a pak do pole. Šílená cesta, náročná a pomalá, to vše pod smažícím sluncem bez stínu. Nakonec jsme se ale napojili na nějaké čárkované polní cesty a dostali se po nich k dalšímu mostu v polích, který sice taky vypadal, že se brzy zřítí, ale náš průjezd vydržel. Skoro po hodině jsme se tak o něco dále napojili na původní silnici, ze které jsme k neexistujícími mostu o 400 metrů dříve sjeli.

Do Goričanu jsme pak už dojeli po větší silnici bez problémů. V obchůdku u náměstí jsme si koupili zaslouženou zmrzlinu a po chvíli se napojili na původní trasu. Dál jsme pokračovali po menších silnicích mezi poli. Cesta to byla celkem pěkná a bez dalších překvapení jsme po nějaké době dorazili na břeh přehradního jezera Dubravsko jezero na řece Dráva. Původně jsme mysleli, že cesta povede po hrázi u vody mimo provoz, ale k našemu překvapení nás značení navedlo na celkem frekventovanou silnici vedoucí vedle valu, za kterým byla voda. Na samotný val byl ovšem vstup zakázán.

Po chvíli další jízdy se zemním valem po levé a kukuřičným polem po pravé straně jsme dorazili k jakési zatopené štěrkovně, kde se koupalo několik lidí, i když přímo nad nimi byla cedule se zákazem vstupu a zákazem plavání. Evidentně se tady zákazy tolik neřeší, tak jsme se i my osmělili a vyběhli po schodech na val. K našemu překvapení tam vedla hned vedle vody krásná asfaltka. Nechápali jsme, proč neudělali cyklostezku po valu. Nicméně výhled na přehradní jezero byl i tak moc pěkný.

Od štěrkovny jsme pokračovali dál po silnici na kraj města Prelog, kde jsme si v obchodě koupili další zmrzlinu, ňamózní roládu na snídani a pár dalších zásob. Pak už zbývalo ujet jen posledních pár set metrů k našemu ubytování Guesthouse Prepelica.

Zvolili jsme pro dnešek motel, protože nikde v okolí jsme nenašli žádný kemp a na divoko (a bez sprchy) se nám spát nechtělo. Ubytování proběhlo bez problémů, kola jsme si mohli schovat do kryté místnosti. Dali jsme si na pokoji sprchu a pak sešli do restaurace na večeři, kterou jsme snědli na zahrádce a s kočičí společností. Měli jsme mix grilovaných mas a k tomu pivo Karlovačko. Večeře byla výborná, na pokoji jsme pak ještě chvíli zápasili s fotkami, než jsme se uložili ke spánku.

Přestože postel byla výrazně pohodlnější, než stan, večer štěkali psi, v pět ráno celkem fest kokrhali kohouti a celou noc štípali komáři. I tak jsme se ale dobře vyspali, jelikož jsme šli spát asi v deset a budík měli na osmou. Jana ráno ještě přidala fotky z dalších několika dní, které jí rovnou pod rukama Eva komentovala :D Tímto děkujeme za reakce, je fajn vidět, že to někdo ocení :)

Nasnídali jsme se na pokoji z vlastních zásob (mj. opět roláda) a do deseti hodin zaplatili a opustili pokoj. Dole u kol jsme se ve stínu namazali, obě kola trochu dofoukli a vyrazili na další etapu.

Prvních 10 km šlo jako po másle, jeli jsme po rovných silnicích s minimálním provozem. Pak jsme stoupali vlhkým listnatým lesem po cestě s vysokými břehy a zeleným baldachýnem z větví. Krásně to tam vonělo, takže i když kopec byl dost prudký, jelo se nám celkem příjemně. Po pár zastávkách jsme se vyšplhali nahoru, kde byly maličké domky a vinice a krásný výhled. Chvilku jsme jeli po hřebeni kopce mezi vinicemi a občas se zastavovali a rozhlíželi se.

Pak se cesta stočila dolů, skončil asfalt a následoval prudký sjezd po hrbolaté a kamenité cestě lesem zpět do údolí. I když jsme nemohli jet moc rychle kvůli nerovnému povrchu, byl sjezd celkem příjemný a les kolem opět krásně voněl. A Jana byla celkem ráda, že jsme jeli v tomto směru a nemusela ten kopec šlapat nahoru po tom štěrku.

Dole v údolí následovala ještě krátká část sjezdu opět po asfaltu, pak jsme ale odbočili na polní cestu, která vypadala na první pohled neškodně, protože ale v noci dost pršelo, byla hodně rozbahněná a za chvíli jsme tak vypadali jako dva bahnoborce, s koly obalenými vrstvou bláta tak, že jsme skoro nemohli ani šlapat. Naštěstí bahnitý úsek nebyl tak dlouhý, dokonce jsme si ve stínu stromů dali svačinku.

Po chvíli jsme přijeli k silnici, chvíli po ní jeli a pak sjeli na menší silnici, vedoucí hlubokými lesy zarostlých kopců. Tahle silnice dokonce byla jen štěrková. Chvíli jsme jeli relativně po rovině vykáceným lesem na dně údolí, pak jsme ale už definitvně vjeli do lesa a cesta začala prudce stoupat, nejdřív byla značka 13%, o něco později pak ještě 10%. Vždycky byl chvíli hodně prudký kopec, pak chvilku mírnější a pak znovu prudký. Nepříliš rovný povrch cesty ve stoupání a spousty otravného hmyzu nám dali opravdu dost zabrat. Zkrátka "Mordor dne". Jana už nemohla, zejména hmyz si ji k její nelibosti dost oblíbil, tak jsme dali delší pauzu a pili ostošest. Okolní les byl ale nádherný, listnatý. Chvílemi byly stromy spíš nižší, jindy jsme okolo viděli opravdové velikány.

Najednou jsme v hloubi lesa dojeli ke žluté ceduli s názvem vesnice Gabrinovec. Domy nikde, všude pořád jen les. O chvíli později se ukázalo, že celou vesnici tvoří jedna usedlost s polorozpadlou stodolou. Okolo byl ale malý ovocný sad a na dvorku rostl košatý kaštan. Krásné místo, jen poněkud odlehlé. Silnice tu končila, lesní cesta, kterou jsme měli pokračovat, ale vypadala v podstatě stejně, takže naše obavy, že potáhneme kola bahnem se naštěstí nenaplnily. Nejprve jsme jeli zase po dně údolí po relativní rovince, pak následoval finální výjezd do nejvyššího bodu dne. Naštěstí už ale nebyl tak prudký. Dál už cesta vedla v podstatě po vrstevnici, s občasnými výkyvy nahoru či dolů. Mezi stromy bylo občas trochu vidět do kraje, pořádný výhled ale celou cestu nebyl, což nás trochu mrzelo. Ale vůně okolního lesa a květin, kterých tu rostly u cesty spousty, nám to vynahradily.

Užívali jsme si cestu lesem a jeli pomalu. V místě, kde byly u cesty složené dvě velké klády, jsme si dali k obědu chleba se sýrem a jablíčko. Slunce nás ale po chvíli vyhnalo, protože stín, který klády zakrýval, skoro zmizel. Když jsme znovu vyrazili, začala po chvíli cesta klesat a následoval dlouhý krásný sjezd prosluněným lesem zpátky do údolí. Cestou jsme přejeli několik mostků přes menší potůčky, i přes štěrkový povrch se dalo jet celkem rychle. Najednou se před námi objevil vysoký, zelení obrostlý zděný komín, nejspíš pozůstatek vápenky. Objevili jsme boční cestu a kousek se po ní pěšky vrátili, takže jsme si mohli lépe prohlédnout jak komín, tak pár dalších zdí pod ním. Blíž jsme ale nešli, stavby nevypadaly příliš stabilní (až na ten komín) a stále jsme byli dost hluboko v lese, tak jsme nechtěli spadnout do nějaké skryté díry.

Zanedlouho jsme vyjeli z lesa. Na jeho okraji byla křižovatka s mostem přes potok, na druhé straně stála malá chaloupka s menším kaštanem u vchodu. Zastavili jsme si a vyráchali si nohy v potůčku, abychom se trochu osvěžili a smyli z nohou bahno. Dál už cesta vedla mezi poli, za chvíli navíc začal znovu asfalt, takže se naše rychlost výrazně zvýšila. Bohužel ale také téměř vymizel stín. U kostela Sv. Petra nedaleko vesnice Gušćerovec jsme si ve stínu stromů dali svačinku.

Ve vsi Šalamunovec nicméně rovinka skončila a my museli zdolat nepříjemný táhlý kopec na přímém slunci. Nahoře na nás ale čekala rovinka a nádherný výhled široko daleko do kraje. Kolem byly opět vinice a malé viniční domky. Cesta vedla nějakou dobu po vrstevnici a my tak mohli v přímém přenosu pozorovat, jak se nad nedalekými kopci tvoří bouřka. Ve vsi Veliki Raven jsme krásným dlouhým sjezdem sjeli opět do údolí a pokračovali rychlým tempem po silnici, abychom ujeli bouřce. Pod jedním menším kopečkem jsme málem přejeli zámek Lovrečina Grad, tak jsme se museli malý kousek vrátit, abychom si ho pořádně prohlédli a vyfotili.

Následoval poslední rychlý úsek po rovince k našemu dnešnímu ubytování B&B Marina. V okolí Vrbovce toho k ubytování na výběr moc nebylo, tak jsme vzali to nejlevnější, i tak jsme si ale s našimi zablácenými koly připadali trochu nepatřičně. Proto jsme hned zamířili do sprchy a převlékli se do toho nejlepšího, co jsme v našich brašnách vyhrabali. Pak jsme sešli dolů do restaurace, kde kromě nás nikdo jiný nebyl. Seděli jsme pod skleněným přístřeškem, koukali jak venku prší a byli rádi, že jsme tomu dešti nakonec zvládli ujet. K večeři jsme si dali mix jídel pro dva. Přinesli nám dva talíře a velký tác s dobrotami, pod kterým byly dvě svíčky, aby nám jídlo nevychladlo. K tomu každý jedno pivo - Aleš světlé a Jana tmavé. No prostě večeře snů. Když jsme dojedli, přesunuli jsme se zpátky do pokoje, kde jsme z krytého balkonu ještě chvíli pozorovali, jak se v dálce blýská, než jsme zalezli do hajan.

Konečně dlouhý a kvalitní spánek. Žádné buzení, pohodlné postele, paráda. Ještě jsme přetrasovávali následující úseky, protože třeba ten zítřejší měl převýšení nahoru i dolů přes 900, a to prakticky v kuse bez odpočinku ve formě rovinek. Pobalili jsme věci a po deváté vyrazili na snídani, která byla v ceně.

Přišli jsme do restaurace a tam uz byl nachystán jeden stůl se dvěma talíři. Jen co jsme si sedli, už se nás paní ptala, zda chceme čaj nebo kávu, džus či vajíčka. Dali jsme si tedy černý a zelený čaj, oba pomerančový džus (který jsme hned vypili jak byl dobrý a osvěžující) a Jana si řekla o mícháná vajíčka. Mezitím nám byl přinesen tác s kvalitními uzeninami a sýrem, a další s máslíčky, marmeládami ve skleničkách, paštikou a podobně. A k tomu čerstvé měkké housky. Ještě nikdy jsme asi nebyli obsluhováni u snídaně, zřejmě za to ale může korona, aby nebralo více lidí pokrm z jednoho místa. Každopádně jsme byli opět v restauraci sami.

Když jsme se dosyta najedli a ochutnali skoro vše, na pokoji jsme dobalili a zarezervovali si ubytování v dalších částech Chorvatska bez kempů. Přetrasovali jsme to na jeden den Mordor, druhý odpočinkovější a zbytek hory, tak snad to přežijeme.

V 10.20 uz jsme měli brašny na kolech, zaplaceno, a vyrazili jsme 700 metrů k Lidlu nakoupit na dnešní oběd - čerstvé housky, 125g malých koleček šunky a blumy. Pokračovali jsme dále přes Vrbovec a ještě si vyšlápli kopec ke dvorci Patačić. Moc to za to ale nestálo, byla to celkem obyčejná hranatá žlutá budova, ve které dnes sídlí rozhlas. Vedle stojící kostel byl sice pěkný, ale rozhodně nestál za ten výšlap. Každopádně následný sjezd zpět na trasu jsme si užili.

Jeli jsme dál a cesta byla zase ve znamení polí kukuřice, tentokrát jsme ale více viděli i barevné fialovo-žluté louky. V dálce jsme viděli bouřku, postupovala ale pomalu a spíš od nás. Doufali jsme, že se jí vyhneme.

Za vesnicí Gaj jsme sjeli na menší polní cestu. Opět krásná s květinami a výhledy, ale také bez stínu. Cesta se sice podle map zmenšovala, stále se po ní ale dalo jet. Jen pohodlný asfalt se trochu rozbil a místo něj po čase nastoupil štěrk a roleta. V Samoborci jsme se pak na chvíli napojili na větší silnici, a vzápětí z ní sjeli do Vrhovce, kde jsme viděli už asi jedenáctého čápa.

Za Mlakou jsme pak dvakrát jeli po mostě přes dálnici. Na křižovatce mezi nimi jsme ale špatně odbočili na přivaděč k dálnici, naštěstí nám to ale včas došlo a otočili jsme se zpátky. Důvod chyby byl ten, že silnice po které jsme chtěli jet, vedla do prudkého kopce, a to se nám zdálo divné. Nakonec nám tedy nezbylo, než si kopec pěkně vyšlapat. Nahoře na nás čekala vesnice Kniževče. Dále vedla trasa po méně frekventovaných silnicích a prakticky stále po rovině. Projížděli jsme i menším lesem, kde jsme si dali svačinku.

V Sesvetski Krajlevci jsme z dálky viděli nákladní i osobní vlak. Když jsme pak sjeli k nádraží, projel tudy ještě jeden nákladní vlak, tažený rakouskou lokomotivou.

Za Dumovcem jsme opět dvakrát přejížděli dálnici, na které byl dost hustý provoz. Napodruhé dokonce byla vedle mostu přes dálnici krásná cyklostezka, nicméně v místě napojení na most byl asi dvacet centimetrů vysoký schod :D Z mostu jsme také pomyslně zamávali záhřebské IKEE, ve které jsme si kdysi kupovali naše osvětlení do bytu - dvě lampy a jeden lustr, protože v chorvatské IKEE měli nejlepší cenu a jeli jsme ten rok okolo.

Bylo už po druhé hodině a my stále neměli oběd. Už jsme měli oba hlad, ale stín nikde nebyl a s blížícím se hlavním městem přestávaly být i příležitosti. Jeli jsme sice po menších ale celkem frekventovaných silnicích. Nakonec jsme zastavili u nějakého hřiště, kde byly sice všechny lavičky na slunci, ale trocha stínu od stromů tam ještě byla. V Záhřebu bylo dost dusno, protože podle mokré vozovky tam bouřka dorazila, stále ale bylo dost vedro a navíc vlhko. Snědli jsme si proto rychle oběd, než nám zmizel stín a pak vyrazili dál do dravého provozu.

Zprvu jsme jeli po silnici, která byla sice značená na mapě jako cyklostezka, ale ve skutečnosti tam žádná nebyla. Pak už sice nějaké chodníky značené byly, ale pruhy i nakreslené symboly kol byly už tak vybledlé, že skoro nebyly vidět. Případně když už se s cyklisty počítalo i na přechodu pro chodce, nebyl tam snížený obrubník, takže jsme museli hodně skákat. Čím jsme se ale přibližovali centru, tím byly cyklostezky lépe viditelné a přibylo i cyklistů.

Jelikož Jana v Záhřebu kromě návštěvy IKEY nikdy nebyla, přiblížili jsme se centru a pak vedli kolo do různých historických zákoutí. Nejdřív jsme navštívili Kvaternikov trg, kde byla ale v podstatě jen tramvajová smyčka a fontána. Na tramvaje se sice Aleš podíval rád - mají tu metrový rozchod kolejí, jako má třeba tramvaj z Liberce do Jablonce - dlouho jsme se ale nezdrželi.

V centru jsme pak s ohledem na množství lidí a absenci cyklostezek kola raději vedli. Krátce jsme se zastavili u parku Ribnjak, pak jsme přes Vlaškou ulici došli na náměstí Kaptol před katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a Ladislava, která má údajně nejvyšší věž v Chorvatsku. Jak už to tak u nás bývá, jedna z věží byla právě v lešení. Pokračovali jsme přes tržiště k tunelu Grič, který nás dost zaujal. Byl postaven za 2. světové války a po několika různých využitích a rekonstrukcích nyní slouží jako pěší propojka s několika východy, takové malé záhřebské pěší metro. Tunelem jsme prošli, na kole se tam jezdit nesmí, a po chvilce našli ještě místní lanovku z roku 1893, která je se svou délkou 66 metrů nejkratší pozemní lanovou dráhou na světě. Nad ní stojí věž Lotrščak ze 13. století, ze které od roku 1877 každé poledne střílejí z děla.

Potom už jsme nasedli na kola a jeli podél tramvajových kolejí, co to šlo. Aleš jel uprostřed kolejí a křičel "vždycky jsem chtěl být tramvaj" :D Žádná tramvaj nás nedojela, takže jsme byli tramvaj skoro 2 kilometry. Dál ale dělali nějakou rekonstrukci kolejí, takže jsme z nich museli sjet. Střídali jsme chodníky a silnice, podle toho, kde bylo víc místa. A dělali to tak všichni. Na jedné křižovatce najelo na chodník i auto a pak se otočilo do protisměru. Taxikáři chodník také hojně využívali. Takový správný balkánský chaos :)

Po nějaké době jsme podjezdem podjeli vlakovou trať a konečně vyjeli z toho největšího provozu ven. V Super Konzumu po cestě jsme si nakoupili zásoby na další dny a dívali se, jak se kolem nás sbírají mraky a bouřka. Hřmělo celkem hodně. Aleš koupil samé dobroty, např. Janinu oblíbenou vrbovečku, meloun a zmrzlinu ve stylu Calippo s příchutí limetky a kiwana. Byla osvěžující. Když jsme vše dobalili, nebe se definitivně zatáhlo a začalo dost foukat. Rychle jsme vyrazili, pláštěnky provizorně nasazené na batohy. Bouřka se blížila a proto jsme jeli po silnici celkem rychle. Na Podsusedskim mostě přes řeku Sávu na nás dopadlo prvních par velkých kapek. Naštěstí byl blizoučko most pod dálnicí, kam jsme se akorát včas schovali. A za chvíli přišel pořádný Saigon. Zajímavé bylo, že nějakou chvíli bylo kolem nás úplně sucho a asi sto metrů od nás byla přes silnici mokrá čára a dál už lilo, jak někde v Amazonii. Do kempu to už bylo asi jen 2 km, ale průtrž byla pořádná. Chvíli jsme proto počkali a když déšť konečně trochu ustal a obloha vypadala méně jednolitě, vyjeli jsme.

Když jsme dojeli do kempu, už skoro nepršelo. Parcelu jsme dostali kousek od recepce, kemp má půdorys kruhu. Oba jsme se umyli a pak si dali k večeři klobásu s bramborami. Klobásy dnes byly pikantnější, tak jsme je rádi zapíjeli radlerem. A jako dezert jsme si dali výborný cantaloupe meloun. Kvůli komárům jsme pak zalezli do stanu a v půl dvanácté šli konečně spát.

Vstávali jsme v 7.30 a pomalu se chystali na studený a zamračený den. Během snídaně ale slunce vykouklo, mraky se rozpustily a slunce začalo celkem smažit. Náš camembert k snídani se úplně roztékal.

Než jsme vyrazili, ještě jsme si prohlédli jezero Juš. Mají v něm umělé skalnaté výběžky s fontánou a kolem pohodlné sezení s hlasitou hudbou. My se ani nesmočili, nasedli ve vedru na kolo a v 10.30 jsme vyrazili na dnešní náročnou etapu. Původní plán byl ujet 39 km s tím, že nastoupáme asi 1000 metrů. Abychom si zkrátili následující den, museli jsme ale trasu změnit a prodloužit. Rozhodli jsme se pro ubytování v apartmánu Tuček, nacházejícím se u Vrhovace. Nakonec to tedy bylo celkem 52 km a 1050 metrů stoupání.

První část trasy vedla zpět ke kruhovému objezdu, ze kterého jsme včera uhnuli ke kempu. Odtud jsme se vydali po menší silnici do Bestovje. Hned jsme se lekli, že je silnice uzavřená, naštěstí ale u zákazu vjezdu byla výjimka pro kola a navíc byly zábrany pro kola průjezdné. Cesta ubíhala krásně a rychle, po prvních skoro deseti kilometrech jsme jeli průměrně 17 km/h. Tempo jsme ale snížili v Samoboru, kde jsme trochu zastavovali a Aleš Janě ukazoval známá zajímavá místa. Třeba kostel sv. Anastázie nedaleko náměstí Kralja Tomislava. Průjezd městem úzkými dlážděnými uličkami se starými domy okolo byl moc pěkný. U kašny na náměstí jsme se trochu osvěžili a pokračovali dál. Jeli jsme kolem potoka lesem a cesta byla moc pěkná. V dálce na skalách jsme viděli i zříceniny hradu Samobor, který je zajímavý tím, že ho nechal mezi lety 1260 a 1264 postavit český král Přemysl Otakar II. Po menších silnicích jsme projeli pár vesniček v údolí a pak začalo naše dnešní úmorné stoupání.

Cesta údolím se neustále zvedala, vedla ale naštěstí po asfaltu a lesem. Vedle tekl rozvodněný potok zakalený zřejmě vodou z lomů, kterých po cestě bylo celkem dost - činných i dávno opuštěných. U vsi Smerovišće asfalt skončil a objevila se cedule s prací na vozovce. Zase jsme trochu báli, co se na nás chystá, naštěstí jen opravovali most, který sice chyběl, ale vedla okolo provizorní cesta. Jeli jsme kolem starých lomů stále do kopce. Ve vesnici Mali Lipovac si nás adoptoval velký rezavý pes. Neustále s námi chodil, často nás předešel jakoby snad říkal "nebojte, to zvládnete" a pak se pro nás vracel, když jsme odpočívali moc dlouho. Jinak byl ale vychovaný, neskákal na nás ani neštěkal. Kopec byl šílený ale výhledy zpět do údolí nádherné. Slunce bylo za mraky, tak alespoň tolik nepálilo.

Poslední úsek z údolí k sedlu vedl lesem a byl pořádně do kopce. Často jsme odpočívali, ale nakonec jsme zvládli i poslední serpentinu a byli jsme nahoře. Výjezd to pro nás byl pomalu jak na Stelvio, nadmořskou výšku jsme ale měli jen 580 m.n.m. Abychom vrchol stoupání náležitě oslavili, dali jsme si k obědu vrbovečku s chlebem a jablíčko. Pes chvíli běhal okolo, pak ale zmizel, pravděpodobně po tom, co Jana v překladači našla, že "jdi domů", se chorvatsky řekne "idi kući". Po obědě nás upoutalo teskné mňoukání přicházející z jednoho z blízkých stromů. Po chvilce pátrání jsme ve větvích objevili uvízlé malé koťátko. Alešovi tak nezbylo, než vylézt do svahu a pomocí kusu větve mu pomoci (tlumeným pádem) dolů. Na silnici už na kotě čekala maminka kočka, chvíli na nás koukaly a pak spolu odešly.

Ze sedla jsme si užili krásný rychlý sjezd po úzké asfaltce s občasnými výhledy do kraje. Bohužel asi ve dvou třetinách sjezdu asfalt náhle skončil a dál dolů jsme poskakovali po nepříliš rovném štěrku. Už z výšky bylo vidět, že nás dál čeká krajina vinic, malých i větších domků, kapliček a prudkých výšlapů přes nesčetné hřebeny nízkých kopců. V jednom takovém prudkém kopci se Janě zakousl a spadl řetěz a po jeho vysvobození jsme zjistili, že jeden z článků je oboustranně zkroucený asi o 30 stupňů, takže i po nasazení řetěz znovu padal. Rebelující článek se Alešovi nakonec podařilo srovnat pomocí nýtovačky řetězu, takže jsme za pár minut naštěstí mohli pokračovat dál.

Usedlosti, kterými jsme projížděli, byly často plné opravdu starých domů v různých stádiích údržby/neúdržby/rozkladu. Některé byly ozdobené krásnými malbami, radost pohledět. Mezi nimi se kromě vinic vinula i spletitá síť silniček a silnic, takže orientace byla často celkem složitá i s mapou a gps. Zaujala nás i důmyslná síť kanálků a struh, kterými se sbírala voda do kašen, často spojených s kapličkami. Jen kopce tu byly dost prudké a po dopoledním výjezdu pro nás už dost vyčerpávající. Žádná pozvolná stoupání téměř po vrstevnici, ale pořádné výšlapy kolmo na ně. Nohy dostaly pořádně zabrat.


Nakonec se z nebe, už delší dobu zataženého tmavými mraky, spustil celkem prudký déšť, a to zrovna když jsme bojovali s jedním obzvlášť vypečeným kopcem. Aleš si pro sebe řekl: "pane Bože, za co nás trestáš", načež jsme vyjeli kopec a tam byla kaplička s velkou stříškou, tak akorát pro nás a naše kola. Tak snad to s tou karmou nemáme ještě tak hrozné. Chvíli jsme pod stříškou čekali, jestli nepřestane pršet, moc to ale nevypadalo a čas nás tlačil, tak jsme nahodili pláštěnky na brašny i sebe a vyrazili dál. Hned následoval další velmi prudký dlouhý kopec nahoru, v pláštěnkách lahůdka. Pak se krajina naštěstí už umoudřila, kopce byly menší a pozvolnější (tedy většinou). Pršelo ale pořád. U vesnice Hutin a zámku Pribićky dvorac jsme narazili na pěkný malý řecko-katolický kostelík, umístěný uprostřed parkového jezírka. Kostelík byl v dobrém stavu s pozlacenými ozdobami, zámek na tom byl ale hůř, některé budovy byly dokonce zřícené.

Po vyčerpávajícím, částečně štěrkovém, výjezdu na hřeben kopce, který nám sebral i poslední zbytky sil, jsme už úplně mrtví v 19.15 dorazili k zarezervovanému ubytování. Naštěstí s námi počítali. Pokojík byl maličký, ale útulný, dokonce s klimatizací a kuchyňkou. Hostitelé byli příjemní a i když neuměli moc anglicky, základně jsme si chorvatsko-česky popovídali. Pak, po vytoužené sprše, Janinka udělala k večeři masové koule s rajskou z konzervy a těstoviny. Dali jsme si je venku v zahradním altánku s výhledem do kraje. K tomu jsme od místních dostali karafu bílého vína z jejich vinic a nějaké domácí papriky a rajčata. Po jídle jsme ještě chvíli seděli v altánku, koukali, jak z okolních kopců stoupá pára, povídali si a dopíjeli víno. Když nám už začínala být trochu zima, vrátili jsme se dovnitř a zapluli do velmi pohodlné postele.

Aleš se podíval na hodiny přesně ve vteřině, kdy se ukázalo 8.00 a začal hrát budík. Jana připravila snídani - salám vrbovečka, jablíčko a nakrájenou domácí zeleninu ze včera. Venku pršelo. Po desáté jsme chtěli vyrazit, domácí nám ale dali ještě na cestu panáka rakije. Na náš velký odjezd se přišla podívat celá rodina :D Přišel i mladík, který uměl trochu anglicky, tak jsme jim řekli odkud jedeme, na kolik nás to zatím vyšlo a tak. Pršelo ale i pak stále stejně, tak jsme nasadili pláštěnky mokré po včerejší jízdě z obou stran, nasedli na kola a užívali si příjemný, skoro dvoukilometrový sjezd. Pláštěnky nám vlály jako superhrdinům a skoro jsme nemuseli šlapat, protože cesta vedla z kopce.

Po sjezdu jsme se pak napojili na větší silnici na Podbrežje. Byla příjemná, rychlá a kopce nebyly tak prudké, mírné sjezdy převažovaly. Dokonce jsme viděli přebíhat přes cestu srnku.

Ve vsi Mahićno jsme si pod krytou autobusovou zastávkou dali svačinu a trochu si odpočali. Déšť byl sice mírný ale vytrvalý. Přejeli jsme jedny nepoužívané koleje a podjeli používanou železnici. V Dolne Pokupje jsme odbočili na cyklostezku a dojeli do města Karlovac. Cestou jsme shodili pláštěnky, protože už tolik nepršelo. Bílá mračna ale slibovala, že je nejspíš ještě vytáhneme.

Z města Karlovac jsme, po průjezdu domky na předměstí, viděli panelová sídliště a ne příliš pěkné a udržované nábřeží řeky Kupa, lemované vysokou betonovou zdí. I domy kolem byly spíš takové oprýskané a často i opuštěné. Přejeli jsme most a uhnuli z cyklotrasy do starého města. Tady už domy byly hezčí, i když hodně z nich i tak nevypadalo moc pěkně. Uličky byly navíc téměř liduprázdné, atmosféra jako těsně po konci války. Dojeli jsme na náměstí, velkou asfaltovou plochu s několika stromy, uprostřed které byla kašna s pitnou vodou. Po stranách náměstí stál polozbořený zámek a také dva kostely - sv. Nikola a sv. Trojice. Do druhého jsme i nakoukli. Na mapě jsme si pak našli obchod, tak jsme projeli parkem, viděli staré kino a Zorin dom, a v Konzumu v obchodním centru nakoupili oběd a další zásoby. Aleš koupil jako ňamku i dva croissanty s nugátovou náplní, tak jsme si trochu osladili život.

Během nákupu se zase docela rozpršelo. Čekali jsme, zda se déšť neumoudří, ale pršelo stále, takže jsme v půl třetí nahodili nepromokavé bundy a vyrazili dál. Projeli jsme zbytek města, které vypadalo stále podobně nehezky - paneláky a šedivé oprýskané domy. Pořád pršelo a už jsme měli opravdu hlad, tak jsme na oběd zastavili pod dálničním mostem, kde na pilířích byly namalované různé výjevy z konce války, která tu probíhala ještě začátkem devadesátých let. Dali jsme si jablíčko, chleba a tvrdý sýr džugas, který Aleš sehnal ve slevě. Bylo ho dost a byl moc dobrý, dojídali jsme ho až další ráno k snídani. Během oběda konečně přestalo pršet, takže jsme bundy zase schovali a vyrazili dál.

Jeli jsme podél řeky Mrežnica, což ovšem neznamenalo, že to bylo po rovince. Kopce byly sice krátké, ale celkem vyčerpávající a cesta moc neubíhala. Alespoň to ale bylo po asfaltu. Zanedlouho jsme dojeli k městečku Duga Resa, kde nás zaujal rozlehlý poloopuštěný tovární areál s vysokým komínem. Byl u něj i celkem vysoký jez, u kterého řeka tvořila jezero, na kterém plavaly žlutě kvetoucí lekníny. Kousek za městem jsme dojeli ke kempu Slapić, který nás překvapil tím, jak se od poslední návštěvy rozrostl a u kterého jsme obdivovali krásné vodopády na řece. Bohužel nás tam překvapila i cedule s objížďkou, protože námi vybraná cesta přes Bukovlje a pontonový most u vsi Zvečaj byla uzavřena právě kvůli výměně toho mostu. Na internetu jsme se dočetli, že pěší by měli projít, ale místní pán, ze kterého se vyklubal majitel kempu, nám říkal, že most je zavřený. Protože by to případně znamenalo zajížďku 15 km, rozhodli jsme se neriskovat a jet radši po objížďce, která ale vedla po hlavní silnici. Od pána jsme se taky dozvěděli, že v kempu Leskar, kam jsme měli namířeno, nejsou sprchy, elektřina, ani pitná voda.

Cesta po hlavní silnici byla rychlá a kupodivu nebyl až takový provoz, i když rychle jezdící auta byla dost nepříjemná. V malém obchůdku ve vsi Donji Zvečaj jsme dokoupili zásoby vody, pro případ, že by v kempu nebyla a zmrzlinku na zchlazení. Také jsme cestou viděli onen pontonový most - vypadal, že je stále použitelný. Silnice vedla podle trati, vlaky jsme ale žádné neviděli. Odbočku ke kempu jsme sice našli správně, cestou jsme ale lehce zabloudili a jeli kousek jinou cestou, naštěstí jsme se ale brzy zase našli a nemuseli se vracet.

Kemp byl úplně na dně údolí u řeky a vodopádů. Byl opravdu bez vody a elektřiny, zato kupodivu se splachovacími záchody na užitkovou vodu z jakési nádrže. Zato tam ale byla spousta lidí, kteří tam pořádali jakousi párty s hlasitou hudbou. Zkrátka ideální kombinace pro dva znavené cyklisty po celodenní jízdě. Chvíli jsme tedy hledali místo pro stan, kde byla hudba co nejméně slyšet, pak jsme se převlékli do plavek a šli si místo sprchy zaplavat do řeky. Byla kupodivu celkem teplá a krásně čistá, dokonce jsme viděli rybky u dna.

U stanu jsme si pak dali večeři - tuňáka s kukuřicí a těstovinami a okurku. Jana také zvládla u vedlejšího stanu vypůjčit USB-C kabel, takže si mohla dobít telefon z powerbanky. Už za šera jsme se pak šli projít k vodopádům, které vypadaly trochu jako zmenšené Plitvice. Jana pak šla vrátit kabel a když se dlouho nevracela, šel Aleš za ní. Zapovídala se s osádkou vedlejšího stanu o naší cestě, Aleš se přidal a celkem dlouho jsme si tak povídali s partou čtyř mladých lidí ze Záhřebu. Ke stanu jsme se vrátili už za tmy ve 22:20. Ještě chvíli jsme pak koukali na hvězdy, které byly krásně vidět a pak zalezli do stanu a do spacáků. Vzali jsme si špunty do uší, protože party ještě jela a za chvilku tvrdě usnuli. Alespoň nějakou výhodu ta únava z cesty má - člověk usne jako špalek, i když je kolem hluk.

Vstávali jsme v sedm, protože nás čekala náročná etapa. Stan byl ukryt ve stínu stromů, slunce ale brzy vykouklo a ještě tolik nepálilo. Dali jsme si proto snídani na karimatce na sluníčku - zbytek měkkého chleba s džugasem a další chleba se salámem. K tomu hrušku a jablíčko. Čaje jsme si udělali jen třičtvrtě litru, protože nám docházela voda a v kempu žádná nebyla.

Rychle jsme si sbalili věci a stan a po snídani Aleš ještě vlezl jako ranní koupel do řeky, která byla plná ryb, jak na hladinu svítilo slunce. Vylezl a na jeho místo připluly dvě labutě a kachny.

V 9.40 jsme byli u brány, ale stále po nás nikdo nic nechtěl. U vjezdu byla dvě auta, ale nikdo z kempu to nebyl. Stále ještě jsme nezaplatili, a to včera jeden z hostů, kterých jsme se ptali, správci volal a i dnes jsme byli celkem viditelní. Sice bylo na bráně číslo, ale upřímně ještě volat za své peníze správci, abychom se třeba dozvěděli, že přijede za půl hodiny, se nám nechtělo. Dost nás vytočila i cena - pro oba za noc 170 kun, když tu není sprcha, ani pitná voda, ani koše na odpadky? To je cena stejná jako za plně vybavený kemp. Po chvilce váhání jsme se nakonec rozhodli vyrazit.

První kousek z kempu jsme kolo vedli, protože bychom se oddělali hned na začátku. Kopec tu měl snad 25 stupňů. Podjeli jsme trať a vrátili se na silnici. Prvních asi 10 kilometrů jsme jeli nejdřív po hlavní a pak po vedlejší silnici. I když to byla spíš taková průměrná rovinka s hupy, jelo se nám pěkně svižně. V krajině okolo se začaly objevovat časté závrty a šedobílé skály, jak jsme vjeli do krasové oblasti.

Ve vesnici Erdelj jsme nejprve v malém krámku dokoupili vodu, protože v kempu jsme ji doplnit nemohli. K tomu Aleš koupil banán, který jsme si snědli hned před obchodem. Přejeli jsme most přes řeku Dobra s krásně čistou vodou. U města Bosiljevo jsme jeli okolo starého hradu, ze kterého ale přes les nebylo moc vidět a sjet k němu dost dobře taky nešlo. Následoval krátký úsek hopsavou lesní cestou a pak úzká asfaltka nahoru a dolů, nejdřív lesem a pak loukami s krásnými výhledy do okolních kopců. Po chvíli bohužel asfalt vystřídal štěrk a ještě později kamení a bahno. Les kolem byl krásný a voněl, jelo se ale hodně špatně. Výjimkou byl krátký úsek kolem pojezdu dálnice, kde se najednou asfalt objevil a za chvíli zase zmizel.

Po nějaké době jsme se dokodrcali ke křižovatce dvou menších silnic a začali mírně, leč vytrvale stoupat vzhůru. Znovu jsme podjeli dálnici a na následující křižovatce se chvíli rozhodovali, jestli jet po původně plánované cestě přes kopec Veliki Gložac, nebo si zajet 5 kilometrů přes Lukovdol a kopec raději objet. Důvodem byla především obava o kvalitu cesty, na druhou stranu stoupání bylo ve výsledku skoro stejné a cesta přes kopec vedla krásným lesem. Nakonec jsme se rozhodli to risknout. Cesta byla zprvu asfaltová, poměrně brzy se ale změnila ve slušnější štěrkovku. Po mostě jsme přejeli dálnici a chvíli jeli podél ní. Cesta vytrvale stoupala, ale celkem příjemně - vždycky krátký výšvih a pak chvíli rovinka. V jednom z kopců jsme si všimli ostružin. Některé už byly krásně zralé, takže jsme se trochu zdrželi a pěkně se napásli. Dálnice vedle nás za chvíli zmizela v tunelu a sklon cesty se výrazně zvýšil. Štěrk byl místy vymletý vodou až na větší kameny pod ním, takže stoupání bylo dost úmorné. Les okolo byl ale moc krásný a občasné výhledy nám dodávaly sil. Zdolali jsme ještě několik ošklivých stoupání a najednou jsme byli nahoře. Výhled sice žádný nebyl, zato byl okolo krásný les a svatý klid. Dali jsme si u cesty oběd - chleba se sýrem a jablíčko.

Když jsme se najedli a trochu si odpočali, vyrazili jsme z kopce dolů. Cesta převážně klesala a dalo se jet poměrně rychle. Po chvíli jsme ale dojeli na rozcestí a zjistili, že z krásně sjízdné cesty musíme sjet na kamenitou lesní cestu. Zbytek cesty lesem tedy byl opět ve znamení skákání po kamenech a projízdění bahnitých kaluží. Alespoň, že většina byla z kopce a kolem to bylo moc krásné, zpívali ptáci, les voněl a občas se nám otevřel nádherný výhled do okolí. Tak jsme sklesali až na dno údolí, odkud cesta začala zase stoupat. Bohužel bez změny povrchu a dost prudce, takže k silnici, vedoucí vysoko v úbočí jsme dojeli úplně vyšťavení a museli chvilku odpočívat. Každopádně na asfalt jsme najeli moc rádi.

Po silnici následoval táhlý a velmi příjemný sjezd kolem vesnice Tuk a opět s překrásnými výhledy na okolní louky, lesy a vrcholky, z nichž některé měly skalnatou čepičku. Zakrátko jsme dorazili do městečka Vrbovsko, kde ovšem nastal menší problém. Už ráno jsme neměli moc vody, protože v kempu nešla dobrat, a přestože jsme dokoupili, cestou přes kopec jsme vypili tolik, že nám zbylo něco přes půl lahve, což na následující táhlé stoupání do cíle bylo zoufale málo. Jenže byla neděle odpoledne a všechny obchody zavřené. Nejprve jsme vsadili na benzínku, ta ale byla také zavřená. Po chvilce se nám ale podařilo objevit otevřenou restauraci, kde Aleš poprosil o něco nealkoholického a dostal dva radlery s 2% alkoholu. Alespoň, že byly krásně vychlazené a paní na baru nám doplnila dvě lahve vodou. Chvilku jsme poseděli a odpočinuli si a pak už nezbylo než vyrazit dál.

Začali jsme příjemně rychlým sjezdem se dvěma serpentinami k nádraží a pak ještě o trochu níž k mostu opět přes řeku Dobra. Následující dvě serpentiny nahoru už tak příjemné nebyly, i když sklon byl přece jen snesitelnější a po asfaltu se do kopce jelo líp. Tak začalo táhlé stoupání, dlouhé asi 5 km. Místy se jelo vesnicemi po přímém slunci, občas zase ve stínu lesem. Lidé na nás dost koukali, někteří divně, jiní zdravili a podporovali. Dělali jsme zastávky a vytrvale stoupali, až jsme dojeli k vrcholu v asi 800 m.n.m. kousek za vsí Jablan. Odtud cesta střídavě stoupala a klesala, rychlé sjezdy střídala táhlá stoupání. Na chvíli jsme zastavili u zámku Frankopanski, odkud následoval krátký sjezd dolů s 10% klesáním. Pak už zbývalo jen zdolat poslední menší kopec a v 19:45 jsme po vyčerpávajícím dni dorazili k našemu ubytování - penzionu Biela Ruža v městečku Ravna Gora, našemu poslednímu ubytování mimo kemp na této cestě. Vtipné je, že pokaždé, když jsme spali v ubytování, vedla cesta nějakým úsekem se spoustou bahna, takže jsme do cíle přijeli totálně špinaví. Dnes jsme se skoro báli, aby nás vůbec ubytovali, jak jsme měli nohy od bahna a byli spocení po tom stoupání z Vrbovska. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a my si mohli odnosit věci do pokoje, dát si vytouženou sprchu a dokonce jsme stihli i večeři. Aleš měl pljeskavici a Jana krůtí řízek a k tomu oba pivo. V pokoji tentokrát nebyla klimatizace a bylo dost vedro, my byli ale tak mrtví, že jsme téměř hned usnuli.