Dos llamas

Den devátý - La Paz (14.10.)

(vloženo 18.10.2019 5:49)
Včera nám přišel email s informací, že náš let 321 do La Paz odletí místo v 8.50 už v 7.20. Vstávali jsme proto už zase v pět ráno. Před šestou na nás čekal taxík a odvezl nás na letiště. To vypadalo celkem zavřeně, byli jsme tam skoro první. Check-in začínal až v 6.30, tak jsme koukali na východ slunce a užívali si mikroletišťátka. Mikro je i letadlo, na palubu se vejdou jen příruční zavazadla do 5kg, tak jsme své batohy poslali dolů. Naštěstí jsme vybavené zavazadlo měli v ceně, takže to nebyla žádná komplikace.

Check-in byl velmi rychlý, security probíhalo v druhé minimístnůstce, kam se vstupovalo po jednom, měli tam kovový rám, ale žádný skener batohů. Po sedmé hodině přiletěla malá Dášenka (vrtulové letadlo Bombardier Dash 8-200 s kapacitou 37-39 cestujících). My se sedmou řadou byli dvě řady od konce. Jedna letuška, která si sama hlásila bezpečnost a následně ukazovala co a jak.

Netrvalo dlouho a Dášenka se přesně na čas vznesla do nebes. Bohužel po vzletu se ukázalo, že Salar je na druhé stranĕ letadla, takže jsme z něj s výjimkou okraje viděli jen něco málo přes okénka na druhé straně. Smolík no. Nakonec jsme ale z výšky viděli nějaký jiný Salar - prý je jich v okolí hned několik, ale Salar Uyuni je z nich největší a sůl nejčistší a nejrovnějsí.

Let byl ale jinak velmi příjemný, vzlet i přistání připomínaly spíš velké dálkové letadlo a byly pohodlné a plynulé. Holt runway byla v obou případech hodně dlouhá, tak nebylo kam spěchat (v Uyuni je vojenská základna a u ní i letiště s dlouhou runwayí). Dokonce jsme dostali v průběhu krátkého letu i čaj, samozřejmě z koky.

Po hodině a půl jsme přistáli na letišti v El Alto - město La Paz s ním těsně sousedí, vlastně jde o dvouměstí. El Alto je na plošině v cca 4000 metrech nad mořem, La Paz leží v údolí pod ním a na jeho úbočích. Jde o druhé nejvyšší město světa, kde místo metra mají několik linek lanovek.

Na odbavovacím pásu jsme si vyzvedli naše batohy a vyrazili ven. Za asi minutu už jsme byli z letiště pryč :D Hned se do nás pustili taxikáři s cenami 70 solů za odvoz do centra. My omylem došli ke colectivos, kteří svážejí více lidí za cenu 4,50 solů za osobu. Moc jsme nevěděli, kam chceme a kam jede, ale svezli jsme se :D Hned jsme se ale zasekli v koloně. Naštěstí se po 10 minutách rozjela a dál už jsme se mohli kochat místními lanovkami.

Z colectivo jsme vystoupili až poslední na náměstí Catolica, protože oproti ostatním jsme neměli konkrétní cíl. Na mapě jsme si našli obchůdek a nakoupili zásoby. Došli jsme do místního obchodního centra, do kterého vedla šíleně dlouhá fronta - do kina. My prošli okolo celé fronty skrz celý obchodní dům a došli si na kuřecí burger, tentokrát ale do Pollo Copacabana. Byl odtamtud nádherný výhled na křížící se modrou a černou lanovku a dalo se tam krasně najíst a plánovat, aniž by na nás někdo koukal, ať vyklidíme stůl, nebo aniž by kolem nás běhali toulaví psi.

Po jídle jsme zamířili k lanovkám - fronta do kina už se táhla i ven z obchodního centra a pěkný kus po ulici. Co se lanovek týče, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky, nakonec nám ale vše vysvětlila ochotná security paní. Při koupi lístku řeknete kam jedete a oni vám dají lístek s QR kódem, který pouští přes turnikety. Jedna linka stojí 3 bobíky bez ohledu na počet stanic, každý přestup na další linku stojí
2 bobíky, opět bez ohledu na počet stanic.

Labyrintem jsme prošli k turniketům, pípli si náš QR kód a prošli. Kabiny se ve stanici samy otevřou, zpomalí a dá se nastupovat. Pomalu jedoucí kabina na konci stanice ještě přibrzdila, aby se mohla náležitě "odpíchnout" a rozjet. Nakonec jsme si projeli asi 7 barevných linek. Převýšení v La Paz je opravdu pořádné - při stoupání nám občas zalehly uši. Svezení lanovkou je ideální pro zakladní prohlídku města - všechno máte jako na dlani. Hlavně žlutá linka určitě stojí za svezení - velké prevýšení a krásný výhled na různé skalní útvary, ale i na obě části města.

Počasí jsme měli proměnlivé - nejdřív bylo pod mrakem, pak začalo celkem pršet, pak opět jen kapat a nakonec jsme měli i slunečno a kabiny lanovky stihly i oschnout.

Kromě lanovek je v La Paz zajímavé i centrum, zejména náměstí Plaza de Armas, což je název, který tu najdete v každém městě. Hodně zvláštnĕ působí obrovský obchodní dům rostoucí hned za palácem v jednom z čel náměstí. Na náměstí je i kašna, která ale byla okupovaná naprosto šíleným množstvím holubů.

Když jsme si prošli i centrum, čas se nám nachýlil a my zamířili na autobusové nádraží. Obrovská budova plná stánků a lidí volajících názvy destinací. Snažili jsme se zbavit co nejvíce drobných, tak jsme si koupili ještě vodu a slané krekry. Také jsme si směnili rezervaci za jízdenky do autobusu La Paz - Cuzco.

Autobus měl mít USB zásuvky a polohovatelná křesla. Ač měli celkem velké biny, chtěl řidič, abychom si dali batohy dolů. Tak jsme rychle vyndali alespoň lehké mikiny. Následně jsme zjistili, že naše USB koncovka nefunguje. Co se dá dělat. Máme power banku. Dole v batohu... Po chvíli autobus obešel nějaký maník a vybíral 2,5 bobu za využití terminálu. Snažila jsem se mu aspoň říct, že nechceme drobné, ale pán nasadil kyselý xicht a dál nám drobné. Hlavně, že jsme se ty drobáky snažili udat. Ještě, coby světlý bod cesty, každý před odjezdem dostal pytlík s vodou, pitíčkem a sušenkou. Opět by stačilo, kdyby nás varovali předem, takhle jsme si nemuseli kupovat dvoulitrovou vodu (protože vyšla výhodněji). Následně pustil jeden z řidičů nahlas televizi s filmem Bohové musí být šílení ve španělštině.

Na hranicích s Peru všechny batohy z kufru vyházeli, tak jsme si power banku z batohu vzali :) U chilske i peruánské přepážky si nás vyfotili a Aleše se zeptali, jestli je ženatý. Kontrola zavazadel proběhla ručně, naštěstí ale ne moc důkladně. Když jsme jim ukázali, že se batohy dají otevřít i z boku, vypadali spokojeně a nechali nás projít. Na záchod si stihla dojít jen Jana. Aleš vyzkoušel záchod v autobuse - nedalo se zamknout, chyběl toaletní papír a netekla voda.

Po imigračním jsme si chtěli poslouchat hudbu, ale hádejte, kde byla sluchátka... Ve chvíli, kdy řidič tankoval, Jana vyběhla ven a vzala masku na oči a sluchátka :) Bohužel jsme na hranicích byli ještě za světla a nebyla nám zima. Jak probíhal zbytek jízdy byl už horor. Polohovatelná sedadla umožňovala celkem slušný ležící komfort. Na druhou stranu, když si před námi člověk sklopil sedadlo na maximum, nedalo se skoro odejít, jak byl člověk uvězněn. Přes noc byla šílená zima, autobus netopil a my měli jen lehké mikinky. Jana měla o vrstvu navíc a trochu se i vyspala. Vždy se ale probudila promrzlá, což znamenalo, že Alešovi byla ještě mnohem větší zima. Tak jsme si museli hřát lidským topením - když už byla fakt velká zima, sedla si Jana Alešovi na klín a než se jí odkrvila pravá ruka, vyráběli jsme živočišné teplo. Jediné malé plus byla pohodlnost sedadel, na druhou stranu vše ostatní byla hrůza. Autobus z Calamy do Uyuni byl méně pohodlný, ale batohy jsme mohli mít nahoře, topil a ještě měl nahoře v binech deky na zahřátí...

Takže kdybyste někdy jeli nočním busem z La Paz do Cusca, nejezdĕte s firmou Trans Salvador ;)

Den osmý - třetí den Salar de Uyuni Tour (13.10.)

(vloženo 14.10.2019 22:29)
Budík na čtvrtou. V tu dobu sice oficiálně měla už být snídaně, ale jsme v Bolívii, takže jsme ji v pohodě stihli, protože byla pozdĕ. Byla vypnutá elektřina, takže na balení jsme si svítili jen baterkami. S Alešem jsme ještě zkontrolovali noční oblohu - hvězdy byly pěkně vidět, ale takřka úplňkový měsíc většinu svitu zastínil. Promrzlí jsme si sedli k našemu stolu. Aleš zastával funkcí hlídače bran a neustále zavíral dveře, ze kterých jinak přicházela Zima. A tentokrát jsme se ke snídani dočkali i palačinek! To bylo radosti!

Chvilku po páté jsme naložili na jeep batohy a tentokrát jsme seděli opět ve druhé řadě. O necelou hodinu později začalo pomalu svítat a my dorazili na místo zvané Sol de la mañana.

Nejprve minizastávka u fumaroly s trubkou, ze které tryská pára. O kousek dál už sopečné krátery se sirnými vývěry. a dalšími fumarolami. Oblastí se dalo normálně procházet, jen nám bylo řečeno, ať nikam nepadáme a moc se nenadýcháme škodlivé síry. Pouze jedna fumarola funěla celý den, ostatní jsou funící pouze brzy ráno, později je slunce utlumí. To je také důvod, proč se na toto místo jezdí brzy ráno. Východ slunce jsme bohužel úplně neviděli, protože byly mraky a než se vyhouplo nad kopce, bylo už celkem vysoko.

Kolem osmé jsme dorazili k termálním lázním Aguas Calientes. Z oblečení do té ranní zimy se nám nechtělo, ale výhled na nádhernou lagunu a plameňáky, oboje viditelné přímo z teplé vody termálního bazénku nás nakonec přemluvil. Bohužel jsme na kachnění a lebedění měli jen asi 40 minut, ale i tak to bylo více než příjemné. Aleš vyzkoušel oba bazény, druhý, bližší k převlékárnám, byl prý teplejší, za to ale celkem mělký.

Následovaly další dvě laguny - Verde a Blanca. Zelená vůbec nevypadala zeleně. Je to proto, že do vody se dostává měď a také arzen z blízkých aktivních sopek. Právě kvůli arzenu v laguně nežije nic. Ve vedlejší bílé laguně už je opět možné vidět plameňáky. A bílá je opět kvůli boraxu.

Onur se s námi rozloučil, protože nejel s námi do Uyuni, ale pokračoval do Chile. Původně měl být předán do jiného jeepu už u termálních lázní, nakonec ale jel s námi a Silver udělal zajížďku k Chilsko-Bolivijským hranicím. Tam jsme se naposledy jako skupinka vyfotili a pak se rozloučili.

Cestou jsme opět minuli ranní termály, tentokrát však zastávka byla z důvodu využití záchodu - měli jsme před sebou dvě celé hodiny jízdy. Jana si alespoň vyfotila vikuňu, která se procházela s dalšími lamami opodál.

Abychom jen neseděli v autě, prohlédli jsme si po cestě z výšky lagunu, ve které se těží sůl. Po poledni už jsme měli hlad, koneckonců jsme snídali v půl páté. Nakonec jsme se ale dočkali, a to ve městě Villa Mar. Tekla tudy řeka, oproti okolní pustině bylo krásně zeleno a všude lamy :) K obědu byla rýže se zeleninou a tuňák.

Předposlední zastávka byla v kamenném údolí - skalní útvary např. ve tvaru papouška, lva či lidské hlavy. Také tam bylo malé skalní okno, u kterého se všichni fotili. Vítr byl o poznání slabší, takže jsme tolik neofoukli.

Cestou do Uyuni jsme ještě krátce stavěli v San Cristóbal, kde nám Silver koupil vodu, na kterou jsme měli nárok. Ve městě byl starý kostel z 18. století. Má kamenné stěny, dvě zvonice se čtyřmi zvony a střecha je že slámy svázané provazy z lamí kůže a kaktusového dřeva. V roce 1999 bylo kvůli těžbě celé město přesunuto o cca 8 km, včetně hřbitova a památníku.

Do Uyuni jsme dorazili přibližně v šest hodin. Znovu jsme se ubytovali ve stejném hostelu a dostali i stejný pokoj. Na recepci jsme se potkali se slovensko-holandským cestovatelským párem, který nám dál zajímavé tipy do Cuzca, Austrálie a Nového Zélandu. Také nám řekli, ať určitě do 20.10. opustíme Bolívii kvůli prezidentským volbám. Ten den prý nebudou jezdit žádné autobusy a nic nebude fungovat. Nás se to ale naštěstí netýká, protože už 14.10. odpoledne odjíždíme nočním autobusem do Peru.

Venku na tržišti jsme si ještě koupili zelenou látku s lamami a dokoupili si housky na večeři a snídani.

Den sedmý - druhý den Salar de Uyuni Tour (12.10.)

(vloženo 14.10.2019 4:33)
Snídaně začala vonět už v 7.15, tak jsme se nechali zlákat. Dokonce byly i palačinky, bohužel ale ne u našeho stolu. Když se Jana odvážně zeptala v kuchyni, zda je můžeme dostat taky, dočkala se pouze strohé odpovědi "no". I tak jsme se ale dobře nasnídali a chvíli po osmé vyrazili na další cestu. Změnili jsme zasedací pořádek, takže jsme celý den seděli v zadní řadě, kde ale není moc místa na nohy.

První zastávka byla na pláni u malého železničního mostu s krásným výhledem na horu Cerro Luxar. Pak jsme pokračovali k hlavní silnici a po ní k další zastávce u lávových polí, odkud byly krásné výhledy na Volcán Ollagüe a vrchol Cerro Cañapa, a kde prodávali lamí párky - nedali jsme si :)

Po další chvíli poskakování po horských cestách jsme dorazili k první laguně jménem Cañapa. Tam jsme poprvé viděli plameňáky v jejich přirozeném prostředí. Bylo jich tu celkem dost a byli hned u břehu, takže se dali hezky fotit. Laguna Cañapa je zbarvením obyčejná, jen bílá místa u břehu obsahují borax. Plameňáci okamžitě zaplnili mnoho místa v našich paměťových kartách.

Další jezero už z dálky smrdělo sírou. Podle zápachu dostalo i jméno - Laguna Hedionda. I tady se k našemu překvapení dařilo plameňákům, takže další nápor na naše foťáky. Když jsme si část laguny obešli, Silver už nám připravil stůl a oběd. Tentokrát se podávaly brambory, kuřecí maso, zelenina a pečený banán. Při této pauze jsme si zašli i na bio wc. Platilo se 5 bobů a wc bylo opravdu zvláštní - separační - mísa byla rozdělena na dvě části, na pevnou a tekutou.

Po obědě jsme pokračovali v "Tour de lagunas" - pouze z dálky jsme si vyfotili lagunu Chiar Khota, již bez plameňáků. Laguna Honda (hluboká) získala název překvapivě proto, že je hluboká a má slanou vodu. Nachází se v nadmořské výšce 4100 m. n. m.

Trasa pokračovala dál a uprostřed nějakého kaňonu jsme neplánovaně na chvilku zastavili - Silver chtěl zkontrolovat auto. Nás ale hned uchvátily dvě chlupaté činčily. Aleš si vyběhl (čti: dýchavičně vyšel s několika zastávkami) na vršek jedné strany kaňonu a hlásil pěkný výhled. Motor auta byl trochu umyt čistou vodou a zdálo se, že je vše již v pořádku.

Na chvilku jsme opustili laguny a zastavili se u Árbol de Piedra - kamenných útvarů vulkanického původu, které vytvořil silný vítr. Zvláště jedna skála vypadá jako strom. Kousek od nás se na slunci ohřívaly dvě lišky. Prý jich ale mnoho ročně zemře, protože už se vůbec nebojí člověka a často tak skončí pod koly jeepů. Námi sledované lišky ale vypadaly spokojeně. Během naší návštěvy foukal silný vítr, v čepici a v bundě nám skoro byla i zima. Silver nám ale řekl, že tu umí být ještě mnohem více větrno, a že dnes je to jen menší větřík...

Během dobrého světla jsme ještě museli stihnout poslední dnešní lagunu, a to lagunu Colorada. Červené zbarvení mají na svědomí řasy a minerály, zvláště železo z blízkého vulkánu. S rudou barvou krásně kontrastují bílé boraxové ostrůvky. Barevnost je také daná nasvícením - po setmění má voda normální barvu. Na této laguně žijí tři druhy plameňáků.

Hostel se nacházel jen kousek od barevné laguny, takže dnešní den oficiálně skončil už po páté hodině. Tentokrát se spalo po šesti lidech, zmínit musíme opět záchody. Vzhledem k lokalitě - uprostřed ničeho - byly na celý hostel dva záchody a malé umyvadlo. Oboje se ale po dvou, třech návštěvách ucpalo a naplnilo vodou, takže celkem boj o to, vychytat nepřeplněnou mísu... Každopádně jsme ale nejdřív dostali horký čaj a až do večeře jsme si pěkně v naší skupince povídali. My po setmění zkusili nafotit noční oblohu, bohužel nás ale měsíc takřka v úplňku nenechal. K večeři zeleninová polévka a špagety. Dokonce nám donesli i Bolivijské víno. Nakonec nás ale láhev porazila, jelikož kromě nás dvou si dala čtvrt skleničku pouze Carina.

Den šestý - první den Salar de Uyuni Tour (11.10.)

(vloženo 14.10.2019 2:30)
Nakonec jsme zalehli včera už v 17:30 a s přestávkami spali skoro 14 hodin. Po sedmé jsme vstali a zabalili si věci. Oba nás trochu bolela hlava - nadmořská výška 3600 m. n. m. už je znát. Naštěstí na snídani byla možnost si dát čaj z koky. Čerstvé housky, marmeláda a máslo v srdíčkové nádobě, přežili jsme i čerstvá místní míchaná vejce.

V 10.30 jsme měli sraz na tour. Byli jsme jediní z šestice turistů, kteří došli na sraz, ostatní jsme nabírali na hostelech. Řidič se jmenuje Silver a vypadá sympaticky. Mluví celkem srozumitelnou španělštinou, takže Jana bez větších problémů zvládla přeložit vše, co bylo potřeba. Dokonce i Aleš se občas trochu chytal. Po cestě jsme nabrali dvě Rakušanky a dva Němce. Celkem sympatická skupinka, všichni přibližně stejného věku. Jen si hodně povídali německy, ale časem jsme se všichni celkem rozmluvili anglicky. Vzadu seděly Rakušanky Carina a Verena, vedle řidiče Němec Andreas a vedle nás Němec Onur.

První zastávka byla blízko města Uyuni - Cemeterio de trenes (hřbitov vlaků). Čtyřicet minut na projití bylo akorát. Spousta turistů lezla po kovových torzech a fotila si selfie. Části kolejí byly odříznuté a kola se váhou ponořila do písku. Průvodce dorazil po 50 minutách, tak jsme hned pochopili, že bolivijské minuty jsou trochu pomalejší než ty evropské ;)

Druhá zastávka byla u slaných jezírek - Ojos del Salar, ze kterých vyvěrá podzemní voda, nacházející se pod Salarem. Má prý léčivé účinky.

Další zastávka byla krátká - necelá půl hodinka chození po obchůdkách s lamami, dinosaury, svetry, ochucenými pivy (kaktusové pivo, pivo z koky...) a dalšími barevnými cetkami. Po tržišti jsme popojeli k památníku Dakaru - v roce 2014 se tu konal závod Dakar a na jeho počest vytvořili místní obří památník celý ze soli z Uyuni. Kvůli znečištění a problémům s auty a solí se ale po pár opakování přestal konat. U památníku byla i budova - kdysi hotel - celá ze soli, kde jsme měli původně obědvat. Každý jeep měl vyhrazen jeden stůl, ale my si s naším průvodcem řekli, že se naobědváme sami uprostřed Salaru.

Popojeli jsme doprostřed bílého ničeho a udělali si pár fotek. Silver mezitím připravil stůl a oběd - brambory, rýže, kuřecí maso a vařená zelenina. Po jídle jsme dojeli ke kaktusovému ostrovu - Isla Inca Huasi. Za 30 bobů na osobu jsme si prošli asi 40 minutovou procházku přes celý ostrov. Nádherné výhledy, bílý obzor s vysokými horami a spousta kaktusů v popředí. Celý ostrůvek je korálového původu, vznikl před více než 40000 lety a kaktusy tam za rok poporostou jen o pár centimetrů.

Poslední dnešní zastávka byla kdesi uprostřed bílého jezera s výhledem na západ slunce. Mezitím jsme zkoušeli opět fotky s perspektivou, kdy nás Silver navigoval a tak jsme se třeba fotili na panorama 2x a skákali přes jeep.

Ubytování mělo být v solném hostelu, ale byl bohužel zavřený - zřejmě kvůli blížícím se volbám. I další byl zavřený, takže jsme ještě za tmy jeli 40 minut do San Juanu, kde mělo být více ubytoven. Nakonec to vyšlo a i zdejší hostel byl ze soli, takže jsme o nic zásadního nepřišli.

Dostali jsme dobrou večeři - polévku, kuře s hranolkami a čaj, za 10 bobů si dopřáli horkou sprchu a v deset si zalezli do našich solných postýlek. Tentokrát v pokoji po dvou.

Den pátý - autobusem do Bolívie (10.10.)

(vloženo 10.10.2019 23:06)
Postele byly neuvěřitelně pohodlné a krásně se v nich spalo. Škoda, že nás budík vzbudil už ve 4.15. Na jízdence do Bolívie bylo napsáno, že máme být na terminálu s 30 minutovým předstihem. To jsme stihli, jenže kromě toulavých psů nikde nikdo nebyl a zastávka byla označena pouze sprejem na stěně "Frontera del Norte" a za vraty byly nějaké zaparkované autobusy. Půl hodiny předem rozhodně nikdo nikde nebyl. Naštěstí kolem čtvrt se už nějací lidé začali objevovat a chvilku před půl nějaký maník zaklepal na autobus, odkud se vynořil řidič, který v autobuse spal :D

Po půl jsme vyrazili. Dalších asi 10 cestujících sklopilo sedadlo a pokračovalo ve spánku. Aleš pozorně koukal ven, Jana si párkrát prohlédla hvězdnou oblohu a až do svítání odpočívala. Po sedmé hodině se kopce v dáli začaly zabarvovat, bílá mlha se rozpouštěla a prosakovala modrá obloha. Šutry, sucho a křoví. Na obzoru vysoké vrchy, zbarvené do pískova, některé barevné jak Malířova paleta v Death Valley.

Delší zastávka byla kolem hranic - na chilské straně projít přes policii interpol, na Bolivijské navíc vyplňování imigračního dotazníku a sken batohů. Slunce krásně svítilo, ale vyšší nadmořská výška byla znát - venku byla celkem zima a hůř se dýchá. Zatím ale na sobě ani jeden nepozorujeme větší příznaky výškové nemoci.

Před desátou jsme vyrazili na Bolivijský úsek cesty, jedeme ale už méně komfortně, jelikož v Bolívii si moc nepotrpí na asfalt, takže drncáme 100 kilometrovou rychlostí a ještě dlouho za námi se táhne bílý prach. Touto rychlostí jsme ale nejeli dlouho, protože hlavní silnice se rekonstruovala téměř až do Uyuni. Byť slovem rekonstrukce musíme v tomto případě chápat bagr rozhrnující hlínu. Každopádně jsme ale místo po hlavní silnici jezdili po jakýchsi polních cestách okolo. Autobus nás naklepával jak řízky, vrzal, drncal a plahočil se místy i 15km/h.

V 9.57 jsme poprvé uviděli místní světlou lamu :) O pár minut později už celé velké stádo. Jo, tady se nám bude líbit :D A lam bylo po cestě ještě mnoho :)

Do Uyuni jsme dorazili asi v půl jedné. Je to dost mazec město. Všude stánky, rozpadající se budovy, prach a chaos. Velmi rychle se nám podařilo zařídit si třídenní tour jeepem po okolí - solných pláních, jezerech s plameňáky a termálních pramenech. Ubytovali jsme se a abychom měli čím platit, vyhledali jsme na hlavní třídě bankomat. Ve směnárně jsme pak vyměnili pár zbývajících chilských pesos - kurz se podobal vygooglenému. Celkem asi ve čtyřech obchodech jsme nakoupili něco na večeři, prošli si pár ulic a zbytek dne strávili na pokoji a odpočívali.

V příštích třech dnech budeme na Salar de Uyuni Tour bez internetu a elektřiny, tak se plánovaně na pár dní odmlčíme.

Za dnešek jsme nachodili 8700 kroků a napočítali víc než 100 lam.

Den čtvrtý - Santiago a přelet do Calamy (9.10.)

(vloženo 10.10.2019 21:55)
Díky pospávání v letadle nám stačilo spát jen 5 hodin. Snídaně byla do desíti - toustový chléb, dva druhy marmelády, paštika, křupky s mlékem a ceylon čaj. Výběr nic moc, ale hlad jsme zahnali.

Půl dne jsme se procházeli po Santiagu - je to zvláštní město. Mísí se v něm staré budovy a moderní zrcadlové věžáky, uličky plné odpadků s voňavými stromy, krásné parky s bezdomovci, špinavé ulice s vyvěšenými vlajkami, nízké domky se prolínají s věžáky, občas nějaký ten koloniální dům s fasádou jak ze staré Prahy a v tom všem je občas zakomponovaný nějaký ten kostel různé velikosti a provedení... Obešli jsme si centrum, nafotili kostely, chrámy i funkční fontány. Koupili si něco k obědu a hledali vhodné místo, kde se najíst. V parcích se ale vyskytovalo celkem hodně bezdomovců, jeden byl od hlavy po paty oděn v černých plastových pytlích. Nakonec jsme ale příhodné místo objevili u muzea umění. Na mapě jsme pak našli ještě kopeček Carro de Santa Lucia, a ten rozhodně stál za to. Na vrchu se nacházela zahrada a rytířský hrad, věž s vyhlídkou, fontány a obchůdek, kde jsme si za peníze ze svatby koupili zmrzlinu. Bylo šílené vedro a s batohy na zádech jsme se zahřáli jedna báseň. Z vyhlídky jsme viděli lanovku, na horizontu vysoké hory kontrastují s mrakodrapy a zahradami města. Jelikož bylo skutečně vedro, brzy jsme dopili všechno pití. Poslední zastávka před odjezdem byla v obchůdku pro vodu a ještě k jednomu kostelu, který byl zanedbaný jako ostatní, ale překvapivě byl skoro celý z betonu.

Po třetí hodině jsme došli na autobusovou stanici Los Heroes, odkud jsme jeli na letiště. Žádné zákeřnosti se nekonaly - dostali jsme boarding pass, prošli security, koupili si vodu. Dojedli jsme pitu a nakonec se nechali trochu propéct u gatu 25, kde zřejmě nefungovala klimatizace. Boardovalo se ale naštěstí o chvilku dřív. Měli jsme sedadla 18 B a 18 D. Kluk vedle ale nabídl, že se s námi vymění, takže i tento let jsme nakonec absolvovali vedle sebe. K okénku jsme vyhráli fešnou slečnu. Pilot se s tím moc nepáral, několikrát to při vzletu "hupslo" a celkem dost skákalo. I tak se ale na dvouhodinovém letu téměř hned ozvalo sborové chrápání. Také celá bezpečnost proběhla pouze španělsky (krom dovětku "for more information read safety card". Na vnitrostátních letech se tu holt angličtina nenosí :)

Na letišti v Calamě byla spousta nabízečů dovozu do San Pedro de Atacama. My ale chtěli jen do centra Calamy. Nejlevnější bylo obyčejné taxi. V bankomatu jsme se snažili vybrat 10000 pesos, protože taxi mělo stát asi 8000. Bankomat ale oznámil, že navíc strhne přirážku 6500. Na to jsme se jim vykašlali a našli taxi, které bralo i dolary. Pán byl milý a lehkou španělštinou nám dával tipy na výlet, které jsme ale nevyužili, protože hned ráno jedeme do Peru. Nakonec šlo platit i kartou, takže vystaráno.

V ubytování ani jedna ze tří karet nefungovala a majitel moc neuměl anglicky. Vydali jsme se tedy v půl desáté hledat v Calamě bankomat a nějaký obchod s jídlem. Bankomat jsme našli - dva mimo provoz a třetí, na který nás upozornil místní hasič, byl funkční ale extrémně pomalý. Naštěstí i nám vydal potřebné peníze, jichž část jsme hned utratili v obchůdku na rohu. Totálně lámanou španělštinou se nám podařilo nakonec koupit krájenou šunku, nějaké plněné kapsy kdo ví s čím a pití. A pak nám přišlo, že toho je stejně málo, tak jsme si podobně profesionálně objednali i v dalším obchůdku :D Zlaté ruce a nohy :D

Večeřeli jsme v našem mini růžovém pokoji a jelikož zítra vstáváme v 4.15, šli jsme před jedenáctou spát.

Den třetí - let do Chile (8.10.)

(vloženo 9.10.2019 14:45)
Pět hodin spánku, tiché balení v pokoji a hlasitější na recepci. Pěšky na metro. Cestou jsme nakoupili čerstvé pečivo - ostatní obchody měly ještě půlnoc. Dokonce i obchůdek s příhodným názvem 24 hodin :D Metro na letiště je hluboko pod zemí. Eskalátorů bylo asi 10. Metro je bez řidiče a na stejné nástupiště jezdí linka L10 a linka na letiště. My se postavili úplně na konec vozu a sledovali tunel a spletité motanice kolejí. Jízdenka se na letišti kontroluje při východu z metra, takže pokud máte špatnou (např. T10) nebo žádnou jízdenku, na letiště sice dojedete, ale nevystoupíte :)

Časovou rezervu jsme měli dostatečnou. V kiosku se nám nepodařilo udělat check-in, tak jsme si vystáli krátkou frontu u přepážky. Hned nám pán oznámil, že let IB2605 má již teď 3 hodiny zpoždění. V klidu jsme si proto přebalili batohy a vystáli si security. Ani jeden nepípal. Předběhli jsme dalece se táhnoucí frontu mimoevropských cestovatelů a sami se bez čekání vpustili biometrickým pasem. Hned jsme zaparkovali v Burger king a dopřáli si pozdní smaženou snídani u elektrické zásuvky. Vyřešili ubytování v Santiagu a díky zpoždění dopsali i zápiskové resty.

Nakonec i přes nástup do fronty v avizovaných 14.10, jsme odletěli až po třetí hodině. Let byl sice psaný jako Iberia, ale dopravcem byla aerolinka Level. A330 - seděli jsme na samostatné dvojce u okna. Vpředu i vzadu business třída a obří záchod pro invalidy. Zkoukli jsme Lego příběh 2 a prakticky zbytek 13ti hodinového letu s přestávkami prospali. Špunty a masky na oči odstínily i chrápání muže za námi a plačící dítě někde vepředu. Nakonec nám i vystačily naše zásoby, ač jsme se dokoupení jídla v letadle nebránili.

Přiletěli jsme o půlnoci, půl hodinky trvala pasovka a pochod letištěm. Došli jsme až k přepážkám s veřejnou dopravou a za 3700 chilských pesos si koupili zpáteční jízdenku s modrým Centroaeropuerto busem. Zelený Turbus byl sice dvoupatrový, ten náš ale hned vyrazil. O 20 minut později jsme už stavěli na zastávce Los Heroes. Ač noční Santiago nevypadalo nic moc (prázdné špinavé uličky, všude pytle s odpadky nebo odpadky rozepsané), první po výstupu z autobusu jsme ucítili příjemnou květinovou vůni, zřejmě že stromů. Hostel byl chvilku od busu, konečně taky pokoj pro sebe, ač s oddělením postelemi. V Santiagu je o 5 hodin méně, spát jsme šli v půl třetí místního, neboli v půl osmé Středoevropského času. A je skvělé, že člověk nemusí brát ohledy a zároveň trpět chrápání jiných :D

Den druhý - Barcelona (7.10.)

(vloženo 8.10.2019 12:52)
Po dlouhé době jsme spali 9 hodin :) Ale stejně se nám nechtělo vstávat. Sbalili jsme si do menší tašky a batohy nechali v zamčené skříňce v hostelu. Vyrazili jsme metrem k parku Guell. Výtah nás z metra vyvezl do místa, které vypadalo trochu jako San Francisco - všude spousta strmých silnic. V nejbližším parku Turó de la Creueta del Coll jsme se nasnídali. Bohužel plánované jezírko se z důvodu rekonstrukce nekonalo. Zato se konali komáři, mrchy. Za chvilku jsme byli celí poštípaní. Pěšky jsme sklesali a vystoupali k zadnímu vchodu do parku Guell. Placená je jen část parku, takže my si v klídku prošli většinu. Lidí bylo šíleně moc, zvláště obchodníků s různými cetkami - vše za "van juro, van juro, van juro". Vyhledali jsme pár Janĕ povědomých míst. Prošli jsme kolem Gaudího viaduktů, Gaudího domu, vyhlídky na hoře Tří křížů, navržené Gaudím a vstupu do parku navrženého Gaudím. Janě se konečně podařilo vyfotit zelené papoušky. Zeleným papouškům se konečně podařilo pokadit Janě hlavu :D Trefili se přesně doprostřed, a svůj vítězný plesk náležitě a hlasitě oslavili. Placenou část parku jsme jen obešli, ale byla i tak celkem pěkně vidět. Probíhá tam rekonstrukce, takže bychom stejnĕ všechno neviděli, a to za 10€ vstupné nestojí.

Další na programu byla prohlídka Sagrady Família. Jelikož jsme už žádnou rozumnou lavičku cestou z parku Guell nepotkali, přijeli jsme k bazilice a oběd si dali v přilehlém parku. Se vstupenkou na konkrétní hodinu jsme ani nestáli dlouho ve frontě. Průchod bezpečnostním rámem i vyzvednutí audioguide proběhlo vcelku rychle. Jana měla sluchátka, takže měla volné ruce na focení. Aleš si držel audioguide celou dobu u ucha. Před Sagradou ze strany Facade Nativity byl model, jak má stavba vypadat po dokončení plánovaném na rok 2026. Následovala historie baziliky a detaily o fasádě. Má v lidech vzbuzovat radost a štěstí. Je to strana, na které se Gaudí přímo podílel, aby další generace věděly, jaký styl Gaudí zamýšlel. Pilíře výjevů z Ježíšova života drží dvě želvy - vlevo směrem k moři mořská želva, vpravo k horám suchozemská. Dveře do Sagrady ozdobil Japonský umělec zelenými listy a mezi ně vložil hmyz a malá zvířata typická pro Katalánsko.

Vstoupili jsme do Sagrady, jejíž interiér má představovat les - žádné sochy, pouze vysoké mohutné rozvětvené pilíře a hra barev. Strana s Nativity věží má studené odstíny barev, značí moře a východ. Druhá strana s Passion věží je laděna do teplých barev představující západ slunce. Mozaiky a vitráže hrají všemi barvami a přitom dodržují hlavní odstíny. My se hned vydali na prohlídku na věž Nativity - vystáli si frontu a zaposlouchali se do zvuku varhan, na které právě někdo hrál. Do věže se jelo po 6 lidech výtahem. Prošli jsme se ve všech čtyřech věžích, prostřední spojoval krátký mostek. Schodiště dolů není nic pro klaustrofobiky. Chodbičky spojující věže jsou malinké a úzké. Dolů vede 400 schodů, ale stále je na co z oken koukat. Po exkurzi ve věži jsme pokračovali ve zkoumání interiéru. Je to opravdu nádherné vzdušné dílo, hodné mistra a rozhodně stojí za vidění. Prostřední sloupy mají nahoře symbol jednoho ze čtyř apoštolů, každý symbolizován ikonou zvířete a barvou. Vše je promyšlené, každý detail něco znamená. Výška šířka i délka sloupů je násobkem 7,5. Součástí prohlídky byla i sakristie a pohled do krypty. Končilo se výstupem z Passion facade. Oproti Nativity straně jsou sochy hranatější, a emoce vyvolávané touto stranou katedrály jsou spíš napětí, děs a neklid. Celá klenba představuje napjaté svaly a vrchní část žebra.

Prohlídka, ač celkem drahá, se rozhodně vyplatí. Poslední část byla expozice o Sagradě a její výstavbě - prototypy, plány, modely a náčrtky. Byla zajímavá, ale tuto část už jsme prošli rychleji. Informací už bylo moc. Cestou ven nechyběl průchod uličkou hanby, tedy suvenýr shopem. My si ještě katedrálu obešli že všech stran. Zvláště nedokončená jihovýchodní část byla svou strohostí zajímavá. Celá dílo by mělo být hotové v roce 2026, k výročí 100 let od úmrtí Gaudího.

Bylo skoro pět hodin a potřebovali jsme ještě v Barceloně Janě koupit plavky, což se ukázalo, jako velký oříšek. Sezóna skončila, i ve velkých obchodních domech měli pouze kabáty, čepice a šály. Koupili jsme si už 24 hodinovou jízdenku a plně ji využili na přejezdy. Úspěch se konal až v Decathlonu u La Rambly - ikonické ulici přes den plné obchůdků. Večeře v mekáči bez wifi!!! Už za tmy jsme si ještě prošli centrum a gotickou čtvrť a na hostel se dostali až po jedenácté. Pokoj byl pěkně provoněn aromatickou tyčinkou. I lidí bylo méně. My ke spánku ulehli až v 1.15. Do té doby jsme googlili Jižní Ameriku a konečně vložili i první text na web. Usnuli jsme ale až ve dvě ráno, protože ubytovanému kolegovi 5x zvonil agresivní alarm a pak ještě epicky chrápal. To naštěstí už špunty odfiltrovaly.

Google fit natrekoval 27015 kroků. Naštěstí nalehko bez krosen.

Den první - Barcelona (6.10.)

(vloženo 8.10.2019 1:17)
Po pěti hodinách spánku jsme při snídani připravovali tenhle web, Aleš sepsal úvodní text, abychom ho pro chybné smazání psali znovu :D Letadlo vzlétalo v 10.50. Po deváté nás Alešovi rodiče odvezli feldou na letiště. Nakoupili jsme si v Bille malé ňami a u přepážky si nechali vytisknout boarding pas. Při boardingu lidem před námi kontrolovali rozměry zavazadel. Nad našimi batohy jen mírně povzdechli, do binů v letadle se ale vešly bez problémů. Kluk co seděl u okénka si přesedl do volné řady a my tak v řadě 27 okupujeme okénko a máme tři sedadla pro sebe. Při najetí na dráhu jsme ani nezastavili a plynule vzlétli. Obletěli jsme Prahu, viděli Hrad, Karlův most, domov Novotných i Slivenec. Krásné rozloučení.

Let byl poklidný, Aleš mi odpočíval na rameni. Venku jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak Pyreneje. U nich jsme si všimli dvou letadel v podobném směru. V jednu chvíli byla obě letadla pod sebou. Až před Barcelonou byly silné turbulence. Ponor do mraků a bíla. Nakonec se ale země objevila a my pohodově přistáli v Barceloně. 13.25 a klasické čekání na schůdky a autobusy. Až ve 13.50 jsme konečně vypuštěni na letiště.

Jelikož Barcelonu jsme moc nenaplánovali, hned jsme usedli na první dostupnou lavici a googlili, jak se vlastně z letiště dostat do centra. Španělé sice postavili k letišti metro, ale některé typy jízdenek včetně nejvýhodnější T10, na něj neplatí. My proto zvolili variantu free shuttle busem na druhý terminál a s klasickým jízdným (koupili jsme si T10 - 10 jízd za 10,20€) do centra dojeli vlakem. Bylo to levnější a k tomu zajímavější cesta. Až ve městě jsme pak zjistili, že existuje i "T día" jízdenka, která stojí pro jednoho 8,6€ a platí i na letištní metro.

Dorazili jsme vlakem na stanici Barcelona-Sants. Je to celkem velké nádraží, takže s našimi batohy jsme meli chvilkama problém se nějak procpat ven. Měli jsme hlad, tak jsme zamířili do blízkého Parc de l'Espanya Industrial. Obří kovový drak, socha Neptuna, umělé jezírko. Všude vysoké sloupy vypadající jako majáky a staronové schody kolem dokola. Na jedněch jsme si sedli a spokojeně schroupali chleba s řízkem co jsme dostali na Slivenci. Následovala cesta na Montjuic. Došli jsme na obří kruhový objezd s fontánou. V blízké aréně, sloužící jako obchodní centrum jsme dobrali zásoby jídla - bagetu, dobroty, pití a hlavně con pulpa, sin pulpo (na Tenerife jsme s JiKou propadli španělským pomerančovým džusům s dužinou, pulpa znamená družina, pulpo znamená chobotnice). Posilněni myšlenkou, že máme večeři, jsme vyrazili směr Národní muzeum umění Katalánska - na Montjuic.

Obří sloupy a dlouhá promenada s několika fontánami. Bohužel zrovna nebyly funkční. My ale stejnĕ více ocenili funkční eskalátory. Od muzea jsme pak bloudili po okolí, snažíc se projít co nejvíce zahrad a zajímavostí. Většina parků v Barceloně je plná vychytaných míst s vodou, fontánek, soch, květin a stromů. Došli jsme i ke stadionu, kde se odehrály v roce 1992 Olympijské hry. Pomalu se smrákalo, komáři se probudili, až jsme si v parku s vodními rostlinami oblékli nohavice a o kus dál, s výhledem na lanovku, si dali večeři.

Pozemní lanovkou jsme pak sjeli dolů, platilo tam klasické jízdné. Jen většinou jela tunelem, takže ani nevadilo, že už se sešeřilo. Poslední zastávka před hostelem byla večerní Sagrada Família. Krásná a monumentální, to je stále, ale je opevněná že všech stran, a dost se změnilo i okolí. Po pár snímcích jsme se vrátili do metra, dojeli do hotelu, kde jsme v desetilůžkovém pokoji dostali jednu palandu. Místo i pokoj fajn, ale představte si ten smrad že všech bot a ponožek :D Ale i my si nakonec zvykli a přidali i svoje smradlavky - Google fit z mobilu tvrdí 18600 kroků, takže je jasné, že i nám smrděj boty a ponožky :D Umýt a spát před jedenáctou. Potřebujeme se konečně pořádně vyspat.

Praha - last call před odletem

(vloženo 6.10.2019 8:45)
Ahojte všici :)

Tak jsme si říkali, jak si po svatbě odpočineme, doladíme poslední detaily a v klídku vše zařídíme. Kdo nás ale zná, už tuší, že to byl hodně odvážný a naivní předpoklad.

Realita byla taková, že Aleš si hned v úterý po svatbě vyzkoušel, jaké je být manželem "v nemoci i ve zdraví", a na týden ulehl. Jana chodila do práce a kupovat léky, Aleš pracoval z domova. O týden později se Aleš uzdravil. A pro změnu onemocněla Jana - ve středu dostala antibiotika. Takže opět byla v terénu jen jedna lama místo dvou. Včera (dnes) do 1:45 jsme ještě kopírovali a tiskli co bylo potřeba, přes den nakupovali oblečení, zařizovali nové občanské průkazy, doplňovali zásoby lékarny, vyměňovali peníze...

Takže spuštění webu proběhlo až dnes, necelé dvě hodinky před odletem do Barcelony (VY8653). A ještě nadvakrát, protože originální text se nám omylem podařilo smazat :D

Tak na nás myslete a my se pokusíme sem vkládat nějaké zápisky a fotky :)