Dos llamas

Den třicátý sedmý - Humboldt Falls, Kawarau Gorge Bridge, Crown Range Road (11.11.)

(vloženo 17.11.2019 22:05)
Ráno byla šílená zima (třeba 10 stupňů, abychom si rozuměli) a foukal od ledovcové řeky studený vítr. Proti zimě se bojovat dalo - člověk se oblékl. Problémem byly ale místní vyhlášené sandflies. Zatímco si Aleš dopřával horkou sprchu, Jana chtěla uvařit čaj. V silných poryvech větru ale bylo potřeba neustále kontrolovat vařič, a množství sandflies bylo příšerné. Jana si během vaření nasadila přes obličej šátek, čímž si vysloužila od umytého Aleše hlasitý smích. Na kalhotách měla při vaření snad 50 malých mušek. Vyměnili jsme si službu na hlídání vody a Jana utekla do dodávky k menšímu, ale stejně otravnému množství bodavého hmyzu.

Ani jsme neumyli nádobí, abychom hmyzákům nedávali víc šancí si na nás pochutnat a po desáté jsme vyrazili prozkoumat konec silnice. Ten vedl k Humboldt Falls a k úzkému visutému mostu, kterým začínala cesta Hollyford Track. K vodopádům jsme si došli - necelý kilometr na vyhlídku, odkud byly vidět dva vysoké úzké vodopády, které se alespoň 3x lámaly. V lese jsme slyšeli spoustu ptáků, jeden byl slyšet dokonce skoro u nás. Fotky ale nemáme, potvůrky se zdařile schovávaly. Visutý most jsme si pak přešli. Je uzoučký, unese jen 10 lidí najednou a docela se s námi při chůzi rozkejval.

Cestou zpátky na hlavní silnici jsme párkrát zastavovali, například u Moraine Creek, kde byl ještě užší a delší most, jen pro 5 lidí. Nebo v lese uprostřed ničeho, kde nám přeletěli před autem dva papoušci Kākā. U nich jsme zastavili a trochu si je nafotili. Nakonec se ukázalo, že jich na okolních stromech je celá skupinka, viděli jsme jich alespoň šest. Trochu poprchávalo, ale pohled na papoušky v přírodě člověka potěší. Ještě jsme si pak přešli mostek u začátku cesty Lake Marian Walkway. Ten se při normální chůzí tak kymácel zleva doprava, že Alešovi se pletly nohy a Jana se musela zastavovat.

Najeli jsme zpět na hlavní silnici a zamířili do Te Anau. Ještě jsme cestou udělali pár zastávek, ale byla zima, a vršky hor byly skryté v mracích. V zatáčce na trávě jsme viděli páreček zřejmě blue duck - místní barevné kachny. Pěkná byla i zastávka u Mirror Lakes. Jezírka sice nezrcadlila kvůli větru a mrakům skoro nic, ale byla pěkná, pluly po nich kachny a viděli jsme asi tři další druhy ptáků a celkem blízko - zeleného se žlutou čepičkou, červeného zpívajícího a většího tmavého s bílým bříškem.

V Te Anau jsme si nakoupili něco málo zásob a v blízkém parku u stejnojmenného jezera si na lavičce dali oběd s úžasným výhledem na ono jezero. Bylo skoro zataženo, a když se slunce schovalo, byla celkem dost zima. Po jídle jsme vyrazili na další delší přejezd. Opět se okolí proměnilo - spousta ovcí, krav na zelených pláních, za nimi se zvedaly kopečky a v dálce hory. Projeli jsme i krátkou intenzivní přepršku. A nakrmili jsme cestou trochu auto, které na nás už zase koukalo svým hladovým okem.

Také jsme udělali několik zastávek u jezera Wakatipu, na které byly ze silnice moc krásné vyhlídky. Za námi se v dálce blížil silný liják, takže pohledy zpět měly lehce apokalyptický nádech.

Nedaleko města Queenstown jsme se zastavili u mostu Kawarau Gorge Bridge z roku 1880, který je nyní v soukromých rukách a skáče se z něj bungee jumping. Dopravě neslouží od roku 1963. Naštěstí je ale možné přes něj normálně přejít, dokonce u něj je i vyhlídková plošina s krásným výhledem.

Od mostu jsme zamířili na Crown Range Road, nejvyšší hlavní silnici na Novém Zélandu. Ta začíná několika serpentinami v prudkém stoupání, takže si konečně Aleš trochu zakroutil volantem. Sedlo se nachází ve výšce 1121 m.n.m. a my tam přijeli těsně před západem slunce, který jsme si tak mohli i s malou svačinkou vychutnat. Ještě předtím jsme si ale dali malou procházku po úbočí jedné z hor, abychom se na sedlo mohli podívat z výšky. Parkovalo tu i hodně karavanů. Na sedle se totiž dá i strávit noc na parkovišti, ale jen pokud máte nálepku self-contained. Tu my bohužel na autě nemáme, a tak jsme museli pokračovat dál. Cesta ze sedla dolů byla méně z kopce a s menším množstvím zatáček, než jsme čekali, takže se nám podařilo těsně před soumrakem dorazit do města Albert Town, kde jsme zastavili v místním kempu u řeky. Kemp je sice v podstatě jen několik holých plácků mezi stromy, plus k tomu navíc záchody, zato se tu ale platí jen 7 NZD za osobu za noc. Celou dobu nám ale před autem utíkala spousta zajíců, viděli jsme jich snad 40. Chvilku nám trvalo, než jsme vybrali vhodné místo, protože v jednom rohu kempu byla parta podivných lidí pouštějících hlasitou tuc-tuc hudbu. Nakonec jsme ale našli plácek, kde nebyla hudba moc slyšet, dali si večeři a šli spát.

Den třicátý šestý - glowworms a Milford Sound (10.11.)

(vloženo 17.11.2019 21:44)
V 7.30 jsme vstali, dali si bohatou snídani a před devátou už byli na cestě. Holt v přírodních kempech bez sprchy a zázemí jsme efektivnější. Nejdřív jsme dojeli k blízkému mostu Clifden Suspension Bridge přes Waiau River. Most z roku 1899, dlouhý 111 metrů, byl v době svého otevření nejdelším mostem na Novém Zélandu a dodnes je nejdelším visutým mostem v zemi. Od roku 1978 most neslouží silniční dopravě, protože byl nedaleko postaven most nový, širší. My si starý most pěkně celý přešli, prohlédli a vyrazili k nedalekým jeskyním.

Clifden Caves jsou volně přístupné, což je pro našince celkem nezvyklé. Na místě nebyly žádné davy, žádné čekání na prohlídku s průvodcem. Jen jsme museli přelézt po schůdcích plot na pastvinu a přeběhnout malý kus bahna rozšlapaného od ovcí a už jsme byli u malé díry v úbočí kopce. Zapli jsme čelovky a vyrazili dovnitř. Jeskyněmi je proznačená trasa, podle tabule u plotu průchod trvá asi 45 minut. My měli trochu smůlu, protože včera večer silně pršelo, takže v jeskyni bylo dost vody. Došli jsme asi 100 metrů a pak jsme se museli vrátit, jelikož dál bychom se už museli brodit nad kotníky hlubokou vodou. I tak jsme ale viděli naše první glowworms - známé zélandské světélkující červy.

Před jedenáctou jsme vyrazili směr Milford Sound - bylo to daleko a chtěli jsme stihnout vyhlídkovou plavbu ve tři odpoledne. Den byl proto ve znamení přejezdu, focení krásné přírody z auta a minima zastávek. Jedna zastávka ale byla povinná - dodávka šíleně žere benzín a v jednu chvíli na nás začalo svítit hladové oko, protože jsme ve městě u kempu zapomněli natankovat. Benzínky jsou ale v odlehlejších oblastech poměrně daleko. Jana hlásila dle navigace nejbližší za 20 a další za 40 km. Aleš proto snížil rychlost, a doufal, že to dojedeme. Ve městě Manapouri jsme přijeli k benzínce Allied. Natankovali jsme přes 53 litrů, takže už nám asi moc benzínu nezůstalo. Kupodivu ale v té vísce měli zatím asi nejlepší cenu.

Ve městě Te Anau jsme doplnili zásoby vody a vyrazili na 120 km dlouhou cestu po Milford Sound Highway a přes vrcholový tunel Homer Tunnel ve výšce 945 m.n.m. Bylo krásně, takže všude kolem bylo vidět sněhem pokryté vrcholky hor. Pár fotek jsme udělali, ale moc kochat jsme se nemohli, protože jsme chtěli stihnout loď. To se nám nakonec ale stejně nepovedlo. Nejdřív nás zdrželo čekání na průjezd tunelem - vrcholový tunel je 1,2 kilometru dlouhý, prudce se svažuje směrem k pobřeží a má jen jeden trochu širší jízdní pruh, takže se směry přes den po deseti minutách střídají. My čekali něco kolem šesti minut. Další zádrhel pak přišel po příjezdu na místo, neboť jsme nemohli najít volné parkovací místo. Parkování tu mimochodem stojí 10 NZD (asi 150 korun) na hodinu! Až později jsme zjistili, že je možné zaparkovat zadarmo už o něco dříve a na místo se nechat opět zadarmo dovézt shuttle busem. Tato možnost je ale celkem dobře utajena, při příjezdu jsme si nevšimli žádné cedule. Když už jsme konečně našli místo, museli jsme ještě svést souboj s ultrapitomým parkovacím systémem, kdy se čas zadává spolu se značkou předem. Potíž je v tom, že nedostanete žádnou účtenku nebo potvrzení, takže si nemůžete ani později zkontrolovat, do kdy máte zaplaceno. My nevěděli, jestli plavba vyjde, takže jsme raději zaplatili jen 10 dolarů s tím, že před odjezdem doplatíme zbytek. To nám poradila paní, která parkoviště hlídala. Při odjezdu po nás systém nicméně k našemu nemilému překvapení chtěl 40 dolarů, jako bychom na začátku nic neplatili. A protože jsme nedostali žádné potvrzení a paní už na místě nebyla, nezbylo nám, než první hodinu zaplatit znovu. Skvěle to mají vymyšlené.

Teď ale k té pozitivnější části návštěvy. Milford Sound je jedním z divů Nového Zélandu. Jedná se o obdobu norských fjordů, hluboké údolí mezi vysokými horami se strmými skalními stěnami spadajícími rovnou do moře. Po jeho délce se nachází spousta vodopádů, od malých stružek až po mohutné kaskády. Z hlavního údolí vybíhá několik dalších, lemovaných ještě vyššími horami se sněhovými čepičkami. Po fjordu se konají vyhlídkové plavby, které jsou sice opravdu drahé, ale zážitek to je nezapomenutelný. My nakonec vzali jednu z levnějších (stála pro oba necelé 3000 Kč), i tak ale trvala přes dvě hodiny. Jen místo ve tři jsme nakonec odplouvali před půl pátou. To ale nevadilo, protože počasí bylo pořád krásné a výhledy úžasné. Ještě před plavbou jsme si dali krátkou vycházku Milford Foreshore Walk, odkud je krásný výhled na celý fjord.

Pak už byl čas vyrazit do přístavu. Jeli jsme s Mitre Peak Cruises. Naše loď byla malá, jen pro 75 lidí a s vyhlídkovou palubou. Čaj a káva byly po dobu plavby zdarma. Takhle odpoledne už tolik lidí nebylo, takže nás nakonec na lodi bylo kolem třiceti. Hned po odjezdu z přístavu jsme si mohli po pravé straně prohlédnout mohutný vodopád Bowen Falls. Podle map to vypadalo, že se k němu dá dojít, cesta je ale zničená a je potřeba použít přívoz, za který chtějí 10 NZD. Během plavby jsme krom vysokých skalních stěn, vodopádů a širého moře viděli i Hoiho - vzácný druh tučňáka se žlutým peřím okolo očí, který se vyskytuje jen na Novém Zélandu. Také jsme viděli další lachtany, kteří leželi rozpláclí na velkém kameni. Kousek od nich jsme pak zahlédli početnou skupinu delfínů a kapitán dokonce na chvíli otočil loď, abychom se mohli podívat. Dvakrát nás během plavby vzali pod vodopád a bavili se tím, kdy kdo uteče. Jana vydržela celkem dlouho, nicméně zapomněla před sprchou předat tašku Alešovi, takže jsme měli všechno mokré :D Ještě nám kapitán říkal, že dnes vyšlo skvělé počasí - včera (kdy jsme původně chtěli jet kdybychom stíhali harmonogram) bylo prý mlíko a nebylo nic moc vidět. Nám svítilo slunce a u vodopádů byla často krásná duha.

Po příjezdu jsme si ještě došli na konec přístavní zdi, odkud je také krásný výhled. Pak už jsme utíkali na parkoviště, abychom nemuseli platit další hodinu. Pak už zbývalo jen se vydat zpět přes hory. Před průjezdem tunelem jsme se ale ještě zastavili u starého silničního mostu a zašli jsme se podívat k průrvě The Chasm. Řeka tady překonává zátaras z balvanů uzoučkým korytem a ještě navíc padá trochu do hloubky. Prostě fakt hukot.

Během cesty jsme se nakonec vzhledem k pozdní hodině rozhodli přespat v kempu Gunn's Camp na jedné z odboček z hlavní silnice. Měli jsme štěstí, měli poslední volné místo. Majitelé kempu říkali, že minulou noc měli povodeň a ve čtyři ráno museli budit a stěhovat hosty pryč od řeky. My naštěstí spali klidně, žádná povodeň se nekonala. K večeři byla rýže s masovou konzervou SPAM, která na první pohled po uvaření vypadala nepoživatelně, nakonec byla ale celkem dobrá.

Po večeři jsme si už za tmy dali ještě krátkou procházku, protože majitelé kempu nám doporučili místo asi 500 metrů od kempu, kde je v lese pod převisem možné vidět velké množství glowwormů. Cesta byla dokonce označená a červíci tam opravdu byli, dokonce mnohem víc, než ráno v jeskyních.

Dlouhý den plný zážitků jsme pak zakončili sprchou s krásně teplou vodou ohřívanou nad ohňem. Do kempu není zavedená elektřina, mají vlastní generátor, který by ale k ohřevu vody nestačil, takže mají velký kotel, pod kterým se topí dřevem. Generátor se navíc na noc vypíná, takže čelovky jsou přes noc nutností i do kuchyně, sprchy a na záchod.

Den třicátý pátý - Nugget Point, Jack's Blowhole, vodopády, sandflies (9.11.)

(vloženo 14.11.2019 0:16)
Přes noc a ráno pršelo. Náš budík nás ale vzbudil až po dešti. Abychom byli rychlí, chtěli jsme si čaj uvařit u nás na vařiči. Problémy ale nastaly hned dva - ve vodě z barelu plavaly podivné kousky a vařič byl na hrnec moc velký, takže se Janě podařilo vodu z hrnce vylít do vařiče. Nakonec jsme si vodu na čaj ohřáli v kuchyňce. Aleš mezitím přestavěl dodávku, aby se v ní dalo sedět. Po snídani (měli jsme výborná místní kiwi - jedno zlaté a jedno zelené) jsme umyli nádobí a vyrazili kolem desáté k blízkém majáku.

Nugget Point Lighthouse byl od kempu vzdálen asi 10 km podél pobřeží. Cestou k majáku dost foukalo a také jsme viděli místní lachtany. Oproti včerejšímu výběžku ale byli mnohem dál, takže jsme je neviděli tak dobře. U majáku pak byla vyhlídka, část měla jen kovovou mřížku místo podlahy, takže bylo pěkně vidět pod nohy na útesy. Tentokrát jsme kromě racků viděli i bílé ptáky s černým dlouhým placatým zobákem. Během naší procházky vysvitlo mezi mraky slunce, takže jsme mohli sundat mikiny.

O 30 km dále byla Jack's Blowhole. Jelo se tam celkem dlouho po štěrku, místy byla roleta. Těsně před parkovištěm byly retardéry. Aleš už má jistý odhad, jakou rychlostí přes ně jet. Tento vypadal jako malý nenápadný bochánek. Po přejetí zhruba ve 25 km/h celá dodávka šíleně nadskočila, nádobí a všechny věci zacinkaly a při následné kontrole jsme se museli rozloučit s jedním porcelánovým talířem. Inu, v mnoha věcech jsme trochu pomalí, tak jsme svatební tradici s rozbitým talířem splnili až dnes na Novém Zélandu :D

Na pláži u parkoviště byla cedule "nerušte lachtany" (sea lion). A skutečně na druhé straně pláže se dva lachtani povalovali. My si ale nejdřív došli krátkou trasu k blowhole. Je to díra v zemi, 55 m hluboká, 144 m dlouhá a 68 m široká. Na odlehlé straně je vyhlídka, asi jediné místo, odkud je vidět dolů. Dno propasti je dvěma tunely propojené s mořem, vzdáleným asi 200 m. Když přijde velká vlna, tříští se o skály a hlasitě duní.

Cestou k autu stále dva lachtani relaxovali na pláži, tak jsme se na ně šli podívat. Fotili jsme proti slunci, ale nějaké obrázky máme. A viděli jsme je zívat a chodit :)

Další na programu byly vodopády Purakaunui. Široký krasný kaskádový vodopád, ke kterému vedla 120 metrů dlouha cesta lesem. Vyčkali jsme si, až odejde většina fotících turistů a pohráli si s časem expozice a rozmazáváním vody. Využili jsme i ND filtry na foťák. Z menších vyhlídek po cestě toho ale moc vidět nebylo. Po návratu jsme si na parkovišti dali pozdní oběd - housky s avokádem.

Přejezd k jeskyním Cathedral Caves trval dalších asi 40 minut. Když jsme se k nim ale přiblížili, už u hlavní silnice byla červená cedule, že jsou jeskyně uzavřené, kvůli nestabilním podmínkam na přístupové cestě. Jeli jsme se proto podívat na nedaleké McLean Falls, vodopády, které jsme měli v plánu pouze pokud zbude čas.

Na parkovišti šíleně kousaly nějaké mušky, později jsme zjistili, že šlo o naše první seznámení s novozélandským nepřítelem číslo jedna, zvaným Sandfly. Všude byly cedule, že jsou v parku jedovaté granule na hlodavce, kterým se v lese dobře žije, ale zase díky nim se množí i lasičky, které zase loví vzácné ptáky. Žluté ptáčky Mohua jsme sice nevyfotili, ale viděli jsme je.

K vodopádům se šlo cca 750 metrů. My se k nim dostali kvůli aktivním muškám celkem rychle. Procházelo se překrásným pralesem, všude velké stromy s křivými větvemi porostlé mechem a zelenými šlahouny. Několik schodů a už jsme se ocitli u nádherného vodopádu. Horní část stékala po velké rovné ploše a spodní se kaskádovitě vlnila mezi balvany. Cestou zpátky jsme si ještě fotili prales a různě pokroucené stromy v něm.

Po páté hodině jsme utekli kousavým muškám a vyrazili směr Clifden - přes 150 km vzdálené město s historickým mostem a jeskyněmi. Zastavili jsme se v obchodě - chtěli jsme koupit hlavně talíř, deštník a možná zapalovač. Samozřejmě měli všechno nádobí, kromě velkých talířů. Deštník jsme také nenašli, zapalovač měli nejlevnější za 3$. Aspoň jsme si ale dopřáli muffiny a další ovoce.

Na mapě jsme si našli dvě místa, kde by se dalo zakempovat zadarmo. Spustil se déšť a všechny ovečky na loukách zmokly. Pořád jim to ale na zelených kopečkách moc slušelo. Viděli jsme další lamí farmu. První místo ke kempování bylo celkem dobré, druhé bylo sice blíž našemu cíli, ale nikde nebyla cedule, že se tam smí kempovat. Navíc tam byla brána, kde bylo napsáno, že se na noc zamyká, což se Alešovi moc nezdálo. Vrátili jsme se proto radši asi 8 km zpátky, kde bylo kempování dovoleno cedulí. V dešti jsme využili zadní sklápěcí kufr, že se dalo pěkně v suchu vařit - rýže se zeleninou a tuňákem, mňam! Aleš pak už za tmy umyl nádobí. Nádržka na vodu je celkem malá, po umytí pár kousků nádobí zbyla tak třetina. A ještě mu Jana musela držet kohoutek, aby voda netekla okolo. Během večera přestalo pršet, takže rozložení postele už proběhlo v suchu.

Den třicátý čtvrtý - lachtani, Aramoana, Baldwin Street, Tunnel Beach (8.11.)

(vloženo 14.11.2019 0:13)
Oba jsme se vzbudili v 6.30 s touhou si odskočit. A taky jsme se shodli, že víc než vidět žlutooké tučňáky chceme pokračovat ve spánku. Druhý vstávací pokus byl v půl deváté. Na piknikové lavičce jsme si dali housky s marmeládou, jogurt a výborná jablka. Aleš si ještě přepral havajskou košili, Jana vyskládala oblečení, aby doschlo a v půl jedenácté jsme vyrazili.

První zastávka byla u majáku Katiki Point, který nám doporučil majitel kempů včera. Jen kvůli pozdější hodině jsme neviděli tučňáky - ti jsou tam k vidění od půl osmé ráno do osmi, nebo pak od čtyř do půl šesté odpoledne. Závěrečná štěrková část silnice byla hodně hopkatá a taky byla na silnici roleta. Tak jsme si cestu užívali a pištěli do zatáček :D

Prošli jsme po cestě kolem majáku a pokračovali na výběžek útesu. Všude létali a hnízdili racci a viděli jsme spoustu lachtanů (anglický název je fur seal, ale není to tuleň, nýbrž lachtan). Ti si hráli na kamenech, dováděli, odpočívali na pláži nebo váleli sudy ve vodě. Tučňáci už samozřejmě byli dávno na moři.

Další, už plánovaná zastávka byla Aramoana Saltmarch Walk. Cestou jsme se zastavili u vyhlídky na město Port Chalmers, kde byl i Scottův památník výpravy na severní pól. Část cesty vedla podél mořského zálivu, těsně vedle vody. Podle internetu tahle silnice patří k nejhezčím na Novém Zélandu. Cesta byla klikatá, ale skoro rovná, silnice kopírovala tvar zálivu. Moře bylo průzračně čisté. Cestou jsme viděli několik větších lodí plujících z nebo do místního přístavu.

Měli jsme trochu problém najít začátek boardwalku, museli jsme se k němu z parkoviště trochu vracet a byl schovaný na druhé straně jakéhosi místního hřiště. Boardwalk procházel slanou mělčinou, kde je podle odlivu a přílivu občas sucho a občas slaná voda. Dají se tu prý pěkně pozorovat ptáci, my jich bohužel moc neviděli. Údajně je tu ale prý možné spatřit i Albatrosa. Nám museli stačit malí krabi.

U auta jsme si dali oběd a vyrazili na další dnešní zastávku - Baldwin street. To je ulice v městě Dunedin, která se pyšní titulem nejstrmější silnice světa. I když nedávno ji prý překonala nějaká skotská silnice. Každopádně je to pořádný krpál. Nahoru jsme si vyšlápli pěšky, protože pro naši dodávku je ta silnice přece jen trochu moc. Navíc tu mají i omezení, že na ten největší kopec mohou jen místní nebo osoby s povolením.

Projeli jsme městem Dunedin a na chvíli se zastavili se doplnit zásoby potravin. Další naší zastávkou byla Tunnel Beach. Od parkoviště to byla celkem dlouhá procházka, sice hodně z kopce, o to obtížnější byl ale návrat. Cesta klesá k pískovcovým útesům u moře. Tunely jsou tu vlastně tři - jeden velký mořský oblouk viditelný už během sestupu, druhý uměle vysekaný do skály a obsahující schodiště na pláž a třetí přírodní přímo na pláži. Ten poslední je ale slepý. Pláž je moc pěkné a celkem romantické místo, pokud tedy máte štěstí a jste na ní sami, jako se to poštěstilo nám.

Po návratu na parkoviště jsme vyrazili na poslední část cesty - potřebovali jsme se přiblížit k majáku Nugget Point, což znamenalo ujet ještě něco kolem 100 km. Cestou jsme navíc museli natankovat, protože naše dodávka ráda papá. Kemp jsme díky Janiččině navigaci objevili bez problému, paní na recepci měla ještě otevřeno, takže jsme se rovněž bez problémů ubytovali. V kuchyňce jsme si uvařili rýži a párky k večeři, jedli jsme ale v autě, protože v kuchyňce na nás byl moc velký hluk. Po večeři jsme ještě chvíli ladili zápisky a pak šli konečně spát.

Den třicátý třetí - konečně na Zélandu, Moreaki Boulders (7.11.)

(vloženo 12.11.2019 23:45)
Chvilku po půl páté jsme si koupili horkou čokoládu a malý burger a vyrazili pěšky na vnitrostátní terminál. Tam Jana ještě asi na hodinu usnula. Nástup do letadla byl neorganizovaný - jedna dlouhá řada. Opět A320, trochu novější než minulý stroj. Na trojce jsme seděli opět sami a obávali se o řadu dál plačícího nemluvněte. Naštěstí se tentokrát podařilo matce ho nějak ukonejšit a Jana opět prospala většinu letu, který trval hodinu a pět minut. Při klesání jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak zelené kopečky. A asi 3 minuty po zastavení letadla jsme už procházeli rukávem, neuvěřitelná rychlost. Po osmé hodině jsme tedy konečně dorazili do cíle - do Christchurche.

Na letišti jsme si koupili místní SIMku s daty a hned využili volných minut na novozélandská čísla - zavolali jsme si shuttle bus na naši půjčovnu karavanů. Samozřejmě, že když pán říkal něco důležitého, začalo hlasité hlášení a Aleš nic neslyšel. Nakonec jsme se ale domluvili. Jinak letiště v Christchurchi je úplně jiné, než v Aucklandu - všude jsou různá křesla a pohodlné lavice a židle, tichá zóna a spousta koberců. Tady by se to odpočívalo na přestup!

Po chvíli jsme se přesunuli na domluvené místo. Za asi 5 minut si pro nás přijela malá bílá dodávka a o 30 minut později už jsme stavěli u pobočky Road Runner Rentals. Pán nám vše vysvětlil a ještě jel dodávku plně natankovat. Je vidět, že se jedná o přestavěnou dodávku. Úložné boxy, rozložitelný stolek, vzadu základní nádobí, dřez, plný kanystr s vodou. S Alešem jsme si opět pletli strany, kde nastoupit, ale za chvíli jsme to zvládli vyřešit a vyrazili do blízkého obchodu.

Nakoupili jsme velké zásoby - omáčky, těstoviny, rýži, tuňáka, prostě abychom nemuseli pořád nakupovat. Na Novém Zélandu budeme 20 dní, celou dobu v dodávce. V obchodním centru jsme ještě vyzkoušeli tři bankomaty pro výběr hotovosti, ale všechny byly s poplatkem. Až poslední nejméně věrohodný bankomat o žádném poplatku nic neříkal. Tak jsme vybrali a doufáme, že nám nic nenaúčtují.

Na cestu jsme vyrazili až kolem druhé hodiny a zjistili, že k nejbližší zastávce je to skoro 300 km. Neměli jsme představu, kde se ubytovat, kolik to tu tak stojí, tak jsme zkusili zajet do jednoho města po cestě, protože Janina aplikace hlásila, že by jim tam mohl svítit eduroam (až do této chvíle naše trasa míjela veškeré případné univerzity). Bohužel jsme viděli jen SSID "student", eduroam ale nebyl polapen. Tak jsme vyměkli a zakempovali v Mekáči, kde je na wifi v civilizovaných zemích spolehnutí. Stáhli jsme si mapu kempů (která se mrchy nestihla na letišti stáhnout a nedala to vědět) a pak pokračovali dál.

Do kempu jsme dorazili na minutu přesně v sedm, což byla zavírací doba recepce. Pán nám doporučil blízký maják, kde můžeme ráno vidět místní žlutooké tučňáky a tuleně. My byli ale po přeletu šíleně unavení a být v sedm ráno na tučňácích neznělo moc odpočinkově. Taky jsme si museli vyprat a uvařit večeři. V kempu byla skvěle počmáraná kuchyňka, kde po stěnách, stropě, dveřích, lednici - všude byly vzkazy hostů.

Nejdřív jsme ale ještě za šera vyrazili na pláž na Moreaki Boulders. To nám také majitel kempu doporučil, byl to ale i náš první Novozélandský cíl. Jen jsme nevěděli, že bude pro dnešek i poslední :D Na písečné pláži, která byla přímo posetá velkými mušlemi a ulitami, ležely obrovské kulaté balvany, které ve svých nerovnostech ukrývaly množství černých mušlí. Načasování bylo skvělé, protože byl právě odliv a při přílivu kameny vidět tak dobře nejsou. Nad mořem visela celkem hustá mlha, což celému místu dodávalo poněkud mystickou atmosféru.

Po výletě jsme už dost unavení uvařili večeři, umyli se a teprve potom dali prát prádlo - praní 45 minut, sušení 25 minut. Dali jsme tedy prát, zalezli si do postele a nastavili budík. Jana, ačkoli během letu spala víc než Aleš, měla hluboké koma. Vždy jen řekla "já tam jdu" a pak se vzbudila, až když Aleš vyvěsil prádlo a dal zbytek do sušičky. Totéž se opakovalo po půlnoci, kdy se prádlo dosušilo. Aleš je hrdina praní a Jana je spací pytel, který by možná nevzbudily už ani ty uřvané děti v letadle.

Den třicátý druhý - přelet na Nový Zéland a bezesná noc na letišti (6.11.)

(vloženo 12.11.2019 23:44)
Do Sydney jsme přiletěli v 18.40 havajského času, neboli 15.40 australského času. A vzhledem k přeletu datové hranice už vlastně není 5.11., ale 6.11. Takže nyní jsme oproti Praze místo o 11 hodin pozadu o 10 hodin napřed.

Po příletu jsme si našli místní mekáč, odkud bylo dokonce i vidět na dráhu. Najedli jsme se a pak vyčkávali na čas odletu u našeho gatu. Tentokrát jsme let úplně prospali. Trval sice jen čtyři hodiny, za to jsme oba krátce po startu usnuli a Janu probudilo až dosednutí na runway v Aucklandu. Nový Zéland, další časové pásmo - následujících cca 20 dní budeme přesně o 12 hodin napřed.

Po příletu jsme na celnici způsobně deklarovali sušenky, špinavé boty i více léků, protože na videu v letadle silně nabádali k "declare everything". Nakonec jsme díky tomu šli úplně mimo dav. Jen jsme si jako v nějaké hře obešli tři různá stanoviště, s ničím ale nebyl problém. Okolo půl druhé ráno jsme se octli na letišti a letadlo dál letělo až v 6.35. Terminál pro vnitrostátní lety otevírá ale až v půl páté, do té doby jsme tak byli odkázáni na letištní podlahu v mezinárodním terminálu. Našli jsme si relativně klidné místo, kde už kempovalo dalších asi 15 lidí. Mezi nimi však opět byla i rodinka s dvěma opravdu malými dětmi. Rozložili jsme si látku z Peru a usadili se na ní. Jana na hodinu vytuhla, Alešovi se to nepodařilo. Studená podlaha a ječící děcko ho nenechalo zabrat. Když jsme se v půl čtvrté přesunuli ke stolkům na židle, spustila hudba z právě otvíraného obchodu. Minimálně v Alešově případě se tedy opravdu jedná o tzv. "red eyes flight".

Možná bychom měli ještě zdůraznit, že jsme si tuhle šílenou kombinaci letů nevybrali sami. Původně jsme měli ze Sydney letět přímo do Christchurche, být tam chvíli po půlnoci a pak jsme měli rezervovanou postel v hostelu na letišti. Bohužel aerolinky Jetstar nám let přesměrovaly přes Auckland s nočním přestupem, kdy se na těch pár hodin ani nevyplatí shánět ubytování.

Den třicátý první - den o 12 hodinách aneb přelet datové hranice (5.11.)

(vloženo 12.11.2019 23:41)
Vstávali jsme ve 4.20 Havajského času. Budíků jsme měli pro jistotu více, protože v hostelu byl celkem hluk a oba jsme měli špunty do uší. Naštěstí jsme se vzbudili. Jana si užívala snídani do postele, jelikož ve vedlejším pokoji nakonec někdo spal. Radši by ale snídani do postele neměla v půl páté ráno. To tu snídani trochu kazilo. Po páté hodině jsme vyrazili na autobus, který jel na čas, neboli nám asi o minutu ujel. Další jel za 20 minut, což jsme si zkrátili chůzí na další zastávku.

O hodinu později dorazil autobus k terminálu. Nakonec jel skoro celou cestu plný, a to celkem normálních lidí, žádné podivné existence, jak jsme se trochu obávali. Aleš byl vzhůru, Jana mu odpočívala na rameni. Chvilku po svítání jsme byli na letišti. Naštěstí s bágly nebyl problém. Jetstar je známý svou přísnou zavazadlovou politikou. My měli dokoupena zavazadla do 10 kg, oni ale do limitu počítají všechna zavazadla, včetně malé osobní tašky. Oba naše batohy samotné vážily cca 9,5 kg, Jana k tomu ale měla foťák a Aleš tašku plnou jídla. Naštěstí jsme tak nemuseli vyhazovat připravené balíčky, které by nám výslednou váhu pomohly dodržet.

Většina obchodů s jídlem byla takhle ráno zavřená, takže jsme si nakonec nestihli dát nic teplého k snídani. Boardovali jsme v 7.45. Pouštěli lidi po řadách, takže jsme moc nečekali, protože jsme seděli vzadu. Zato jsme si ale počkali v letadle. Odletěli jsme skoro o hodinu později. Než se naplní Boeing 787 Dreamliner, celkem 335 lidí, tak to chvíli trvá. My si přikoupili sedačky vedle sebe a u okna, nakonec jsme byli na trojce sami, což je na takhle dlouhém letu fajn. Jetstar má placený i zabavní systém v obrazovkách - prohlížet se dá, ale abyste si mohli film pustit, musíte zaplatit. Buď ale systém implicitně nechávají zapnutý, nebo si ho člověk vedle nás zaplatil, a pak nestihl letadlo - každopádně sedadlo v uličce mělo filmy povolené. Letadlo je jedno z novějších, okénka má krásně velká a zatmavují se tlačítkem. V letadle je tedy přítmí, dá se spát, ale člověk stále vidí, co se venku děje. Za námi bohužel seděla rodina se třemi malými dětmi, které většinu letu střídavě křičely a občas nám silně ťukaly do opěradel, jak hrály nějaké hry. Moc nechápeme rodiče, kteří své děti berou na dovolenou více než desetihodinovým letem. Aleš proto ze začátku vůbec neusnul. Za námi probíhal nekončící hysterický záchvat jedné holčičky, kdy pravděpodobně matka koukala na film a holčičku nechala ječet. Po chvíli se zmohla na "sssh!" a "stop screaming". Až když to trvalo snad 20 minut v kuse a půlka letadla nemohla spát a vrhala na rodiče nevraživé pohledy, vzala matka dceru do náruče a prošla se s ní po letadle. Nakonec jsme se ale oba ve chvílích ticha prospali - díky volnému sedadlu jsme se mohli opřít jeden o druhého a lehnout si, což bylo fajn.

Kolem 12:00 havajského času jsme přeletěli datovou hranici, čili pro nás začal další den - 6.11.

Den třicátý - Mokulele Airlines (4.11.)

(vloženo 11.11.2019 5:45)
Opět jsme posunuli budík o kus dříve, ale jako vždy by se nám hodilo klidně o půl hodinky víc. Balení věcí nám trochu času sebralo, a tak jsme ubytování opouštěli až po osmé. Měli jsme v plánu ještě stihnout projet Mauna Loa Road až na vyhlídku na konci. I z ní vedly krátké traily, bohužel na ty už čas nebyl. Hodně nás lákal Bird Watching Trail, okruh do 2 km.

Cestou nahoru na vyhlídku jsme vzali dva stopaře s batohy - pár z Kanady. Zřejmě nedávno dokončili školu, tak si dali rok cestování. Ještě plánují 2 měsíce v Austrálii a pak východní Evropu. Cesta se klikatila mezi stromy, viděli jsme další ptáky: Nene a Kalij. Silnici jsme si ale nakonec celou neprojeli, mapy.cz nám totiž tvrdily, že se na silnici dá jet 90 km/h, přičemž povolená rychlost byla 15 mph. My jsme tedy nečekali, že pojedeme těch devadesát, ale nečekali jsme ani takhle nízkou rychlost. Takže nakonec asi 5 km od vyhlídky Jana zavelela povinný návrat, protože už tak bychom vraceli auto o 30 minut později, než jsme byli domluveni a to jsme ještě nevěděli, jestli nás něco nezdrží cestou. Rozloučili jsme se tedy se stopaři a jeli zpátky. Alespoň jsme si ale udělali dvě fotky - jednu s výhledem na Mauna Lou a druhou s Ke Amoku Lava Flow.

Pak už jsme se vrátili na větší silnici a rozjeli se k letišti. Cesta to byla celkem náročná, nějakých 160 km a 2,5 hodiny jízdy. Nejhorší byly úseky, kde se jezdilo všude jen 35 mph. Když už jsme se konečně dostali na úsek, kde byla minimální rychlost 40 a maximální 55, chytili jsme před sebou nějakého pomalíka, což vzhledem k naší časové tísni bylo dost frustrující. Samozřejmě na silnicích s 35 a zatáčkami jsme zase byli jediní, co jakž takž dodržovali rychlost a tím se z nás stávaly brzdy provozu.

Nakonec jsme zvládli i cestou natankovat, vrácení auta s 35 minutovým zpožděním nebyl problém a na letiště jsme přijeli pěkně 50 minut před odletem, což v tomto případě bohatě stačilo. Čekaly nás totiž havajské přeskoky s Mokulele Airlines. Každý jsme si za 20 dolarů nechali odbavit batoh, protože maximální povolená váha u mokulele airlines je 5 kg. Celý terminál je jedna malá budova, kde odbavují lety vrtulníkem, lety s Mokulele a s Makani Kai Air. Boarding passy se tu nenosí, člověk si u přepážky udělá check-in a pak čeká, až ho zavolají. My si lehce přebalili batohy, odevzdali je a dali si malou svačinku před letem. Po chvíli si nás zavolali. Volali vždycky jméno, a když se daný člověk přihlásil, řekli mu, kde v letadle sedí. My dostali druhou řadu. Letadla jsou maličká, takže v každé řadě jsou jen dvě sedadla a mezi nimi ulička. Každý tedy sedí u okénka. Ta jsou navíc dost velká a je z nich krásný výhled.

Když se tedy sešli všichni cestující, odemkli nám plot a my došli k maličkému vrtuláku Cessna. Piloti byli dva - dlouhovlasá žena s květinou ve vlasech a mladý muž. Když jsme se usadili, pilot se na nás otočil a rychle převyprávěl bezpečnost. Jsou tu celkem 4 exity, ale pro nás bude nejpohodlnější použít ten vzadu. Brzy už jsme si to šinuli k runwayi a za chvilku se odlepili od země. Na tak krátkém letu nemělo smysl nabírat velkou výšku, takže let připomínal spíš zážitkové lety než klasický s aerolinkou. Vystoupali jsme odhadem tak do půlkilometrové výšky a o půl hodinky později jsme přistáli na ostrově Maui.

Letiště tady je o něco větší, než v Koně, létají sem i dlouhé lety s turisty. Mokulele Airlines ale používají "commuter terminal", který je stejně jako v Koně i v Honolulu mnohem menší a jednodušší, zejména protože tu neprobíhá žádná security. Trochu nás zmátli na check-inu, kde se nás ptali, kolik vážíme. To jsme oba zjistili, že nemáme moc tušení :D Pořád vážíme batohy, máme představu, kolik váží pytlík s letáčky a kolik která mikina, ale váhu nás dvou jsme už dlouho nezjišťovali. Vlastně ani nevíme na co to chtěli, nejspíš kvůli rozložení váhy v letadle.

Další dva krátké lety jsme byli ve stejném letadélku se stejnou posádkou. Tentokrát dvou mužů. Při bezpečnosti jeden z pilotů řekl: "In unlikely event of water emergency landing, your life vest is in the pocket in front of you, except for the first class pasangers, who have it in side pockets" :D My seděli v první třídě :D Samozřejmě to bylo úplně stejné sedadlo, jen jsme na další dva lety seděli v první řadě hned za piloty. Kokpit byl oddělený jen lehkou záclonkou, která navíc nebyla zatažená, takže jsme mohli krásně sledovat, co piloti dělají.

Přeskok z ostrova Maui na Moloka'i trval cca 25 minut, tentokrát byly výhledy spíše na levé straně, tak si je tentokrát užila spíš Jana. Přiletěli jsme o chvilku dříve. Těsně před přistáním jsme letěli kolem útesů nad mořem, kde bylo krásně vidět několik vysokých vodopádů. Na dráhu jsme klesali prudkým obloukem s velkým náklonem - pěkná horská dráha. Tohle letišťátko bylo už opravdu malé, létají sem nejspíš jen vrtulová letadla. Největší co tu stálo bylo malé ATR. Vtipný byl baggage claim v podobě nízkého nerezového pultu, co vypadal jak lavička.

Poslední přeskok na Honolulu pak odlétal za 30 minut. Přestože přestup byl kratičký a letadlo stejné, museli jsme vystoupit a udělat opět check-in. Díky velikosti letiště to ale byla otázka několika málo minut. Opět jsme seděli v "první třídě". Tentokrát v první půlce viděla víc Jana, pak zase viděl víc Aleš. Před přistáním jsme přeletěli nad Waikiki, kde je spousta věžáků. Přistání proběhlo opět formou horské dráhy s pořádným sešupem.

Z letiště v Honolulu jsme prošli k zastávce autobusů hromadné dopravy, které jely i přímo k našemu hostelu. Bohužel až řidič nám řekl, že se dá v autobuse platit jen hotově a přesně. Tak jsme se vydali na pochod terminálem, hledat, kde bychom si mohli nechat rozměnit. Obchody tam ale nebyly. Jana se nakonec zeptala kolemjdoucí ženy, která nám deset dolarů rozměnila, a my tak mohli jet dalším autobusem.

Cesta trvala něco přes hodinu, ale autobus byl klimatizovaný, pohodlně jsme seděli (tedy až na tvrdá sedadla), takže byla cesta celkem příjemná. Od zastávky už to pak bylo jen pár kroků. Ubytovali jsme se v "polosoukromém pokoji". Byl to starý motel, kde původní pokoj pro dva s ložnicí byl obsazen čtyřmi lidmi - dvě postele byly v původní ložnici (ty jsme měli my), další dvě v původní kuchyňce a obýváku. V našem dvojpokoji naštěstí většinu času nikdo nebyl, tak jsme měli celkem klid.

Večer jsme si ještě dali krátkou procházku po pláži, smočili si nohy, dokoupili jídlo na snídani, dali si večeři a vyrazili zpět na pokoj. Tam jsme ještě chvíli řešili, jak to uděláme s váhou batohů na zítřejší let a pak šli konečně spát.

Den dvacátý devátý - Volcano National Park a vodopády (3.11.)

(vloženo 6.11.2019 21:19)
Zkusili jsme vstát už v 6.40, abychom toho dnes stihli více. Trochu nás zdržela snídaně - dělali jsme si kafe a googlili, co s kaki. Naštěstí nám paní dala sladkou odrůdu, která je krásně křupavá a i šlupka se dá jíst.

Byla neděle, a proto byl park ještě plnější, než včera. My tentokrát jeli rovnou vlevo na Chain of Craters Road. Silnice zvolna klesá až k mořskému pobřeží. Zastavili jsme se na pár vyhlídkách a dojeli až na její konec. Pěšky jsme si po lávě došli k útesu, odkud bylo vidět skalní okno. Pozorovali jsme, jak se vlny rozbíjejí o pilíř oblouku a okolní lávové skály. Kousek jsme se prošli po uzavřené silnici, kterou kdysi o něco dál zavalila láva. Po obou stranách byly cedulky s informacemi o zdejších rostlinách. Většinou šlo o "enemy alien", neboli dovezené a zlé rostliny - např. guava z USA.

Zvolna jsme se vydali autem zpět. Slunce celkem smažilo, auto nám nejvíc hlásilo 93°F. Zastavili jsme na chviličku na místě, kde byly vidět zbytky původní silnice, překryté lávou. Pak už jsme zamířili z parku ven.

Po druhé hodině jsme dojeli k Akaka Falls. Za auto se platí 5$, jinak jeden dolar za osobu. Většina využívala možnost parkovat pod oficiálním parkovištěm, a tím ušetřili, my si toho všimli pozdě a už se nám nechtělo přeparkovávat. Vodopády se nachází v Akaka Falls State Park, kterým vede krátký trail. Ze začátku se jde po schodech dolů, kolem jsou obří bambusy a vysázené nepůvodní tropické rostliny navazující pocit bujného deštného pralesa. Musí se ale nechat, že dojem ze stezky je opravdu velmi pěkný. Součástí je i vyhlídka na kaskádový vodopád Kahuna Falls. Bohužel přes houští nebyl pořádně vidět. Přibližně v polovině trasy jsme konečně uviděli Akaka Falls - nejvyšší volně padající vodopád na Havaji. Voda tu padá z výšky 135 metrů a vodopád je tak 2x vyšší, než známé Niagárské vodopády. Konec trailu vede přes most s dalším menším vodopádem, kde se prý dokonce natáčel nějaký známý film.

Po Akaka Falls jsme zamířili na další vodopád - Rainbow Falls. Cestou jsme si projeli Old Mamalahoa, známou jako Onomea Scenic Drive. Silnice vedla hustou džunglí a po cestě bylo několik úzkých mostů a pěkné výhledy. U Rainbow Falls se už neplatilo nic. U parkoviště byla jedna vyhlídka, kde byl vidět menší ale za to mohutnější vodopád. Za vodopádem byla mohutná jeskyně a nad vodopádem byl divoký úsek řeky, zvaný Boiling Pots. K tomu se dalo popojet po silnici o něco výš na další parkoviště, nebylo tam toho ale moc zajímavého vidět.

Od vodopádů jsme se přesunuli na Richardson Beach, černou pláž v zálivu, chráněnou před příbojem, kde je prý skvělé šnorchlování. Bohužel jsme dorazili se západem slunce a světlo po setmění velmi rychle mizí. Už skoro za tmy jsme se rozhodli skočit si do auta pro potápěčské brýle. Světla ale moc nezbývalo, takže Jana sice něco málo viděla, Aleš ale skoro nic. Vypadalo to ale, že tam bude pod vodou opravdu pěkné. Alespoň jsme se ale na chvíli smočili, aby se neřeklo, že jsme se na Havaji nekoupali. Na pláži jsou i sprchy a záchody, takže jsme se osprchovali sladkou vodou a vyrazili dál.

Poslední zastávka byla ve Walmartu. Aleš si tam vybral košili a nakoupili jsme zásoby jídla na zítra do letadla. Jana si koupila levnou kšiltovku náhradou za klobouček, který někde zapomněla. Rovnou jsme se i navečeřeli v Mekáči, který byl přímo v obchodě. Domů jsme se dostali až před desátou. Venku už byla docela "zima" - jen 61°F (cca 16°C).

Den dvacátý osmý - Volcano National Park (2.11.)

(vloženo 6.11.2019 20:39)
Vstávali jsme v sedm, abychom stihli co nejvíc z Volcano National Parku. V Praze prý už mrzlo a na Sněžce je ledovka. Nám se také trochu po včerejším dešti ochladlo - už není přes den 86°F ale jen 75 :D

Po snídani jsme vyrazili hledat obchod s jídlem, žádný větší v okolí totiž není. Naštěstí jsme našli jeden menší hned vedle jedné ze dvou místních benzínek, Opět jsme ale řešili finanční dilema - chceme toustový chléb za 6 dolarů, nebo spíš vícezrnnou burgerovou housku za 7,30? :D Jak je obchůdek malý a relativně odlehlý, ceny jsou dost vysoké a výběr malý. Nakonec to vyhrály vícezrnné housky, ke kterým jsme si dokoupili dva malé kelímky hummusu. A pak jsme konečně vyrazili se seznámit s místními sopkami a krátery.

Zaplatili jsme vstup do parku - 25$ za auto na 7 dní, info centrum otevírá až v devět, tedy za 15 minut. Velkou atrakcí Volcano National Parku jsou aktivní lávové proudy. Jedna ze zdejších sopek - Pu'u 'Ō'ō nepřetržitě chrlila lávu od roku 1983. Tahle erupce nicméně celkem dramaticky skončila v květnu 2018 (koho by zajímaly detaily, na https://www.nps.gov/media/video/view.htm?id=1F29D33C-99AF-E050-F1D60D724F9915EC je k dispozici krátké video o této události). V současnosti tedy žádná tekutá láva bohužel k vidění není. My se stavili v infocentru, abychom měli aktuální informace. Nic zásadního se nezměnilo - traily, které jsme chtěli jít jsou otevřené. Další z místních lákadel - lávová jeskyně Thurston Lava Tube - je ale bohužel stále zavřená.

Dokud park nebyl ještě úplně plný lidí, zaparkovali jsme na parkovišti u fumarol Steam Vents. Je tu několik puklin v zemi, ze kterých stoupá horká pára. Zajímavé je, že se jedná o dešťovou vodu, která pronikla do země a po kontaktu s horkou horninou se změnila v páru. Kromě fumarol je tu i několik vyhlídek do kaldery, která postupným sesedáním zeminy v okolí kráteru Halemaʻumaʻu do prázdné lávové komory v roce 2018 zvětšila svou hloubku o 500 metrů. Pohled je to vskutku velkolepý.

Chvilku jsme se pokochali a vyrazili pěšky podél hrany kaldery k dalšímu z místních lákadel - Sulphur Banks. Pára unikající ze země v této oblasti obsahuje kolem 5 procent síry, což stačí k tomu, aby se kameny v okolí barvily do žluta. Krom síry tu v zemi je ještě několik dalších příměsí, takže ve výsledku je tu celkem barevno. Duhové barvy Yellowstonu ale nečekejte. Tahle oblast je obklopená deštným pralesem, kterým jsme následně došli zpět k návštěvnickému centru a odtud se vydali na krátký Halema'uma'u trail. Ten prochází pralesem na úbočí kaldery, z kterého po 1,2 km vyjdete na lávové pole na jejím dně. Prales je plný exotických rostlin, zpěvu ptáků a příjemného stínu. Vyjít po této příjemné procházce do slunečního žáru na dně kaldery je silný zážitek. Teplota se alespoň pocitově změní na několika metrech snad o deset stupňů. Trail je slepý, takže jsme se museli vrátit zpět stejnou cestou. Pak jsme pokračovali opět po kraji kaldery zpět k autu.

Následoval krátký přejezd po Chain of Craters Road na začátek trailu Kīlauea Iki který už je o něco delší - 6,4 km a vede nejprve po horním okraji a pak po dně kráteru u popelového kužele, který se jmenuje Pu'u Pua'i. V tomhle místĕ došlo v roce 1959 k erupci, kdy vzniklá lávová fontána chrlila lávu až do výšky téměř 600 m. V tu dobu to byla velká senzace, na parkovací místo se stála fronta dlouhá asi 10 kilometrů. Trail samotný byl moc krásný, každých pár set metrů byla vyhlídka na dno kráteru. Na jedné z nich jsme si dali oběd. Vršek kráteru je opět pokrytý deštným lesem, takže jsme se několikrát zastavili, abychom ve stromech pátrali po místních červených ptáčcích I'wi. Bohužel jsme neviděli skoro nic, jen pár červených skvrn ve větvích. Asi v půlce trasy cesta po kamenných schodech sestoupila na dno kráteru. Následovala krátká pasáž po hrbolaté rozeklané lávě k úpatí kuželu sopky Pu'u Pua'i, kde bylo vidět i prohlubeň, odkud láva před lety tryskala. Odtud cesta vedla po ztuhlém lávovém jezeře na dně kráteru a byla značená kamennými mužíky - Ahu. Na druhé straně jsme se opět ponořili do pralesa, teplotní rozdíl byl skoro jako když člověk skočí do vody. Zbývalo pak už jen projít několik serpentin s celkem příjemným sklonem a byli jsme zpátky u parkoviště.

Tady jsme udělali trochu botu a vydali se podle původního plánu k vodopádům u města Hilo, což je něco přes hodinu cesty. Naštěstí jsme si během prvních deseti minut cesty přepočítali, že bychom to časově nezvládli a nakonec se otočili zpět, ale ztratili jsme tím asi půl hodiny času.

Ve zbytku odpoledne jsme projeli první polovinu Chain of Craters Road. Zastavili jsme u několika kráterů různé velikosti i stáří - jeden byl již zcela zarostlý lesem a z vyhlídky nebylo skoro nic vidět. Dali jsme si také ještě asi hodinovou procházku po pro auta uzavřené části silnice k vyhlídce do kaldery Kīlauea a kráteru Keanakāko'i. Když se začalo stmívat, vydali jsme se zvolna zpět na ubytování. Udělali jsme si ale ještě krátkou zastávku, abychom si poslechli večerní zvuky a v tom přímo k nám přiletěla sova. Nejspíš to byl místní druh - Pueo. Moc dobře jsme ji neviděli, byla u nás jen chviličku, i tak to byl ale moc krásný pohled na dobrou noc. Cestou jsme ještě viděli vedle silnice divoké prase.

Cestou jsme se ještě stavili v našem obchůdku dokoupit něco málo k večeři a snídani a pak už jsme zamířili domů. Večer jsme pak před spaním ještě chvíli řešili plán na další den.

Den dvacátý sedmý - povedený trail a lávová jeskyně (1.11.)

(vloženo 3.11.2019 9:16)
Vstali jsme těsně před osmou a už při snídani se rozhodovali, jak si vynahradíme včerejší fiasko. Volba nakonec padla na 13 kilometrů dlouhý výšlap na Pu'u Wa'awa'a - sopečný kužel, ze kterého má být krásný výhled na moře i obě nejvyšší sopky - Mauna Keu a Mauna Lou. Po snídani jsme si zabalili věci, protože toto byla poslední noc v ubytování Aeolian Residence na západní straně ostrova. Večer už budeme na opačné straně v městě s výstižným názvem: Volcano.

Autem jsme se rychle přesunuli na začátek výletu, malé parkoviště kousek od vesnice Pu'uanahulu. Po odbočení ze silnice jsme projeli automatickou bránou a podle šipek popojeli kousek k hiker check-inu. Každý, kdo chce na výlet vyrazit se tu musí zapsat. To jsme udělali i my, namazali jsme se, protože sluníčko už dost pálilo a vyrazili jsme na cestu. Tentokrát cedule hlásila zákaz vstupu lovcům, trochu obrat oproti včerejšku :)

Začátek byl dost úmorný, šli jsme několik kilometrů do kopce po staré asfaltce. Stínu tam bylo pomálu a kromě občasných přeletů ptáků a přeběhnutí mikroještěrky přes cestu tam nebylo nic zajímavého. Pak jsme se dostali ke starému ranči, odkud cesta pokračovala opět do kopce podél sopečného kužele, který tu byl ještě moc strmý, aby se na něj dalo vylézt. Po cestě jsme obdivovali strmé svahy s četnými trhlinami a jeskyněmi. Všude poletovali velcí motýli a žlutí ptáčci. Nakonec se nám po průchodu brankou podařilo kužel konečně obejít a dostat se do míst, odkud vedla poměrně strmá, ale široká cesta nahoru.

Než jsme ale dorazili do sedla mezi dvěma vrcholky, zatáhlo se a dosud tak krásné výhledy na moře a obě sopky nám zmizely. Měli jsme vyrazit o hodinu dřív - už druhý den se takhle kolem poledne přihnala nízká oblačnost a výhledům byl konec. I tak jsme ale vylezli až nahoru. Nižší vrcholek jsme vynechali, protože tam byl nový plot a za ním na pastvě ovce, tak jsme nevěděli, zda se tam smí. Navíc z nižšího vrcholku byl v podstatě stejný výhled. Tenhle kužel má dva vrcholky, protože silná erupce před asi 100 000 lety vyhodila jeden z jeho boků do vzduchu a vzniklou dírou pak odtékala láva.

Kolem poledne jsme se tedy vyškrábali na vrcholek kužele porostlý trávou. Protože jsme toho moc neviděli, dali jsme si oběd na jedné z laviček, které jsme tu našli. Naštěstí se během oběda mraky trochu zvedly a my tak krásně viděli moře, svahy okolních hor a nižší vrcholky okolo. Vyšší sopky už bohužel zůstaly v mracích, ještě že jsme si je vyfotili cestou nahoru.

Asi půl hodiny jsme se nahoře kochali výhledem a pak vyrazili zpět k autu. Cesta dolů šla rychleji, i když jsme si ji ve spodní části trochu prodloužili zacházkou přes 'Ohi'a trail, který nevedl po silnici, ale lesem. Nic moc zajímavého k vidění tam ale nebylo. Nebo přesněji podél cesty byla u různých rostlin čísla, bohužel letáček s vysvětlivkami chyběl.

Chvíli po druhé hodině jsme byli zpátky u auta. Když jsme se chtěli přezout, zjistili jsme, že jsme oboje sandály zapomněli v ubytování, takže jsme pro ně museli dojet. Naštěstí to nebylo až tak daleko, zabili jsme tím ale hodinu času, která nám pak chyběla. Alespoň jsme si ale koupili zmrzlinu a pití, když už jsme se museli vracet.

Po úspěšném znovushledání se se sandálami jsme konečně vyrazili na přejezd ostrova. Ještě jednou jsme projeli kolem oněch zoufalců blokujících vjezd a chvíli poté zahnuli na silničku, která vede k meteorologické stanici pod vrcholem sopky Mauna Loa. Silnička je velmi úzká, jen na jedno auto a vine se mezi balvany lávovým polem. Neměli jsme moc času, tak jsme si po ní zajeli jen kousek, ale pro Aleše to byl pěkný řidičský zážitek. Navíc odtamtud byl mnohem lepší výhled na Mauna Keu, než od hlavní silnice.

Čas nás ale opravdu trochu tlačil, jelikož jsme museli ještě přejet celý ostrov a na ubytování jsme měli dorazit mezi 17. a 18. hodinou. Cestou jsme si tak mohli dovolit jen jednu zastávku u Kaumana Caves. Z parkoviště jsme přešli silnici a naskytl se nám pohled na prudký žlutý žebřík směrem k jeskyním. V roce 1881 tudy tekla láva ze sopky Mauna Loa vzdálené skoro 60 km. Láva vytvořila dlouhý tunel pod povrchem. Časem se pak propadla část stropu a vytvořila tak vstup do tunelu. Při sestupu jsme obdivovali prapodivné rostliny a šlahounovité stromy. První k prozkoumání jsme si vybrali tunel vlevo. Hned po pár metrech jsme zapnuli baterky, vůbec nebylo vidět. Terén byl náročnější, hlavně jsme si neprozíravě nechali sandály, což do lávového terénu není nejlepší volba. Zem byla pokryta ostrými kusy ztuhlé lávy. V jednu chvíli jsme se museli hodně skrčit, jelikož průchod byl nízký. Chodba se střídavě rozšiřovala a zase zmenšovala. Dvakrát jsme vystoupali po lávě o kus vzhůru. Původně to měla být krátká zastávka, ale po 15 minutách jsme pořád měli kam jít hlouběji do útrob tunelu. Čas ale byl proti nám a navíc jsme pořád ještě byli v první že dvou jeskyní. Udělali jsme si ještě pár fotek na dlouhý čas a vyrazili opatrně zpátky. Jana si dala celkem šlupku do hlavy, když v prostorné části zrovna trefila lávový výčnělek. Udělala se jí pořádná boule. Druhá jeskyně byla prostornější, ale my už neměli čas na dlouhé bádání. Prošli jsme se asi do třetí větší místnosti a pak už se vrátili k autu. Před námi bylo ještě 40 minut jízdy, a blížila se šestá hodina.

Jako naschvál byla ale silnice plná jedinců, kteří ve tmě a v dešti jeli strašně pomalu a nebylo kde předjíždět. Napsali jsme radši na ubytování sms. Paní nám brzy odpověděla, že s námi počítá. Přijeli jsme v 18.40. Paní je zřejmě v důchodu a když nemá na návštěvě příbuzné, pronajímá zadní stranu svého zeleného domku. Všude okolo je džungle - celá tahle čtvrt je vlastně obklopena bujnou zelení. Všude pípají žáby (ano, žáby) a ptáci. Jen jsme moc nepochopili vybavení - je tu mikrovlnka, ale není nádobí. Na zemi jsou koberce, ale před dveřmi není rohožka. A třeba je tu kávovar, ale už ne rychlovarka na čaj. Ale postel je pohodlná, ačkoli king size už si po zkušenostech představujem o dost větší ;)

Den dvacátý šestý - nevydařené výlety u Mauna Key a Waipi'o Valley (31.10.)

(vloženo 2.11.2019 9:12)
Už během snídaně nám mohlo být jasné, že dnešní den bude náročnější. Začalo to "krvavým" banánem (druh plísně, který napadá banány už od květu a proto se táhne po celém banánu od středu). Banán byl tedy na vyhození.

Dnes jsme měli v plánu dvě kratší procházky v okolí nejyšší sopky Mauna Kea. Začít jsme chtěli trailem Lower Mauna Kea Loop, pak jsme se chtěli přesunout na krátký výstup na sopečný kužel Pu'u Huluhulu, ze kterého je krásný výhled na obě sopky - Mauna Kea a Mauna Loa - protože se nachází v sedle mezi nimi.

Vyrazili jsme tedy na cca 55 km dlouhou cestu k parkovišti. Během ní před námi přeletěla sova, což bylo pěkné. Když jsme se ale blížili cíli, po obou stranách silnice byly stany a auta, blikající "pozor semafor" (který Aleš málem odignoroval, Jana mu ale ještě včas připomněla, že červená znamená stát) a pánové v reflexních vestách. Křižovatku na naše dvě odbočky jsme tedy překvapeně přejeli a o kus dál se otočili. Při zpátečním průjezdu jsme se pánů ptali, jestli je silnice zavřená (ano) a jestli ji během dneška otevřou - že prý uzavírka potrvá ještě tak dva roky, důvod "we protect the mountain". Takže skoro hodina jízdy a bez cíle. Zastavili jsme na blízkém odpočívadle, které se sice jmenovalo information, ale budova byla prázdná. Oba jsme ale stáli o to, si tu nějaký kopeček vylézt. Rozhodli jsme se proto nakonec připojit k internetu - 1 MB tu stojí 7,70 Kč. Než se nám ale načetla malá mapka a my si vyhledali alespoň další 3 traily, stáhlo se cca 30 MB, takže nás to stálo přes 200 Kč :(

Jeli jsme zpátky cca 25 km. K trailu Pu'u Ahumoa. Z hlavní silnice se odbočilo na starou cestu Old Saddle Road. Ta je neuvěřitelně vlnitá, skoro jako nějaká horská dráha. Zaparkovali jsme u malé budovy, sbalili si do batohu věci a šli dále. Moc daleko jsme ale nedošli - domeček byl totiž Kilohana Hunter check-in station. Neboli cesta vedla aktivním loveckým revírem. Vjezd povolen jen autům 4x4, povinný zápis do knihy návštěv. S turisty se zřejmě moc nepočítalo. Vzhledem k počtu upozornění a doporučení nosit reflexní vestu, jsme se rozhodli se na trail vykašlat a raději se vrátit.

Další přejezd na další možný trail, dalších 37 km. Mraky už se sbíhaly a zakrývaly vršky. Opět jsme projížděli kolem stanového městečka. Na začátku trailu byla cedule - jedná se o starou cestu, kudy vedla stezka původních Havajanů. Vrcholky definitivně zmizely v mracích, takže místo výhledů na vrcholky jsme maximálně mohli obdivovat rostliny a stezku. Cesta vedla po sopečných kamenech a polích, okolo rostly přesličky, kapradí, růžové koberce kvítků na černé lávě a zvláštní keře s červenými tyčinkovými květy 'Ohi'a Lehua - oficiální květina ostrova. Přibližně v polovině 2,5 km dlouhé trasy už vůbec nebyl slyšet hluk ze silnice, ale pouze zpěv ptáků. Také 'Ohi'a už nerostly jen do výše keřů, ale do výše stromů. Ve stromech jsme poslouchali a pozorovali ptáky. Trail jsme nedokončili, protože byl celou dobu v postatě stejný a bez výhledů. Otočili jsme se asi ve dvou třetinách a šli zpátky k autu.

Další zastávku jsme udělali u Pu'u O'o Trail. Sice jsme také ušli jen část, konečně ale cesta nevedla jen po rovině, ale aspoň chvílemi se vlnila a bylo trochu vidět do kraje, i když mraky byly pořád nízko. Ptáků jsme viděli více, pěkné rostliny, jen z vrcholů sopek jsme neviděli nic. Na jednom kameni s kamenným mužíkem jsme si dali pozdní oběd a vyrazili zpátky k autu.

Čekal nás hodinu a půl dlouhý přejezd ke druhé straně včera navštívených útesů u moře. Nasedli jsme proto do auta a vyrazili dnes počtvrté okolo uzavřených stezek. Užili jsme si i zbytek vlnité Old Saddle Road, dokonce jsme tam viděli i spoustu místních ptáků Nene, kteří vypadají jako něco mezi slepicí bažanta a kachnou. K útesu, kde končila silnice, jsme přijeli v půl páté. Waipi'o Valley, posvátné místo Havajanů. V piknikové části jsme si dopřáli večeři, počkali, až zapadne slunce za horu a pak jeli do města Waimea.

Cestou jsme se zastavili u lesa s nezvykle vysokými stromy se světlými kmeny. Les vypadal krásně, ale teprve když jsme vystoupili z auta, pohltily nás neuvěřitelné zvuky - cvrkání hmyzu a houkavé štěbetání ptáků. Smrákalo se a les krásnĕ voněl. Úplně magické místo. Popojeli jsme si kousek po vedlejší silnici skrz les, aby nás nerušily zvuky silnice. S lepší náladou jsme pak pokračovali v cestě. Ještě jsme ale museli natankovat, koneckonců jsme dnes ujeli přes 280 km.

Ve městě jsme si pak vyprali oblečení v místní prádelně, v Subwayi si dali večeři. Jelikož byl Halloween, chodili do Subwaye lidé v různých kostýmech - od holčiček jednorožců, přes kočky a čarodějnice po barokní paní v chlupatém modrém kostýmu Stitch. Po setmění jsme jeli domů. Sice jsme si nevylezli na žádný vrchol, i tak jsme ale nachodili přes 12 500 kroků. Večer jsme si na ubytování googlili informace o zavřené cestě. Teprve našeptávač googlu nás přivedl na správnou stopu - někteří Havajané protestují proti stavbě nového většího teleskopu na observatoři na vrcholu, protože věří, že je hora posvátná. Takže žádné práce na silnici, tihle aktivisti prý blokují dopravu už od července. Bohužel to dělají tak nešťastně, že se člověk o uzavírce dozví až na místě, kdy už zbytečně ujel několik desítek kilometrů, což je opravdu dost frustrující. Skoro si říkáme, že po téhle zkušenosti bychom na stavbu toho nového teleskopu klidně přispěli...

Den dvacátý pátý - Havaj, západ Velkého ostrova (30.10.)

(vloženo 1.11.2019 9:22)
Aloha přátelé, je tu další den, tentokrát na Havaji. Oproti Praze už jsme o 11 hodin zpoždění, takže když vy vstávate v sedm ráno, my máme ještě včera a jdem akorát spát :D

Vzbudili jsme se asi v šest (koneckonců v New Yorku tou dobou bylo 12 hodin). Na pokoji se nasnídali, sbalili, a vyrazili ven si užívat Havaj.

Už podél silnice bylo poznat, kde jsme - všude byly sopečné kameny a palmy. Naše cesta vedla podél pobřeží, takže ke scenérii se přidal i širý oceán. Dojeli jsme na první zastávku - historický park Kalahuipua'a. Krátká cesta vede přes sopečné pole, jsou vidět propadlé lávové tunely. Jeden z tunelů byl dokonce ještě celý a dalo se jím projít, i když nebyl moc dlouhý. Na ceduli bylo napsáno, že tohle místo nějakou dobu obývali původní obyvatelé. Parkem jsme pak prošli k areálu hotelů u moře, kde bylo také několik rybníčků, kde se dodnes chovají ryby. Rybníčky jsou přírodní, lidé je ale trochu upravili, aby se v nich dalo chovat víc druhů ryb. U jednoho z nich byla i lavička, tak jsme chvíli pozorovali ze stínu ptáky, ryby a poslouchali šumění moře.

O kousek dál autem jsme zastavili v Puakō Petroglyph Parku. Procházka nás zavedla na velkou pláň lávových kamenů, která byla pokryta petroglyfy. V části pro veřejnost je přes 1200 vyrytých obrázků a značek, v celém parku pak víc než 3000. My jich tolik neviděli - některé jsou malé, jiné zasypané listy. Každopádně místo to bylo pěkné. Zajímavé také bylo, že většina petroglyfů znázorňovala lidi a byla orientovaná směrem k horám.

Pokračovali jsme po hlavní silnici dál k Pu'ukoholā Heiau - chrám zasvěcený bohu války Kuka'ilimoku byl postaven kolem roku 1790 havajským králem jménem Kamehameha. Na místě je i výstavka o historii Havajských ostrovů. V parku jsou chrámy celkem tři, jeden z nich, zasvěcený žralokům, je ale zatopený a schovaný pod pískem. Bylo prý tehdy tradicí, že každá rodina měla nějaké zvíře, které uctívala. Rodina krále uctívala žraloky, a proto jim postavila onen chrám.

Oběd jsme si dali v parku u pláže, kde měli ve stínu stromů lavičky. Tohle oba na Americe milujeme - spousta krásných míst na piknik. A ještě byly u pláže asi čtyři sprchy a pítko s vodou.

Najezení jsme popojeli k další zastávce - Lapakahi. Jednalo se o oblast, kde před 600 lety byla vesnice. Mnoho z ní nezbylo, většinou jen kamenné půdorysy domů. Na informacích ale byla mapka, která obsahovala detailnější informace k jednotlivým místům. Díky tomu jsme se neprocházeli jen kolem kamenů, ale věděli jsme, kde se bydlelo, kde se uchovávaly kánoe, kde byly chrámy, kde z vody získávali sůl. Trasu jsme ale museli proběhnout celkem rychle, protože do zavření příjezdové cesty zbývala hodina a čtvrt. Navíc bylo přes 91°F, takže jsme se oba těšili na klimatizované auto.

Poslední zastávka byla na konci silnice 270 - Pololu Valley. Parkoviště bylo skoro plné, ale vešli jsme se. V sandálech jsme vyrazili na krátký trek k moři a pláži s černým pískem. Nádherné výhledy do údolí, na útesy a na moře. Musí se sejít 126 výškových metrů na jednom kilometru. Dolů jsme se dostali celkem rychle, strmé útesy ustoupily černému písku a stromům. Kousek od moře je i řeka, celé údolí je ale soukromý pozemek, takže jsme museli zůstat u pláže. Sundali jsme si botky a rozhodli se vyráchat si trochu nohy. Písek byl jemný a plný malých děr, ve kterých žili malí krabi. Chvíli jsme na místě pobyli. Když jsme si řekli "tak si ještě jednou opláchneme nohy a půjdem" přivalila se větší vlna a oba jsme hned měli mokré kraťasy i spodní prádlo :D

Protože jsme cestou nahoru k autu neuschli, jeli jsme rovnou domů abychom se umyli a převlékli do čistého a neslaného. Kvůli vlně jsme tak odpískali návštěvu Walmartu a praní v laundromatu a jeli si koupit v Subway večeři a v blízkém obchůdku jídlo na zítra. V devět jsme byli zase zpátky na ubytování, sepsali zápisky, chvíli hledali podklady pro dokončení programu japonské části cesty a kolem půl jedenácté šli spát.

Den dvacátý čtvrtý - přelet na Havaj (29.10.)

(vloženo 31.10.2019 19:44)
Vstávali jsme v 6.30, abychom stihli snídani, kterou naštěstí podávali už od brzkého rána. K ní jsme si dopřáli barevný donut a tousty. Pak už byl čas vyrazit na letiště. Aleš ještě stihl namazat Janě spálená záda. Při dobíjení karty na AirTrain jsme zjistili, že automat vrací pouze do 9 dolarů. Našeho problému s dvacetidolarovkou si ale všimla paní, která nám prodala bez manipulačního poplatku dvě další MetroCard.

Na letišti jsme byli včas, i když to chvilku vypadalo, že tam budeme pozdě. Vlaky AirTrainu z Jamajky totiž ráno jezdí jednou za deset minut a cesta trvá přibližně dalších dvacet. A od stanice na terminál je to ještě celkem pochod. Naštěstí jsme ale vyrazili celkem s předstihem, takže jsme si mohli užít pohled z čelního okna samořiditelného vlaku a vyhlídkovou jízdu kolem skoro všech terminálů.

Na místě jsme si opět zkoušeli vytisknout boarding passy u kiosku, ale jako zatím skoro vždy v Americe nám napsal, že operace nemůže být dokončena a máme jít na přepážku. Vystáli jsme si tedy krátkou frontu a už bez problémů obdrželi boarding passy, bohužel ale jen na první let z New Yorku na Honolulu. Doufali jsme, že Hawaian Airlines budou mít nějaké pěkně zdobené, ale dostali jsme černobílý papír jako všude jinde. Ještě chvíli jsme museli počkat u gatu a pak už začal nástup do letadla.

Let tentokrát trval přes 10 hodin, které jsme strávili převážně sledováním filmů. Částečně protože v palubním systému byl široký výběr, částečně protože jsme sice seděli na dvojsedadle u okénka, ale až v úplně poslední řadě vedle záchodu, kam pořád někdo chodil, takže se nedalo moc spát. Během letu jsme tedy viděli Toy Story 4, Detective Pikachu a Secret Life of Pets 2. Díky anglickým titulkům jsme filmy v pohodě zvládali i v angličtině. Chvilku to ale vypadalo, že žádná zábava nebude - ze začátku letu se neustále restartovaly nebo nefungovaly monitory. Tak Jana letušce, která to řešila řekla, že radši ať nefunguje zábavní systém, než třeba motory. Letuška se zasmála a s Janou si plácla :D Obecně nálada na palubě byla skvělá, všichni usměvaví a přátelští. Během cesty se posádka ptala, jestli je mezi cestujícími lékař, tak jsme se trochu báli, abychom nemuseli nouzově přistát, ale naštěstí to asi tak vážné nebylo. Na západním pobřeží jsme chvíli otevřeli okénko - právě včas, abychom viděli Mono Lake, San Francisco a Golden Gate Bridge, kde jsme byli s EVONy v roce 2017.

Načas jsme přistáli v Honolulu. Během přistání posádka hlásila do rozhlasu, co je vidět z oken. Kromě ostrovů a sopek jsme z výšky viděli i Pearl Harbour. Po přistání nás kapitán přivítal slovy: "Vítejte na místě s nejlepším počasím na světě".

Letiště v Honolulu je částečně otevřené, takže jsou tam místa, kde na letadla nekoukáte přes sklo. Taky jako čekárnu mají menší parčík. Celkem příjemné místo na přestup. Za hodinu a půl jsme totiž pokračovali menším letadlem do města Kona na velkém ostrově (Big Island of Hawaii). Nejdřív jsme si ale potřebovali obstarat boarding passy, což byla trochu detektivní práce, protože už jsme byli za security a tím pádem i za check-in přepážkami. Naštěstí se nám po chvíli podařilo najít přepážku zákaznického servisu, kde nám paní boarding passy dala. A k Janině radosti tentokrát nebyly jen černobílé :) Let byl kratičký, trval ani ne hodinu. Přesto nám letušky stihly rozdat kelímek s džusem. Letěli jsme malým letadlem Boeing 727, které má uvnitř na jedné straně dvě sedadla a na druhé tři. My seděli na dvojce, ale hodně vzadu, takže jedno z našich dvou okének blokoval jeden z motorů, které má tohle letadlo vzadu na boku a ne pod křídlem. Ze zbývajícího okénka byl ale výhled pěkný, navíc jsme neletěli moc vysoko. Jen ten rachot z motorů byl celkem velký.

Na letišti v Koně se vystupovalo po schůdcích a malý kousek ke gatu jsme šli pěšky. Letiště je maličké a nemá žádnou budovu - jen shluk přístřešků, jinak je vše pod širým nebem. Létají sem ale i celkem velká letadla. Venku jsme byli za pár minut a přímo před letištěm jsme akorát odchytili shuttle bus naší autopůjčovny Dollar. Ten nás odvezl malý kousek na parkoviště, kde jsme vyřídili formality a samozřejmě museli připlatit, protože v ceně půjčovného máme pojištění škod na autě, ale už ne asistenci v případě odtahu či jiného problému. Jinak ale vše proběhlo v pohodě a my po chvilce čekání obdrželi bílou Mazdu 3. Značku máme tentokrát nudnou - ZFA 266.

Následovala celkem bezproblémová cesta na ubytování. Ještě jsme se stavili nakoupit v obchodě něco k jídlu na večeři a snídani. Opět nás zarazily místní ceny, protože třeba necelý půl kilogram chleba stál přes 5 dolarů. Pak jsme úspěšně zvládli i orientačně náročnější poslední část cesty obytnou čtvrtí.

Dostali jsme pěkný pokoj v patře, bohužel se sdílenou koupelnou a záchodem, což nás vzhledem k ceně trochu překvapilo. Ubytování je v podstatě rodinný dům, přičemž od obýváku majitelů náš pokoj dělily jen jedny tenké dřevěné dveře, přes které bylo všechno slyšet. Soukromí tedy nic moc, ale zase to tam krásně vonĕlo dřevem a postel byla neuvěřitelně pohodlná.

Najedli jsme se venku na terase s výhledem na hvězdy, umyli se a během chvilky podlehli v pohodlné a měkké posteli únavě z dlouhého letu.

Den dvacátý třetí - zpátky do New Yorku (28.10.)

(vloženo 29.10.2019 4:39)
V osm zvonil místní budík. Nejsme si vědomi, že bychom ho nastavovali. Odpočívali jsme ještě půl hodinky, nasnídali se a sbalili si. Aleš se rozhodl ještě naposledy dnes vykoupat v moři. Tentokrát ale bylo pod mrakem, vlny podobné jako včera, dokonce spadlo i pár kapek. I tak se ale zvládl na chvíli vykachnit. Po jedenácté jsme opustili hotel a vydali se jako dva blázni s batohy, na které jsme navěsili boty, po pláži k letišti. Nedivíme se, že se za námi lidé otáčeli :D

Na Maho Beach jsme chvilku pozorovali letadla, divili jsme se, kolik lidí tu dnes bylo, protože oproti předchozím dnům bylo horší počasí. V obchůdku jsme si koupili k obědu bagetu a chlazené pití, prohlédli si přílet našeho letadla, a pak se pomalu vydali k letišti. Moc se tu nepočítá s chodci - většina lidí si prostě objedná taxík, přitom je ostrov maličký a vše je blízko. Podařilo se nám dojít na letiště. U přepážky jsme si nechali vytisknout boarding pasy a opodál se přezuli do zavřených bot.

Na security bylo málo lidí, bez problémů jsme prošli bez pípání, opět jsme zouvali boty. Aleš měl problem najít funkční záchod, jelikož v obou, kde byl, zrovna vytírali. V hale bylo vidět na naše letadlo a viděli jsme i parkovat A340. Dlouze z něj lidé vystupovali po jedněch schodech do autobusu. Rukáv tu sice mají, nicméně ho nepoužili. Možná, že je taky zničený po hurikánu, vypadal dost rezivě a děravě.

Po třetí hodině začal boarding. Seděli jsme na trojce do uličky. Tentokrát žádné okénko. Letěli jsme s JetBlue do New Yorku, kde jen přespíme, další ráno pokračujeme na Havaj. Let trval přes čtyři hodiny a měli jsme mírné zpoždění. Na palubě jsme dvakrát dostali pití a jednou malý snack. Vzali jsme si preclíky, cookies a překvapivě dobré modré bramborové lupínky (speciální edice pro JetBlue). Čas jsme si zkrátili sledováním hodinového videa s Cocikem.

Na imigračním to chvilku vypadalo zase na rychlovku - u Visitors skoro nikdo nebyl. Nicméně když jsme se zařadili do fronty, paní před nás dala zavírací pás a my se asi 10 minut dívali, jak před nás pouští druhou frontu. Nakonec jsme ale i my byli vpuštěni dál. Securiťák se nás ptal, jestli jsme na honeymoon. Opáčili jsme, že ano. On nám pogratuloval a na imigrační razítko přikreslil malé srdíčko :)

Z letiště vedl dlouhý koridor na AirTrain, který nás zavezl na stanici Jamajca. Zaplatili jsme 5$ a šli se ubytovat do hotelu. Bylo po deváté a už nemělo moc smysl zajíždět do centra, kam jede metro 50 minut. Najedli jsme se proto v nejbližším mekáči, podívali se do místní stanice metra, vrátili se na hotel a konečně z pokoje dopsali všechny zápisky.

Den dvacátý druhý - Svatý Martin, Maho Beach (27.10.)

(vloženo 29.10.2019 4:01)
Spali jsme do devíti a k snídani si dali bagetu se šunkou a jamajca sýrem - byl to trochu taveňák, ale celkem dobrý. Jelikož nám hrozilo přestěhování, sbalili jsme si všechny věci, a připravili se na případný check-out, který byl ve dvanáct, a následující check-in, který by byl ve dvě. Když jsme se sbalili a uklidili, recepční nám naštěstí řekl, že mužem zůstat ve stejném pokoji.

Převlékli jsme se proto do plavek, namazali se opalovacím krémem a vyrazili na naši pláž. Větší letadla letí až odpoledne. Trochu jsme se divili, že lehátka byla mokrá a od písku, a také v něm trochu utopená. Jana si na lehátko sedla a celkem brzy přišla vlna, která nám vysvětlila, jak se to s lehátky má. Ačkoli k moři je to aspoň 10 metrů, dvě vlny po sobě se dostaly až k nám a voda se držela u lehátek. Tašky jsme proto raději přesunuli na zídku. Aleš se šel do moře koupat - oproti včerejšku byly větší vlny. Dováděl a skákal. Jana se koupala jen v tričku, aby si ještě víc nespálila záda (ten pocit, kdyz se namažete opalovacím krémem s faktorem 100, a stejně je z vás červený rak). Aby na Aleše lépe viděla, posunula si lehátko blíž k moři, na takový výběžek. Vlny sice občas kolem ní prošly, vždy to ale bylo tak akorát na smočení nohou. Jedna vlna ale byla ještě drsnější - ohodila ji celou, i s lehátkem, pískem a vodou :D Jana se pak šla trochu spláchnout do moře. Za chvilku ale přišlo asi 5 velkých vln za sebou - normálně byly vždy maximálně tři, a většinou už ta první byla největší. Čtyři velké vlny jsme zvládli celkem dobře, ale jelikož byla Jana moc u břehu, poslední vlna se přes ni převalila a trochu si potloukla koleno a odřela ruku. Aleš ustál i tu poslední vlnu.

Ve sprše jsme se pak opláchli od písku a na doporučení vzdálených doktorek vydezinfikovali rozbité koleno. Odpoledne jsme se pak vydali na Maho Beach, přišel čas velkých letadel. Vyšlo nám to akorát, že jsme došli na pláž a letadlo se blížilo. Aleš si sice nezkusil, jaké je to být v moři, kdyz nad ním letí A340, došel si ale alespoň do půlky pláže a byl pod ním aspoň na suchu. V blízkém obchůdku jsme dokoupili pití a nakrájený meloun. Jana pak sledovala letadla ze zídky, Aleš byl většinu dne v moři. Kromě zmíněného velkého A340 jsme viděli i dvě jen o trochu menší A330.

V jednu chvíli se všude začali objevovat lidé v modrých tričkách - KLM slavilo 100 let a dělali tam propagační fotku. Rozdávali lidem ta trička a pak se fotili pod přistávajícím KLM letadlem. Jana dokonce dostala i modrý KLM cupcake. Aleš vylezl z moře akorát, aby jí ho mohl sníst :D

Na hotel jsme šli až kolem půl páté, kdy už nic většího letět nemělo. Západ slunce tentokrát úplně nevyšel, protože se na obzoru držely mraky. Když jsme si dali věci na pokoj, Aleš si ještě šel zaplavat do vln. Když už byla celkem tma (u rovníku se šeří celkem rychle), šli jsme se definitivně odsolit a odpískovat.

Po večeři - těstovinách s omáčkou a výbornou holandskou goudou - jsme po dvou neúspěšných pokusech o check-in na následující lety vyrazili ještě na večerní procházku po pláži. Nikde skoro nikdo, jen v dálce byla slyšet tuc-tuc hudba. Opět jsme na pláži viděli světélkující cosi, co vypadá jako mořská světluška a užívali si večer příjemných 28 stupňů.

Den dvacátý první - Svatý Martin, Maho Beach (26.10.)

(vloženo 28.10.2019 16:19)
Ráno jsme se probudili pozdě a užívali si, že nemusíme nikam spěchat. Z nakoupených zásob jsme si udělali snídani, dopsali nějaké zápisky a zanedlouho vyrazili ven. Tam už bylo celkem vedro a dost pálilo sluníčko, takže jsme se hned museli domazat. Přivítala nás bílá pláž, modré moře a obloha bez mráčku a skoro liduprázdno. Prostě správný tropický ráj.

Prošli jsme si areál hotelu, který je o něco větší, než se nám večer zdál. Krom hlavní budovy je tu ještě několik dalších bungalovů, některé dvoupodlažní. A to vše ve stínu kokosových palem a banánovníků. Přední část areálu přechází v písčitou pláž, kde jsou k dispozici lehátka a slunečníky.

My si sbalili pár věcí s sebou a vyrazili na slavnou Maho Beach. Šli jsme kousek po pláži podél plotu letiště, takže jsme měli z jedné strany krásný výhled na moře a z druhé na letadla. Zas tak moc jich tu tedy nelétá a převažují malá vrtulová letadla. Velkých letadel přiletí za den tak do deseti, zato ale i některá větší, třeba Airbus A340 nebo Airbus A330. Jde o dálkové lety z Holandska a Francie. Ostrov je totiž rozdělen na francouzskou a holandskou část, teoreticky jsme tím pádem na území Evropské unie. Bohužel ceny za volání jsou odtud stejné jako z USA. Koneckonců, ono se tu i platí převážně v dolarech.

Na Maho Beach už bylo znát, že je to turistická atrakce, lidí tu bylo daleko víc. Z jedné strany je plážový bar, zasobující celou oblast slušnou dávkou tuc-tuc muziky, z druhé strany stánek s jídlem, odkud se line celkem libá vůně. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná místa byla dost mimo náš budget, byli jsme rádi, když jsme nedaleko objevili klimatizovanou samoobsluhu :)

Na Maho Beach jsme nakonec strávili něco přes tři hodiny. Část pláže tvoří velké kameny, na kterých jsme se usadili a střídali se v dozoru u věcí. Koukali jsme na letadla, prolétající jen pár desítek metrů nad vodou a na lidi držící se plotu, když velké letadlo odlétalo. O vtipné situace nebyla nouze - odlétávající pokrývky hlavy, odlétávající lidé, ale i jedinci, kteří si stoupli za vrtulové ATR a divili se, že jako žádný "jet blast" nebyl :)
Viděli jsme přistávat i to největší, co sem teď pravidelně létá - francouzský Airbus A340. Když vám něco takového prolétá kousek nad hlavou, je to nezapomenutelný zážitek. Zvlášť když to sledujete z moře, jako Jana.

Je ale dobré si přílety předem zjistit a návštěvu naplánovat na konkrétní čas. Velká letadla totiž přiletí skoro všechna v celkem krátkém časovém úseku chvíli po poledni a pak už toho zase tak moc nelétá, resp. létají spíš malá vrtulová letadla na letech mezi ostrovy. I my se proto po oněch asi třech hodinách už začali nudit, navíc slunce dost pálilo. Nakoupili věci na snídani, večeři a k tomu moc dobrý krájený červený meloun a vyrazili zpět stejnou cestou k hotelu.

Tam jsme si dali lehký pozdní oběd formou zalévací polévky a vrátili se před hotel k moři, kde jsme zůstali do západu slunce a ještě chvíli potom. K večeři Jana připravila těstoviny s tuňákem a také poprvé v životě na vlastní kůži vyzkoušela 110 V - dvouplotýnka totiž probíjela, takže sahat na ucha hrnce bylo zapovězeno. Také jsme zjistili, že v kuchyňce není otvírák na konzervy, tak šla Jana žebrat do kuchyně. Nakonec jsme se ale úspěšně ve zdraví navečeřeli.

Den dvacátý - přelet na St. Marteen (25.10.)

(vloženo 28.10.2019 4:09)
Dnes nás čekala snídaně na hotelu, vrácení auta a přelet do Karibiku. Abychom vše stihli, vstávali jsme v sedm. Kapacita místnosti se snídaní byla 20 lidí. Zrovna ale snídalo nějaké ruské sportovní družstvo, takže chvilku nebyl volný žádný stůl. Naštěstí my se ještě vešli. Čekali jsme frontu na čerstvé vafle s čokoládou a pořádně se najedli. Kafe jsme si vypili u bazénu. Přišel nám e-mail, že je let zpožděn, takže jsme nespěchali.
Cesta z hotelu na letiště byla nakonec bez problémů. Google mapy nás varovaly před kolonami a nehodou, vše se ale stihlo rozpustit, než jsme dojeli.

Až ke sjezdu na letiště Jana jako navigace fungovala na jedničku - už jsme se oba naučili hlídat zákeřné pruhy, které se stanou exit only. Nepříjemná byla část u letiště, kde bylo omezení rychlosti, na které nikdo nedbal, takže bylo těžké přejíždět z pruhu do pruhu. Úplně u letiště bylo zase značení podivné a tak jsme se motali a dle slov Aleše jsme natrekovali spirálu Pachamama. Z parkoviště jsme na letiště dojeli AirTrainem - nadzemkou na pneumatikách.

U self check-inu nám stroj dal něco jako boarding pas s poznámkou, že naše sedadlo nebylo vybráno a máme si o něj říct u gatu. Popojeli jsme jednu stanici AirTrainem, stejným jako z parkoviště, kde jsme vraceli auto. Dívali jsme se na vzlety a přílety, a pak se přesunuli k naší gate G2 - úplně na konci terminálu.

Paní u přepážky nás posadila na místa 19A a 19E. Když jsme boardovali, Jany boarding pas hlásil, že sedadlo už je obsazené. Naštěstí to byla ale jen technická chyba. Doufali jsme, že se zvládneme nějak přesadit, na obou stranách ale kolem nás byly další páry. Jana tedy zůstala u okénka, Aleš své Ečko vyměnil za sedadlo do uličky. Zákeřní mladíci ani nepoděkovali, ani nenabídli sedadlo u okna za to, že můžou sedět spolu. A jako bonus během letu okénko zavřeli a dívali se na televizi. Na druhou stranu jsme byli akorát nad křídlem a země byla viditelná jen maličko a většinu trasy jsme letěli nad mraky.

American Airlines nám daly Lotus sušenku a pití, což bylo celkem prima. Ještě jsme si mohli něco malého k zakousnutí vzít před vstupem do letadla, tak Jana ukořistila cookinku a chipsíky.

Přiletěli jsme před půl šestou, ale než jsme se dostali přes security (tentokrát dlouhá fronta), venku už byla tma a vedro. S batohy jsme vyrazili podél silnice obejít letiště. Náš hotel je cca 100 metrů od místa příletu, bohužel se ale letiště musí celé obejít, takže je to přes 3 km dlouhá procházka. A ne moc pěkná. Splavení jsme si v malém obchůdku koupili pití, zalévací polévku, něco k snídani a zmrzlinu. A zjistili jsme, že vlastně vůbec nevíme, čím se na Svatém Martinu platí :D Ceny jsou ve zdejší měně - Guldenu Nizozemských Antil (ANG) a u pokladny nám je přepočítali na dolary (1 USD = 1,8 ANG).

Ubytování vypadá krásně, jen my se cítili dost nepatřičně - všude lidé s koktejly, večeří, a my dorazili splaveni jak čerstvě vylezlí z moře, spocení a s batohy :D Pán na recepci nás doprovodil do suterénu do pokoje 123, krásný velký s kuchyňkou. Jana se šla okamžitě opláchnout a pak jsme se šli večer ještě projít po pláži. Moře bylo klidné a nádherné teplé. Karibik se nezapře :)

Den devatenáctý - druhý den v Everglades (24.10.)

(vloženo 28.10.2019 3:40)
Abychom stihli snídani, zvonil nám budík v 8.15, ale už jsme tak zničení a unavení, že se nám těžko vstávalo i takhle pozdě. Snídani jsme stihli - Jana vyzkoušela všechna ochucená mlíčka do kafe a nakonec si udělala sladký mix s příchutí kafe :D Dopřáli jsme si kromě klasických toustů i čerstvé vafle a jablko! Ovoce! Sladké červené red delicious.

Po desáté jsme vyrazili směr Everglades a Walmart. Jana zřejmě někde zapomněla klobouček a oběma by se nám hodilo něco lehčího na sebe. Ve Walmartu jsme koupili jídlo, kloboučky ale bohužel neměli. Zkusili jsme ještě sjet na poštu, zjistili jsme ale, že balík do Čech by vyšel na 70$, a to si to teda radši potáhneme na zádech.
Kolem dvanácté jsme vyrazili směr Everglades. Jíst stále v Mekáči je sice šílené, ale ušetří to strašně času. Než jsme oběhli celý Walmart, ztratili jsme tak 40 minut.

Do Everglades, do Royal Palm, jsme přijeli před druhou hodinou. Vedly odtud dva treky - Gumbo Limbo Trail na půl hodinky a Anhinga Trail na 1 hodinu. První okruh je pojmenován podle stromů, které tam rostou. Druhý je pojmenován podle ptáka, který ve zdejších vodách loví a žije. Prošli jsme si oba okruhy za hodinu a přitom jsme nijak moc nespěchali.

Pozdní oběd jsme si dopřáli na lavičkách vedle jezírka Long Pine Key. Bylo krásně a my si dali housky s guacamole - oblíbený to pokrm v Americe 2017 s EVONy. Kromě nás tu nikdo nebyl, jen občas projelo auto.

Další zastavení byl Pa-hay-okee Trail. Název znamená grassy water - travnatá voda. Od parkoviště vedl krátký boardwalk k vyhlídkové věži a zpět, nic extra zajímavého tu ale nebylo, byť výhled do dálky na obrovský močál porostlý mořem trávy byl krásný.

Mahogany Hammock Trail. Asi nejlepší zastávka z celého dne, co se týká pozorování zvířat. Při vstupu jsme slyšeli soví houkání a ve větvích jsme se snažili rozpoznat sovu. Po chvíli jsme potkali dva turisty, Asiatka nám ukázala na mobilu video, kde sova houká. "Je o kousek dál." Tak jsme tiše pokračovali. V jednu chvíli pak Aleš zvedl hlavu a přímo nad ním na větvi seděl puštík proužkovaný se sklopenou hlavou a díval se na něj. Oba jsme tam stáli a koukali do koruny stromů na větev. Jednu dvojici lidí jsme na sovu upozornili - koukli se a pokračovali dál. Další se zas vůbec nedívali nahoru. Už nám sice nezahoukala, ale takhle blízko si prohlížet sovu ve volné přírodě je fakt zážitek. Tenhle trail vede ze začátku nad travnatým močálem, ale pak mizí v ostrůvku lesa, kde dělá asi 300 metrů dlouhý okruh. Les je velmi rozmanitý a plný života, za nás rozhodně jedno z nejhezčích míst v téhle části Everglades.

Pak jsme navštívili West Lake Trail. Tenhle boardwalk prochází odumírajícím mangrovovým lesem, zničeným v roce 2017 hurikánem Irma. Hurikán zničil i část chodníku, takže část, která kdysi vedla nad jezerem je neprůchozí. Tohle místo mělo zvláštní ponurou atmosféru - byli jsme tu večer, nikde nikdo, ve vzduchu byla cítit hniloba, všude kolem holé větve mrtvých stromů a v tmavé vodě to žbluňkalo. Prostě jak nějaký močál ze hry Zaklínač.

Následovaly dvě kratké zastávky s výhledem na jezera Nine Mile Pond a Mrazek Pond. Na prvním z nich je zřejmě možné si půjčit kanoi a projet si celkem dlouhý canoe trail, večer tu už ale nikdo nebyl.

Poslední zastávku před cestou zpátky jsme si chtěli udělat u Eco Pond, tam jsme ale zjistili, že upozornění na vysoký výskyt moskytů, je myšleno opravdu vážně. K autu jsme doslova běželi a stejně jsme pak zaplácli aspoň 6 komárů uvnitř. Teprve když jsme poodjeli alespoň 10 km dál, jsme se odvážili vylézt z auta. Zajímavé bylo, že moskyti zmizeli. Slunce už zapadlo a my se po cestě dvakrát na chvilku zastavili, abychom si prohlédli hvězdy, mléčnou dráhu a zaposlouchali se do zvuků noční přírody.

Na hotel jsme dorazili konečně rozumně, kolem deváté. Pokoj má dvě manželské postele. Na jedné z nich jsme si dali večeři (mozzarela s rajčátky a housky) a abychom se konečně pořádně vyspali a nekradli si deku, každý pak obsadil jedno manželské lože.

Den osmnáctý - Kennedy Space Center (23.10.)

(vloženo 27.10.2019 14:57)
V 7.30 zvonil budík, ale Jana ho totálně ignorovala. Aleš už byl vykachněn a oblečen, Jana vstávání stále sabotovala. Až uvědomění, že jsme už chtěli být na cestě ji probralo k rychloobléknutí a o deset minut později už jsme opouštěli pokoj.

Opět jsme se najedli v Mekáči, tentokrát jsme ale přepískli množství, takže jsme do vesmírného centra jeli úplně přežraní - což bylo dobře, protože jsme ještě nevěděli, že se nestihneme naobědvat.

Na místo jsme dorazili chvilku po deváté, kdy otvírali. V informacích jsme si vzali mapku areálu a prohlédli si raketovou zahrádku. Chytli jsme akorát komentovanou prohlídku parku s vysloužilým astronautem. Bohužel mu nebylo moc rozumět, protože měl mikrofon a jeho hlas se s různým zpožděním ozýval z několika reproduktorů okolo. Jak říkal, všechny rakety kromě jedné jsou originály. Nejspíš se jednalo o nějaké záložní kopie, protože při startu se převážná většina raket zničí.
Dokonce tu měli i zmenšenou kopii měsíční rakety Saturn V.

Ze zahrádky jsme zamířili rovnou k autobusům. V rámci prohlídky totiž je i čtyřicetiminutová komentovaná projížďka autobusem kolem nejznámějších ramp, odkud startovaly lety na Měsíc nebo raketoplány. Viděli jsme i rampu 39A, odkud startuje SpaceX.

Autobusová část skončila v objektu, věnovaném měsíčnímu programu Apollo a raketě Saturn V. Tady už měli raketu v originální velikosti - je obrovská. Součástí prohlídky jsou i tři filmy o vesmírných závodech s Rusy, tragické smrti posádky Apolla 1 a o letu na Měsíc. Celým areálem zní hudba navazující atmosféru dobrodružství, napětí a neopakovatelných zážitků. Filmy jsou ozvučené v podobném duchu. Dalším patnáctiminutovým přejezdem autobusem jsme se pak vrátili zpět do návštěvnického centra.

Tam nás zaujala mohutná nádrž a postranní urychlovací bloky vztyčené před vstupem do budovy věnované raketoplánu Atlantis. Součástí prohlídky byl opět krátký film, byla tu i sekce věnovaná Hubblovu teleskopu a menší sekce o vesmírné stanici. Dokonce jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli start raketoplánu v jedné z atrakcí. Ačkoli pořadatelé varovali, aby nikdo nic neměl v kapsách, stejně při "startu" vzadu cinkaly drobné předměty. My byli naštěstí vepředu, proto nás nic netrefilo.

Pak jsme si prošli pár zbývajících menších expozic. První byla o budoucnosti NASA, kde bylo vystavených několik reálných kosmických lodí - kabina nové lodi Orion po testovacím letu a Crew Dragon od SpaceX, také po testovacím letu. Byly tu i makety lodi Starliner od Boeingu a miniraketoplánu Dreamchaser. Další expozice byla o Marsu a byly tu makety marsovských vozítek v realné velikosti. Aleše překvapilo, jak velké je nejnovější z nich - Curiosity. Zajímavé byly i návrhy budoucích marsovských základen a vozidel na přepravu posádky. Na závěr jsme si ještě jednou prohlédli raketovou zahrádku v jiném světle a rychle si prošli malou expozici a zdejším životním prostředí a přírodním parku.

V tom shonu jsme se bohužel nestihli pořádně naobědvat, jen jsme ujídali nakoupené sušenky. Na konci nám zbyla troška času na prohlídku obchodů. Aleš si koupil modré NASA tričko, Janě se moc líbilo jedno růžové s logem NASA a textem "I need my space", bohužel ho ale v žádném obchodě neměli v její velikosti.

Před šestou jsme autem vyrazili zpátky na místo našeho ubytování - Aleš si totiž na recepci zapomněl pas :D Recepční na to prý přišel už ve tři ráno, ale to to už nechtěl řešit :D A ráno na to zase zapomněl. My alespoň využili wifi a našli si poblíž prádelnu. Paní nám doporučila si koupit prací prášek v One dollar shopu, ale my ho skoro půl hodiny hledali. Úspěšně jsme pak naplnili celou pračku a šli si koupit konečně něco na zub - dinner box v Pizza Hutu. Opět jsme ale zapomněli, že jsme v Americe, a když jsme krabici viděli, potřebovali bychom ještě jednoho, dva lidi, abychom to snědli :D Bylo tam osm obdélníkových kousků pizzy, osm celkem velkých kořeněných tyčinek z pizza těsta a deset menších sladkých skořicových tyčinek.

Jelikož nemáme moc zkušenost se sušičkou, prodlužovali jsme cyklus asi 5x, a spolu s praním jsme u prádelny strávili skoro hodinu a půl. Takže nás zase čekala noční cesta do motelu, která navíc nějak záhadně neutíkala, takže jsme na pokoj dorazili až těsně před půlnocí.

Den sedmnáctý - první den v Everglades (22.10.)

(vloženo 26.10.2019 22:04)
Po dlouhé době po ránu žádný spěch. Dali jsme si ke snídani Lotusky z letadla a kafe z hotelových zásob. Sbalili jsme si věci - spodní prádlo konečně uschlo! Včera přeprané ponožky byly vlhké jak v Peru po čtyřech dnech. Na dveře nám klepal recepční, Aleš se akorát myl a Jana byla v ručníku. Recepční byl překvapen, když spatřil ve dveřích paní v ručníku :D Tak jen vykoktal, že check-out je v 11. Bylo před desátou, takže mu Jana řekla, že o tom víme. V e-mailu jsme pak našli zprávu, že check-out je do 11, ale že si klidně můžeme pobyt prodloužit. Tuto nabídku ale recepční naživo zapomněl doříct.

V Sixtu jsme si vyzvedli naše nové autíko - Toyota Corola, sedan, není úplně malé, má automatickou převodovku a má klimatizaci. Jo, a je stříbrné. Aleš nejdřív zápasil se zpětnými zrcátky a po příjezdu k obchodu s vyndáním klíčků. Obě bitvy naštěstí vyhrál. Vedro bylo na padnutí - oproti trochu deštivému Peru je Florida prádelna (kterou mimochodem pořád nutně potřebujeme). Nakoupili jsme si jídlo, věci na holení a krém na opalování a dojeli jsme si na pozdní snídani do Mekáče. A to jsme nevěděli, že dnes budeme jíst v Mekáči ještě večer :D

Objednali jsme si hotel na dnešní večer a koupili lístky na zítra do Kennedy Space Center. A potom vyrazili do parku Everglades. Do Visitor centra v Shark Valley jsme dorazili před třetí. Mají tam možnost půjčení kol za 9$/hod. Vrátit se ale kola musí nejpozději v pět, jinak se platí 20$ pokuta. Trasa dlouhá 24 km se dá ujet za 2-3 hodinky, ale my bychom nechtěli jen závodit. Rozhodli jsme se tedy kola vynechat a projít si pěšky jen dva krátké pěší úseky - Bobcat Boardwalk a Otter Cave Trail.

Všude štěbetali ptáci, viděli jsme různé volavky, malé ptáčky, žáby, ještěrky a želvy. Samozřejmě ale ke krásným zvířatům a voňavými stromům přidejte 87°F a vlhko. Po jakémkoli klimatizovaném prostoru to byla vždy tepelná ťafka.

Po páté hodině jsme se úplně schvácení osvěžili vodou u informací a vychladili si autíčko. Jeli jsme si pak projet ještě vyhlídkovou silnici Loop Road, ale nějak jsme si zapomněli ověřit vzdálenosti. Cesta byla moc pěkná, zastavili jsme u jednoho mostku přes kanál, kterých je tu nepočítaně. Ve vodě jsme viděli rybky, koukali na ptáky. Pod mostem asi někdo byl, protože to zadunělo. Koukali jsme se na druhou stranu mostku a přímo pod námi tiše proplul velký aligátor. Viděli jsme mu oči, nozdry a záda. Když se pak zastavil, koukala z něj jen hlava. A o kus dál jsme viděli dalšího. A tento obraz se nám opakoval skoro na každé zastávce u mostku - na pravé straně byly cypřiše a ptáci, na levé aligátoři a ryby. Každopádně už se stmívalo a cesta stále pokračovala. U většího kanálu v ohybu cesty bylo aligátorů spousta. Zastavily tu osádky asi čtyř aut, a jeden muž si gejtra (aligátora) fotil s bleskem ... to člověk prostě nepochopí.

Když jsme konečně úspěšně projeli Loop Road, zbývalo nám do hotelu "jen" 422 km a skoro 4,5 hodiny jízdy :D A stále jsme neměli večeři. Párkrát se nám podařilo přejet nájezd na dálnici, ale nakonec jsme se se zastávkou v DriveThru dostali v půl dvanácté na hotel. Dostali jsme pokoj 3, ve kterém byla paradoxně až moc velká zima, takže jsme hned přenastavili klimatizaci. Alešova touha nebýt zarostlý byla silnější než únava, tak se ještě před spaním oholil koupenou jednorázovou žiletkou. Než jsme vymysleli, jak to zítra uděláme a než jsme se umyli, šli jsme spát asi v půl druhé ráno.

Den šestnáctý - New York (21.10.)

(vloženo 26.10.2019 16:47)
Během svítání jsme se blížili k New Yorku. Přistání proběhlo hladce. Většina pasažérů byli zřejmě Američani vracející se domů - na imigračním skoro nikdo nebyl. Během chvilky jsme už sledovali šipky na AirTrain. Vystáli si frontu na koupení lístků (13$ za jednu jízdu!) a nastoupili úplně dopředu do automatického vlaku, který spojoval letiště a nádraží.

Oproti plynulé jízdě AirTrain byl klasický vlak celkem kostrbatým a skákacím zážitkem. Jeli jsme s ním asi 25 minut, nejdřív po povrchu, posledních několik kilometrů bylo pod zemí. Vystoupili jsme v centru New Yorku, na Manhattanu. Opět nás tlačil čas a tak jsme obsadili první mekáč, který jsme našli. Co kdyby měli zase nějakou zajímavou akci jako v roce 2017 Pico Guacamole. Bohužel ale byla ještě doba snídaní, tak jsme si něco objednali, ale snídaně v Mekáči, to pro nás úplně není. Aspoň jsme ale k našim houskám z Cuzca nabrali máslo a marmeládu. Když jsme si stáhli na místní wifi mapu města, rozhodli jsme se, že alespoň jednu trasu musíme jet metrem - vzdálenosti v Americe jsou ohromné.

Pěšky jsme vystáli několik semaforů směrem k Broadwayi a na Times Square. Aleš byl uchvácen množstvím mrakodrapů, i když mu nepřipadaly tak vysoké jak čekal. Jana si známé budovy prohlížela také se zájmem. Po Broadwayi jsme došli až ke kruhovému náměstí a prošli si část Central Parku. Objevili jsme nějaké ptačí útočiště, slepou půlhodinovou zacházku přírodním lesem. Fascinoval nás prodej mapek parku za 2$ hned pod velkou mapou a slečna, která zrovna nějakým důchodcům vysvětlovala, že jim nemůže ukázat cestu dokud si nakoupí mapku, že to má zakázané. Inu, staré známé "If you can charge it, then charge it!". Čas byl proti nám, tak jsme došli na Lincoln Square a zalezli si do metra. Jana většinu trasy podřimovala - v letadle jsme toho zas tolik nenaspali a Amerika má oproti Peru ještě o hodinu více (takže jsme si mysleli, že budeme spát déle).

Vystoupili jsme na konečné stanici South Ferry a došli si k přístavu prohlédnout z dálky Sochu Svobody. Kolem byly všude výletní lodě a helikoptéry. Okolo pevnosti Castle Clinton a kostela Trinity church jsme došli až k památníku jedenáctého září. Na místech Dvojčat jsou dvě velké fontány se jmény obětí. Fontány představují půdorys obou věží a voda padá po jejich obvodu nejdřív asi pět metrů do hloubky a pak mizí v hluboké temné šachtě uprostřed fontány. Je to velmi působivé místo. Opodál je také strom přeživších a muzeum.

Protože nám pomalu docházel čas, metrem jsme dojeli opět k nádraží, prošli se k Empire State Building a korejskou ulicí šli zpátky. Znovu vyzkoušeli štěstí v Mekáči, žádná akce se ale nekonala. Tak jsme vzali klasiku, nějaké burgery a pak vyrazili na vlak. Vše jelo krásně na čas.

Na letišti nebyly žádné problémy, takže jsme během chvilky byli za security. Náš gate je krásně s výhledem na ranvej. Jen židle jsou tady opěradlem k oknu, takže buď stojíme, nebo na židlích klečíme. Slunce zapadlo, volali nás opět po skupinách. Tentokrát to ale tak efektivní nebylo a hodně se v letadle čekalo. Přelet byl jen z New Yorku do Fort Lauderdale. I na tomto dvouhodinovém letu nám nabídli pití a alespoň malou sušenku. Opět byl k dispozici monitor s filmy. Jana většinu letu spala, Aleš koukal na Godzillu. Jen ovládání bylo nešťastné - zřejmě aby lidé neklepali do sedadla před nimi přes dotykovou obrazovku, bylo ovládání na područce, takže třeba Jana ani na nic koukat nemohla, protože muž vedle ní sedící ji neustále omylem přepínal rukou program, v lepším případě pouze zvyšoval hlasitost.

Po příletu do Fort Lauderdale jsme vystoupili přímo do nástupní brány, kde už čekali lidé na další let. Asi je to tu na vnitrostátních letech běžné, rozhodně to je ale asi fajn na přestupy. Ubytování jsme měli blízko půjčovny Sixt, 5 minut autem nebo hodinu pěšky. Když jsme vyšli z haly ven, padlo na nás šílené vedro a vlhko. Okamžitě jsme ze sebe strhli mikiny a nohavice. Byli jsme tak mimo, že kolem nás projelo auto Sixt a my si ho nechali ujet :D Naštěstí za 10 minut jelo další. Nechali jsme se dovézt k půjčovně a pak odešli o 100 metrů vedle do hotelu. Uvnitř byla klimatizace na 70°F a nám bylo krásně. A Jana měla radost, že je v Americe - malé šamponky, kondocionérky a krémy byly připravené v koupelně. A my se vydrbali, pořádně se po dvou dnech umyli a o půlnoci konečně zalezli do příjemně měkké postele.

Den patnáctý - Lima aneb den na letišti (20.10.)

(vloženo 26.10.2019 16:34)
Vyspávali jsme do 7.30, ale jelikož čas nás zas tolik netlačil, moc se nám vstávat nechtělo. V klidu jsme přebalili oba batohy, Latam povoluje jen 8kg zavazadla - a my oba navážili přes 9kg... Když budou problémy, tak si vyndáme velké bundy a do kapes nacpeme power banku a další těžší věci.

V kuchyňce jsme si ohřáli vodu a zalili místní anýzový čaj (první den co jsme neměli čaj z koky!). Nad hořákem se pak Jana snažila trochu usušit ponožky. Ještě na Macchu Picchu jsme si vyprali spodní prádlo a ponožky, dnes je to třetí den od praní a věci jsou stále mokré...

Před desátou jsme vyrazili do blízkého marketu a koupili si něco k obědu do Limy - letiště je prý šíleně předražené a nedá se tam rozumně nakoupit jídlo. A na dopolední svačinu jsme si došli do mekáče. Jen jsme museli počkat na denní menu - přišli jsme do období snídaní a McMuffinů. Tak jsme si alespoň naposled prošli Cuzco. Svítilo slunce a konečně jsme viděli na horizontu zasněžené vršky.

Po McObědě jsme zamířili svižným krokem na náměstí, odkud by měl jet autobus na letiště. Místní nás ale poslali někam jinam, a jak jsou všichni imunní vůči mluvícím lidem na ulici (kupte si tour, nechcete lamu?, masáž, čepici nebo šátek?), tak bylo i chvíli obtížné donutit lidi nám poradit. Nakonec jsme doběhli nějaký modrý autobus (na letiště měl jet zelený). Ten zastavoval v každé uličce, my vlastně nastoupili mimo zastávku, když stál bus na červené.

Za 2 soles (přesněji 2x0,8) jsme úspěšně dorazili k letišti, přeběhli čtyřproudou silnici a ocitli se na letišti. V kiosku jsme si vytiskli boarding pas a šli na security. Paní se nejdřív nezdála velikost batohů, ale když zjistila, že v Limě jen přestupujeme a letí nám to za hodinu, nechala nás. Ani nekontrolovali pytlíky s tekutinami.

Jelikož jsme dělali online check-in teprve včera večer (tedy na poslední chvíli), dostali jsme šestou řadu v priority Latam+ Exclusivo. Náš let LA3020 letěl krásně na čas. Nakonec jsme na trojce seděli sami dva. Přelétali jsme nad Machu Picchu, ale bohužel bylo celé pod mraky. Viděli jsme ale konečně zasněžené vršky. U Limy jsme zas otáčeli nad mořem a viděli spoustu lodí.

Po přistání přivezli chobot a my byli brzy v hale Limského letiště. V klídku jsme vystoupili a snažili se rozkoukat na letišti. Všude byla spousta lidí. Přepážky United nikde nebyly - v sekci s kancelářemi jsme si na dveřích United přečetli, že otvírají přepážky až v osm hodin. My prozkoumali letiště, ale zdá se, že ve veřejné části není vidět moc letadel a ani není moc místa k sezení. Chvilku jsme na letadla koukali od jídelního koutku (zopakovali jsme si McOběd) a pak se přesunuli na lavice, kde jsme psali zápisky.

V osm jsme přišli dolů k přepážkám, abychom dalších 50 minut čekali v extra dlouhé frontě. Ač nemáme zavazadla k odbavení, musíme si frontu vystát. Zkoušeli jsme předtím kiosek, ale po vyplnění všech částí po nás chtěl kontrolu pasů od pověřené osoby. Ve frontě se s námi ale dal do řeči jeden Peruánec, takže nám to docela uteklo.

Co mají ale United krásně vyřešeno, je boarding samotný - na letence je číslo skupiny a vždy volají konkrétní skupinu. Odpadne proto nekonečné čekání ve frontě. Ještě nám znovu zkontrolovali zavazadla a zkoumali i boty :D Toho bychom se asi štítili i my.

V letadle jsme hodinu po vzletu dostali teplou večeři a oba jsme využili let ke spánku. Spát se ale dalo jen od jedné do pěti - pak nás vzbudili a dali nám k snídani muffin.

Den čtrnáctý - Sacred Valley VIP tour (19.10.)

(vloženo 25.10.2019 19:50)
Aleše ráno vzbudili hluční lidé z kuchyňky. Jana spala až do budíku v 5.40. Všechny naše věci byly studené nebo navlhlé. Musíme si příště dávat pozor na pokoje v podzemí.
Po krátké snídani jsme vyrazili na místo srazu. Čekali jsme tam 20 minut, Jana už hledala informace o agentuře a volala pánovi, který nám tour zařídil. V 6.50 za námi přiběhl zmatený maník, který neuměl moc anglicky, ale měl naše jména a my se vydali na okružní pěší cestu přes Cuzco. Nakonec jsme náš autobus objevili a sedli si hned do druhé řady se super výhledem. Teprve v 7.10 nabral poslední lidi a pak jel ještě natankovat - od benzínky jsme odjížděli v 7.18.

Mikrofon v autobuse chrčel, takže nakonec nám guide Leo všechno řekl bez mikrofonu. Má pěknou angličtinu, akorát mu trochu nejdou čísla. Naštěstí vše opakuje i srozumitelnou španělštinou, takže se najednou z lístku se kterým bylo možné navštívit 60 památek stal lístek na 16 památek :D Případně v anglické verzi bychom dvakrát navštívili Chinchero ;)

První zastávka v Chincheru byla ve výrobně quechua textilu. Zastávka to měla být krátká, cca 15 minut. Místní žena, jedna z deseti, která na místě pracuje, nám předvedla tradiční postup výroby vláken. Nejdřív nastrouhala bílý kořen, který funguje jako přírodní detergent. "Teď se ta ovečka poprvé v životě koupe". Už po první koupeli byla vlna pěkně bílá, a co teprve, když ji přeperou vícekrát. Ukázala nám, z jakých přísad vznikají jaké barvy. Třeba červená vznikne rozmělněním bílých larev nějakého hmyzu. Přidáním citrónu se zesvětlí. Barva se dá upravit i solí. Obarvenou vlnu potom spředla pomocí ruční "káči". Ke tkání používají nástroj, který je prý z kostí lidí, kteří si nic nekoupili :D Také jsme dostali šálek koka čaje. My si jen prohlédli barevné zboží a pak se koukali na lamy a morčátka, která měli u vstupu. Hodili jsme jim do misky jednodolarový příspěvek, tak možná proto nás nechali naživu a nesloužíme teď jako nástroj pro tkání.

Druhé zastavení už byla ruina Chinchero. I když my jsme měli už koupené lístky, museli jsme skoro 15 minut počkat, než si je koupí a podepíšou ostatní. Místo jsme si prošli celkem rychle. Nejdřív nám nahoře u bílých budov vysvětlil, že místo bylo rozděleno na dvě části - na zemědělskou část a na náboženskou. Byly tu terasy, zemědělské plodiny se ale pěstovaly na jiném místě - zde se pěstovalo pouze pro náboženské účely. Původně byl v místě Incký chrám, ten ale Španělé částečně zbořili a přestavěli na kostel. Uvnitř chrámu bylo prý hodně zlata a stříbra, měl dvojitá okna a dveře, aby si kněží před vstupem mohli sundat sandály - Inkové důsledně ctili posvátná místa. Byl tam také velký kámen, jehož stín využívali k určování roční doby - neznali hodiny, měli jen lunární a sluneční kalendář. Lunární kalendář se používal v zemědělství, sluneční k různým náboženským účelům - určování správné doby obřadů.

Pro vyšší božstvo pěstovali ve speciálních políčkách speciální kukuřici, ze které pak vyráběli alkoholický nápoj chicha (čti čiča). Nad komplexem vyvěral horský pramen, kterým pomocí kanálků zavlažovali políčka a vedli vodu do obřadních částí.

Místo jsme si rychle prošli, Jana možná až moc rychle - zvrtla si na schodech kotník. Naštěstí ho brzy rozchodila a i tak byla rychlejší, než někteří jiní členové výpravy :D Po cca 40 minutách jsme místo opustili a pokračovali busmo dále.

Při dalším přejíždění nám jakási Roxana představila nápoj Anisinka, z anýzu, z bylinky muňa muňa a z maky (řeřicha peruánská). Každý jsme dostali malý kalíšek s ochutnávkou bylinného likéru. Vysvětlovala účinky jednotlivých bylinek a na závěr chtěla, abychom nahlas pronesli typický přípitek. Vše ale bylo ve španělštině a Roxana mluvila dlouho, takže Aleš dostal jen souhrnný výcuc z reklamy na místní pití. Každopádně nápoj byl chutný, trochu připomínal sladkou becherovku. Jana se dokonce ani nezakuckala.

V jednu chvíli jsme museli autobusem přejet do protisměru, protože v našem směru kráčelo stádo ovcí. Další zastávka byla v Moray. Moray je místo, kde se nacházelo přírodní výzkumné centrum Inků s kruhovými terasami, kde Inkové pěstovali, šlechtili a pozorovali různé plodiny, často dopravené z jiných podnebných pásem. Kruhové terasy jsou v dolíku, který je přírodního původu a chránil plodiny před silným větrem a nepřízní počasí. Pěstovali tu brambory (brambory jsou původem z Peru, existuje více než 3500 odrůd), dále kukuřici (té existuje přes 150 druhů), fazole (70 druhů) a quinou (přes 30 druhů, také původem z And). Ve spodní části teras jsou vidět zbytky základů domu - v něm bydleli kněží, kteří plodiny zkoumali. Opět se na místě nacházel obří kámen, který sloužil jako kalendář. V určitě dny a hodiny vrhal stín ve tvaru pumy - jednoho že tří místních posvátných zvířat (další je had a kondor). Celkem byla tato kruhová políčka v Moray tři.

Po Moray jsme měli krátkou zastávku v Maras v obchůdku se solí z místních solných polí. Mají tu tři typy soli. Jedna nejedlá, ozdravná do koupele, druhá klasická do kuchyně a třetí nějaká super skvělá vyrovnávající se nepálské soli. Dali nám i ochutnat místní čokoládu, jeden druh byl právě se solí. My si v obchůdku koupili malé chipsy - jedny jen slané, druhé s oregánem. Oboje byly moc dobré.

Další zastávkou byla solná pole Salineras de Maras. Bohužel jsme asi měli trochu zpoždění, neboť po každém zavolání "odjíždíme", se lidi ještě tak 10 minut trousili. Proto jsme nikde nezastavovali a pohled na políčka odshora jsme měli jen z autobusu. Byla velká fronta na vjezd, takže Leo zavelel pěší pochod ke vstupu, což nám nevadilo. Na místě je přes 3000 solných políček, která jsou různé zbarvená podle množství soli a stupně odpařování (vaporizace). Neví se přesně původ soli, nejpravděpodobnější ale je velké ložisko pod jednou z blízkých hor, kterým voda protéká, rozpouští sůl a vyplavuje ji na povrch. V jednom jezírku se natěží přibližně 150 kg soli. Sůl se těží jen přes zimu, kdy neprší.

Konečně pak následoval oběd ve městě Urubamba - my šli do Inka's House, místní restaurace. Oběd byl formou rautu a restaurace vypadala celkem nóbl - židle s bílým potahem, všude číšníci, živá hudba (indiáni). Za 40 minut jsme se expresně nadlábli vším, co jsme našli, včetně zákusků, pudinku a možná i pečeného morčete. Morče totiž bylo v nabídce a my ochutnali všechna dostupná masa.

Další zastávka byla v Ollantaytambu, kde jsme byli už včera. S průvodcem jsme se dohodli, že se trhneme od skupiny a půjdem na výlet na vlastní pěst. Leo vypadal trochu nejistě, když nám oznamoval čas srazu (opět 40 minut, to nemají šanci projít!). My hned prchali, protože naše ruina (Quellorajay) na prozkoumání není úplně blízko. Šli jsme nejdříve po dlážděné cestě a pak uhnuli na vedlejší cestu. Nejdřív vedla mezi dvěma zdmi, pak jsme chvíli přeskakovali přes potok a nakonec kousíček popošli podél pole. Ruina byla celkem velká a celá naše. Vedle ní na políčkách místní sklízeli kukuřici. Na sraz jsme přišli o maličko později, ale skupina samozřejmě nikde. Tak jsme si u stánku koupili dvě zmrzliny a v klidu si je snědli, než dorazili poslední opozdilci.

Poslední větší zastávka byla v Pisaq - dalším archeologickém nalezišti Inckého města. Oficiálně je vstup pouze do 16.30, nás ale pustili i v 17.15. Oproti ostatním místům bylo mnohem méně prodávajících, což bylo spíš příjemné. Leo nasadil tempo, ve zkratce nás seznámil s tím, že se tu na terasách pěstovaly kukuřice a brambory, že byly uchovávány v blízkém skladu. Na protější skále jsou díry, které sloužily jako hrobky. Skála má totiž tvar kondora, posvátného zvířete, který svými křídly chrání zemřelé. A že máme 40 minut na to si to tu projít. My záhy pochopili, proč je Pisaq jako poslední část tour, a ne první. Je tak velký, že by odsud dopoledne nikoho nedostali. My nasadili také slušné tempo a snažili se během limitu projít co největší část města, které se dá velikostí srovnávat s Machu Picchu - je jen o málo menší. V uličkách mezi domy bylo snadné se ztratit, výhledy na terásky, hory nebo fontánky byly také krásné. Slunce zapadlo a brzy se sešeřilo. Většina lidí to brala jako impulz k odchodu k autobusu - už si žádná selfie neudělají, takže nejlepší bude sednout do busu, připojit se k netu a rozposílat přátelům. My přestali fotit, ale pořád bylo co objevovat. Když jsme si prošli horní část, přesunuli jsme se do střední, kde byly fuentes Qallaqasa - 4 malé vodopádky jako počet krajů Incké říše a dva další symbolizující Slunce a Měsíc. Nakonec jsme prošli většinu blízké části (když se pokračuje za domy dál, jsou tam stezky k dalším nalezištím). Došli jsme na sraz 3 minuty po, ale nebyli jsme poslední.

Mysleli jsme si, že teď už jen pojedeme domů. Ještě jsme ale po cestě navštívili místní šperkařství. Pán nám ukázal rozdíly mezi pravými a nepravymi kovy, kameny a šperky. Nám se zalíbily jedny náušnice, které jsme nakonec i koupili - podařilo se nám dokonce usmlouvat lepší cenu. Jsou to kulaté náušnice se spirálou symbolizující Pachamama - Matku Zemi. Jednotlivé použité kameny mají svou symboliku (zdraví, štěstí, rozhodnost, láska...).

Do Cuzca jsme přijeli okolo osmé a k velkému překvapení všech nás autobus vyhodil celkem daleko od centra a ještě k tomu ve městě pršelo. Došli jsme tedy na náměstí po svých, nafotili si deštivé noční město a dali si večeři v mekáči :D V Peru mají akcí, kdy za 5,50 solů člověk dostane konkrétní burger nebo něco kuřecího, podle denní nabídky. V pátek to byl McNifica a McPollo se sýrem.

A paní na ubytování nebyla už večer k zastižení, takže jsme si nemohli vyprat naše jednou vyprané a stále vlhké a tím pádem i zatuchlé ponožky.

Den třináctý - Ollantaytambo (18.10.)

(vloženo 24.10.2019 6:24)
Vyspávali jsme do 6.30 :D Venku celou noc i ráno pršelo, takže po dvou dnech sušení vypraného prádla jsme balili dost vlhké balíčky... V sedm jsme si došli na snídani a pozorovali již probuzené a deštivé město.

V 8.00 jsme se už v bundách ocitli na nádraží - naštěstí většina cesty byla pod střechami, takže jsme ani moc nezmokli. Znovu jsme zkusili vyměnit sedadla u pána za přepážkou, prý máme jedno sedadlo u okénka a druhé do uličky, ale u různých stolů. Prý se máme zeptat při nástupu.

Kolem půl deváté začali pouštět lidi do vlaku - paní kontrolující lístky nás s požadavkem, že za 120$ chceme sedět spolu, poslala do háje. "Naštěstí" se tak ale chovají ke všem a tak je většina cestujících ochotná si měnit sedadla. U Alešova stolu byla trojice, ta byla spokojená. U Jany byl pár sedící diagonálně a muž cestující sám. Ten se nejprve prohodil s paní, aby pár mohl být u sebe, posléze s Alešem, abychom byli my spolu. Takže naštěstí jsme nakonec seděli spolu, a měli sedadlo po směru jízdy. Jen za ty peníze, které jizdenka stála, by člověk čekal, že nebude muset handlovat sedadla jak u Ryanairu. Na trati jezdí dvě firmy - my jeli s Incarail, možná je to u Perurail lepší, nevíme.

Během jízdy byla většina krás
na druhé (pravé) straně, ale i my viděli nějaké protijedoucí vlaky, zříceniny, vodopády a městečka. Vlak trasu jede asi dvě hodiny, ale většinu času někde stojí a čeká na křižování ve výhybnách. Také jsme dostali čaj, výbornou čokoládu pouze z kakaových bobů a cukru, a sušené ovoce. Bylo to milé, ale za ty peníze nám skutečně mohli dát aspoň sendvič.

V Ollantaytambu také pršelo, takže jsme si v zhasnuté ale funkční čekací hale oblékli bundy a vyrazili hledat něco k snědku. Nakonec jsme na náměstí objevili obchod s lamím burgerem, výborně ochucenými bramborami a s teplým nápojem. To vše s krásným výhledem na náměstí a hory s inckými městy za 15 solů na osobu.

Během časného oběda přestalo pršet, vyrazili jsme proto na Ollantaytambo. Nejdřív jsme vyzkoušeli bankomat, který ale nebyl aktivní a nebral karty. Došli jsme pěšky ke vstupu, tam ale taky nebrali karty. Na mou poznámku, že bankomat nefungoval mi bylo řečeno, že občas vypadne proud, ale že mu žárovka už svítí. I vydali jsme se zpátky k nefunkčnímu bankomatu a hle - fungoval.

S penězmi v peněžence jsme znovu došli k pánovi, koupili si za 70 solů na osobu partial ticket - celý ticket platí 10 dní a opravňuje držitele navštívit 16 míst. Partial stojí 70 solů a má čtyři varianty - ta naše opravňuje na 4 místa - Ollantaytambo, Moray, Chinchero a Pisaq a platí dva dny. Památku jsme prošli s plnými těžkými batohy, vyškrábali jsme se i na vyhlídku Inkawatana.

Je tu několik sektorů. Již zmíněná vyhlídka Inkawatana se nachází asi 100 výškových metrů nad zbytkem ruin a je z ní krásný výhled na město. Ruiny ale vidět moc nejsou, jsou schované za skalním hřebenem. Pak je tu část, která existovala už před Inky, ta se pozná podle oken. Nejsou lichoběžníková, ale obdélníková. Nad ruinami se tyčí zbytky chrámu slunce, asi v půlce svahu najdeme shluk domů zvaný Qolqas, který sloužil jako skladiště. A dole v údolí se nachází několik stále funkčních fontán a chrám vody.

Po třetí hodině jsme ruiny Ollantaytambo opustili. Koupili jsme si v marketu vodu, protože nám docházela, banány a housky, a vyrazili vyzkoušet i druhé ruiny, které jsou zadarmo. Na dveřích dole byla otevírací doba do 16.30, což bylo za hodinu. Vyrazili jsme proto hned vzhůru a z oběda si stihli dát jen jednu housku. Na mapách.cz to vypadalo, že se celý komplex dá obejít, ale cestu jsme neviděli. Pouze cedule zákaz vstupu. Vrátili jsme se proto na křižovatku s vyhlídkou a prošli si i další ruiny. Aby nás náhodou nezamkli, seskákali jsme po kamenných schodech dolů. Na druhou stranu chvilku po zavírací době branou procházela další skupinka lidí, takže to zřejmě tak nehrotí. Jana už byla zničená, protože přeci jen není zvyklá tahat celý den 8,5 kg na zádech a ještě k tomu neustále skákat po kamenných schodech nahoru a dolů. Našli jsme si ještě jednu ruiny u řeky, ale k ní jsme nedošli. Cestou jsme si sedli na lavičku, dojedli zbylé housky a banán, a pozorovali na protější zahradě, jak se lamy prochází kolem prádla. Také jsme viděli velkého kolibříka :)

Kolem páté jsme na náměstí hledali odvoz do Cuzca. Chytili jsme jedno colectivo do Urubamby za 2 solíky na osobu. Aspoň se trochu projedem a uvidíme i jiné město. Přestup v Urubambě na další colectivo do Cuzca byl snadný. Chytili jsme nějaký expres, který serpentíny projížděl šíleně rychle, zároveň ale bezpečně - předjížděl pouze, když viděl do zatáčky. Nikde jsme po cestě nestavěli. Aleš pozoroval z okna noční přírodu, Jana pozorovala svá oční víčka zevnitř.

Opět začalo pršet, takže jsme po příjezdu do Cuzca nasadili pláštěnky a vydali se ubytovat a shánět na zítřek tour po zbylých místech z partial ticket. Odchytil si nás na náměstí nějaký muž. Mluvil krásnou srozumitelnou angličtinou a slevil z ceny, když jsme vypadali, že si chceme nejdříve cenu zkontrolovat. Jana si v agentuře nechala říct heslo k wifi a uznala, že nabízená cena 120 solů za celodenní výlet včetně oběda pro dva, je dobrá nabídka.

Další v plánu bylo ubytování v Casa Imperial Inn. Jak to tak bývá, zvučné jméno nic neznamená. Ubytování vypadá krásně a barevně, jenže ekonomy pokoj je v přízemí, kde je vlhko a plíseň. Sprcha funguje jen na jeden kohoutek a velice zajímavým způsobem je na sprchu připojená průtoková ohřívací hlavice. Booking od nás zřejmě tentokrát dostane recenzi i s obrázky, spolu s nepříliš lichotivým hodnocením.

Každopádně před spaním jsme ještě vyrazili na lov večeře a snídaně. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zakempovali v KFC a dali si místní nugetky, které asi nejblíže odpovídají našim bites - mikro kousky masíčka. Na rohu u hotelu jsme si koupili další zásoby a přes 2 litry Inca Koly, která je jasně žlutá a chutná asi jako žvýkačka. Aleš se do ní totálně zamiloval, protože prostě chutná šíleně :D

Zítra zase vstáváme brzo, naše tour po Sacred Valley začíná v 6.30.

Natrekováno 18400 kroků, většinou s plnými batohy.

Den dvanáctý - Machu Picchu (17.10.)

(vloženo 21.10.2019 5:11)
Budík na 4.45. Nasnídali jsme se na terase hostelu, dopřáli jsme si šunku, marmeládu, džus a čaj. Snídat, když město ještě spí, za zvuku šumění řeky a zpěvu ptáků, nádhera. Nakonec jsme stihli autobus o 10 minut později, tedy v 5.40.

Nahoře na Machu Picchu bylo neuvěřitelně lidí. Na to, že bylo šest ráno, se utvořily tři dlouhé fronty, kdy u vstupu kontrolovali pas a vstupenku.

Počasí bylo pěkně hloupé - byla úplná mlha, takže z každé vyhlídky s obrázkem foťáku bylo vidět jen bílo. Skupinky chodily v davu a my se davu snažili vyhnout. Bloudili jsme po terasách a fotili jen to, co bylo vidět - co bylo blízko. Žádné kopce, hory ani výhledy se nekonaly.

Prohlídka je organizovaná jako okruh, po inckém městě se nelze pohybovat úplně volně. Zpátky vás už nepustí, rozhodně ne o moc. Se základní vstupenkou si tak můžete jednou projít tenhle okruh, pak se dostanete k východu a máte smůlu, druhý vstup už není možný. Omezující také je, že v areálu nejsou záchody, takže na prohlídku sice máte cca 4 hodiny, ale pokud si předtím nedojdete na záchod, můžete mít problém. Jedinou výjimkou z pravidla jednoho vstupu jsou vstupenky, které zahrnují výstup na jednu z hor, obklopujících město. Jedna se jmenuje Waynapicchu (mladá hora), druhá a vyšší jednoduše Montaña Machupicchu (stará hora). S takovou vstupenkou vás u vchodu pustí do města znovu, protože vstup na horu se nachází uvnitř města a vy tak část od vchodu ke vstupu na horu musíte projít rychleji. Těchto vstupenek je na každý den k dispozici jen omezené množství na každou z hor, je tedy potřeba je koupit hodně v předstihu (my kupovali cca půl roku dopředu), případně jsou občas k dostání i na poslední chvíli na místě, pokud je někdo vrátí.

Od 7 do 8 jsme tedy měli vyhrazené okno na výstup na horu Waynapichu, odkud by za dobrého počasí mělo být incké město krásně vidět. Na pobyt v oblasti hory jsme měli čas do 10, kdy začínal vstup další skupině. Mlha se držela všude kolem nás. Od kontroly u vstupu na vrchol je to necelý kilometr, ale většina cesty je po prudkých kamenných schodech nahoru či dolů. Když jsme vystoupali na vrcholek (2693 m. n. m.), mlha se maličko zvedala, ale nad městem se bílo drželo. Chvilkami byla část vidět, nebo vykoukla protější hora. Vydrželi jsme nahoře asi půl hodiny, do devíti, a tou dobou se mraky už pomalu rozpouštěly a další nepřibývaly. Když se výhled na Machu Picchu konečně kompletně vyčistil, všichni jásali, jaké máme štěstí :) I my byli rádi, protože absolvovat náročný výstup na horu a vidět mlíko, to už jsme měli na Korsice na Monte Cintu, ale tam se aspoň neplatí takové vstupné.

Cesta dolů nám šla mnohem rychleji než ostatním, ale v davu jsme se zasekli. Měli jsme tak možnost si při sestupu město pořádně nafotit a pokochat se. Od cizího průvodce jsme si ověřili, že když se nestihneme vrátit do desíti hodin, tak to nevadí. S dalšími dvěma rychlíky jsme proto odbočili z cesty k východu a znovu nastoupali dříve seběhnuté schody na Huchuypicchu (malá hora) - jen 2476 m. n. m. Ti dva Němci, kteří šli s námi se nás ptali, zda neuvažujeme o najmutí průvodce. My moc nevěděli, neměli jsme to v plánu. Cestou k východu druhou polovinou města jsme si to ale rozmysleli a nakonec usoudili, že by to mohl být mnohem větší zážitek, když už tu jsme. Uvnitř totiž nejsou žádné cedule ani nic, co by vám řeklo něco o místě, kde se právě nacházíte. Pak jsme zjistili, že se dá za 35 solů koupit tištěný průvodce, ale protože začínalo pršet a knížka byla poměrně těžká, rozhodli jsme se ji nakonec nekupovat. Možná jsme měli.

Když jsme vyšli z brány na Waynapichu, podepsali jsme se, že jsme skutečně místo opustili, prošli jsme si zbytek města a vyšli ven z areálu. Jelikož jsme měli vstupenku s výstupem na jednu z hor, mohli jsme využít reentry, neboli znovu vstoupit. Hned si nás odchytil mladý sympatický guide s dobrou angličtinou, že nám tour udělá, usmlouvali jsme 10 dolarů na osobu, ale muselo by se nás sejít víc. Němce jsme cestou ztratili, takže jsme byli jen dva. Po chvilce se k nám přidal dredatý mladík, ale 3 bylo pořád málo. Zkoušeli si nás přebrat i další, s různými cenami. Dredatý mladík chtěl tour maximálně za 30 solů. Nakonec k této ceně svolil nějaký Liberty. Už jsme čekali dlouho, počasí, které se konečně zlepšilo se začalo zase zhoršovat a my už nechtěli déle čekat. Tak jsme to vzali. Nakonec sehnal ještě jednoho kluka - Juanita. Když jsme ale prošli vstupem, začalo pršet a mlha se postupně vracela.

Už chvíli po začátku prohlídky jsme začali tušit, že náš průvodce nebyl úplně nejlepší volba. Liberty mluvil dost kostrbatě, často se opakoval a strašně dlouhou dobu mluvil o úplně základních faktech, která přímo nesouvisela s tím, co je na Machu Picchu k vidění. Po několika minutách jsme zahlédli naše dva Německé přátele, kteří se k nám připojili, ale také záhy poznali, že to asi nebude ono. Když skončil svůj monolog o historii a různých názvech částí Cuzca, tak se nám hned nabídl, že nám všem udělá fotku. Takže to by ten typ prohlídky, kdy spíš záleží na fotkách, než na výkladu. Ale abychom Libertymu nekřivdili, několik zajímavých informací nám poskytl a stejnĕ tak nějaký základní vhled do toho, čím Machu Picchu bylo a kdo tam bydlel. Bohužel ale prohlídku hodně natahoval, a tak s námi stihl projít něco přes půlku města a pak se rozloučil. Dali jsme mu o něco méně než jsme se domluvili a pro příště víme, že se s průvodcem musíme raději předem domluvit na programu a obsahu prohlídky.

Dost informací se nám také podařilo odposlouchat od ostatních průvodců. Možná pokud by člověk nechtěl kompletní prohlídku s průvodcem, může si jen počkat na místech, která ho zajímají, než přijde nejaká skupina s průvodcem a nenápadnĕ si poslechnout jen tu konkrétní část výkladu. Skupin s průvodci chodí opravdu hodně.

My jsme se po skončení prohlídky ještě vrátili po okruhu zpět kam až nás pustili a v klidu jsme si zbytek prošli a nafotili, občas poslouchali výklad jiných průvodců. Zjistili jsme, že některé části města jsou pravděpodobně otevřené jen ráno - třeba chrám Kondora jsme ráno ještě prošli, odpoledne už byl zavřený. U chrámu Slunce jsme také ráno viděli návštěvníky, odpoledne už tam bylo zavřeno. Je tedy asi lepší jít na prohlídku ráno, nicméně je to jen domněnka.

Kolem čtvrté jsme město opustili a vyrazili pěšky dolů do údolí. Dá se jet i autobusem, ale narozdíl od rána, kdy fronta byla relativně krátká, se tentokrát na odjezd čekala fronta dlouhá snad 300 metrů. Autobus se tedy vyplatí spíše na cestu nahoru, kdy fronty nejsou tak dlouhé a do autobusu vás pustí jen v dobu, kdy máte čas vstupu. Navíc jízdou autobusem člověk ráno ušetří drahocenný čas a ke vstupu dorazí odpočatý. V areálu je schodů dost a dost a výstup z Aquas Calientes ke vchodu do města predstavuje přibližně 450 výškových metrů směrem nahoru po vysokých kamenných schodech. Sestup je naopak celkem příjemný, po cestě je několik odpočívek a můžete pozorovat místní exotické ptactvo. Machu Picchu totiž patří do Amazonie a zejména spodní část údolí je regulérní prales, kde vidíte růst banánovníky. Spolu s krásnou přírodou ale počítejte i s bodovým hmyzem - Jana si odepla nohavice z kalhot a večer byla celá poštípaná. Doporučujeme proto buď koupit repelent, nebo mít dlouhé rukávy a nohavice - ty mrchy totiž oproti komárům nejsou vůbec cítit, takže štípance objevíte až když už je pozdě.

Těsně po půl šesté jsme dorazili na ubytování, vzali si plavky a vyrazili do místních termálních lázní. Tam jsme zjistili, že vstupné je dvojnásobné oproti tomu, co jsme si našli na internetu - 20 solů za osobu. A protože už nám docházely peníze a bankomat z nějakého důvodu odmítl spolupracovat, museli jsme se vrátit na ubytování pro dolary a vyměnit je ve městě za místní soly. Na druhý pokus už se vstup do lázní podařil a my si mohli na něco přes dvě hodiny užít vody teplé 36 - 37 stupňů. V areálu je 5 menších bazénů s různě teplou vodou, nejvíc plný je samozřejmě ten nejteplejší. Zařízení je spíše spartánské a voda je trochu cítit sírou, ale po celodenním skákání po schodech Machu Picchu je to skvělá relaxace.

Po lázních jsme ještě nakoupili pár suvenýrů a stavili se na nádraží vyzvednout si jízdenku na zítřejší vlak do Ollantaytamba. Paní za přepážkou nám řekla, že jízdenky nejsou u sebe, ale že ona s tím bohužel nemůže nic udělat, a že se máme ráno zeptat při nástupu, jestli by nás nemohli usadit spolu. Na to, že jízdenka stála v přepočtu přes pět tisíc tedy nic moc. Trochu rozčarovaní jsme se šli konečně trochu vyspat. Google fit nám napočítal přes 27000 kroků.

Den jedenáctý - Aguas Calientes (16.10.)

(vloženo 20.10.2019 5:14)
Alešův mobil nás trochu postrašil, neboť ukazoval o hodinu víc. Naštěstí ale ještě nebylo 5.50, kdy jsme měli vstávat. A tak jsme zjistili, že už nejsme oproti Praze o 5 hodin pozadu, ale už o sedm :D Ještě štěstí, že se mobilní čas mění sám a časová pásma nemusíme řešit.

V 6.30 byla snídaně, kdy jsme si dali opět čaj z lístků koky a k tomu bulky s čerstvým avokádem. V sedm nás měl vyzvednout minibus. Ve čtvrt na osm přišla slečna a hledala někoho jménem "Chana", tak se Jana přihlásila a my spolu s dalšími nastoupili do vozidla parkujícího opodál. Naše batohy si řidič rovnou nechal vepředu, protože byly moc velké. A hurá směr Aguas Calientes a Machu Picchu.

Jedna zastávka byla u železničního přejezdu, kde byl minimarket, záchody u kterých postarší paňmáma pořád volala "papel!" a kde byla možnost si nakoupit snídani a posedět v krásné zahrádce, kterou ale záhy zamořili kuřáci a místní otravné mušky. Naše vozidlo bylo druhé, které na místě zaparkovalo. Než jsme vyrazili, přijelo dalších asi 8 dodávek. Stihli jsme i projíždějící vlak, který jsme na další cestě předjeli a pak pozorovali z dálky.

Po půl desáté jsme dojeli do Ollantaytanba a nabrali poslední 4 členy výpravy, takže jsme obsadili všech 19 míst v autě. Následovalo nespočet serpentin. Minizastávka v nejvyšším bodě průsmyku Abra Malaga, 4316 m. n. m. Bohužel pršelo a na druhé straně údolí bylo mlíko, takže z okna nebylo moc vidět. Jak jsme ale klesali a dostali se do nižší výšky, přestalo pršet, bylo krásně teplo a byly nádherné výhledy. Nejvyšší vršky byly ale stále pod mrakem. Cestou jsme často přejížděli mělké brody. Poslední úsek cesty pak byl už jen prašný, úzký, bez asfaltu a vedl docela vysoko nad řekou - nic pro jedince se strachem z výšek.

Nakonec nás autobus těsně před Hidroelektrikou převezl přes chatrně vypadající most k restauraci, kde jsme dostali poukázku na oběd - "Chana Kechbaloba" byla jako první ;) Oběd byl formou bufetu, kdy jsme si řekli "un poco de todo" (kousek ode všeho), a dostali jsme vrchovatý talíř špaget, rýže, masa, čočky, k tomu kopu salátu a polévku. No nadlábli jsme se královsky.

Na cestu k Machu Picchu jsme vyrazili v 15.30 a po dvou fotkách se nám vybila baterka ve foťáku. Vložili jsme druhou, která ale byla také vybitá. Fotili jsme tedy jen na mobil a byli rychlejší o nefocení ptáků a dalších zvířat.

Cesta dlouhá 10 km vedla podél trati, všude cedule, že se nemá chodit po kolejích, a všude lidi, kteří chodili po kolejích. Na začátku jsme museli vystoupat mnoho schodů, pak se šlo ale víceméně po rovině. Nádherné výhledy na hory, občas jsme rozpoznali Machu Picchu a okolní vršky. Zpívali ptáci a cvrkaly cikády a cvrčci. I s plnými batohy jsme předbíhali páry a skupinky, které si pořizovaly oduševnělá selfie s horami. Na mnoha místech trať křížily malé či větší potoky a přejít je bylo možné jen po kolejích. Dokonce jsme přešli i jeden dlouhý železniční most přes řeku Urubamba, ale ten měl zvlášť lávku pro pěší. Cestou jsme třikrát potkali vlak - jednou dlouhý turistický a dvakrát krátký lokální. I v lokálním ale sedělo pár cizinců s batohy a i v autobuse nám říkali, že je možné si za 6 solů koupit jízdenku na lokální vlak. Takže to vypadá, že minimálně v úseku Hidroelektrika - Aquas Calientes mohou vlak pro místní použít i cizinci. Je ale pravda, že lístek jsme kupovat nezkoušeli, tak nevíme jistě.

Ke konci cesty se už začalo šeřit a podél silnice poblikávaly světlušky. Jana už byla celkem zničená, ale nakonec jsme úspěšně došli do města Aguas Calientes. Město žilo nočním životem. Většina fontán a svatých sošek blikala v různých barvách. Ceny v restauracích byly šíleně vysoké. My ještě koupili lístek na autobus na Machu Picchu na zítra (odjezd 5.30) a nakoupili si jídlo. Jana v místním marketu ochutnala 3 druhy sýrů a nakonec jeden z nich koupila. Dokonce jsme se ani nepotento, když jsme si ho dali k večeři :D A mandarinky a banány jsou tu naprosto lahodné :)

Ubytovali jsme se v zamluveném ubytování "Chakana Machu Picchu" - konečnĕ pokoj s vlastní sprchou. Byť trochu malý a hlučný - bylo dost slyšet lidi chodit po chodbě a venku hned na ulici byla trať, takže občas to byl dost rachot, když přejel vlak. Ještě jsme si připravili věci na zítřejší celodenní výlet na Machu Picchu, snědli skromnou večeři a poměrně brzy jsme šli spát.

Den desátý - Cuzco (15.10.)

(vloženo 20.10.2019 4:22)
Odbila půlnoc a my stále mrzli v autobuse. Na začátku každé malé vesničky měli retardér, takže autobus pořád hrozně skákal a nedalo se v něm ani moc spát. Každopádně hrůzná cesta před pátou ranní skončila. Vyběhli jsme rychle z autobusu a šli si pro věci. Řidič na nás ještě zkusil "ticket ticket", protože každý dostal na zavazadlo lísteček z číslem, se zlou se ale potázal. Únava, zima a vztek v Janě probudili berserkr mód, takže na řidiče spustila smršť nadávek a batohy si prostě vzala a rázně odešla z terminálu, následována Alešem, který sbíral věci, co jí padaly.

Cesta hrůzy sice skončila, ale my se ocitli ve 4.45 na předměstí Cuzca. Všude tma, toulaví psi a troubící taxíky. Při procházce města si nás adoptoval jeden toulavý pes a trpělivĕ za námi chodil asi do sedmi, kdy jsme se mu ztratili v místní bance u bankomatů. Toulavých psů bylo vlastně všude, kde jsme zatím byli, hodně. Nepřišli nám ale nebezpeční, spíš trochu otravní.

Po půl šesté jsme dorazili na hlavní náměstí v Cuzcu, které se překvapivě jmenuje Plaza de Armas. Pokochali jsme se dvěma kostely, fontánou i krásnými domy, které ukrývají např. Starbucks, McDonald's nebo KFC. Nic z toho bohužel nebylo otevřené nonstop. Všechny značky byly ale dobře začleněné do vzhledu náměstí - žádné monstrózní žluté oblouky se tedy nekonaly :)

Podařilo se nám akorát vychytat vstup do katedrály, kdy ji otevřeli, ale ještě nestihli před mší přenést ceduli "zákaz vstupu turistům". Nakoukli jsme rychle dovnitř. U vchodu hned za vraty je velká zlatá plastika, umístěná v místech, kde většinou bývá hlavní loď chrámu, dál dovnitř se tedy chodí po stranách. Postranní oltáře jsou schované za poměrně robustními mřížemi. Obecnĕ katedrála působila zvláštním, skoro až ponurým dojmem.

Procházeli jsme se dále po městě, zkoumali zákoutí a uličky. Nasnídali jsme se v jedné kavárničce, Aleš si dopřál Cachito - karamelový roh z listového těsta a Altajor - něco na styl lineckého koláčku posypaného kokosem. Jana si dala kapsu plněnou kuřecím masem.

Kolem deváté jsme se ubytovali v rezervovaném ubytování Posada Azul. Původně jsme si tam chtěli jen nechat batohy, ale oni nás přivítali čajem z koky a rovnou nás ubytovali. Moc příjemné místo - byť byl pokoj maličký a bez sprchy, moc se nám tam líbilo.

Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili jsme na procházku centrem a okolím Cuzca. Bohužel jsme ale zapomněli na ubytování opalovací krém a kloboučky, protože ráno bylo zima. Brzy se ale vyčasilo, začalo svítit sluníčko, a protože jsme vysoko v horách - přes 3000 m.n.m., pořádnĕ jsme se přes poledne spálili.

Vrátili jsme se na náměstí a pokračovali do kopce ke kostelu San Cristobal, kde ale chtěli vysoké vstupné, takže jsme ho vynechali, nepřišlo nám, že by byl něčím unikátní. Přímo před kostelem si nás odchytil nějaký místní chlápek, že pro nás má super nabídku. Prvního jsme odmítli rovnou, druhý zněl serióznĕji, tak jsme si ho vyslechli. Nabídka spočívala v tom, že jako místní nás může provézt kontrolou a místo 70 nebo 130 solů za kombinovanou vstupenku do chrámu Sacsayhuaman mu zaplatíme 20 a on nás k tomu ještě vezme na nějaká další místa. To nám přišlo dost podezřelé, tak se Jana zeptala ostrahy a zjistila, že místa která nám pán nabízel jsou volně přístupná a dovnitř chrámu bychom se stejně nedostali. Prostĕ bychom zaplatili každý 20 solů za 15 minut popovezení autem.

Tak jsme pána poslali k šípku a šli se projít sami. Zjistili jsme, že chrám se dá celkem pekně prohlédnout z přilehlých luk a z příjezdové silnice. Navíc po okolí je roztroušených několik menších inckých památek, které stojí za vidění. Asi největší z nich je Chrám Měsíce, kde toho zbylo docela hodnĕ a navíc je na vršku nad ním vyhlídka. Další malá zřícenina je na louce hned u placeného chrámu, ještě jedna je nedaleko zmíněného Chrámu. My jsme šli kolem placené zříceniny Sacsayhuaman po louce, kde se pásly lamy a kolem zřícenin označených jako Zona X, které ale byly zavřené, ke Chrámu Měsíce. Odtamtud jsme přes část původní incké silnice pokračovali kolem zříceniny Kusilluchayoq a kolem většího komplexu Quenqo a menšího Quenqo Chico (na větší je vstup jen v rámci výše zmíněné kombinované vstupenky) až k velké soše Ježíše nad městem, odkud je nádherný výhled. Přes chaotické a špinavé uličky a schodiště jsme se pak kolem kostela San Blas vrátili do centra města a na naše ubytování.

Dali jsme si krátkou pauzu a pak si došli na pozdní oběd do pizzerie, která ale ještě neměla roztopenou pec, takže pizza nebyla. Za to ale ještě byla meníčka - za 7,50 solů na osobu polévka, pití a hlavní jídlo. Chvíli trvalo, než si Jana nechala vysvětlit všechna jídla a přetlumočila je Alešovi. Po jídle jsme oba zamířili rovnou do hostelu, protože nás oba něco pořádně prohnalo :D Jako dezert jsme si proto na pokoji dopřáli smectu. Byli jsme tak unavení, že jsme se jen umyli a šli spát. Budík jsme nastavili na 5.50, neboli za 11 a půl hodiny, abychom stihli domluvený odjezd na Machu Picchu.

Den devátý - La Paz (14.10.)

(vloženo 18.10.2019 5:49)
Včera nám přišel email s informací, že náš let 321 do La Paz odletí místo v 8.50 už v 7.20. Vstávali jsme proto už zase v pět ráno. Před šestou na nás čekal taxík a odvezl nás na letiště. To vypadalo celkem zavřeně, byli jsme tam skoro první. Check-in začínal až v 6.30, tak jsme koukali na východ slunce a užívali si mikroletišťátka. Mikro je i letadlo, na palubu se vejdou jen příruční zavazadla do 5kg, tak jsme své batohy poslali dolů. Naštěstí jsme vybavené zavazadlo měli v ceně, takže to nebyla žádná komplikace.

Check-in byl velmi rychlý, security probíhalo v druhé minimístnůstce, kam se vstupovalo po jednom, měli tam kovový rám, ale žádný skener batohů. Po sedmé hodině přiletěla malá Dášenka (vrtulové letadlo Bombardier Dash 8-200 s kapacitou 37-39 cestujících). My se sedmou řadou byli dvě řady od konce. Jedna letuška, která si sama hlásila bezpečnost a následně ukazovala co a jak.

Netrvalo dlouho a Dášenka se přesně na čas vznesla do nebes. Bohužel po vzletu se ukázalo, že Salar je na druhé stranĕ letadla, takže jsme z něj s výjimkou okraje viděli jen něco málo přes okénka na druhé straně. Smolík no. Nakonec jsme ale z výšky viděli nějaký jiný Salar - prý je jich v okolí hned několik, ale Salar Uyuni je z nich největší a sůl nejčistší a nejrovnějsí.

Let byl ale jinak velmi příjemný, vzlet i přistání připomínaly spíš velké dálkové letadlo a byly pohodlné a plynulé. Holt runway byla v obou případech hodně dlouhá, tak nebylo kam spěchat (v Uyuni je vojenská základna a u ní i letiště s dlouhou runwayí). Dokonce jsme dostali v průběhu krátkého letu i čaj, samozřejmě z koky.

Po hodině a půl jsme přistáli na letišti v El Alto - město La Paz s ním těsně sousedí, vlastně jde o dvouměstí. El Alto je na plošině v cca 4000 metrech nad mořem, La Paz leží v údolí pod ním a na jeho úbočích. Jde o druhé nejvyšší město světa, kde místo metra mají několik linek lanovek.

Na odbavovacím pásu jsme si vyzvedli naše batohy a vyrazili ven. Za asi minutu už jsme byli z letiště pryč :D Hned se do nás pustili taxikáři s cenami 70 solů za odvoz do centra. My omylem došli ke colectivos, kteří svážejí více lidí za cenu 4,50 solů za osobu. Moc jsme nevěděli, kam chceme a kam jede, ale svezli jsme se :D Hned jsme se ale zasekli v koloně. Naštěstí se po 10 minutách rozjela a dál už jsme se mohli kochat místními lanovkami.

Z colectivo jsme vystoupili až poslední na náměstí Catolica, protože oproti ostatním jsme neměli konkrétní cíl. Na mapě jsme si našli obchůdek a nakoupili zásoby. Došli jsme do místního obchodního centra, do kterého vedla šíleně dlouhá fronta - do kina. My prošli okolo celé fronty skrz celý obchodní dům a došli si na kuřecí burger, tentokrát ale do Pollo Copacabana. Byl odtamtud nádherný výhled na křížící se modrou a černou lanovku a dalo se tam krasně najíst a plánovat, aniž by na nás někdo koukal, ať vyklidíme stůl, nebo aniž by kolem nás běhali toulaví psi.

Po jídle jsme zamířili k lanovkám - fronta do kina už se táhla i ven z obchodního centra a pěkný kus po ulici. Co se lanovek týče, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky, nakonec nám ale vše vysvětlila ochotná security paní. Při koupi lístku řeknete kam jedete a oni vám dají lístek s QR kódem, který pouští přes turnikety. Jedna linka stojí 3 bobíky bez ohledu na počet stanic, každý přestup na další linku stojí
2 bobíky, opět bez ohledu na počet stanic.

Labyrintem jsme prošli k turniketům, pípli si náš QR kód a prošli. Kabiny se ve stanici samy otevřou, zpomalí a dá se nastupovat. Pomalu jedoucí kabina na konci stanice ještě přibrzdila, aby se mohla náležitě "odpíchnout" a rozjet. Nakonec jsme si projeli asi 7 barevných linek. Převýšení v La Paz je opravdu pořádné - při stoupání nám občas zalehly uši. Svezení lanovkou je ideální pro zakladní prohlídku města - všechno máte jako na dlani. Hlavně žlutá linka určitě stojí za svezení - velké prevýšení a krásný výhled na různé skalní útvary, ale i na obě části města.

Počasí jsme měli proměnlivé - nejdřív bylo pod mrakem, pak začalo celkem pršet, pak opět jen kapat a nakonec jsme měli i slunečno a kabiny lanovky stihly i oschnout.

Kromě lanovek je v La Paz zajímavé i centrum, zejména náměstí Plaza de Armas, což je název, který tu najdete v každém městě. Hodně zvláštnĕ působí obrovský obchodní dům rostoucí hned za palácem v jednom z čel náměstí. Na náměstí je i kašna, která ale byla okupovaná naprosto šíleným množstvím holubů.

Když jsme si prošli i centrum, čas se nám nachýlil a my zamířili na autobusové nádraží. Obrovská budova plná stánků a lidí volajících názvy destinací. Snažili jsme se zbavit co nejvíce drobných, tak jsme si koupili ještě vodu a slané krekry. Také jsme si směnili rezervaci za jízdenky do autobusu La Paz - Cuzco.

Autobus měl mít USB zásuvky a polohovatelná křesla. Ač měli celkem velké biny, chtěl řidič, abychom si dali batohy dolů. Tak jsme rychle vyndali alespoň lehké mikiny. Následně jsme zjistili, že naše USB koncovka nefunguje. Co se dá dělat. Máme power banku. Dole v batohu... Po chvíli autobus obešel nějaký maník a vybíral 2,5 bobu za využití terminálu. Snažila jsem se mu aspoň říct, že nechceme drobné, ale pán nasadil kyselý xicht a dál nám drobné. Hlavně, že jsme se ty drobáky snažili udat. Ještě, coby světlý bod cesty, každý před odjezdem dostal pytlík s vodou, pitíčkem a sušenkou. Opět by stačilo, kdyby nás varovali předem, takhle jsme si nemuseli kupovat dvoulitrovou vodu (protože vyšla výhodněji). Následně pustil jeden z řidičů nahlas televizi s filmem Bohové musí být šílení ve španělštině.

Na hranicích s Peru všechny batohy z kufru vyházeli, tak jsme si power banku z batohu vzali :) U chilske i peruánské přepážky si nás vyfotili a Aleše se zeptali, jestli je ženatý. Kontrola zavazadel proběhla ručně, naštěstí ale ne moc důkladně. Když jsme jim ukázali, že se batohy dají otevřít i z boku, vypadali spokojeně a nechali nás projít. Na záchod si stihla dojít jen Jana. Aleš vyzkoušel záchod v autobuse - nedalo se zamknout, chyběl toaletní papír a netekla voda.

Po imigračním jsme si chtěli poslouchat hudbu, ale hádejte, kde byla sluchátka... Ve chvíli, kdy řidič tankoval, Jana vyběhla ven a vzala masku na oči a sluchátka :) Bohužel jsme na hranicích byli ještě za světla a nebyla nám zima. Jak probíhal zbytek jízdy byl už horor. Polohovatelná sedadla umožňovala celkem slušný ležící komfort. Na druhou stranu, když si před námi člověk sklopil sedadlo na maximum, nedalo se skoro odejít, jak byl člověk uvězněn. Přes noc byla šílená zima, autobus netopil a my měli jen lehké mikinky. Jana měla o vrstvu navíc a trochu se i vyspala. Vždy se ale probudila promrzlá, což znamenalo, že Alešovi byla ještě mnohem větší zima. Tak jsme si museli hřát lidským topením - když už byla fakt velká zima, sedla si Jana Alešovi na klín a než se jí odkrvila pravá ruka, vyráběli jsme živočišné teplo. Jediné malé plus byla pohodlnost sedadel, na druhou stranu vše ostatní byla hrůza. Autobus z Calamy do Uyuni byl méně pohodlný, ale batohy jsme mohli mít nahoře, topil a ještě měl nahoře v binech deky na zahřátí...

Takže kdybyste někdy jeli nočním busem z La Paz do Cusca, nejezdĕte s firmou Trans Salvador ;)

Den osmý - třetí den Salar de Uyuni Tour (13.10.)

(vloženo 14.10.2019 22:29)
Budík na čtvrtou. V tu dobu sice oficiálně měla už být snídaně, ale jsme v Bolívii, takže jsme ji v pohodě stihli, protože byla pozdĕ. Byla vypnutá elektřina, takže na balení jsme si svítili jen baterkami. S Alešem jsme ještě zkontrolovali noční oblohu - hvězdy byly pěkně vidět, ale takřka úplňkový měsíc většinu svitu zastínil. Promrzlí jsme si sedli k našemu stolu. Aleš zastával funkcí hlídače bran a neustále zavíral dveře, ze kterých jinak přicházela Zima. A tentokrát jsme se ke snídani dočkali i palačinek! To bylo radosti!

Chvilku po páté jsme naložili na jeep batohy a tentokrát jsme seděli opět ve druhé řadě. O necelou hodinu později začalo pomalu svítat a my dorazili na místo zvané Sol de la mañana.

Nejprve minizastávka u fumaroly s trubkou, ze které tryská pára. O kousek dál už sopečné krátery se sirnými vývěry. a dalšími fumarolami. Oblastí se dalo normálně procházet, jen nám bylo řečeno, ať nikam nepadáme a moc se nenadýcháme škodlivé síry. Pouze jedna fumarola funěla celý den, ostatní jsou funící pouze brzy ráno, později je slunce utlumí. To je také důvod, proč se na toto místo jezdí brzy ráno. Východ slunce jsme bohužel úplně neviděli, protože byly mraky a než se vyhouplo nad kopce, bylo už celkem vysoko.

Kolem osmé jsme dorazili k termálním lázním Aguas Calientes. Z oblečení do té ranní zimy se nám nechtělo, ale výhled na nádhernou lagunu a plameňáky, oboje viditelné přímo z teplé vody termálního bazénku nás nakonec přemluvil. Bohužel jsme na kachnění a lebedění měli jen asi 40 minut, ale i tak to bylo více než příjemné. Aleš vyzkoušel oba bazény, druhý, bližší k převlékárnám, byl prý teplejší, za to ale celkem mělký.

Následovaly další dvě laguny - Verde a Blanca. Zelená vůbec nevypadala zeleně. Je to proto, že do vody se dostává měď a také arzen z blízkých aktivních sopek. Právě kvůli arzenu v laguně nežije nic. Ve vedlejší bílé laguně už je opět možné vidět plameňáky. A bílá je opět kvůli boraxu.

Onur se s námi rozloučil, protože nejel s námi do Uyuni, ale pokračoval do Chile. Původně měl být předán do jiného jeepu už u termálních lázní, nakonec ale jel s námi a Silver udělal zajížďku k Chilsko-Bolivijským hranicím. Tam jsme se naposledy jako skupinka vyfotili a pak se rozloučili.

Cestou jsme opět minuli ranní termály, tentokrát však zastávka byla z důvodu využití záchodu - měli jsme před sebou dvě celé hodiny jízdy. Jana si alespoň vyfotila vikuňu, která se procházela s dalšími lamami opodál.

Abychom jen neseděli v autě, prohlédli jsme si po cestě z výšky lagunu, ve které se těží sůl. Po poledni už jsme měli hlad, koneckonců jsme snídali v půl páté. Nakonec jsme se ale dočkali, a to ve městě Villa Mar. Tekla tudy řeka, oproti okolní pustině bylo krásně zeleno a všude lamy :) K obědu byla rýže se zeleninou a tuňák.

Předposlední zastávka byla v kamenném údolí - skalní útvary např. ve tvaru papouška, lva či lidské hlavy. Také tam bylo malé skalní okno, u kterého se všichni fotili. Vítr byl o poznání slabší, takže jsme tolik neofoukli.

Cestou do Uyuni jsme ještě krátce stavěli v San Cristóbal, kde nám Silver koupil vodu, na kterou jsme měli nárok. Ve městě byl starý kostel z 18. století. Má kamenné stěny, dvě zvonice se čtyřmi zvony a střecha je že slámy svázané provazy z lamí kůže a kaktusového dřeva. V roce 1999 bylo kvůli těžbě celé město přesunuto o cca 8 km, včetně hřbitova a památníku.

Do Uyuni jsme dorazili přibližně v šest hodin. Znovu jsme se ubytovali ve stejném hostelu a dostali i stejný pokoj. Na recepci jsme se potkali se slovensko-holandským cestovatelským párem, který nám dál zajímavé tipy do Cuzca, Austrálie a Nového Zélandu. Také nám řekli, ať určitě do 20.10. opustíme Bolívii kvůli prezidentským volbám. Ten den prý nebudou jezdit žádné autobusy a nic nebude fungovat. Nás se to ale naštěstí netýká, protože už 14.10. odpoledne odjíždíme nočním autobusem do Peru.

Venku na tržišti jsme si ještě koupili zelenou látku s lamami a dokoupili si housky na večeři a snídani.

Den sedmý - druhý den Salar de Uyuni Tour (12.10.)

(vloženo 14.10.2019 4:33)
Snídaně začala vonět už v 7.15, tak jsme se nechali zlákat. Dokonce byly i palačinky, bohužel ale ne u našeho stolu. Když se Jana odvážně zeptala v kuchyni, zda je můžeme dostat taky, dočkala se pouze strohé odpovědi "no". I tak jsme se ale dobře nasnídali a chvíli po osmé vyrazili na další cestu. Změnili jsme zasedací pořádek, takže jsme celý den seděli v zadní řadě, kde ale není moc místa na nohy.

První zastávka byla na pláni u malého železničního mostu s krásným výhledem na horu Cerro Luxar. Pak jsme pokračovali k hlavní silnici a po ní k další zastávce u lávových polí, odkud byly krásné výhledy na Volcán Ollagüe a vrchol Cerro Cañapa, a kde prodávali lamí párky - nedali jsme si :)

Po další chvíli poskakování po horských cestách jsme dorazili k první laguně jménem Cañapa. Tam jsme poprvé viděli plameňáky v jejich přirozeném prostředí. Bylo jich tu celkem dost a byli hned u břehu, takže se dali hezky fotit. Laguna Cañapa je zbarvením obyčejná, jen bílá místa u břehu obsahují borax. Plameňáci okamžitě zaplnili mnoho místa v našich paměťových kartách.

Další jezero už z dálky smrdělo sírou. Podle zápachu dostalo i jméno - Laguna Hedionda. I tady se k našemu překvapení dařilo plameňákům, takže další nápor na naše foťáky. Když jsme si část laguny obešli, Silver už nám připravil stůl a oběd. Tentokrát se podávaly brambory, kuřecí maso, zelenina a pečený banán. Při této pauze jsme si zašli i na bio wc. Platilo se 5 bobů a wc bylo opravdu zvláštní - separační - mísa byla rozdělena na dvě části, na pevnou a tekutou.

Po obědě jsme pokračovali v "Tour de lagunas" - pouze z dálky jsme si vyfotili lagunu Chiar Khota, již bez plameňáků. Laguna Honda (hluboká) získala název překvapivě proto, že je hluboká a má slanou vodu. Nachází se v nadmořské výšce 4100 m. n. m.

Trasa pokračovala dál a uprostřed nějakého kaňonu jsme neplánovaně na chvilku zastavili - Silver chtěl zkontrolovat auto. Nás ale hned uchvátily dvě chlupaté činčily. Aleš si vyběhl (čti: dýchavičně vyšel s několika zastávkami) na vršek jedné strany kaňonu a hlásil pěkný výhled. Motor auta byl trochu umyt čistou vodou a zdálo se, že je vše již v pořádku.

Na chvilku jsme opustili laguny a zastavili se u Árbol de Piedra - kamenných útvarů vulkanického původu, které vytvořil silný vítr. Zvláště jedna skála vypadá jako strom. Kousek od nás se na slunci ohřívaly dvě lišky. Prý jich ale mnoho ročně zemře, protože už se vůbec nebojí člověka a často tak skončí pod koly jeepů. Námi sledované lišky ale vypadaly spokojeně. Během naší návštěvy foukal silný vítr, v čepici a v bundě nám skoro byla i zima. Silver nám ale řekl, že tu umí být ještě mnohem více větrno, a že dnes je to jen menší větřík...

Během dobrého světla jsme ještě museli stihnout poslední dnešní lagunu, a to lagunu Colorada. Červené zbarvení mají na svědomí řasy a minerály, zvláště železo z blízkého vulkánu. S rudou barvou krásně kontrastují bílé boraxové ostrůvky. Barevnost je také daná nasvícením - po setmění má voda normální barvu. Na této laguně žijí tři druhy plameňáků.

Hostel se nacházel jen kousek od barevné laguny, takže dnešní den oficiálně skončil už po páté hodině. Tentokrát se spalo po šesti lidech, zmínit musíme opět záchody. Vzhledem k lokalitě - uprostřed ničeho - byly na celý hostel dva záchody a malé umyvadlo. Oboje se ale po dvou, třech návštěvách ucpalo a naplnilo vodou, takže celkem boj o to, vychytat nepřeplněnou mísu... Každopádně jsme ale nejdřív dostali horký čaj a až do večeře jsme si pěkně v naší skupince povídali. My po setmění zkusili nafotit noční oblohu, bohužel nás ale měsíc takřka v úplňku nenechal. K večeři zeleninová polévka a špagety. Dokonce nám donesli i Bolivijské víno. Nakonec nás ale láhev porazila, jelikož kromě nás dvou si dala čtvrt skleničku pouze Carina.

Den šestý - první den Salar de Uyuni Tour (11.10.)

(vloženo 14.10.2019 2:30)
Nakonec jsme zalehli včera už v 17:30 a s přestávkami spali skoro 14 hodin. Po sedmé jsme vstali a zabalili si věci. Oba nás trochu bolela hlava - nadmořská výška 3600 m. n. m. už je znát. Naštěstí na snídani byla možnost si dát čaj z koky. Čerstvé housky, marmeláda a máslo v srdíčkové nádobě, přežili jsme i čerstvá místní míchaná vejce.

V 10.30 jsme měli sraz na tour. Byli jsme jediní z šestice turistů, kteří došli na sraz, ostatní jsme nabírali na hostelech. Řidič se jmenuje Silver a vypadá sympaticky. Mluví celkem srozumitelnou španělštinou, takže Jana bez větších problémů zvládla přeložit vše, co bylo potřeba. Dokonce i Aleš se občas trochu chytal. Po cestě jsme nabrali dvě Rakušanky a dva Němce. Celkem sympatická skupinka, všichni přibližně stejného věku. Jen si hodně povídali německy, ale časem jsme se všichni celkem rozmluvili anglicky. Vzadu seděly Rakušanky Carina a Verena, vedle řidiče Němec Andreas a vedle nás Němec Onur.

První zastávka byla blízko města Uyuni - Cemeterio de trenes (hřbitov vlaků). Čtyřicet minut na projití bylo akorát. Spousta turistů lezla po kovových torzech a fotila si selfie. Části kolejí byly odříznuté a kola se váhou ponořila do písku. Průvodce dorazil po 50 minutách, tak jsme hned pochopili, že bolivijské minuty jsou trochu pomalejší než ty evropské ;)

Druhá zastávka byla u slaných jezírek - Ojos del Salar, ze kterých vyvěrá podzemní voda, nacházející se pod Salarem. Má prý léčivé účinky.

Další zastávka byla krátká - necelá půl hodinka chození po obchůdkách s lamami, dinosaury, svetry, ochucenými pivy (kaktusové pivo, pivo z koky...) a dalšími barevnými cetkami. Po tržišti jsme popojeli k památníku Dakaru - v roce 2014 se tu konal závod Dakar a na jeho počest vytvořili místní obří památník celý ze soli z Uyuni. Kvůli znečištění a problémům s auty a solí se ale po pár opakování přestal konat. U památníku byla i budova - kdysi hotel - celá ze soli, kde jsme měli původně obědvat. Každý jeep měl vyhrazen jeden stůl, ale my si s naším průvodcem řekli, že se naobědváme sami uprostřed Salaru.

Popojeli jsme doprostřed bílého ničeho a udělali si pár fotek. Silver mezitím připravil stůl a oběd - brambory, rýže, kuřecí maso a vařená zelenina. Po jídle jsme dojeli ke kaktusovému ostrovu - Isla Inca Huasi. Za 30 bobů na osobu jsme si prošli asi 40 minutovou procházku přes celý ostrov. Nádherné výhledy, bílý obzor s vysokými horami a spousta kaktusů v popředí. Celý ostrůvek je korálového původu, vznikl před více než 40000 lety a kaktusy tam za rok poporostou jen o pár centimetrů.

Poslední dnešní zastávka byla kdesi uprostřed bílého jezera s výhledem na západ slunce. Mezitím jsme zkoušeli opět fotky s perspektivou, kdy nás Silver navigoval a tak jsme se třeba fotili na panorama 2x a skákali přes jeep.

Ubytování mělo být v solném hostelu, ale byl bohužel zavřený - zřejmě kvůli blížícím se volbám. I další byl zavřený, takže jsme ještě za tmy jeli 40 minut do San Juanu, kde mělo být více ubytoven. Nakonec to vyšlo a i zdejší hostel byl ze soli, takže jsme o nic zásadního nepřišli.

Dostali jsme dobrou večeři - polévku, kuře s hranolkami a čaj, za 10 bobů si dopřáli horkou sprchu a v deset si zalezli do našich solných postýlek. Tentokrát v pokoji po dvou.

Den pátý - autobusem do Bolívie (10.10.)

(vloženo 10.10.2019 23:06)
Postele byly neuvěřitelně pohodlné a krásně se v nich spalo. Škoda, že nás budík vzbudil už ve 4.15. Na jízdence do Bolívie bylo napsáno, že máme být na terminálu s 30 minutovým předstihem. To jsme stihli, jenže kromě toulavých psů nikde nikdo nebyl a zastávka byla označena pouze sprejem na stěně "Frontera del Norte" a za vraty byly nějaké zaparkované autobusy. Půl hodiny předem rozhodně nikdo nikde nebyl. Naštěstí kolem čtvrt se už nějací lidé začali objevovat a chvilku před půl nějaký maník zaklepal na autobus, odkud se vynořil řidič, který v autobuse spal :D

Po půl jsme vyrazili. Dalších asi 10 cestujících sklopilo sedadlo a pokračovalo ve spánku. Aleš pozorně koukal ven, Jana si párkrát prohlédla hvězdnou oblohu a až do svítání odpočívala. Po sedmé hodině se kopce v dáli začaly zabarvovat, bílá mlha se rozpouštěla a prosakovala modrá obloha. Šutry, sucho a křoví. Na obzoru vysoké vrchy, zbarvené do pískova, některé barevné jak Malířova paleta v Death Valley.

Delší zastávka byla kolem hranic - na chilské straně projít přes policii interpol, na Bolivijské navíc vyplňování imigračního dotazníku a sken batohů. Slunce krásně svítilo, ale vyšší nadmořská výška byla znát - venku byla celkem zima a hůř se dýchá. Zatím ale na sobě ani jeden nepozorujeme větší příznaky výškové nemoci.

Před desátou jsme vyrazili na Bolivijský úsek cesty, jedeme ale už méně komfortně, jelikož v Bolívii si moc nepotrpí na asfalt, takže drncáme 100 kilometrovou rychlostí a ještě dlouho za námi se táhne bílý prach. Touto rychlostí jsme ale nejeli dlouho, protože hlavní silnice se rekonstruovala téměř až do Uyuni. Byť slovem rekonstrukce musíme v tomto případě chápat bagr rozhrnující hlínu. Každopádně jsme ale místo po hlavní silnici jezdili po jakýchsi polních cestách okolo. Autobus nás naklepával jak řízky, vrzal, drncal a plahočil se místy i 15km/h.

V 9.57 jsme poprvé uviděli místní světlou lamu :) O pár minut později už celé velké stádo. Jo, tady se nám bude líbit :D A lam bylo po cestě ještě mnoho :)

Do Uyuni jsme dorazili asi v půl jedné. Je to dost mazec město. Všude stánky, rozpadající se budovy, prach a chaos. Velmi rychle se nám podařilo zařídit si třídenní tour jeepem po okolí - solných pláních, jezerech s plameňáky a termálních pramenech. Ubytovali jsme se a abychom měli čím platit, vyhledali jsme na hlavní třídě bankomat. Ve směnárně jsme pak vyměnili pár zbývajících chilských pesos - kurz se podobal vygooglenému. Celkem asi ve čtyřech obchodech jsme nakoupili něco na večeři, prošli si pár ulic a zbytek dne strávili na pokoji a odpočívali.

V příštích třech dnech budeme na Salar de Uyuni Tour bez internetu a elektřiny, tak se plánovaně na pár dní odmlčíme.

Za dnešek jsme nachodili 8700 kroků a napočítali víc než 100 lam.

Den čtvrtý - Santiago a přelet do Calamy (9.10.)

(vloženo 10.10.2019 21:55)
Díky pospávání v letadle nám stačilo spát jen 5 hodin. Snídaně byla do desíti - toustový chléb, dva druhy marmelády, paštika, křupky s mlékem a ceylon čaj. Výběr nic moc, ale hlad jsme zahnali.

Půl dne jsme se procházeli po Santiagu - je to zvláštní město. Mísí se v něm staré budovy a moderní zrcadlové věžáky, uličky plné odpadků s voňavými stromy, krásné parky s bezdomovci, špinavé ulice s vyvěšenými vlajkami, nízké domky se prolínají s věžáky, občas nějaký ten koloniální dům s fasádou jak ze staré Prahy a v tom všem je občas zakomponovaný nějaký ten kostel různé velikosti a provedení... Obešli jsme si centrum, nafotili kostely, chrámy i funkční fontány. Koupili si něco k obědu a hledali vhodné místo, kde se najíst. V parcích se ale vyskytovalo celkem hodně bezdomovců, jeden byl od hlavy po paty oděn v černých plastových pytlích. Nakonec jsme ale příhodné místo objevili u muzea umění. Na mapě jsme pak našli ještě kopeček Carro de Santa Lucia, a ten rozhodně stál za to. Na vrchu se nacházela zahrada a rytířský hrad, věž s vyhlídkou, fontány a obchůdek, kde jsme si za peníze ze svatby koupili zmrzlinu. Bylo šílené vedro a s batohy na zádech jsme se zahřáli jedna báseň. Z vyhlídky jsme viděli lanovku, na horizontu vysoké hory kontrastují s mrakodrapy a zahradami města. Jelikož bylo skutečně vedro, brzy jsme dopili všechno pití. Poslední zastávka před odjezdem byla v obchůdku pro vodu a ještě k jednomu kostelu, který byl zanedbaný jako ostatní, ale překvapivě byl skoro celý z betonu.

Po třetí hodině jsme došli na autobusovou stanici Los Heroes, odkud jsme jeli na letiště. Žádné zákeřnosti se nekonaly - dostali jsme boarding pass, prošli security, koupili si vodu. Dojedli jsme pitu a nakonec se nechali trochu propéct u gatu 25, kde zřejmě nefungovala klimatizace. Boardovalo se ale naštěstí o chvilku dřív. Měli jsme sedadla 18 B a 18 D. Kluk vedle ale nabídl, že se s námi vymění, takže i tento let jsme nakonec absolvovali vedle sebe. K okénku jsme vyhráli fešnou slečnu. Pilot se s tím moc nepáral, několikrát to při vzletu "hupslo" a celkem dost skákalo. I tak se ale na dvouhodinovém letu téměř hned ozvalo sborové chrápání. Také celá bezpečnost proběhla pouze španělsky (krom dovětku "for more information read safety card". Na vnitrostátních letech se tu holt angličtina nenosí :)

Na letišti v Calamě byla spousta nabízečů dovozu do San Pedro de Atacama. My ale chtěli jen do centra Calamy. Nejlevnější bylo obyčejné taxi. V bankomatu jsme se snažili vybrat 10000 pesos, protože taxi mělo stát asi 8000. Bankomat ale oznámil, že navíc strhne přirážku 6500. Na to jsme se jim vykašlali a našli taxi, které bralo i dolary. Pán byl milý a lehkou španělštinou nám dával tipy na výlet, které jsme ale nevyužili, protože hned ráno jedeme do Peru. Nakonec šlo platit i kartou, takže vystaráno.

V ubytování ani jedna ze tří karet nefungovala a majitel moc neuměl anglicky. Vydali jsme se tedy v půl desáté hledat v Calamě bankomat a nějaký obchod s jídlem. Bankomat jsme našli - dva mimo provoz a třetí, na který nás upozornil místní hasič, byl funkční ale extrémně pomalý. Naštěstí i nám vydal potřebné peníze, jichž část jsme hned utratili v obchůdku na rohu. Totálně lámanou španělštinou se nám podařilo nakonec koupit krájenou šunku, nějaké plněné kapsy kdo ví s čím a pití. A pak nám přišlo, že toho je stejně málo, tak jsme si podobně profesionálně objednali i v dalším obchůdku :D Zlaté ruce a nohy :D

Večeřeli jsme v našem mini růžovém pokoji a jelikož zítra vstáváme v 4.15, šli jsme před jedenáctou spát.

Den třetí - let do Chile (8.10.)

(vloženo 9.10.2019 14:45)
Pět hodin spánku, tiché balení v pokoji a hlasitější na recepci. Pěšky na metro. Cestou jsme nakoupili čerstvé pečivo - ostatní obchody měly ještě půlnoc. Dokonce i obchůdek s příhodným názvem 24 hodin :D Metro na letiště je hluboko pod zemí. Eskalátorů bylo asi 10. Metro je bez řidiče a na stejné nástupiště jezdí linka L10 a linka na letiště. My se postavili úplně na konec vozu a sledovali tunel a spletité motanice kolejí. Jízdenka se na letišti kontroluje při východu z metra, takže pokud máte špatnou (např. T10) nebo žádnou jízdenku, na letiště sice dojedete, ale nevystoupíte :)

Časovou rezervu jsme měli dostatečnou. V kiosku se nám nepodařilo udělat check-in, tak jsme si vystáli krátkou frontu u přepážky. Hned nám pán oznámil, že let IB2605 má již teď 3 hodiny zpoždění. V klidu jsme si proto přebalili batohy a vystáli si security. Ani jeden nepípal. Předběhli jsme dalece se táhnoucí frontu mimoevropských cestovatelů a sami se bez čekání vpustili biometrickým pasem. Hned jsme zaparkovali v Burger king a dopřáli si pozdní smaženou snídani u elektrické zásuvky. Vyřešili ubytování v Santiagu a díky zpoždění dopsali i zápiskové resty.

Nakonec i přes nástup do fronty v avizovaných 14.10, jsme odletěli až po třetí hodině. Let byl sice psaný jako Iberia, ale dopravcem byla aerolinka Level. A330 - seděli jsme na samostatné dvojce u okna. Vpředu i vzadu business třída a obří záchod pro invalidy. Zkoukli jsme Lego příběh 2 a prakticky zbytek 13ti hodinového letu s přestávkami prospali. Špunty a masky na oči odstínily i chrápání muže za námi a plačící dítě někde vepředu. Nakonec nám i vystačily naše zásoby, ač jsme se dokoupení jídla v letadle nebránili.

Přiletěli jsme o půlnoci, půl hodinky trvala pasovka a pochod letištěm. Došli jsme až k přepážkám s veřejnou dopravou a za 3700 chilských pesos si koupili zpáteční jízdenku s modrým Centroaeropuerto busem. Zelený Turbus byl sice dvoupatrový, ten náš ale hned vyrazil. O 20 minut později jsme už stavěli na zastávce Los Heroes. Ač noční Santiago nevypadalo nic moc (prázdné špinavé uličky, všude pytle s odpadky nebo odpadky rozepsané), první po výstupu z autobusu jsme ucítili příjemnou květinovou vůni, zřejmě že stromů. Hostel byl chvilku od busu, konečně taky pokoj pro sebe, ač s oddělením postelemi. V Santiagu je o 5 hodin méně, spát jsme šli v půl třetí místního, neboli v půl osmé Středoevropského času. A je skvělé, že člověk nemusí brát ohledy a zároveň trpět chrápání jiných :D

Den druhý - Barcelona (7.10.)

(vloženo 8.10.2019 12:52)
Po dlouhé době jsme spali 9 hodin :) Ale stejně se nám nechtělo vstávat. Sbalili jsme si do menší tašky a batohy nechali v zamčené skříňce v hostelu. Vyrazili jsme metrem k parku Guell. Výtah nás z metra vyvezl do místa, které vypadalo trochu jako San Francisco - všude spousta strmých silnic. V nejbližším parku Turó de la Creueta del Coll jsme se nasnídali. Bohužel plánované jezírko se z důvodu rekonstrukce nekonalo. Zato se konali komáři, mrchy. Za chvilku jsme byli celí poštípaní. Pěšky jsme sklesali a vystoupali k zadnímu vchodu do parku Guell. Placená je jen část parku, takže my si v klídku prošli většinu. Lidí bylo šíleně moc, zvláště obchodníků s různými cetkami - vše za "van juro, van juro, van juro". Vyhledali jsme pár Janĕ povědomých míst. Prošli jsme kolem Gaudího viaduktů, Gaudího domu, vyhlídky na hoře Tří křížů, navržené Gaudím a vstupu do parku navrženého Gaudím. Janě se konečně podařilo vyfotit zelené papoušky. Zeleným papouškům se konečně podařilo pokadit Janě hlavu :D Trefili se přesně doprostřed, a svůj vítězný plesk náležitě a hlasitě oslavili. Placenou část parku jsme jen obešli, ale byla i tak celkem pěkně vidět. Probíhá tam rekonstrukce, takže bychom stejnĕ všechno neviděli, a to za 10€ vstupné nestojí.

Další na programu byla prohlídka Sagrady Família. Jelikož jsme už žádnou rozumnou lavičku cestou z parku Guell nepotkali, přijeli jsme k bazilice a oběd si dali v přilehlém parku. Se vstupenkou na konkrétní hodinu jsme ani nestáli dlouho ve frontě. Průchod bezpečnostním rámem i vyzvednutí audioguide proběhlo vcelku rychle. Jana měla sluchátka, takže měla volné ruce na focení. Aleš si držel audioguide celou dobu u ucha. Před Sagradou ze strany Facade Nativity byl model, jak má stavba vypadat po dokončení plánovaném na rok 2026. Následovala historie baziliky a detaily o fasádě. Má v lidech vzbuzovat radost a štěstí. Je to strana, na které se Gaudí přímo podílel, aby další generace věděly, jaký styl Gaudí zamýšlel. Pilíře výjevů z Ježíšova života drží dvě želvy - vlevo směrem k moři mořská želva, vpravo k horám suchozemská. Dveře do Sagrady ozdobil Japonský umělec zelenými listy a mezi ně vložil hmyz a malá zvířata typická pro Katalánsko.

Vstoupili jsme do Sagrady, jejíž interiér má představovat les - žádné sochy, pouze vysoké mohutné rozvětvené pilíře a hra barev. Strana s Nativity věží má studené odstíny barev, značí moře a východ. Druhá strana s Passion věží je laděna do teplých barev představující západ slunce. Mozaiky a vitráže hrají všemi barvami a přitom dodržují hlavní odstíny. My se hned vydali na prohlídku na věž Nativity - vystáli si frontu a zaposlouchali se do zvuku varhan, na které právě někdo hrál. Do věže se jelo po 6 lidech výtahem. Prošli jsme se ve všech čtyřech věžích, prostřední spojoval krátký mostek. Schodiště dolů není nic pro klaustrofobiky. Chodbičky spojující věže jsou malinké a úzké. Dolů vede 400 schodů, ale stále je na co z oken koukat. Po exkurzi ve věži jsme pokračovali ve zkoumání interiéru. Je to opravdu nádherné vzdušné dílo, hodné mistra a rozhodně stojí za vidění. Prostřední sloupy mají nahoře symbol jednoho ze čtyř apoštolů, každý symbolizován ikonou zvířete a barvou. Vše je promyšlené, každý detail něco znamená. Výška šířka i délka sloupů je násobkem 7,5. Součástí prohlídky byla i sakristie a pohled do krypty. Končilo se výstupem z Passion facade. Oproti Nativity straně jsou sochy hranatější, a emoce vyvolávané touto stranou katedrály jsou spíš napětí, děs a neklid. Celá klenba představuje napjaté svaly a vrchní část žebra.

Prohlídka, ač celkem drahá, se rozhodně vyplatí. Poslední část byla expozice o Sagradě a její výstavbě - prototypy, plány, modely a náčrtky. Byla zajímavá, ale tuto část už jsme prošli rychleji. Informací už bylo moc. Cestou ven nechyběl průchod uličkou hanby, tedy suvenýr shopem. My si ještě katedrálu obešli že všech stran. Zvláště nedokončená jihovýchodní část byla svou strohostí zajímavá. Celá dílo by mělo být hotové v roce 2026, k výročí 100 let od úmrtí Gaudího.

Bylo skoro pět hodin a potřebovali jsme ještě v Barceloně Janě koupit plavky, což se ukázalo, jako velký oříšek. Sezóna skončila, i ve velkých obchodních domech měli pouze kabáty, čepice a šály. Koupili jsme si už 24 hodinovou jízdenku a plně ji využili na přejezdy. Úspěch se konal až v Decathlonu u La Rambly - ikonické ulici přes den plné obchůdků. Večeře v mekáči bez wifi!!! Už za tmy jsme si ještě prošli centrum a gotickou čtvrť a na hostel se dostali až po jedenácté. Pokoj byl pěkně provoněn aromatickou tyčinkou. I lidí bylo méně. My ke spánku ulehli až v 1.15. Do té doby jsme googlili Jižní Ameriku a konečně vložili i první text na web. Usnuli jsme ale až ve dvě ráno, protože ubytovanému kolegovi 5x zvonil agresivní alarm a pak ještě epicky chrápal. To naštěstí už špunty odfiltrovaly.

Google fit natrekoval 27015 kroků. Naštěstí nalehko bez krosen.

Den první - Barcelona (6.10.)

(vloženo 8.10.2019 1:17)
Po pěti hodinách spánku jsme při snídani připravovali tenhle web, Aleš sepsal úvodní text, abychom ho pro chybné smazání psali znovu :D Letadlo vzlétalo v 10.50. Po deváté nás Alešovi rodiče odvezli feldou na letiště. Nakoupili jsme si v Bille malé ňami a u přepážky si nechali vytisknout boarding pas. Při boardingu lidem před námi kontrolovali rozměry zavazadel. Nad našimi batohy jen mírně povzdechli, do binů v letadle se ale vešly bez problémů. Kluk co seděl u okénka si přesedl do volné řady a my tak v řadě 27 okupujeme okénko a máme tři sedadla pro sebe. Při najetí na dráhu jsme ani nezastavili a plynule vzlétli. Obletěli jsme Prahu, viděli Hrad, Karlův most, domov Novotných i Slivenec. Krásné rozloučení.

Let byl poklidný, Aleš mi odpočíval na rameni. Venku jsme viděli nádherné zasněžené hory a pak Pyreneje. U nich jsme si všimli dvou letadel v podobném směru. V jednu chvíli byla obě letadla pod sebou. Až před Barcelonou byly silné turbulence. Ponor do mraků a bíla. Nakonec se ale země objevila a my pohodově přistáli v Barceloně. 13.25 a klasické čekání na schůdky a autobusy. Až ve 13.50 jsme konečně vypuštěni na letiště.

Jelikož Barcelonu jsme moc nenaplánovali, hned jsme usedli na první dostupnou lavici a googlili, jak se vlastně z letiště dostat do centra. Španělé sice postavili k letišti metro, ale některé typy jízdenek včetně nejvýhodnější T10, na něj neplatí. My proto zvolili variantu free shuttle busem na druhý terminál a s klasickým jízdným (koupili jsme si T10 - 10 jízd za 10,20€) do centra dojeli vlakem. Bylo to levnější a k tomu zajímavější cesta. Až ve městě jsme pak zjistili, že existuje i "T día" jízdenka, která stojí pro jednoho 8,6€ a platí i na letištní metro.

Dorazili jsme vlakem na stanici Barcelona-Sants. Je to celkem velké nádraží, takže s našimi batohy jsme meli chvilkama problém se nějak procpat ven. Měli jsme hlad, tak jsme zamířili do blízkého Parc de l'Espanya Industrial. Obří kovový drak, socha Neptuna, umělé jezírko. Všude vysoké sloupy vypadající jako majáky a staronové schody kolem dokola. Na jedněch jsme si sedli a spokojeně schroupali chleba s řízkem co jsme dostali na Slivenci. Následovala cesta na Montjuic. Došli jsme na obří kruhový objezd s fontánou. V blízké aréně, sloužící jako obchodní centrum jsme dobrali zásoby jídla - bagetu, dobroty, pití a hlavně con pulpa, sin pulpo (na Tenerife jsme s JiKou propadli španělským pomerančovým džusům s dužinou, pulpa znamená družina, pulpo znamená chobotnice). Posilněni myšlenkou, že máme večeři, jsme vyrazili směr Národní muzeum umění Katalánska - na Montjuic.

Obří sloupy a dlouhá promenada s několika fontánami. Bohužel zrovna nebyly funkční. My ale stejnĕ více ocenili funkční eskalátory. Od muzea jsme pak bloudili po okolí, snažíc se projít co nejvíce zahrad a zajímavostí. Většina parků v Barceloně je plná vychytaných míst s vodou, fontánek, soch, květin a stromů. Došli jsme i ke stadionu, kde se odehrály v roce 1992 Olympijské hry. Pomalu se smrákalo, komáři se probudili, až jsme si v parku s vodními rostlinami oblékli nohavice a o kus dál, s výhledem na lanovku, si dali večeři.

Pozemní lanovkou jsme pak sjeli dolů, platilo tam klasické jízdné. Jen většinou jela tunelem, takže ani nevadilo, že už se sešeřilo. Poslední zastávka před hostelem byla večerní Sagrada Família. Krásná a monumentální, to je stále, ale je opevněná že všech stran, a dost se změnilo i okolí. Po pár snímcích jsme se vrátili do metra, dojeli do hotelu, kde jsme v desetilůžkovém pokoji dostali jednu palandu. Místo i pokoj fajn, ale představte si ten smrad že všech bot a ponožek :D Ale i my si nakonec zvykli a přidali i svoje smradlavky - Google fit z mobilu tvrdí 18600 kroků, takže je jasné, že i nám smrděj boty a ponožky :D Umýt a spát před jedenáctou. Potřebujeme se konečně pořádně vyspat.

Praha - last call před odletem

(vloženo 6.10.2019 8:45)
Ahojte všici :)

Tak jsme si říkali, jak si po svatbě odpočineme, doladíme poslední detaily a v klídku vše zařídíme. Kdo nás ale zná, už tuší, že to byl hodně odvážný a naivní předpoklad.

Realita byla taková, že Aleš si hned v úterý po svatbě vyzkoušel, jaké je být manželem "v nemoci i ve zdraví", a na týden ulehl. Jana chodila do práce a kupovat léky, Aleš pracoval z domova. O týden později se Aleš uzdravil. A pro změnu onemocněla Jana - ve středu dostala antibiotika. Takže opět byla v terénu jen jedna lama místo dvou. Včera (dnes) do 1:45 jsme ještě kopírovali a tiskli co bylo potřeba, přes den nakupovali oblečení, zařizovali nové občanské průkazy, doplňovali zásoby lékarny, vyměňovali peníze...

Takže spuštění webu proběhlo až dnes, necelé dvě hodinky před odletem do Barcelony (VY8653). A ještě nadvakrát, protože originální text se nám omylem podařilo smazat :D

Tak na nás myslete a my se pokusíme sem vkládat nějaké zápisky a fotky :)