Dos llamas

Tož ahojte znovu :)

Už to začíná být trochu dlouho, co jsme neprovedli nic patřičně ztřeštěného a správně lamího. Proto jsme se rozhodli, že zkusíme splnit Alešův dávný sen a vyrazíme k moři. Možná vám přijde zvláštní, že se tu bavíme o snu o cestě k moři, když jsme se ani ne před rokem vrátili z Havaje, tenhle sen ale je o cestě na kole :)

Dlouho jsme přemýšleli, kam a kudy vyrazit. Nejblíž to z Prahy máme k Baltu, ale tam je zima, fouká tam a po cestě toho taky není až tolik zajímavého. My jsme ale chtěli takové to pravé, prázdninové moře. Původně jsme proto měli v plánu vyrazit do Itálie, ale nakonec jsme se rozhodli plán pozměnit a vyrazit k moři do Chorvatska. Důvodů pro změnu je více: 1) důvod výrově situační: v době přípravy cesty to v Itálii ohledně koronaviru vypadalo špatně a nikdo nevěděl, kdy se to zlepší. 2) důvod nostalgický: návštěva některých míst, kde jsme kdysi byli. 3) důvod praktický: po cestě nemusíme přejet Alpy. 4) důvod zájmově-estetický: po cestě je spousta krásných míst, která bychom rádi viděli a navštívili.

Plán tedy nakonec vypadá tak, že se pokusíme dojet na kole od našeho bytu Na Rokytce až k moři do Zadaru, ideálně se zastávkou na ostrovech Krk, Rab a Pag. A při troše štěstí se v Zadaru setkáme s podpůrným vozidlem, které nás dopraví zpět domů.

Držte nám tedy palce, ať se vše vydaří ;)

Tak první etapa opravdu stála za to. Nakonec jsme vyrazili téměř přesně v jednu odpoledne, poté co se ukázalo, že déšť si to dnes opravdu rozmyslet nehodlá. Jana si dopoledne vlastnoručně naimpregnovala bundu, a tak ji chtěla hned vyzkoušet. Naneštěstí se ukázalo, že impregnace vytrvalému dešti neodolala, a tak má Jana teď vlněnou mikinu úplně mokrou.

Ze začátku jsme projížděli po známé cyklostezce, takže cesta rychle ubíhala, byť jsme po chvíli museli zastavit, abychom dotáhli šrouby na předním nosiči, na což Aleš před odjezdem zapomněl a nosič mu kvůli tomu sjel trochu dolů a dřel o blatník. Kvůli dešti byly cyklostezky téměř prázdné, což bylo fajn a zároveň trochu zvláštní - v místech, kde se jindy člověk sotva proplétá mezi kočárky, psy a dětmi teď skoro nikdo nebyl. Pár cyklistů jsme ale i tak potkali.

Za chvíli jsme ale už museli uhnout do neznámých končin a postup se tak trochu zpomalil, protože značení bylo vesměs dost bídné. Zastavili jsme u Albertu a Aleš zašel dokoupit sýr a sladkou ňamku, zatímco Jana venku musela trpět neustálé štěkání opodál uvázaného psa.

Pokračovali jsme dál a pořád pršelo. Nejdřív jsme jeli po krásné cyklostezce, pak jsme ale museli sjet na silnici, kde byl celkem silný provoz, což nebylo zrovna moc příjemné. Dál se střídaly úseky příjemných cyklotras a nepříjemných silnic. Kvůli dešti a odpolední špičce byl celkem dost provoz. Projeli jsme Dubeč, Královice a Kolovraty, to byla ještě Praha.

Těsně u Říčan jsme Prahu konečně opustili a najeli na cyklotrasu "Do Prahy na kole". Tam byl pomalu co 500 metrů krásný prostorný dřevěný přístřešek. Hned v prvním jsme si dali konečně oběd, jelikož jsme do té doby nenašli jiné kryté místo. Moc jsme se ale nezdrželi, protože dost foukalo a byla nám zima. Za chvíli jsme vyrazili dál. Značení bylo místy trochu prapodivné, obzvlášť skrz vesnice, jinak ale byla cesta tímto úsekem pohádka, obzvlášť krátký úsek k Mlýnskému rybníku v Říčanech, který vedl po dřevěném širokém vyvýšeném chodníku.

Na konci Říčan nám přestal fungovat nově zakoupený tachometr - později jsme zjistili, že není odolný proti vodě. Co je to proboha za nápad, dělat věci na kolo, které nevydrží trochu vody ?!

U Svojšovic jsme museli krásnou cyklostezku opět opustit a najet na silnici, z čehož jsme neměli moc radost, naštěstí tento úsek nebyl zas tak dlouhý a brzy jsme opět jeli po bočních uličkách a polních cestách. Ve Strančicích nám dal zabrat pořádný táhlý kopec a těsně před Mirošovicemi pak nečekaná uzavírka bez značení objížďky.

O chvíli později už jsme zastavovali u Mjů doma, kde jsme se mohli konečně zahřát a usušit. Zbytek večera jsme pak strávili večeří, povídáním a psaním zápisků :) A proč vkládáme zápisky tak pozdě? Nedařilo se nám připojit k databázi, zapomněli jsme heslo :D Inu, když se daří...

Vstali jsme okolo osmé a ještě si při snídani povídali. Mjů nám udělala mňamózní lívanečky a ještě nás na cestu vybavila dvěma čerstvě utrženými okurkami (moc děkujeme ☺). Kolem desáté jsme se pak rozloučili a vyrazili na cestu. Naštěstí už nepršelo :)

První část cesty vedla lesem ke zřícenině v Zlenicích. Byla sice trochu hrbolatá, ale krásná. Cestou jsme v potoce viděli černého čápa. U zříceniny jsme si dali pauzu a na střídačku si místo prohlédli. Pak jsme pokračovali dál podle Sázavy a přes zrezivělý most, skrz který bylo vidět, k nádraží v Čerčanech. Tam jsme dorazili v poledne, dali si sváču a chvilku koukali jak jezdí vlaky.

Z Čerčan cesta začala prudce stoupat. Nejdřív kousek po silnici, pak zase krasnými lesy a loukami, ale o to větší to byl kopec. Jana už už chtěla sesednout a kolo vést, s vypětím sil to ale zvládla. Stoupání nám dalo pořádně zabrat oběma, ale na konci nás čekala odměna v podobě krásné vyhlídky do kraje. Pokračovali jsme lukami s dalšími výhledy, přes vísky Mezihoří, Phov, Petroupim a Věřice. Těsně před vsí Jezero jsme si u křížku pod dvěma rozložitými a krásně vonícími lípami dali k obědu blaťácké zlato s chlebem a zbytkem lívanečků od snídaně. Během jídla jsme z nedalekého pole poslouchali křepelčí "pět peněz, pět peněz".

Hned po obědě se nám ovšem podařilo v oné vsi Jezero špatně zabočit, takže jsme k zámku v Jemništi dorazili jinou, naštěstí ne o tolik delší cestou. Díky tomu jsme ale viděli i Jemnišťský starý zámek. U novějšího (a moc krásného) zámku jsme si udělali krátkou zastávku, pokochali se, pořídili pár fotek a pokračovali dál.

Po menší silnici a přes Lhotku Veselku jsme dorazili do Domašína, kde na nás čekalo příjemné překvapení v podobě uzavřené, ale už téměř dokončené silnice 2. třídy. Takže místo objížďky přes les jsme jeli 1,5 km po hlaďoučkém, nedávno položeném asfaltu širokém několik metrů, který jsme měli jen pro sebe. Čistý požitek z jízdy na kole :)

Za chvíli jsme ale museli sjet na cyklostezku, po které jsme přes Znosim dojeli do Vlašimi. Tam následovala zastávka u Lidlu pro doplnění zásob, navíc jsme se trochu zchladili malou zmrzlinkou :) Pokračovali jsme kolem zámku a přes Žižkovo náměstí až do ulice Československé armády, která nás uvítala nekonečným kopcem, který nám dal opravdu zabrat.

Z Vlašimi jsme odjížděli v šest hodin, ale nerovný povrch cyklostezky, zajížďka k Loretě a několik dalších táhlých kopců způsobilo, že do kempu u rybníka Valcha jsme dorazili až těsně kolem osmé. Cestou jsme měli krásný výhled na Velký Blaník, dokonce s horkovzdušným balónem.

V kempu bylo naštěstí bylo ještě otevřeno, takže jsme se ubytovali, dali si párek s malinovkou, sprchu a luxusní večeři - už druhý den jsme táhli s sebou dva hermelíny a ochotná slečna z kempu nám je ogrilovala. A pak už jsme totálně vyřízení zalezli spát :)

Ráno nás vzbudilo sluníčko už před šestou, protože se snažilo z našeho stanu vytvořit saunu. Postupně jsme proto přesunuli všechny věci do přístřešku, kde byl příjemný stín. Teploměr už v sedm ráno hlásil 25°C. V klidu jsme vše pobalili, přeprali spodní prádlo a nasnídali se. Vyrazili jsme ale až v 10.20, tentokrát i namazaní opalovacím krémem.

S vidinou na dnešních 53 km jsme vyrazili podél kempu a záhy jsme dojeli k jednomu z horkých kandidátů na Mordor dne. Cesta vedla lesem, do kopce a s vyjetými bahnitými kolejemi od traktorů. A bylo to stále horší. Měli jsme odbočit na jinou cestu, ta ale byla zarostlá. Pokračovali jsme proto vzhůru. Po chvilce si Jana všimla, že jí chybí brýle, rafinovaně odložené na brzdových lankách. Tak jsme si většinu šíleného kopce ještě zopakovali pěšky. Až při cestě zpět jsme brýle objevili. První 2 km, 90 metrů převýšení, jsme jeli asi hodinu.

A co jsme si nastoupali, to jsme si zas na silnici sklesali do Jeníkova. Abychom se vyhnuli velké silnici, v Dobříkovicích jsme opět chtěli využít menší cestu. Opět se ale ukázalo, že je zarostlá. Nakonec jsme objevili jinou cestu, která vypadala pěkně, po nějaké době stoupání ale najednou skončila u křoví a louky. Tu jsme částečně přejeli, částečně vedli a na jejím konci narazili na mírně zarostlé pokračování cesty. Aleš statečně většinu úseků jel, Jana ale vedla kolo - nejdříve zarostlými kolejemi s kopřivami, následně opět do kopce po hrbolaté louce, zakončeno opět neschůdnou cestou. Už bylo po dvanácté a my měli za sebou sotva 5 km a k tomu už jsme byli pořádně vyšťavení. Takže vážení, nejezděte na kole z Dobříkovic do Palčic. Rozhodně další kandidát na Mordor dne.

Do Horní Lhoty z Palčic se už naštěstí dalo jet po široké cestě lesem, i když i tady bylo dost bahna. Na okraji lesa jsme si dopřáli svačinu. Další části jsme pak trasovali po silnicích, i za cenu delší trasy. V Lukavci jsme dali krátkou zastávku na Eskymo a před Vyklanticemi jsme vystoupali dlouhý prudķý kopec. Ve Velké Chyšce jsme se zeptali místního pána, jestli je cesta dál na Pacov sjízdná - most přes který jsme chtěli jet byl totiž zavřený. Prý je tam místo mostu díra a už několik měsíců s tím nikdo nic nedělá. Brod je ale asi po stehna, takže jsme raději volili okliku přes Samšín. Minuli jsme tak bývalou tvrz Hrádek, ale zas nám to ušetřilo trochu stoupání. Před najetím na silnici jsme si pak dali u jedné opuštěné chaty u lesa oběd. Jen bylo demotivující vidět ten kopec, který nás hned po něm čekal. Cesta po silnici 129, na kterou jsme kvůli objížďce museli najet, byla dlouhá a úmorná, naštěstí nebyl zase takový provoz.

V Pacově jsme si projeli náměstí, po chvíli hledání za rohem objevili bankomat, vybrali peníze a Jana na místní radnici dotankovala studenou vodu. Projeli jsme si část ulice Spálená, kde byly barokní selské domy. Pokračovali jsme pak kolem kamenného viaduktu, který ale nebyl přes stromy moc vidět.

Další vyčerpávající stoupák byl do vesnice Pošná. Minimálně na části byla značka 14% stoupání. Jana se divila, že už jí nejlehčí převod hrozně bolí na nohy, pak si všimla, že má zařazeno 2-1. Vlastně stoupák vedl i skrz celou vesnici. My bychom ji nazvali spíš Pošlá. A navíc kousek za vesnicí byl i jeden podobný kopec, který už jsme ale nečekali, protože nebyl vidět z mapy. Další kandidát na Mordor dne. Jo, dneska jsme si fakt užili :)

Po chvíli jsme si všimli, že se k nám začal blížit černý bouřkový mrak. Hrdinně jsme mu ujížděli, voda už byla cítit ve vzduchu. Trochu nešikovně jsme nezastavili u vlakové zastávky a kapky nás doběhly cestou do vsi Moraveč. Tam se letní deštík během chvilky proměnil v hustou průtrž, temný mrak se chvíli držel pouze nad námi a všude okolo bylo azuro. Zastavili jsme pod maličkou a zcela nedostatečnou stříškou a jak jsme byli unavení, napadlo nás vyndat pláštěnky až když jsme měli půlku věcí mokrou (včetně ráno praných a přes den usušených ponožek). Za necelých 15 minut ale byl déšť pryč a my se sušili na slunci a koukali na duhu. Alespoň že nikde v okolí nebyla žádná rozumná větší stříška, kam bychom bývali mohli dojet. To už by nás asi dost vytočilo.

Za chvíli ale vysvitlo slunce a my sbalili plášťěnky a pokračovali do Horní Cerekve. Už nám zbývalo jen asi 5 km. Do kopců už jsme funěli a nemohli. Po jednom takovém dlouhém a tahlém jsme se koukli na oblohu - blížil se odvetný bouřkový konec světa. A koukli jsme se i do mapy a zjistili, že jedeme špatně :( Museli jsme si tedy vystoupat další kus do Chmelné, sjet drncavou spojnicí do Proseče. Navigací navrhovanou zkratku přes les jsme raději vynechali a jeli o trochu delší cestou po silnici, jelikož zkratkám už jsme nevěřili. Mraky se zatáhly skoro až nad nás a celý tento úsek jsme jeli jak splašení. V dálce se bouřilo, blýskalo a děsivá průtrž byla blíž a blíž.

Po nové silnici do Ondřejova to šlo ale rychle a za chvíli jsme konečně viděli ceduli s naším kempem. Jana ještě rychle vyfotila nebe a už jsme ujížděli pod přístřešek. Akorát včas. Jedna kapka, druhá, a už se protrhlo nebe. Konec světa přišel a my ho sledovali z oken. Návštěvníci, včetně nás, se schovali do stodoly - baru. My si dali kola do prostorného přístřešku, vítr byl ale tak silný, že nám i tak trochu kola zmokla a s nimi i poslední zbytek suchých vypraných věcí.

Jana si dala na zahřátí latté a Aleš na ochlazení kofolu. Zaplatili jsme, popovídali jsme si s majiteli kempu - Holanďany a když ten nečas přešel, postavili si stan. Sprchy byly v ceně, tak jsme se pořádně prohřáli, uvařili si večeři a stihli si tak tak vyčistit zuby, než přišla další bouřka. Tu jsme už ale strávili ve stanu, který se vždy zářivě rozsvítil, když venku zablesklo. Před půlnocí pak přišla ještě jedna bouřka, vlastně ani nepřestalo pršet. Předpověď počasí na zítra není nijak slavná, ale my to nějak zvládneme :)

PS. Wifi tu je, ale je kvůli bouřkám pro jistotu odpojená :D Fotky tedy až někdy jindy.

Přes noc se přes náš stan převalily asi tři bouřky - neustále se blýskalo a hromy byly slyšet ze všech stran. Vlastně se ale při tom dešti celkem dobře usínalo. Naopak vstávání bylo horší. V 7.15 jsme vypnuli budík a plánovali co nejrychleji zabalit, než zase začne pršet. To jsme ale nestihli, protože už po pár minutách se ozvalo kap kap a začalo to znovu. Jana ve stanu připravila vše na odnesení, do přístřešku přinesla snídani a uvařila čaj. Aleš se vykachnil a v dešti pak odnášel jednotlivé brašny pod přístřešek. Tentokrát jsme už chvilku po osmé byli skoro připraveni, jen zbourat stan. Doufali jsme, že se déšť trochu zmenší, ale nestalo se tak. Kolem desáté jsme stan nakonec bleskově přesunuli pod stříšku, ale tropiko jsme balili úplně mokré. Majitelé kempu si s námi povídali, vtipkovali o počasí, dokonce nám přinesli kousek sladké třešňovo tvarohové buchty.

Vyrazili jsme do deště až v jedenáct. Na sobě jsme měli bundy a pláštěnky, vypadali jsme trochu jako dva balóny. Pán nám poradil skvělou cestu podél silnice č. 34. Na mapách není, ale vede souběžně s hlavní a slouží pro obsluhu přilehlých polí. Rozhodně lepší varianta než jet přes pole a lesy za deště. Pokračovali jsme pak přes Střítež a Krumvald. Cesta vedla většinou do kopce, cedule jednou varovala před 13% stoupáním. Po chvíli jsme proto odhodili mikiny, protože jsme byli úplně spocení a mokří zevnitř.

V Těmicích jsme zastavili na autobusové zastávce a dali si sušenky. Když už jsme byli připraveni k odjezdu, zastavilo u nás auto se zmatenou maminkou. Že prý veze dceru na tábor, má letáček s mapou, ale neví jak se tam dostat. Jana proto hned vyndala svůj telefon, naklikala tam GPS souřadnice, které byly na letáčku a ukázala je paní. "To máte normálně mapy? A mohla byste mi to dát do mého telefonu? To víte, tyhle moderní vymoženosti... Já jsem prostě blondýna." A tak Jana - také blondýna :D - naťukala paní do navigace místo tábora. Když už paní měla pozici v mapě, včetně online navigace, ještě se zeptala, jestli má jet spíš dál nebo zpátky. Tak jsme jí poradili i to. Z toho čekání na dešti jsme trochu vymrzli a proto jsme následující mírné dokopečky trochu uvítali. Brzy se ale profil cesty změnil a následovaly převážně sjezdy.

Cesta ubíhala pěkně a už v půl druhé jsme měli našlapáno skoro 20 km a dorazili do Kamenice nad Lipou. Nejdřív jsme si projeli náměstí a zámek, poté zamířili do supermarketu dokoupit zásoby a oběd. Déšť trochu ustával, teploměr hlásil 10°C.

Od supermarketu jsme odjeli už bez pláštěnek, sídlištěm se propletli k nádraží, kde jsme akorát zastihli při popojíždění nejnověji opravenou hašišbednu (nechvalně známý motorový vůz JHMD). Chvilku jsme si prohlíželi nádraží a pak vyrazili dál údolím Kamenice, kde Janě opět přestal fungovat tachometr, ačkoli byl po zkušenostech z prvního dne zabalený v igelitu...

Pokračovali jsme do Březí, kde jsme se rozhodli po zvážení situace risknout asi 800 metrů po silnici 1. třídy č. 34, což nám ušetřilo poměrně dlouhou zajížďku přes rozmoklou louku. Silnice byla široká, s krajnicí, takže jsme projeli bez problémů a za chvíli sjeli u Žďáru zase na menší silnici. Po chvíli jsme dorazili k zastávce úzkorozchodky, kde jsme si dali k obědu housku se šunkou. Akorát jsme dojedli, když jsme slyšeli zahoukat vlak. Přesunuli jsme se k přejezdu a za chvíli už se přiřítila další hašišbedna, tentokrát v původním šedém nátěru.

Dál jsme pokračovali po menší silnici podél trati až do Nové Včelnice, kde jsme se podívali na zchátralý zámek a udělali krátkou zastávku u kostela Nanebevzetí Panny Marie a krátce zavítali i na nádraží. Tam jsme zjistili, že za chvíli jede další vlak. Čekat se nám na něj ale nechtělo, takže jsme kousek popojeli a vláček si odchytili v nedaleké aleji. Jela opět hašišbedna, ta šedá.

Přes Nekrasín a Lovětín jsme dojeli do Dolní Radouně, krásné zapadlé zastávky úzkorozchodky uprostřed lesů. Cestou jsme viděli srnku a těsně před vjezdem do lesa si Janinka všimla na poli zralých hrášků, tak jsme si pár lusků přivlastnili. Byly dobré a radost Janinky nezměrná :)

Cesta dál vedla krásným smíšeným lesem, který po dešti krásně voněl. Po chvíli jsme zastavili u přejezdu a počkali si na další vlak, opět se stejnou hašišbednou. S vlakovou četou jsme si napotřetí už i zamávali. Od přejezdu jsme ještě chvíli pokračovali lesem a pak po silnici přes Horní a Dolní Skrýchov, kde Aleš Janince ukázal na přejezdu tříkolejnicovou splítku v úseku, kterým jezdí společně úzkorozchodné i normálněrozchodné vlaky.

Pak jsme přes silnici, pole a les pokračovali k bystřické větvi úzkorozchodky, konkrétně do míst, kde stojí asi půl kilometru dlouhá zeď, kterou tam postavili jako ochranu pro vlaky v době, kdy byla v okolí vojenská střelnice. Kolem zdi jsme jeli kousek cestou necestou, lesem a přes kořeny, až jsme dojeli na její konec, kde jsme opět zaslechli houkání vlaku. A za chvíli už byl tu - tentokrát přijel vláček, tažený původní mašinkou, které tu jezdí už přes 60 let a jsou aktuálně nejstaršími motorovými lokomotivami v pravidelném provozu u nás. Příjemné překvapení. A o kousek dál jsme u hromady klád zahlédli dvě malá koťátka.

Zbytek cesty do Jindřiše pak už byl rychlý a bezproblémový. Ve vsi jsme se ještě zastavili u barokního mostu se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1856. Pak už zbývalo jen dojet do kempu, který nás ovšem přivítal krátkým, leč o to prudším stoupáním. Po jeho úspěšném zdolání jsme se ubytovali (už v 18.30!), postavili stan, trochu usušili co se dalo a dali si k večeři brambory s párkem.

Přes noc byla taková zima, že si Jana musela v půl páté ráno jít prohřát nohy do sprchy. Všude se válela mlha a zpívali ptáci. Ve stanu bylo o poznání tepleji, ale stále jen 14°C. A zrovna Janin cyklospacák už něco pamatuje. Posunuli jsme proto budík na 7.30, aby se Janinka trochu vyspala.

Aleš byl na nevyspalou Janinku tak hodný, že se šel nejdřív umýt, připravil snídani a dal vařit vodu. Teprve po osmé hodině vylezla Jana že spacáku a poklidila vnitřek stanu. Venku mezitím vysvitlo sluníčko a teplota vystoupala na něm na 28°C, což jsme využili k sušení všeho co šlo. Foukal ale studený vítr. Dali jsme si čaj, hrušku, jablíčko a tvarohové buchtičky. Stan nám na slunci konečně proschnul. Tentokrát jsme vyrazili v 10.20.

Sjeli jsme si strmý kopec z kempu, abychom pak podobnou výšku vystoupali na druhé straně údolí za přejezdem. Tachometr zase nefungoval (že by mu vadily i teploty vysoké?). Většina dnešní cesty byla opět okolo úzkorozchodky - nejprve z Jindřiše do Blažejova, kde jsme si oba udělali z kraťas opět kalhoty. Sice svítilo slunce, ale přibývalo i mraků a ve stínu byla zima.

Ze včera jsme věděli, že po jedenácté jede z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice vlak, tažený parní lokomotivou U 46.1, přezdívanou "Polka". Podél trati jsme tu a tam viděli připravené fotografy. My si na vlak počkali u zastávky Malý Ratmírov, takže jsme si ho po dobu stání v zastávce měli i čas lépe prohlédnout. Po odjezdu vlaku nás ještě zaujal jakýsi rodinný výlet - snad 50 cyklistů všech věkových kategorií v jednom chumlu a za nimi štrůdl snad deseti pomaličku jedoucích aut, protože nešli asi nikde rozumně předjet.

U Ratmírovského rybníka jsme uhnuli na červenou značku, která vedla zprvu po asfaltce skrz nějaký rekreační areál, potom se ovšem změnila v adrenalinovou cestu úzkou pěsinkou mezi kopřivami a bahnem. Naštěstí byl tenhle úsek krátký.

Kolem Krvavého rybníka jsme dojeli na hráz rybníka Voseckého u Střížovic, po které vedou úzké koleje. Z jízdního řádu jsme si zjistili, že se tu mají křižovat dva běžné motorové vlaky, tak jsme si na ně počkali a na hrázi si je zvěčnili.

Pokračovali jsme do Střížovic a odtud sledovali "Jindrovu stezku za rybníky". Občas by ale Jindřich potřeboval vysvětlit, že třeba průjezd rozbahněnou pastvinou plnou koblih či vyjetými kolejemi v poli se spoustou kopřiv se dá za cyklostezku považovat jen stěží. Po nedávném zážitku u Adršpachu jsme při vjezdu na pastvinu byli trochu nesví, naštěstí v ohradě tentokrát nebyly žádné agresivní kousky. Prudké stoupání zarostlou polní cestou jsme nakonec taky zvládli bez ztráty květinky a mírně udýchaní, leč šťastní dorazili k nádražíčku Kunžak-Lomy. Tam jsme si prohlédli odstavený vůz na podvalnících s brzdícími vozy. Když je totiž potřeba na úzkorozchodce převézt vůz z normální železnice, posadí ho na takové malé podvozky - podvalníky. Na každé normální kolo jsou dvě kola úzkorozchodná. Tyhle podvalníky ale samy neumí brzdit, proto se připojují brzdící vozy, které to umí.

Pokračovali jsme lesy okolo Kaprouna a hledali místo, kde by bylo vidět pěkně na trať, abychom si tam dali oběd. V lesích bylo nádherně, i když poněkud zima. Po jednom náročném výjezdu kopce jsme dojeli k přejezdu, a vzápětí projela okolo mašinka. Z toho jsme měli velkou radost, stihli jsme ji akorát. Místo ale bylo rozorané nějakým bagrem, a tak jsme šlápli do pedálů a jeli ještě dál do kopce k zastávce Senotín. Doufali jsme v přístřešek, ale zrovna to byla budova a nebylo tam kde si sednout, ani pořádná stříška. Sedli jsme si proto na trávu nedaleko a dali si chleba tam. Viděli jsme dvě žabky a nakonec i vlak.

Odpočatí a trochu zmrzlí jsme pak pokračovali dále do Klenové. Před ní byla obora s jeleny a muflony, které jsme chvíli pozorovali dalekohledem, brzy nám ale zašli za obzor, potvory. Zato v Rožnově jsme si mohli dalekohledem prohlédnout bizony a malá bizoňata. Zbýval jeden z posledních dnešních úseků do kopce, do Matějovic po cyklostezce "Napříč Českou Kanadou". Silnice byla často lemovaná alejí vzrostlých stromů a všude byl nádherný výhled do krajiny. U jednoho rybníka jsme zahlédli volavku.

Od Stárkova jsme pak skoro až do Slavonic jeli z kopce, místy až rychlostí 43 km/h. Ve Slavonicich jsme zajeli na náměstí, kde Aleš nakoupil ve Flopu zásoby na dalších pár dní, zatímco Jana venku hlídala kola a fotila krásně zdobené domy. Uprostřed náměstí zkoušela na blížící se vystoupení dechová kapela, všude bylo celkem dost lidí. My se ale neměli čas zdržet, takže jsme vedli kola cestou na Horní náměstí a obdivovali zdobené domy. Pod jednou ze střech jsme objevili hnízda vlaštovek i s obyvateli, tak jsme opět využili dalekohled.

Nakonec jsme Jemnickou branou opustili centrum města a po silnici 156 pokračovali směr Staré Hobzí. Provoz byl malý a výhledy do kraje krásné. Těsně před údolím Moravské Dyje jsme sjeli do lesa, abychom si ušetřili stoupání. Les byl listnatý a moc krásný, bohužel v něm ale byla sposta komárů, stejně jako v kempu "Letní den", kam jsme po menší patálii s vynášením kol po schodech úspěšně dorazili chvilku po šesté. Kemp je plný holanďanů a připadáme si tu skoro jak vetřelci. Okolí je ale krásné.

K večeři jsme zhltli těstoviny se špagetkou, vyprali pár kousků oblečení a po nepříliš teplé sprše zalezli spát. Zítra vstáváme o trochu dřív, čeká nás totiž cesta dlouhá skoro 70 km.

Další velmi studená noc, nad ránem nám oběma byla příšerná zima. A to jsme na sobě měli dokonce i vlněnou mezivrstvu. Kemp Letní den bychom spíše přejmenovali na Zimní noc. Aleš vstal už před sedmou a šel se umýt pěkně teplou vodou, která včera moc nebyla. Jana mezitím vstala v čase budíku a začala balit. Snídani jsme si dali na sluníčku, které mezitím začalo do kempu nakukovat. Usušili jsme, co šlo, dobalili a krátce po deváté jsme vyrazili.

Protože jsme nechtěli znovu tahat kola přes louku a po lávce s vysokými schody, rozhodli jsme se jet oklikou po hlavní příjezdové cestě, která vedla přes město Staré Hobzí. To je ale od kempu poměrně vysoko, takže jsme si cestu nejenže prodloužili, ale ještě si přidali strmý stoupák na začátek dne. Průměrná rychlost byla podle dnes funkčního tachometru asi 5,5 km/h. O dvacet minut později jsme byli na silnici, na kterou jsme se chtěli po žluté značce původně dostat.

Pokračovali jsme údolím Moravské Dyje (to je jiná Dyje, než ta u Znojma, taky nás to překvapilo) až k zámku Písečné, který je sice nepřístupný, ale právě tam dokončovali rekonstrukci a zámek i s pivovarem vypadal jak nový, včetně zahrady. Na konci vesnice jsme narazili na vesnici Županovice, takže zdravíme Župana, kdyby to tu náhodou četl :) Na zajížďku jsme bohužel čas neměli, ale alespoň jsme vyfotili směrovku.

Cesta dál ubíhala vcelku rychle po menších silnicích s malým provozem a dalekými výhledy do okolní krajiny. Projeli jsme Rancířov a Vratěnín a po chvíli jsme opět narazili na pole s hrášky, kde se Janinka opět vyřádila a dokonce nám vzala i pár s sebou jako zákusek k obědu. Cesta, po které jsme v tomto úseku jeli, se jmenovala "Graselova stezka". Grasel byl místní zločinec a zbojník a právě jemu vděčíme za často používané slovo "grázl".

Následoval rychlý sjezd do Podhradí nad Dyjí (už tou správnou Dyjí, kterou většina lidí zná), kde jsme se chvíli pokochali zříceninou hradu Frejštejn a zámečkem Lubo s několika opravdu zvláštními sochami, včetně díla, zvaného Plastika Kosmicky načasovaná parapyramidální potence. V zámečku se totiž nachází sbírka děl surrealistického výtvarníka Lubo Kristka a ona plastika je čtvrtou z jeho jedenácti soch umístěných od pramenu Moravské Dyje po soutok Dyje a Moravy. Za Podhradím začala silnice prudce stoupat, jeden z celkem tří dnešních výjezdů. Tenhle kopec dokonce zahrnoval dvojitou serpentinu, takže jsme si připadali jako bychom stoupali někam na Grossglockner :)

Kopec jsme úspěšně zdolali a přežili, takže jsme mohli projet vesnici Starý Petřín a u Petřínského rybníka se zastavit na oběd. Dali jsme si chleba s taveným sýrem a jako zákusek hrášky. Dalekohledem jsme pozorovali kachny, labutě a volavky, přičemž těch posledně jmenovaných tu bylo opravdu hodně a předváděly nám doslova letecký den.

Přes Nový Petřín a Podmyče jsme pak pokračovali do Vranova nad Dyjí, kde jsme zastavili u zámku. Vchod byl ale bohužel, jak se nám často stává, v rekonstrukci, takže jsme rovnou sjeli na náměstí do obchodu doplnit zásoby - mimo jiné Aleš zakoupil i meruňkovo-povidlovo-makový koláč na svačinu. U obchodu měli i točenou zmrzlinu s netradiční kaktusovou příchutí, tak jsme neodolali a ochutnali. Byla dobrá, osvěžující :)

Dál jsme pokračovali opět do kopce k přehradní hrázi Vranovské přehrady, kde jsme si několikrát zastavili a kochali se. Kousek od hráze jsme dojeli k velké visuté lávce přes rameno přehrady, tak jsme neodolali a dojeli si alespoň do jejího středu, i když jsme přes ni nepotřebovali.

Další cesta vedla kolem chatek na břehu přehrady. Nejprve byla krásně rovná, pak ale přišel totální mordorkopec - šíleně prudký stoupák, který se po chvíli zmírnil, jen aby se za zatáčkou mohl zase zprudšit. Hned po něm následovalo táhlé mírné stoupání, takže ani pak jsme si moc neodpočinuli. A jako bonus byl celý kopec v lese, takže kolem nás neustále poletovaly mraky hmyzu, včetně komárů. Prostě obtížný úsek.

Na poli mezi Horním Břečkovem a Lukovem jsme si pak zastavili u pole plného zralých makovic a dali si ke svačině koláč, který Aleš koupil ve Vranově. Cestu mezi vesnicemi lemovalo mnoho obsypaných třešní, tak jsme neodolali a taky jednu ochutnali - byla výborná, i když získat ji nebylo snadné - dole bylo otrháno.

Po průjezdu Podmolím jsme vjeli do nádherných hlubokých lesů NP Podyjí. Sjezd prosluněným listnatým lesem s výhledy do skalnatého údolí byl úžasný. V jednom místě se otevírala kouzelná vyhlídka na Dyji a jez na ní několik desítek metrů pod námi. Slunce svítilo a my si na chvíli připadali jak v pohádce.

O něco níže jsme vyjeli do vinice Šobes. Aleš doufal, že stihneme místní stánek s víny od Znovína, měli ale do šesti a bylo už skoro půl. Dál u stánku se ale pár cyklistů našlo a ještě popíjeli. A okénko bylo otevřené. Zkusili jsme tedy štěstí a mladíci nám ještě ochotně prodali deci místního Ryzlinku Rýnského (pro Janinku) a Tramínu Červeného (pro Aleše). Ve zlaté hodince jsme si tak vychutnávali polosladká vína a dívali se na vinici a skály v údolí Dyje. Taky jsme si tam chvíli povídali se skupinkou maďarů, kteří jedou na kole z Prahy do Budapešti a se kterými jsme se prvně pozdravili už ve Vranově.

Když jsme si odpočali a popovídali, čekal nás závěrečný úsek. Nejprve jsme museli zdolat velké kamením dlážděnou cestu vedoucí prudce dolů - sjezd, kdy už nám skoro i brzdy nestačily, poté pěkný úsek přes visutý most přes Dyji. Za ním nás ale čekal poslední vydatný stoupák. Oba už jsme byli zničení a kopec se pořád zvedal výš a výš. Maďaři možná dojedou denně 80-90 km, všichni ale postupně slezli z kol a vedli je. Zato my s vypětím všech sil vyjeli až úplně nahoru. Rychlost to sice byla podobná, ale měli jsme z toho alespoň dobrý pocit.

Zbytek cesty byl už z kopce. V Šatově a okolí Aleš Janě ukazoval, kudy vedla vinařská padesátka a v 19.30 jsme dorazili do kempu. Za odměnu jsme si dopřáli kuřecí řízek s hranolkami a pikantní klobásu. Když jsme si přidali ještě jedny hranolky a úspěšně je slupli, postavili jsme si stan, postupně se umyli a notně unavení zapluli do spacáků.

Konečně teplo! Sice nad ránem ještě bylo trochu chladno, v sedm, kdy nám zvonil budík, už bylo ale ve stanu krásně teplo. Oproti tomu venku foukal studený vítr. Aleš využil slunečné předpovědi a vypral nějaké to oblečení, včetně Janiny podprsenky, za což si vysloužil udivený výraz muže užívajícího vedlejšího umyvadla.

Ke snídani jsme dojedli chleba, dali si každý jeden rohlík a roládu. Vysušili jsme konečně ze všech stran stan i pláštěnky. Před desátou už jsme byli takřka připraveni vyrazit, jenže pak si Jana restartovala mobil a nemohla si vzpomenout na PIN pro druhou sim kartu - pracovní s internetem. Nejprve volala mamince, jestli náhodou nepůjde do bytu zalévat květiny, ta ale byla na cestě na dvoudenní výlet. Tak Janě nezbylo, než zavolat do práce, kde už jí byl PIN řečen a mohli jsme tak v klidu vyrazit i s internetem v mobilu. Zdrželo nás to sice jen asi 10 minut, ale každá minuta se při dlouhém dni počítá.

Namazaní opalovacím krémem jsme konečně po desáté hodině vyrazili vstříc Rakousku. Kousek od kempu jsme najeli na asfaltku lemovanou vinicemi a poli se slunečnicemi, projeli okolo pěchotního srubu Zahrada - muzea pohraničního opevnění a na kopečku jsme překročili hranice s Rakouskem. Podle mapy měl být dnešek ve znamení průměrné roviny, což přibližně odpovídalo. Co jsme sjeli, to jsme si museli zase pěkně vyšlapat nahoru. Výhledy ale byly překrásné. Často jsme také projížděli uličkami, lemovanými sklípky, které byly ale v pracovní den dopoledne liduprázdné.

Jeli jsme ze začátku po stezce "Der Chardonnay". Záhy jsme však zjistili, že cyklostezky v reálu a na mapě nejsou v Rakousku vždy stejné. Chardonnay nás zavedlo do kopce, ale mapa ukazovala opačný směr kolem rozhledny. Nevěděli jsme, kam cyklostezka vede, tak jsme jeli radši podle naší mapy. A když už jsme kolem ní jeli, vylezli jsme si na rozhlednu - památník Němců, odsunutých po 2. světové válce ze Znojemska.

Pak cesta vedla chvíli po silnici. Museli jsme přejet kruhový objezd s hlavní silnicí Praha - Vídeň. Naštěstí jsme ale byli rozjetí z kopce a zrovna když jsme se přiblížili ke kruháči, po hlavní nejelo žádné auto. Tak jsme projeli rychle a bez zastavení. Pak jsme ale opět špatně zahnuli, protože značení je celkem nepřehledné. Naštěstí to nebyla velká zajížďka.

V jednom ošklivém kopci, který se navíc těsně před koncem ještě zprudšil, nás na úzké polní cestě dojelo a začalo předjíždět auto. Oba jsme to ale zvládli a nahoře si na lavičce ve stínu u sklípku na chvilku odpočali a pokochali se dalekým výhledem do kraje.

Ve vsi Wullersdorf jsme si zajeli na náměstí a na střídačku si prohlédli krásný kostel sv. Jiří a přilehlý parčík.

Už byly dvě hodiny odpoledne pryč a my pořád nemohli najít pěkné místo na oběd. Výhledů a krásných míst bylo mnoho, v žádném ale nebyl stín. Několikrát jsme jeli podél trati, kde bychom měli i na co koukat, cesta ale byla úzká a na slunci bylo přes 30°C. Nakonec se nám až skoro v půl třetí podařilo najít místo s trochou stínu, kde jsme na stojáka snědli rohlíky s paštikou.

Za chvilku už jsme dorazili do Hollabrunu, kde jsme v Hofferu doplnili zásoby na snídani a další oběd a dali si zmrzlinku. U vsi jménem Breitenwaida jsme zabloudili znovu, ale naštěstí jsme si jen trochu zajeli a navíc měli krásný výhled do údolí.

Následoval přejezd sedélka ve výšce 313 metrů, kterého jsme se celkem báli, ale nakonec to bylo oproti dopoledním kopcům v pohodě. Obecně bylo odpoledne z hlediska stoupání mírnější a pro nás lehčí. V krajině se střídaly rozlehlé lány polí s vinařskou krajinou s vinicemi a sklípky. I lesů občas pár bylo, obecně jsme ale potkávali dost málo stínu. Projeli jsme vsí jménem Puch a ve vesnici Niederrußbach se nám podařilo poplést odbočku a asi kilometr si zajet. A tady už jsme se opravdu museli vrátit :(

Po několika dlouhých rovných úsecích mezi poli, kde byl silný protivítr jsme přes dva železniční přejezdy dojeli až k mostu přes Dunaj. Ještě před tím jsme si ale na poli všimli zrajících melounů. Také jsme projížděli krásným lužním lesem, poslední úsek dokonce vedl po separované cyklostezce vedle silnice.

V polovině mostu přes Dunaj jsme si zastavili a udělali pár fotek. Mosty jsou v podstatě dva: jeden starý a původně železniční, který nyní slouží pro auta a cyklisty, druhý nový, který vypadá stejně jako starý, je hned vedle něj a slouží pro vlaky. Na druhé straně mostu jsme sjeli do města Tulln, cíle dnešní cesty. Ještě chviličku jsme pokračovali podél Dunaje až do kempu, kde jsme se ubytovali a tím tyhle šílené dva dny, během kterých jsme ujeli přes 140 km, konečně skončily. K večeři jsme si dali zeleninový kuskus s olivami, po večeři jsme se ještě chvíli prošli podél řeky, dali si zaslouženou sprchu a úplně mrtví zapadli do spacáků.

Dnešní den jsme pojali spíš odpočinkově. Vstali jsme v 7:30, ale ještě jsme se chvíli váleli a pak šla Jana dělat čaj, zatímco Aleš ještě ležel. K snídani byly mléčné houstičky s trochou čokolády místo nutelly.

Po snídani jsme nechali všechno ve stanu a šli vyzkoušet koupání na místním koupacím jezeře Aubad, které jsme dostali zdarma k pobytu v kempu. Na koupališti ještě téměř nikdo nebyl, břeh byl travnatý, dno kamenité a voda celkem teplá. Vlezli jsme tam nakonec oba a trochu si zaplavali. A měli jsme to i s leteckým dnem, protože v okolí zrovna trénovali hasiči s vrtulníkem nabírání vody k hašení z řeky, takže okolo nás pořád nízko létal vrtulník.

Kolem půl jedenácté jsme byli zpátky, zašli se umýt, rychle sbalili stan, Aleš si ještě přepral dvě trička. Během čekání na Aleše za Janou přiběhla nějaká Němka a začala něco rychle drmolit. Po Janinčině "English?" jí řekla, že se jí strašně líbí Janin styl a že jí to musela říct. To je vše, měj se :D a odběhla pryč. Před dvanáctou jsme vyrazili po Dunajské cyklostezce směr Vídeň. A hned po chvilce jsme zastavovali, protože hned u stezky byla základna hasičů, odkud právě vzlétal vrtulník. Tak jsme se chvilku kochali a pak vyrazili dál.

Dunajská cyklostezka vypadala přesně tak, jak jsme si ji pamatovali z minulé cesty: dlouhé rovinky podle vody, tu a tam lavička a téměř žádný stín. Dokonce jsme cestou potkali pár lodí. Bylo to trochu nostalgické tudy znovu jet, nicméně i tak bylo šlapání pod přímým sluncem dost úmorné. Na jednom ze vzácných stinných míst s lavičkou jsme si na chvilku zastavili a dali si svačinku.

U Altenbergu jsme si řekli, že tentokrát zkusíme využít větev cyklostezky, která jde přes vesnici, abychom pořád jen nejeli podle vody. Zahnuli jsme tedy od řeky a skoro hned jsme se ztratili a museli se kousek vracet. Zdárně se nám ale nakonec podařilo projet a zanedlouho jsme se přiblížili městečku Klosterneuburg, kde jsme na minulé cestě spali v kempu. Ten jsme tentokrát minuli a pokračovali o něco dál do parku, kde se nám podařilo ukořistit lavičku částečně ve stínu, kde jsme si dali oběd - chleba s plátkovým sýrem, jablíčko a dvě poslední mléčné houstičky od snídaně.

Pokračovali jsme dál a domů a lidí kolem přibývalo - bylo znát, že se blíží Vídeň. V půl třetí jsme projeli kolem naší známé cedule Willkommen in WIEN, kde jsme se samozřejmě nezapomněli vyfotit. Po dunajské cyklostezce jsme dojeli až k Franz-Josefs-Kai, odkud jsme zamířili do centra. Začali jsme u Stephansdomu, udělali krátký okruh centrem, aby se neřeklo: radnice, parlament, Hofburg, opera. Rakušáci koronu zřejmě využívají k rekonstrukcím, protože většina známých budov byla v lešení. Nejvíce asi parlament. Pak jsme zamířili na náměstí Schwarzenbergplatz a k belvedéru, kde jsme ještě nebyli.

Když už jsme si projeli další část Vídně, zamířili jsme labyrintem ulic a cyklostezek ke kempu. Museli jsme se mnohokrát zastavovat a dívat do mapy, nakonec jsme ale úspěšně dorazili na spravné místo, dokonce už chviličku po šesté.

Na recepci byli ale pouze do tří hodin, tak jsme se ubytovali ve stanové části podle plánku a vyrazili nakoupit zásoby na další dny. Jak nás netlačil čas, strávili jsme v obchodě celkem dlouho. Nechtělo se nám čekat frontu u pokladen a tak jsme šli na samoobslužné. Po přepnutí do angličtiny zůstaly ale názvy položek německy. Zrada. "Jak se řekne německy broskev?" Naštěstí se nás ujala paní a ovoce nám navážila. Ještě nám musela pomoct s houskami a potvrdit věk za radlery. No, možná by bylo rychlejší počkat na klasickou pokladnu :D

Teprve po osmé jsme mohli začít vařit - brambory s knackery - místní variantou točeňáku. K tomu jsme si dali mangový radler a to vše pod širým nebem. Po jídle jsme už jen umyli sebe, nádobí a šli spát.

Vstali jsme o trochu později a ze spacáku se nám chtělo o to míň, že byl slyšet zvuk dešťových kapek dopadajících na stan. Nakonec jsme se ale vykopali, Aleš si šel dát sprchu a Jana začala balit. Mezitím déšť téměř ustal a Jana zjistila, že by znovu už začít nemělo. Tak jsme sbalili stan a většinu věcí a dali si k snídani housky se salámem a meruňkovou roládu. Pak jsme dobalili zbytek, zašli na recepci zaplatit a vyrazili.

První část cesty byl v podstatě průjezd předměstí Vídně po stále stejné cyklostezce podél potoka. Líbilo se nám, jak většina křížení s většími silnicemi byla řešená mimoúrovňově podjezdem pod mostem přes potok, takže jsme skoro nemuseli zastavovat.

Ve městě Schwechat jsme zahnuli směr vídeňské letiště, ale hned po chvíli začalo pršet, a to tolik, že jsme museli zastavit a schovat se. Po zkušenosti z poslední bouřky v Čechách jsme raději hned vyhledali úkryt pod nějakým větším křovím a vytáhli pláštěnky na brašny a nepromokavé bundy. A dobře jsme udělali, během chviličky se spustil pořádný liják a náš úkryt na něj sotva stačil. Naštěstí jako déšť rychle začal, tak rychle téměř skončil, takže ani ne za deset minut už jsme posledními kapkami pokračovali dál.

Další část cesty vedla poli podél letiště Schwechat. V místě, kde bylo krásně vidět na startující letadla, jsme se na chvíli zastavili a dali si k svačině zbytek rolády od snídaně. Letiště je celkem velké a svačina byla pozdě, takže než jsme dojeli k začátku dráhy, kde letadla přistávala, byl čas k obědu. Dali jsme si chleba se salámem (Janin oblíbený výběr ze čtyř druhů rakouských salámů) a každý jednu mléčnou houstičku. Během oběda přistávalo několik letadel, ale bylo znát, že je provoz dost seškrtaný. Větší letadlo jsme za celou dobu neviděli žádné.

Následující úsek cesty nebyl nijak zvlášť zajímavý a v podstatě se celou dobu jelo po polních cestách a místy silnicích mezi poli. Relativní nudu zpestřil jen občasný nízký průlet přistávajícího letadla a průjezd obcí Sommerein, kde byl krásný kostel, zámek a kašna.

Pak jsme jeli asi 1,5 km po větší silnici a snažili se najít odbočku pro pěší, abychom se nemuseli nechávat do kopce předjíždět od aut jedoucích 100 km/h. První odbočka byla hned kousek za městem, ale byla tam cedule "vojenský prostor, vstup na vlastní nebezpečí". Popojeli jsme proto dalších asi 150 metrů a tam už odbočili na cestu do lesa. V lese jsme si prohlédli starý sklep a studnu. Cesta byla celkem široká a dobře se po ní jelo. Po chvíli ale ubyl střední pás, který byl zarostlý, stále se ale dalo jet po vyjetých kolejích. Některé úseky jsme si museli razit cestu trávou jako dva trávoborce. Jednou dokonce Aleš musel obě kola přenášet přes padlý strom. Les byl listnatý a moc krásný, prosvětlený sluncem a krásně to tam vonělo.

Když jsme se konečně vyškrábali na nejvyšší místo dne, zjistili jsme, že už nejsme na červené značce. Aleš se pěšky vrátil na křižovatku, ale trasa červené značky dál vedla tak hustým křovím, že jsme si raději nechali zajít chuť a vyrazili po lépe sjízdné cestě k silnici. Narazili jsme ještě na jednu odbočku směrem k červené, na ní jsme si u malé mýtiny dali svačinu. Když se i tato cesta začala stáčet k silnici a po spojce k červené značce opět ani stopy, usoudili jsme, že po červené to nepůjde, a že než hledat možná neexistující zarostlé cesty, sjedeme z kopce po hlavní silnici. Šlo o asi 2,5 km dlouhý úsek. Většina aut nás předjížděla ohleduplně, ale třeba řidič s vozíkem nám moc místa při předjíždění nenechal. Naštěstí jsme ale byli brzy dole - z kopce to jelo pěkně, tachometr ukázal 47,1 km/h.

Kousek za odbočkou na menší silnici dole pod kopcem se Janě podařilo zakousnout si kvalitně řetěz, který se již za 6 minut Alešovi podařilo uvolnit. Zbytek cesty až ke kempu pak vedl po samostatných cyklostezkách, závěr pak už byl podél mokřin a rákosí na břehu Neziderského jezera. Dokonce tam byla i rozhledna, jen ptáci se nám nějak schovali. Do kempu jsme dorazili po šesté hodině a postavili si rychle stan, protože to vypadalo, že se brzy rozprší. Naštěstí z mraků ale pouze slintalo. K večeři byly těstoviny a po nich procházka podél jezera a po molech. Krásné místo. Kemp se nachází na jakémsi umělém výběžku vyčuhujícím do jezera. Travnatá část se slunečníky přechází v písek a následně v kamínky. Na jezeře jsou loďky, vzadu rákosí a blikající majáky. Krása.

Po procházce jsme ještě vyprali prádlo a během praní dokrmili naše mobilní stroje. A po západu slunce ještě poslední procházka po pláži :)

Ráno jsme vstali poměrně pozdě, dali si k snídani chleba se sýrem a mléčnou houstičku a odháněli dotěrné vrabčáky ze stanu. Sklidili jsme včera vyprané věci, které byly díky větru skoro suché a procházkou kolem břehu jezera jsme se přesunuli před recepci zaplatit. Dokonce jsme dostali výjezdový lístek na otevření závory. Plánovali jsme triumfální odjezd pod otevřenou závorou, ale před ní stál zaseknutý nějaký zásobovací náklaďák, kterému nešla otevřít, tak jsme ho naší kartou pustili a sami závoru prostě objeli.

Cestou rákosím z výběžku, kde byl kemp, k břehu jezera jsme se ještě zastavili na rozhledně, i tentokrát jsme ale viděli jen moře vlnícího se rákosí. Dál jsme jeli krajinou vinic a kukuřičných polí, po dobře značené cyklostezce, vedené zejména po vedlejších ulicích a polních cestách. Párkrát jsme po souběžné železniční trati viděli projet elektrický vlak a kochali jsme se letadly, blížícími se na přistání na vídeňské letiště.

Opět se jako zásadní problém ukázalo hledání přístřešku ve stínu na svačinu. Dopolední sušenku jsme snědli na zemi ve stínu stromu u jedné odbočky, protože krytý přístřešek již nějaká rodina okupovala. Cesta byla sice krásná, ale nebylo toho tolik k zastavování. Rovné dlouhé úseky poskytovaly nespočet příležitostí ke kochání se krajinou a blízkým Neziderským jezerem.

Projeli jsme městy Oggau, Rust a Mörbisch am See a pak jsme přejeli maďarské hranice. Přechod byl pouze pro pěší (a cyklisty), proto jsme neviděli za hranicemi žádná rakouská auta. Maďarsko nás přivítalo kopci, ale také o to krásnějšími výhledy na jezero, protože jsme koukali z větší výšky. Projeli jsme městečko Fertőrákos, pak cyklostezka vedla buď po hlavní silnici, nebo se proplétala vinicemi s větším převýšením a delší vzdáleností. Rozhodli jsme se proto jet po silnici, která sice také stoupala, ale o dost mírněji. Pruh pro cyklisty tam ale nebyl, jen na několikrát přilepovaná krajnice. Na druhou stranu se tam v plné rychlosti nevešla ani dvě protijedoucí auta, takže nikdo nejezdil jak šílený. A následný sjezd dolů byl také o poznání rychlejší než bloudění po vedlejších cyklostezkách (které stejně pak končily na té naší silnici).

Teprve ve městě Balf jsme sjeli ze silnice na cyklostezku - příjemnou úzkou asfaltku se žlutými čarami. Následujících 10 km jsme pak jeli po samostatné stezce s auty bezpečně na vedlejší silnici. Jen ve vesnicích byla stezka vedená po chodníku. Opět nebylo mnoho důvodů k zastavování, takže do kempu v Hegikő jsme dorazili už v 16.30 (na to, že jsme vyráželi před jedenáctou a bylo to něco málo přes 60 km, to byl na nás dobrý výkon).

Na recepci nám řekli, že se můžeme ubytovat kde chceme, a tak jsme si našli plácek blízko termálů. Postavili jsme stan, vzali si s sebou cennosti a převlékli se do plavek. Nejprve jsme vyzkoušeli lázeň venkovní - sice kvůli covidu byla kapacita pouze 19 osob, už když jsme ale lezli do vody, bylo jich tam přes 40. Protože bylo celkem plno, po chvíli jsme zamířili do vnitřních prostor. Vyzkoušeli jsme už jen dvě lázně, protože z té o 37 stupních se nám vůbec nechtělo. Vydrželi jsme v ní bezmála 40 minut.

V sedm hodin termály zavíraly, tak jsme se chvilku před zavíračkou opustili naši oblíbenou lázeň, umyli se a u stanu si uvařili kuskus s tuňákem a kukuřicí. Jana si po osmi dnech umyla hlavu :D Venku foukal studený vítr, tak jsme se před ním ještě před západem slunce schovali do stanu. Zítra nás čeká zase delší přejezd a Alešovi dneska nebylo nejlépe. Tak se jdeme pořádně prospat :)

Podle předpovědi mělo celý den trochu poprchávat. V půl osmé jsme konečně odpočatí vstali, brzy jsme ale slyšeli dopadat na tropiko stanu první kapky deště. Naštěstí nic velkého. Aleš ohřál vodu na čaj a snídani jsme si tentokrát kvůli větru dopřáli ve stanu. Když zrovna nepršelo, krmili jsme naše telefony u zásuvky, která byla poblíž stanu.

Po krátkém váhání, zda máme jít ještě jednou do termálů jsme si vzali věci na převlečení a ještě se šli před odjezdem smočit. Nejprve jsme vlezli do druhého, včera vypuštěného venkovního bazénu, který měl 33 stupňů. Byla to lahoda, venku totiž mrholilo a bylo 14 stupňů. Po asi 20 minutách jsme vlezli do vnitřního, který měl sice víc stupňů, ale nám v něm byla zprvu skoro zima :D Ale zvykli jsme si. Na závěr jsme se ještě smočili ve venkovním teplejším bazénu a před jedenáctou vyrazili na další maďarskou etapu.

Začátek ubíhal pomalu, protože oproti včerejšku jsme míjeli zajímavá místa a často jsme zastavovali. Zajeli jsme si například hned ve vedlejším městě Fertőd k zámku Esterházy, u kterého je přístupná francouzská a anglická zahrada. V parku jsme si pak dali svačinku. Ve vedlejší vesnici Fertöszentmiklós jsme si zajeli ke Kilátó - rozhledně, odkud byl pěkný výhled do kraje, dokonce jsme v dáli tušili i Neziderské jezero.

Bylo už skoro půl druhé a my měli za sebou pouze 15 km. Na druhou stranu nás ale čekaly dlouhé rychlé úseky po silnicích, takže jsme čas brzy nahnali. Oběd jsme si dopřáli na krásné louce plné květin. Dali jsme si chleba se zbytkem goudy a s celým salámem. Jana si idylku užívala v leže, opřená o Alešova kolena. Taky ji pak musel náležitě oklepat, jak měla suchou trávu i za krkem :D

V jednu chvíli jsme také dojeli deštivý mrak. Celý den bylo kolem dvaceti stupňů a tmavé nebe. Naštěstí opět spíš pouze slintalo než pršelo, tak jsme pro jistotu nahodili pláštěnky na brašny a na sebe bundy. Ty jsme si ale o par kilometrů dál sundavali, protože v nich bylo vedro.

Ve městě Répcelak už přibyla i cyklostezka, která velice pěkně překonávala dálnici - ta byla na náspu a cyklisti měli pod ní vytvořen malý tunel. V Nicku jsme pak opět najeli na silnici. Co se silnic týče, tak kraje vozovky jsou celkem zoufale rozbité. Provoz na námi zvolených silnicích moc nebyl, ale krajnice byly plné hupů, výmolů a děr. Zadky jsme měli naklepané dokonale. Až teprve před Sárvárem jsme opět najeli na cyklostezku, která byla konečně v dobrém stavu. Dokonce vedla po obou stranách silnice - pro každý směr jedna úzká stezka.

A jako i jiné dny, i dnes jsme viděli takovou spoustu čápů - ať už na poli, nebo v hnízdech na sloupích, že jsme je zase málem zapomněli zmínit. Čápů je v Maďarsku opravdu hodně.

Necelý kilometr před kempem jsme zastavili v Lidlu, abychom doplnili zásoby na další dni. V kempu jsme museli chvilku čekat na recepční, nakonec jsme si ale úspěšně vybrali parcelu a check-in byl hotov. Parcely jsou opravdu prostorné, ale kamenité. Naštěstí se nám nějak podařilo postavit stan a zarazit kolíky. Rychle jsme si uvařili večeři, abychom stihli co nejvíce z termálů, které jsou v ceně a zavírají v deset hodin.

Najít vstup do lázní byla celkem bojovka. Prošli jsme dost velkou část areálu a dostali se i do zábavní části s tobogány, tam už bylo ale zavřeno. Nakonec jsme po chvíli narazili na krytou část a po vyřešení problémů s čipem (nešla nám ani jednomu zamknout skříňka speciálně vyhrazená pro hosty kempu) jsme se chvíli po osmé konečně ponořili do teplé vody. Prolezli jsme všechny bazény, dva z nich mají rozlehlou venkovní část. Teplota vody nám ale přišla spíš nižší, byla nám skoro zima. Jen vnitřní relaxační bazén byl teplý dost. Po setmění nám už ale bylo krásně ve všech bazénech, i v těch venkovních. V těch jsme strávili zbytek večera, protože nic nenahradí pozorování vycházejících hvězd z horké lázně :)

Lázně zavírali v deset ale vyhnali nás až v 21.45. U stanu na nás ještě čekalo špinavé nádobí, které Aleš umyl, a pak jsme šli příjemně unavení po jedenácté spát.

Dali jsme si budík na 7.10, rychle jsme se nasnídali a chviličku po osmé, když akorát otvírali, jsme vyrazili do lázní. Nejprve jsme zkusili na recepci zfunkčnit naše hodinky, ale neúspěšně. Skříňky zase nefungovaly, naštěstí osádka recepce byla stejná jako včera, a tak nám brzy dali černý funkční čip.

Oproti včerejšku nám přišla voda všude teplejší, lidí moc nebylo, ve většině bazénu byly jednotky osob. V deset hodin jsme termály opustili, umyli se, sbalili a v kuchyňce ještě dobíjeli hladové telefony.

A proč vlastně pořád tak bláznivě dobíjíme? Před odjezdem jsme testovali různé kombinace našich nabíječek. Janin mobil podporuje rychlonabíjení přes USB-C, Aleš má mobil s micro USB. Redukce máme z obou dvou typů. Po dlouhém zkoumání rychlosti nabíjení vyhrála USB-C nabíječka s redukcí na Alešův telefon. A samozřejmě jsme vzali i powerbanku. Po všem tom testování jsme už ale nevzali kabel, ze kterého bychom mohli powerbanku použít, totiž USB na micro USB. Jediné, co s našimi kabely jde, je z Janiného mobilu dobít powerbanku :D A jelikož na Janin telefon fotíme, zpravidla píšeme zápisky a využíváme ho jako hlavní zdroj map a dat, dostává baterka co zabrat. Tolik k dobíjení z jednoho kabelu.

V 11.30 byl check-out, stihli jsme ho akorát. Zaplatili jsme (13200 HUF za jednu noc, ale v ceně kempu byl i vstup do lázní a na vodní atrakce, na které jsme ale nešli) a vyrazili směr Hévíz.

První část cesty byla po silnici, celkem do kopce a brzy nás dost vyřídila. Motivovalo nás aspoň to, že většina dnešní cesty vede spíše z kopce, kromě posledního mordoru před Hévízem. Silnice byly tentokrát lépe záplatované, takže se jelo líp.

Ve městě Sótony jsme uhnuli na menší silnici vedoucí do lesa. Trochu jsme se úseku báli, protože byl na mapě značen čárkovaně. Naštěstí se celou dobu dalo jet celkem bez obtíží. Místy to byly traktorem vyjeté koleje a tankodrom v jednom, většinou ale byla cesta lesní a široká bez velkých kamenů či kořenů. Nejprve jsme jeli pěknou alejí, která pak přešla v pole s nádherným výhledem. Na poli, nez začal les, jsme si dali si svačinku - housku se šunkovým salámem. V lese to moc hezky vonělo. V hlubší části jsme sice trochu zabloudili, cesty ale byly sjízdné, tak to tolik nevadilo. A dokonce jsme viděli i srnku.

Na rozhraní lesa a louky jsme si prohlédli dřevěnou kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Od ní ale následoval náročný výšlap lesem po krásné ale štěrkové cestě. Odpočinek nám kazil dotěrný hmyz. Stoupání se naštěstí brzy zlomilo a už bez šlapání jsme se mohli kochat krásným lesem. Po chvíli jsme vyjeli u posedu na louku. Stezka po louce naštěstí byla z větší části z kopce, tak se jelo pěkně. Závěrečný úsek do města Hosszúpereszteg vedl po polní cestě. Nalevo od nás akorát zaorával pole traktor.

Už byly skoro dvě hodiny, pomalu čas na oběd, ale zas jsme měli za sebou jen 15 km. Jeli jsme proto hned dál do Bögöte, kde nás totálně vyčerpal táhlý výšlap srkz vesnici. Potom už cesta ubíhala pěkně rychle, vedla z kopce po silnici. Cesta byla sice dlouhá, ale krásná. Byl malý provoz a jelo se pěkným lesem s nádhernými výhledy. Oběd jsme si ale dali až v části mimo les, protože tam na nás věčně útočily malé dotěrné mouchy. Měli jsme slaďoučké paraguayo broskve, vynikající francouzský plísňový sýr a čerstvé housky. A jako mls malé mrkvičky. Michelinská restaurace v přírodě :D

Na přejezdu u Türje nás potěšil projíždějící vlak. Popojeli jsme k Zalaszentgrótu, většímu městu, kde jsme chtěli nakoupit. Penny Market jsme našli i bez mapy. Než Aleš nakoupil zásoby, dvakrát se spustila krátká přeprška. Po té druhé byl konečně příjemnější vlhčí vzduch a nikoli horké dusno. Zmrzliny jsme snědli s chutí, nacpali nákup do brašen a vydali se na poslední náročnou etapu.

Ještě v Zalaszentgrótu jsme si prohlédli náměstíčko s památníky a kostelem. Pokračovali jsme po silnici směr Hévíz. Po zrušené trati vedla zvláštní cyklostezka, která byla úzká, pro "bezpečnost" kolem ní občas byly vztyčeny žluté sloupky a navíc jsme si kvůli ní zbytečně zajeli a nastoupali další metry. Cyklostezka se totiž u pole zatočila ke hřbitovu a zpátky na hlavní silnici, přičemž hřbitov byl na kopci.

Projeli jsme další dvě vesnice, ještě relativně po rovině, a pak uhnuli doleva. Vypadalo to, že se za chvíli rozprší. Dojeli jsme do Zalaköveskút, kde začalo šílené stoupání. Během něj jsme měli možnost vidět pár buvolů ve výběhu v přilehlé buvolí farmě. Nahoře na kopci z nás úplně lilo. Když jsme se trochu usušili a odpočali, začalo lít i z nebe. Před deštěm jsme se schovali pod stromem a čekali, až to přejde, což naštěstí netrvalo příliš dlouho.

Trochu zmoklí jsme pak sjeli dlouhý kopec dolů vesnicí Nemesbük. Škoda že Aleš neměl tachometr, oproti Janě nechal kolo pořádně rozjet. To Jana se bála smyku na mokré vozovce a tak radši plynule brzdila na rovných úsecích. V Nemesbüku jsme zastavili u krásného starého dvouobloukového kamenného mostu. Na konci vesnice jsme přijeli k místu, odkud bylo krásně vidět v dálce Balaton.

Následoval další prudký sjezd, který už nás dovedl přímo do Hévízu. Po chvíli jsme začali poznávat známá místa, jako modrý kostel Ducha Svatého, a za další chvíli jsme dorazili k termálnímu jezírku. To jsme po cyklostezce objeli a pořídili i pár fotek. Do kempu jsme dorazili chvilku po zavření recepce, ale pán na vrátnici nás pustil dovnitř a zaregistroval si nás.

Obsadili jsme malý plácek u silnice blízko sociálek. Postavili jsme si stan, umyli se a k večeři si dali fazole s debrecínskými párky a dvěma radlery. Odpuzovali jsme komáry sprejem, ale stejně jsme se pak museli vrhnout urychleně do stanu, protože začalo poprchávat. Když jsme dojedli, šli jsme ještě umýt nádobí a vyprat prádlo, protože zítra má být slunečno, tak bude na kole dobře schnout.

Termály v Hévízu otevíraly v 8.30, tak jsme si dali budík na půl osmou. Čaj tentokrát připravila Jana. Posnídali jsme housky se sýrovo-šunkovým salámem a sladké pečivo. Do termálů jsme došli chvilku po půl. Zaplatili jsme si tři hodiny, protože kratší dobu neměli, a vydali se do hlubin termálního jezírka.

V Hévízu už jsme byli při dvou jiných návštěvách Maďarska, takže už jsme přesně věděli, kam jít a co chceme vidět. Sešli jsme se venku ve vodě, kde už Jana na Aleše čekala. Společně jsme proplavali pod budovou lázní a chytali se modrých držadel, která jsou porůznu v celém jezeře. Bahnitý bazének byl ale studený, tak do něj vlezl jenom Aleš. Zahřáli jsme se pak ve vnitřní části, kde se vždy po zaznění znělky lidé posouvají o místo vedle. My se do kolotoče nepřidali, zůstali jsme opodál. Když jsme se pak vraceli do hlavního jezírka, přišlo nám dost studené. Doplavali jsme pak i na druhou stranu k dalším budovám, kde jsme si chvilku poseděli, Jana ulovila pulce a oba jsme si prohlédli místní fialové lekníny. Po dvou hodinách jsme ale museli zamířit ven, abychom stihli dobalit a dojet do dalšího kempu.

Check-out byl ve 12 a my už byli kolem půl u umývárek a ještě se mazali opalovacím krémem. Během balení už totiž pekelně pálilo slunce a předpověď hlásila celý den slunečné počasí a teploty přes 30°C. Vyjeli jsme akorát na dvanáctou.

Aby ze zbytku salámu ze snídaně nebyla přehřátá nepoživatelná hrouda, zastavili jsme se v přístřešku na prvním kopci asi 2 km od kempu. Jana tam předvedla, že když chcete zabít komára úderem jedné ruky do druhé, je vhodné v té době nemít v oné ruce housku, jinak i se salámem spadne na zem :D Aleš se s ní ale o svůj plátek salámu rozdělil.

Posilněni jsme pak vyrazili dále městem do kopce. Cesta chvíli vedla po hlavní silnici, což bylo dost nepříjemné, netrvalo to ale dlouho a uhli jsme opět na vedlejší. Ve vsi Sármellék jsme u starého opuštěného nádraží zahnuli vpravo na jakousi spojovací silnici, která vedla asi okolo třech různých chovatelských areálů a podle toho to tam i "vonělo". Zanedlouho nás cesta dovedla na břeh řeky Zala, podél které jsme pokračovali dál ptačí rezervací Kis-Balaton. Tuto část cesty už jsme jednou jeli před několika lety, když jsme byli na týdenním koloobjezdu Balatonu, tak to byla zase celkem nostalgie. Jelo se po polní cestě na jakémsi vyvýšeném valu kousek od řeky a všude kolem byla krásná zeleň a nikde nikdo. Zastavovali jsme u přístřešků, kde byl stín, a kterých tu narozdíl od Rakouska je celkem dost. Na ptačí pozorovatelně, kde jsme minule viděli ledňáčka, jsme si dali k obědu housky se sýrem. Ledňáček se tentokrát bohužel neukázal, zato jsme ale viděli rodinku kachen na výletě.

Dál jsme pokračovali už zase po silnici přes vesnice Balatonmagyaród a Zálakomár, přičemž průjezd druhou z nich byl dost o nervy, protože to tam dost silně připomínalo romskou osadu. Kousek za vsí Galambok začalo utrpení, silnice tu střídavě pořád stoupala a zase klesala, zkrátka taková průměrná rovinka. Bohužel dokopce byly poměrně příkré, takže se nám ne vždy podařilo vyjet setrvačností. Sluníčko pálilo a výjezdy byly dost úmorné, i když některé byly alespoň ve stínu. Provoz navíc postupně houstl, jak jsme se blížili k městu Nagykanisza. Cestou jsme také projížděli kolem sadů, kde byla jakási rumunská kolonie z unimobuněk, nejspíš to byli sezónní pracovníci pro sklizeň.

Těsně před vjezdem do města jsme přejeli dálnici a za chvíli najeli na městskou cyklotrasu. Průjezd městem byl celkem dobře značený, částečně po samostatných stezkách, částečně po silnici, ať už s cyklopruhem či bez. Na náměstí byl obchod, který ovšem zavíral asi za pět minut od chvíle, kdy jsme k němu dorazili. Tak jsme si alespoň vyfotili kostel a pomník. Pokračovali jsme dál až k přejezdu, kde nám došlo, že vyjíždíme z města a nemáme nakoupeno. Vrátili jsme se proto kousek zpět a kolem autobusového nádraží dojeli k supermarketu, kde Aleš doplnil zásoby, včetně chybějícího USB kabelu. Jen při placení se mu nepodařilo zaplatit kartou a jinou u sebe neměl, proto musel vyběhnout z obchodu ke kolům a vzít si jinou kartu. Naštěstí to nebylo daleko, tak to stihl a během chvilky byl zpátky, i když lidé ve frontě z toho asi radost neměli.

Ještě u obchodu jsme si dali zaslouženou zmrzlinku a pak se vrátili kus zpátky a pokračovali po původní cestě. Kemp jsme našli bez potíží, i když jsme měli trochu obavy. Byl to totiž malý rodinný kemp a poslední aktualizace stránek byla 2014. K večeři jsme si dali brambory s klobásou a rajčátky a k tomu radler, pochutnali jsme si a šli spát s plným bříškem :)

Jana se vyspala do růžova, Aleše už od 6.30 budily jedoucí auta a kamiony, a to i přes špunty do uší. Na wifi jsme zkoušeli různými pokusy rozjet fotky, ale Google se stále bránil. V našem albu, které vidíme po přihlášení, je 170 okomentovaných fotek. Z prokliku z webu nebo z anonymního režimu je jich jen 61... Takového času zabralo vybírání a komentování... Grr...

Každopádně jsme se dobře nasnídali, jahodová roláda, housky s taveným sýrem a dvě jablíčka. Ještě Aleš Janě nasdílel naše formuláře pro vstup do Chorvatska, připravili jsme se nánosem opalovacího krému na další den vedra bez mráčku a po jedenácté vyrazili.

První část cesty ubíhala rychle a bez problémů po vedlejších silnicích mezi kukuřičnými poli, jen stínu bylo pomálu. První krátkou zastávku k dojedení rolády jsme udělali u lesa. Byla tam ale spousta mravenců, kteří neustále útočili na Janu, tak jsme se museli brzy přesunout dál. Projížděli jsme kolem železniční pohraniční stanice Murakeresztúr mezi Maďarskem a Chorvatskem. Podle zvuku tam panoval celkem čilý provoz, bohužel přes stromy a křoví nebylo nic vidět. Ve vesnici Tótszerdahely měli maďarskou specialitu - hrbolatý starý chodník těsně u plotů, označený jako cyklostezku, dotažený do extrému osazením zákazu vjezdu pro cyklisty na běžnou silnici. Naše radost byla veliká, protože po takových "cyklostezkách", se samozřejmě jezdí mnohem hůř a pomaleji než po silnici.

Těsně před nadjezdem nad dálnici do Chorvatska a Slovinska jsme uhnuli na malou odbočku, kde jsme si dali chleba s taveným sýrem v tubě. Další stín ani možnost zastávky by až do hranic nebyla. Po obědě jsme pokračovali přes vesnici Letenye, za kterou nám nezbylo než najet na silnici první třídy, jinak se totiž k hranicím dostat nedá. Naštěstí byla silnice krásně široká a provoz byl minimální - většina aut a kamionů totiž využívá hraniční přechod na dálnici.

Poprvé jsme byli z přejezdu hranic trochu nesví. Na Maďarské straně nikdo nebyl, tak jsme ji projeli a přejeli přes most přes řeku Mura, dělící obě země. Pustili jsme slovenský obytňák, abychom ho v případě problémů nezdržovali, a zastavili jsme u závory za ním. Kontrola ale proběhla v podstatě rutinně. První nás zkontroval maďarský celník - prohlédl si naše občanské průkazy a zeptal se: "Kudaj?". Naše odpověď "Zadar" ho zjevně uspokojila a tak nás pustil o okénko dál k celníkovi chorvatskému. Ten se opět zeptal kam jedeme, řekl nám, že v systému vidí naši ohlášku a po chvilce nás pustil dál. Závora se zvedla a my mohli popojet dál a vyfotit se u cedule "dobro došli" a uklidit si občanky.

Podivili jsme se, že skutečně i skrz hranice je značená cyklostezka. A velice pěkně - název cyklostezky a šipka, kudy vede. Hned za hraničními budovami jsme tak sjeli ze silnice na menší stezku do lesa. Tam jsme se znovu namazali, protože slunce pořádně pražilo. Bohužel, krásný les a stín po malé chvíli skončil a místo toho jsme jeli po vyježděné prašné cestě u protipovodňového valu u řeky Mura. Museli jsme cestou několikrát zastavovat, protože projížděla velká technika a prášila za sebou. Cyklostezka ale vedla dále.

I dojeli jsme k mostu přes dvě říčky. Všude náklaďáky, bagry, vyjeté koleje a most cyklostezky s cedulí zákaz vjezdu nad 3,5 tuny zřícený. Podle mapy se místo nedalo objet jinak než že se vrátíme. Jana ale doufala, že tady musí mít v okolí něco provizorního. Nebudeme vás napínat, neměli. Jeli jsme proto vyježděnou cestou, která ani nebyla na mapě, podél náspu a toku řeky. Aleš co chvíli vyběhl na val, aby nás zklamal, že cesta se dál stačí špatným směrem. Dovedla nás přes bahno na štěrk a pak do pole. Šílená cesta, náročná a pomalá, to vše pod smažícím sluncem bez stínu. Nakonec jsme se ale napojili na nějaké čárkované polní cesty a dostali se po nich k dalšímu mostu v polích, který sice taky vypadal, že se brzy zřítí, ale náš průjezd vydržel. Skoro po hodině jsme se tak o něco dále napojili na původní silnici, ze které jsme k neexistujícími mostu o 400 metrů dříve sjeli.

Do Goričanu jsme pak už dojeli po větší silnici bez problémů. V obchůdku u náměstí jsme si koupili zaslouženou zmrzlinu a po chvíli se napojili na původní trasu. Dál jsme pokračovali po menších silnicích mezi poli. Cesta to byla celkem pěkná a bez dalších překvapení jsme po nějaké době dorazili na břeh přehradního jezera Dubravsko jezero na řece Dráva. Původně jsme mysleli, že cesta povede po hrázi u vody mimo provoz, ale k našemu překvapení nás značení navedlo na celkem frekventovanou silnici vedoucí vedle valu, za kterým byla voda. Na samotný val byl ovšem vstup zakázán.

Po chvíli další jízdy se zemním valem po levé a kukuřičným polem po pravé straně jsme dorazili k jakési zatopené štěrkovně, kde se koupalo několik lidí, i když přímo nad nimi byla cedule se zákazem vstupu a zákazem plavání. Evidentně se tady zákazy tolik neřeší, tak jsme se i my osmělili a vyběhli po schodech na val. K našemu překvapení tam vedla hned vedle vody krásná asfaltka. Nechápali jsme, proč neudělali cyklostezku po valu. Nicméně výhled na přehradní jezero byl i tak moc pěkný.

Od štěrkovny jsme pokračovali dál po silnici na kraj města Prelog, kde jsme si v obchodě koupili další zmrzlinu, ňamózní roládu na snídani a pár dalších zásob. Pak už zbývalo ujet jen posledních pár set metrů k našemu ubytování Guesthouse Prepelica.

Zvolili jsme pro dnešek motel, protože nikde v okolí jsme nenašli žádný kemp a na divoko (a bez sprchy) se nám spát nechtělo. Ubytování proběhlo bez problémů, kola jsme si mohli schovat do kryté místnosti. Dali jsme si na pokoji sprchu a pak sešli do restaurace na večeři, kterou jsme snědli na zahrádce a s kočičí společností. Měli jsme mix grilovaných mas a k tomu pivo Karlovačko. Večeře byla výborná, na pokoji jsme pak ještě chvíli zápasili s fotkami, než jsme se uložili ke spánku.

Přestože postel byla výrazně pohodlnější, než stan, večer štěkali psi, v pět ráno celkem fest kokrhali kohouti a celou noc štípali komáři. I tak jsme se ale dobře vyspali, jelikož jsme šli spát asi v deset a budík měli na osmou. Jana ráno ještě přidala fotky z dalších několika dní, které jí rovnou pod rukama Eva komentovala :D Tímto děkujeme za reakce, je fajn vidět, že to někdo ocení :)

Nasnídali jsme se na pokoji z vlastních zásob (mj. opět roláda) a do deseti hodin zaplatili a opustili pokoj. Dole u kol jsme se ve stínu namazali, obě kola trochu dofoukli a vyrazili na další etapu.

Prvních 10 km šlo jako po másle, jeli jsme po rovných silnicích s minimálním provozem. Pak jsme stoupali vlhkým listnatým lesem po cestě s vysokými břehy a zeleným baldachýnem z větví. Krásně to tam vonělo, takže i když kopec byl dost prudký, jelo se nám celkem příjemně. Po pár zastávkách jsme se vyšplhali nahoru, kde byly maličké domky a vinice a krásný výhled. Chvilku jsme jeli po hřebeni kopce mezi vinicemi a občas se zastavovali a rozhlíželi se.

Pak se cesta stočila dolů, skončil asfalt a následoval prudký sjezd po hrbolaté a kamenité cestě lesem zpět do údolí. I když jsme nemohli jet moc rychle kvůli nerovnému povrchu, byl sjezd celkem příjemný a les kolem opět krásně voněl. A Jana byla celkem ráda, že jsme jeli v tomto směru a nemusela ten kopec šlapat nahoru po tom štěrku.

Dole v údolí následovala ještě krátká část sjezdu opět po asfaltu, pak jsme ale odbočili na polní cestu, která vypadala na první pohled neškodně, protože ale v noci dost pršelo, byla hodně rozbahněná a za chvíli jsme tak vypadali jako dva bahnoborce, s koly obalenými vrstvou bláta tak, že jsme skoro nemohli ani šlapat. Naštěstí bahnitý úsek nebyl tak dlouhý, dokonce jsme si ve stínu stromů dali svačinku.

Po chvíli jsme přijeli k silnici, chvíli po ní jeli a pak sjeli na menší silnici, vedoucí hlubokými lesy zarostlých kopců. Tahle silnice dokonce byla jen štěrková. Chvíli jsme jeli relativně po rovině vykáceným lesem na dně údolí, pak jsme ale už definitvně vjeli do lesa a cesta začala prudce stoupat, nejdřív byla značka 13%, o něco později pak ještě 10%. Vždycky byl chvíli hodně prudký kopec, pak chvilku mírnější a pak znovu prudký. Nepříliš rovný povrch cesty ve stoupání a spousty otravného hmyzu nám dali opravdu dost zabrat. Zkrátka "Mordor dne". Jana už nemohla, zejména hmyz si ji k její nelibosti dost oblíbil, tak jsme dali delší pauzu a pili ostošest. Okolní les byl ale nádherný, listnatý. Chvílemi byly stromy spíš nižší, jindy jsme okolo viděli opravdové velikány.

Najednou jsme v hloubi lesa dojeli ke žluté ceduli s názvem vesnice Gabrinovec. Domy nikde, všude pořád jen les. O chvíli později se ukázalo, že celou vesnici tvoří jedna usedlost s polorozpadlou stodolou. Okolo byl ale malý ovocný sad a na dvorku rostl košatý kaštan. Krásné místo, jen poněkud odlehlé. Silnice tu končila, lesní cesta, kterou jsme měli pokračovat, ale vypadala v podstatě stejně, takže naše obavy, že potáhneme kola bahnem se naštěstí nenaplnily. Nejprve jsme jeli zase po dně údolí po relativní rovince, pak následoval finální výjezd do nejvyššího bodu dne. Naštěstí už ale nebyl tak prudký. Dál už cesta vedla v podstatě po vrstevnici, s občasnými výkyvy nahoru či dolů. Mezi stromy bylo občas trochu vidět do kraje, pořádný výhled ale celou cestu nebyl, což nás trochu mrzelo. Ale vůně okolního lesa a květin, kterých tu rostly u cesty spousty, nám to vynahradily.

Užívali jsme si cestu lesem a jeli pomalu. V místě, kde byly u cesty složené dvě velké klády, jsme si dali k obědu chleba se sýrem a jablíčko. Slunce nás ale po chvíli vyhnalo, protože stín, který klády zakrýval, skoro zmizel. Když jsme znovu vyrazili, začala po chvíli cesta klesat a následoval dlouhý krásný sjezd prosluněným lesem zpátky do údolí. Cestou jsme přejeli několik mostků přes menší potůčky, i přes štěrkový povrch se dalo jet celkem rychle. Najednou se před námi objevil vysoký, zelení obrostlý zděný komín, nejspíš pozůstatek vápenky. Objevili jsme boční cestu a kousek se po ní pěšky vrátili, takže jsme si mohli lépe prohlédnout jak komín, tak pár dalších zdí pod ním. Blíž jsme ale nešli, stavby nevypadaly příliš stabilní (až na ten komín) a stále jsme byli dost hluboko v lese, tak jsme nechtěli spadnout do nějaké skryté díry.

Zanedlouho jsme vyjeli z lesa. Na jeho okraji byla křižovatka s mostem přes potok, na druhé straně stála malá chaloupka s menším kaštanem u vchodu. Zastavili jsme si a vyráchali si nohy v potůčku, abychom se trochu osvěžili a smyli z nohou bahno. Dál už cesta vedla mezi poli, za chvíli navíc začal znovu asfalt, takže se naše rychlost výrazně zvýšila. Bohužel ale také téměř vymizel stín. U kostela Sv. Petra nedaleko vesnice Gušćerovec jsme si ve stínu stromů dali svačinku.

Ve vsi Šalamunovec nicméně rovinka skončila a my museli zdolat nepříjemný táhlý kopec na přímém slunci. Nahoře na nás ale čekala rovinka a nádherný výhled široko daleko do kraje. Kolem byly opět vinice a malé viniční domky. Cesta vedla nějakou dobu po vrstevnici a my tak mohli v přímém přenosu pozorovat, jak se nad nedalekými kopci tvoří bouřka. Ve vsi Veliki Raven jsme krásným dlouhým sjezdem sjeli opět do údolí a pokračovali rychlým tempem po silnici, abychom ujeli bouřce. Pod jedním menším kopečkem jsme málem přejeli zámek Lovrečina Grad, tak jsme se museli malý kousek vrátit, abychom si ho pořádně prohlédli a vyfotili.

Následoval poslední rychlý úsek po rovince k našemu dnešnímu ubytování B&B Marina. V okolí Vrbovce toho k ubytování na výběr moc nebylo, tak jsme vzali to nejlevnější, i tak jsme si ale s našimi zablácenými koly připadali trochu nepatřičně. Proto jsme hned zamířili do sprchy a převlékli se do toho nejlepšího, co jsme v našich brašnách vyhrabali. Pak jsme sešli dolů do restaurace, kde kromě nás nikdo jiný nebyl. Seděli jsme pod skleněným přístřeškem, koukali jak venku prší a byli rádi, že jsme tomu dešti nakonec zvládli ujet. K večeři jsme si dali mix jídel pro dva. Přinesli nám dva talíře a velký tác s dobrotami, pod kterým byly dvě svíčky, aby nám jídlo nevychladlo. K tomu každý jedno pivo - Aleš světlé a Jana tmavé. No prostě večeře snů. Když jsme dojedli, přesunuli jsme se zpátky do pokoje, kde jsme z krytého balkonu ještě chvíli pozorovali, jak se v dálce blýská, než jsme zalezli do hajan.

Konečně dlouhý a kvalitní spánek. Žádné buzení, pohodlné postele, paráda. Ještě jsme přetrasovávali následující úseky, protože třeba ten zítřejší měl převýšení nahoru i dolů přes 900, a to prakticky v kuse bez odpočinku ve formě rovinek. Pobalili jsme věci a po deváté vyrazili na snídani, která byla v ceně.

Přišli jsme do restaurace a tam uz byl nachystán jeden stůl se dvěma talíři. Jen co jsme si sedli, už se nás paní ptala, zda chceme čaj nebo kávu, džus či vajíčka. Dali jsme si tedy černý a zelený čaj, oba pomerančový džus (který jsme hned vypili jak byl dobrý a osvěžující) a Jana si řekla o mícháná vajíčka. Mezitím nám byl přinesen tác s kvalitními uzeninami a sýrem, a další s máslíčky, marmeládami ve skleničkách, paštikou a podobně. A k tomu čerstvé měkké housky. Ještě nikdy jsme asi nebyli obsluhováni u snídaně, zřejmě za to ale může korona, aby nebralo více lidí pokrm z jednoho místa. Každopádně jsme byli opět v restauraci sami.

Když jsme se dosyta najedli a ochutnali skoro vše, na pokoji jsme dobalili a zarezervovali si ubytování v dalších částech Chorvatska bez kempů. Přetrasovali jsme to na jeden den Mordor, druhý odpočinkovější a zbytek hory, tak snad to přežijeme.

V 10.20 uz jsme měli brašny na kolech, zaplaceno, a vyrazili jsme 700 metrů k Lidlu nakoupit na dnešní oběd - čerstvé housky, 125g malých koleček šunky a blumy. Pokračovali jsme dále přes Vrbovec a ještě si vyšlápli kopec ke dvorci Patačić. Moc to za to ale nestálo, byla to celkem obyčejná hranatá žlutá budova, ve které dnes sídlí rozhlas. Vedle stojící kostel byl sice pěkný, ale rozhodně nestál za ten výšlap. Každopádně následný sjezd zpět na trasu jsme si užili.

Jeli jsme dál a cesta byla zase ve znamení polí kukuřice, tentokrát jsme ale více viděli i barevné fialovo-žluté louky. V dálce jsme viděli bouřku, postupovala ale pomalu a spíš od nás. Doufali jsme, že se jí vyhneme.

Za vesnicí Gaj jsme sjeli na menší polní cestu. Opět krásná s květinami a výhledy, ale také bez stínu. Cesta se sice podle map zmenšovala, stále se po ní ale dalo jet. Jen pohodlný asfalt se trochu rozbil a místo něj po čase nastoupil štěrk a roleta. V Samoborci jsme se pak na chvíli napojili na větší silnici, a vzápětí z ní sjeli do Vrhovce, kde jsme viděli už asi jedenáctého čápa.

Za Mlakou jsme pak dvakrát jeli po mostě přes dálnici. Na křižovatce mezi nimi jsme ale špatně odbočili na přivaděč k dálnici, naštěstí nám to ale včas došlo a otočili jsme se zpátky. Důvod chyby byl ten, že silnice po které jsme chtěli jet, vedla do prudkého kopce, a to se nám zdálo divné. Nakonec nám tedy nezbylo, než si kopec pěkně vyšlapat. Nahoře na nás čekala vesnice Kniževče. Dále vedla trasa po méně frekventovaných silnicích a prakticky stále po rovině. Projížděli jsme i menším lesem, kde jsme si dali svačinku.

V Sesvetski Krajlevci jsme z dálky viděli nákladní i osobní vlak. Když jsme pak sjeli k nádraží, projel tudy ještě jeden nákladní vlak, tažený rakouskou lokomotivou.

Za Dumovcem jsme opět dvakrát přejížděli dálnici, na které byl dost hustý provoz. Napodruhé dokonce byla vedle mostu přes dálnici krásná cyklostezka, nicméně v místě napojení na most byl asi dvacet centimetrů vysoký schod :D Z mostu jsme také pomyslně zamávali záhřebské IKEE, ve které jsme si kdysi kupovali naše osvětlení do bytu - dvě lampy a jeden lustr, protože v chorvatské IKEE měli nejlepší cenu a jeli jsme ten rok okolo.

Bylo už po druhé hodině a my stále neměli oběd. Už jsme měli oba hlad, ale stín nikde nebyl a s blížícím se hlavním městem přestávaly být i příležitosti. Jeli jsme sice po menších ale celkem frekventovaných silnicích. Nakonec jsme zastavili u nějakého hřiště, kde byly sice všechny lavičky na slunci, ale trocha stínu od stromů tam ještě byla. V Záhřebu bylo dost dusno, protože podle mokré vozovky tam bouřka dorazila, stále ale bylo dost vedro a navíc vlhko. Snědli jsme si proto rychle oběd, než nám zmizel stín a pak vyrazili dál do dravého provozu.

Zprvu jsme jeli po silnici, která byla sice značená na mapě jako cyklostezka, ale ve skutečnosti tam žádná nebyla. Pak už sice nějaké chodníky značené byly, ale pruhy i nakreslené symboly kol byly už tak vybledlé, že skoro nebyly vidět. Případně když už se s cyklisty počítalo i na přechodu pro chodce, nebyl tam snížený obrubník, takže jsme museli hodně skákat. Čím jsme se ale přibližovali centru, tím byly cyklostezky lépe viditelné a přibylo i cyklistů.

Jelikož Jana v Záhřebu kromě návštěvy IKEY nikdy nebyla, přiblížili jsme se centru a pak vedli kolo do různých historických zákoutí. Nejdřív jsme navštívili Kvaternikov trg, kde byla ale v podstatě jen tramvajová smyčka a fontána. Na tramvaje se sice Aleš podíval rád - mají tu metrový rozchod kolejí, jako má třeba tramvaj z Liberce do Jablonce - dlouho jsme se ale nezdrželi.

V centru jsme pak s ohledem na množství lidí a absenci cyklostezek kola raději vedli. Krátce jsme se zastavili u parku Ribnjak, pak jsme přes Vlaškou ulici došli na náměstí Kaptol před katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, sv. Štěpána a Ladislava, která má údajně nejvyšší věž v Chorvatsku. Jak už to tak u nás bývá, jedna z věží byla právě v lešení. Pokračovali jsme přes tržiště k tunelu Grič, který nás dost zaujal. Byl postaven za 2. světové války a po několika různých využitích a rekonstrukcích nyní slouží jako pěší propojka s několika východy, takové malé záhřebské pěší metro. Tunelem jsme prošli, na kole se tam jezdit nesmí, a po chvilce našli ještě místní lanovku z roku 1893, která je se svou délkou 66 metrů nejkratší pozemní lanovou dráhou na světě. Nad ní stojí věž Lotrščak ze 13. století, ze které od roku 1877 každé poledne střílejí z děla.

Potom už jsme nasedli na kola a jeli podél tramvajových kolejí, co to šlo. Aleš jel uprostřed kolejí a křičel "vždycky jsem chtěl být tramvaj" :D Žádná tramvaj nás nedojela, takže jsme byli tramvaj skoro 2 kilometry. Dál ale dělali nějakou rekonstrukci kolejí, takže jsme z nich museli sjet. Střídali jsme chodníky a silnice, podle toho, kde bylo víc místa. A dělali to tak všichni. Na jedné křižovatce najelo na chodník i auto a pak se otočilo do protisměru. Taxikáři chodník také hojně využívali. Takový správný balkánský chaos :)

Po nějaké době jsme podjezdem podjeli vlakovou trať a konečně vyjeli z toho největšího provozu ven. V Super Konzumu po cestě jsme si nakoupili zásoby na další dny a dívali se, jak se kolem nás sbírají mraky a bouřka. Hřmělo celkem hodně. Aleš koupil samé dobroty, např. Janinu oblíbenou vrbovečku, meloun a zmrzlinu ve stylu Calippo s příchutí limetky a kiwana. Byla osvěžující. Když jsme vše dobalili, nebe se definitivně zatáhlo a začalo dost foukat. Rychle jsme vyrazili, pláštěnky provizorně nasazené na batohy. Bouřka se blížila a proto jsme jeli po silnici celkem rychle. Na Podsusedskim mostě přes řeku Sávu na nás dopadlo prvních par velkých kapek. Naštěstí byl blizoučko most pod dálnicí, kam jsme se akorát včas schovali. A za chvíli přišel pořádný Saigon. Zajímavé bylo, že nějakou chvíli bylo kolem nás úplně sucho a asi sto metrů od nás byla přes silnici mokrá čára a dál už lilo, jak někde v Amazonii. Do kempu to už bylo asi jen 2 km, ale průtrž byla pořádná. Chvíli jsme proto počkali a když déšť konečně trochu ustal a obloha vypadala méně jednolitě, vyjeli jsme.

Když jsme dojeli do kempu, už skoro nepršelo. Parcelu jsme dostali kousek od recepce, kemp má půdorys kruhu. Oba jsme se umyli a pak si dali k večeři klobásu s bramborami. Klobásy dnes byly pikantnější, tak jsme je rádi zapíjeli radlerem. A jako dezert jsme si dali výborný cantaloupe meloun. Kvůli komárům jsme pak zalezli do stanu a v půl dvanácté šli konečně spát.

Vstávali jsme v 7.30 a pomalu se chystali na studený a zamračený den. Během snídaně ale slunce vykouklo, mraky se rozpustily a slunce začalo celkem smažit. Náš camembert k snídani se úplně roztékal.

Než jsme vyrazili, ještě jsme si prohlédli jezero Juš. Mají v něm umělé skalnaté výběžky s fontánou a kolem pohodlné sezení s hlasitou hudbou. My se ani nesmočili, nasedli ve vedru na kolo a v 10.30 jsme vyrazili na dnešní náročnou etapu. Původní plán byl ujet 39 km s tím, že nastoupáme asi 1000 metrů. Abychom si zkrátili následující den, museli jsme ale trasu změnit a prodloužit. Rozhodli jsme se pro ubytování v apartmánu Tuček, nacházejícím se u Vrhovace. Nakonec to tedy bylo celkem 52 km a 1050 metrů stoupání.

První část trasy vedla zpět ke kruhovému objezdu, ze kterého jsme včera uhnuli ke kempu. Odtud jsme se vydali po menší silnici do Bestovje. Hned jsme se lekli, že je silnice uzavřená, naštěstí ale u zákazu vjezdu byla výjimka pro kola a navíc byly zábrany pro kola průjezdné. Cesta ubíhala krásně a rychle, po prvních skoro deseti kilometrech jsme jeli průměrně 17 km/h. Tempo jsme ale snížili v Samoboru, kde jsme trochu zastavovali a Aleš Janě ukazoval známá zajímavá místa. Třeba kostel sv. Anastázie nedaleko náměstí Kralja Tomislava. Průjezd městem úzkými dlážděnými uličkami se starými domy okolo byl moc pěkný. U kašny na náměstí jsme se trochu osvěžili a pokračovali dál. Jeli jsme kolem potoka lesem a cesta byla moc pěkná. V dálce na skalách jsme viděli i zříceniny hradu Samobor, který je zajímavý tím, že ho nechal mezi lety 1260 a 1264 postavit český král Přemysl Otakar II. Po menších silnicích jsme projeli pár vesniček v údolí a pak začalo naše dnešní úmorné stoupání.

Cesta údolím se neustále zvedala, vedla ale naštěstí po asfaltu a lesem. Vedle tekl rozvodněný potok zakalený zřejmě vodou z lomů, kterých po cestě bylo celkem dost - činných i dávno opuštěných. U vsi Smerovišće asfalt skončil a objevila se cedule s prací na vozovce. Zase jsme trochu báli, co se na nás chystá, naštěstí jen opravovali most, který sice chyběl, ale vedla okolo provizorní cesta. Jeli jsme kolem starých lomů stále do kopce. Ve vesnici Mali Lipovac si nás adoptoval velký rezavý pes. Neustále s námi chodil, často nás předešel jakoby snad říkal "nebojte, to zvládnete" a pak se pro nás vracel, když jsme odpočívali moc dlouho. Jinak byl ale vychovaný, neskákal na nás ani neštěkal. Kopec byl šílený ale výhledy zpět do údolí nádherné. Slunce bylo za mraky, tak alespoň tolik nepálilo.

Poslední úsek z údolí k sedlu vedl lesem a byl pořádně do kopce. Často jsme odpočívali, ale nakonec jsme zvládli i poslední serpentinu a byli jsme nahoře. Výjezd to pro nás byl pomalu jak na Stelvio, nadmořskou výšku jsme ale měli jen 580 m.n.m. Abychom vrchol stoupání náležitě oslavili, dali jsme si k obědu vrbovečku s chlebem a jablíčko. Pes chvíli běhal okolo, pak ale zmizel, pravděpodobně po tom, co Jana v překladači našla, že "jdi domů", se chorvatsky řekne "idi kući". Po obědě nás upoutalo teskné mňoukání přicházející z jednoho z blízkých stromů. Po chvilce pátrání jsme ve větvích objevili uvízlé malé koťátko. Alešovi tak nezbylo, než vylézt do svahu a pomocí kusu větve mu pomoci (tlumeným pádem) dolů. Na silnici už na kotě čekala maminka kočka, chvíli na nás koukaly a pak spolu odešly.

Ze sedla jsme si užili krásný rychlý sjezd po úzké asfaltce s občasnými výhledy do kraje. Bohužel asi ve dvou třetinách sjezdu asfalt náhle skončil a dál dolů jsme poskakovali po nepříliš rovném štěrku. Už z výšky bylo vidět, že nás dál čeká krajina vinic, malých i větších domků, kapliček a prudkých výšlapů přes nesčetné hřebeny nízkých kopců. V jednom takovém prudkém kopci se Janě zakousl a spadl řetěz a po jeho vysvobození jsme zjistili, že jeden z článků je oboustranně zkroucený asi o 30 stupňů, takže i po nasazení řetěz znovu padal. Rebelující článek se Alešovi nakonec podařilo srovnat pomocí nýtovačky řetězu, takže jsme za pár minut naštěstí mohli pokračovat dál.

Usedlosti, kterými jsme projížděli, byly často plné opravdu starých domů v různých stádiích údržby/neúdržby/rozkladu. Některé byly ozdobené krásnými malbami, radost pohledět. Mezi nimi se kromě vinic vinula i spletitá síť silniček a silnic, takže orientace byla často celkem složitá i s mapou a gps. Zaujala nás i důmyslná síť kanálků a struh, kterými se sbírala voda do kašen, často spojených s kapličkami. Jen kopce tu byly dost prudké a po dopoledním výjezdu pro nás už dost vyčerpávající. Žádná pozvolná stoupání téměř po vrstevnici, ale pořádné výšlapy kolmo na ně. Nohy dostaly pořádně zabrat.


Nakonec se z nebe, už delší dobu zataženého tmavými mraky, spustil celkem prudký déšť, a to zrovna když jsme bojovali s jedním obzvlášť vypečeným kopcem. Aleš si pro sebe řekl: "pane Bože, za co nás trestáš", načež jsme vyjeli kopec a tam byla kaplička s velkou stříškou, tak akorát pro nás a naše kola. Tak snad to s tou karmou nemáme ještě tak hrozné. Chvíli jsme pod stříškou čekali, jestli nepřestane pršet, moc to ale nevypadalo a čas nás tlačil, tak jsme nahodili pláštěnky na brašny i sebe a vyrazili dál. Hned následoval další velmi prudký dlouhý kopec nahoru, v pláštěnkách lahůdka. Pak se krajina naštěstí už umoudřila, kopce byly menší a pozvolnější (tedy většinou). Pršelo ale pořád. U vesnice Hutin a zámku Pribićky dvorac jsme narazili na pěkný malý řecko-katolický kostelík, umístěný uprostřed parkového jezírka. Kostelík byl v dobrém stavu s pozlacenými ozdobami, zámek na tom byl ale hůř, některé budovy byly dokonce zřícené.

Po vyčerpávajícím, částečně štěrkovém, výjezdu na hřeben kopce, který nám sebral i poslední zbytky sil, jsme už úplně mrtví v 19.15 dorazili k zarezervovanému ubytování. Naštěstí s námi počítali. Pokojík byl maličký, ale útulný, dokonce s klimatizací a kuchyňkou. Hostitelé byli příjemní a i když neuměli moc anglicky, základně jsme si chorvatsko-česky popovídali. Pak, po vytoužené sprše, Janinka udělala k večeři masové koule s rajskou z konzervy a těstoviny. Dali jsme si je venku v zahradním altánku s výhledem do kraje. K tomu jsme od místních dostali karafu bílého vína z jejich vinic a nějaké domácí papriky a rajčata. Po jídle jsme ještě chvíli seděli v altánku, koukali, jak z okolních kopců stoupá pára, povídali si a dopíjeli víno. Když nám už začínala být trochu zima, vrátili jsme se dovnitř a zapluli do velmi pohodlné postele.

Aleš se podíval na hodiny přesně ve vteřině, kdy se ukázalo 8.00 a začal hrát budík. Jana připravila snídani - salám vrbovečka, jablíčko a nakrájenou domácí zeleninu ze včera. Venku pršelo. Po desáté jsme chtěli vyrazit, domácí nám ale dali ještě na cestu panáka rakije. Na náš velký odjezd se přišla podívat celá rodina :D Přišel i mladík, který uměl trochu anglicky, tak jsme jim řekli odkud jedeme, na kolik nás to zatím vyšlo a tak. Pršelo ale i pak stále stejně, tak jsme nasadili pláštěnky mokré po včerejší jízdě z obou stran, nasedli na kola a užívali si příjemný, skoro dvoukilometrový sjezd. Pláštěnky nám vlály jako superhrdinům a skoro jsme nemuseli šlapat, protože cesta vedla z kopce.

Po sjezdu jsme se pak napojili na větší silnici na Podbrežje. Byla příjemná, rychlá a kopce nebyly tak prudké, mírné sjezdy převažovaly. Dokonce jsme viděli přebíhat přes cestu srnku.

Ve vsi Mahićno jsme si pod krytou autobusovou zastávkou dali svačinu a trochu si odpočali. Déšť byl sice mírný ale vytrvalý. Přejeli jsme jedny nepoužívané koleje a podjeli používanou železnici. V Dolne Pokupje jsme odbočili na cyklostezku a dojeli do města Karlovac. Cestou jsme shodili pláštěnky, protože už tolik nepršelo. Bílá mračna ale slibovala, že je nejspíš ještě vytáhneme.

Z města Karlovac jsme, po průjezdu domky na předměstí, viděli panelová sídliště a ne příliš pěkné a udržované nábřeží řeky Kupa, lemované vysokou betonovou zdí. I domy kolem byly spíš takové oprýskané a často i opuštěné. Přejeli jsme most a uhnuli z cyklotrasy do starého města. Tady už domy byly hezčí, i když hodně z nich i tak nevypadalo moc pěkně. Uličky byly navíc téměř liduprázdné, atmosféra jako těsně po konci války. Dojeli jsme na náměstí, velkou asfaltovou plochu s několika stromy, uprostřed které byla kašna s pitnou vodou. Po stranách náměstí stál polozbořený zámek a také dva kostely - sv. Nikola a sv. Trojice. Do druhého jsme i nakoukli. Na mapě jsme si pak našli obchod, tak jsme projeli parkem, viděli staré kino a Zorin dom, a v Konzumu v obchodním centru nakoupili oběd a další zásoby. Aleš koupil jako ňamku i dva croissanty s nugátovou náplní, tak jsme si trochu osladili život.

Během nákupu se zase docela rozpršelo. Čekali jsme, zda se déšť neumoudří, ale pršelo stále, takže jsme v půl třetí nahodili nepromokavé bundy a vyrazili dál. Projeli jsme zbytek města, které vypadalo stále podobně nehezky - paneláky a šedivé oprýskané domy. Pořád pršelo a už jsme měli opravdu hlad, tak jsme na oběd zastavili pod dálničním mostem, kde na pilířích byly namalované různé výjevy z konce války, která tu probíhala ještě začátkem devadesátých let. Dali jsme si jablíčko, chleba a tvrdý sýr džugas, který Aleš sehnal ve slevě. Bylo ho dost a byl moc dobrý, dojídali jsme ho až další ráno k snídani. Během oběda konečně přestalo pršet, takže jsme bundy zase schovali a vyrazili dál.

Jeli jsme podél řeky Mrežnica, což ovšem neznamenalo, že to bylo po rovince. Kopce byly sice krátké, ale celkem vyčerpávající a cesta moc neubíhala. Alespoň to ale bylo po asfaltu. Zanedlouho jsme dojeli k městečku Duga Resa, kde nás zaujal rozlehlý poloopuštěný tovární areál s vysokým komínem. Byl u něj i celkem vysoký jez, u kterého řeka tvořila jezero, na kterém plavaly žlutě kvetoucí lekníny. Kousek za městem jsme dojeli ke kempu Slapić, který nás překvapil tím, jak se od poslední návštěvy rozrostl a u kterého jsme obdivovali krásné vodopády na řece. Bohužel nás tam překvapila i cedule s objížďkou, protože námi vybraná cesta přes Bukovlje a pontonový most u vsi Zvečaj byla uzavřena právě kvůli výměně toho mostu. Na internetu jsme se dočetli, že pěší by měli projít, ale místní pán, ze kterého se vyklubal majitel kempu, nám říkal, že most je zavřený. Protože by to případně znamenalo zajížďku 15 km, rozhodli jsme se neriskovat a jet radši po objížďce, která ale vedla po hlavní silnici. Od pána jsme se taky dozvěděli, že v kempu Leskar, kam jsme měli namířeno, nejsou sprchy, elektřina, ani pitná voda.

Cesta po hlavní silnici byla rychlá a kupodivu nebyl až takový provoz, i když rychle jezdící auta byla dost nepříjemná. V malém obchůdku ve vsi Donji Zvečaj jsme dokoupili zásoby vody, pro případ, že by v kempu nebyla a zmrzlinku na zchlazení. Také jsme cestou viděli onen pontonový most - vypadal, že je stále použitelný. Silnice vedla podle trati, vlaky jsme ale žádné neviděli. Odbočku ke kempu jsme sice našli správně, cestou jsme ale lehce zabloudili a jeli kousek jinou cestou, naštěstí jsme se ale brzy zase našli a nemuseli se vracet.

Kemp byl úplně na dně údolí u řeky a vodopádů. Byl opravdu bez vody a elektřiny, zato kupodivu se splachovacími záchody na užitkovou vodu z jakési nádrže. Zato tam ale byla spousta lidí, kteří tam pořádali jakousi párty s hlasitou hudbou. Zkrátka ideální kombinace pro dva znavené cyklisty po celodenní jízdě. Chvíli jsme tedy hledali místo pro stan, kde byla hudba co nejméně slyšet, pak jsme se převlékli do plavek a šli si místo sprchy zaplavat do řeky. Byla kupodivu celkem teplá a krásně čistá, dokonce jsme viděli rybky u dna.

U stanu jsme si pak dali večeři - tuňáka s kukuřicí a těstovinami a okurku. Jana také zvládla u vedlejšího stanu vypůjčit USB-C kabel, takže si mohla dobít telefon z powerbanky. Už za šera jsme se pak šli projít k vodopádům, které vypadaly trochu jako zmenšené Plitvice. Jana pak šla vrátit kabel a když se dlouho nevracela, šel Aleš za ní. Zapovídala se s osádkou vedlejšího stanu o naší cestě, Aleš se přidal a celkem dlouho jsme si tak povídali s partou čtyř mladých lidí ze Záhřebu. Ke stanu jsme se vrátili už za tmy ve 22:20. Ještě chvíli jsme pak koukali na hvězdy, které byly krásně vidět a pak zalezli do stanu a do spacáků. Vzali jsme si špunty do uší, protože party ještě jela a za chvilku tvrdě usnuli. Alespoň nějakou výhodu ta únava z cesty má - člověk usne jako špalek, i když je kolem hluk.

Vstávali jsme v sedm, protože nás čekala náročná etapa. Stan byl ukryt ve stínu stromů, slunce ale brzy vykouklo a ještě tolik nepálilo. Dali jsme si proto snídani na karimatce na sluníčku - zbytek měkkého chleba s džugasem a další chleba se salámem. K tomu hrušku a jablíčko. Čaje jsme si udělali jen třičtvrtě litru, protože nám docházela voda a v kempu žádná nebyla.

Rychle jsme si sbalili věci a stan a po snídani Aleš ještě vlezl jako ranní koupel do řeky, která byla plná ryb, jak na hladinu svítilo slunce. Vylezl a na jeho místo připluly dvě labutě a kachny.

V 9.40 jsme byli u brány, ale stále po nás nikdo nic nechtěl. U vjezdu byla dvě auta, ale nikdo z kempu to nebyl. Stále ještě jsme nezaplatili, a to včera jeden z hostů, kterých jsme se ptali, správci volal a i dnes jsme byli celkem viditelní. Sice bylo na bráně číslo, ale upřímně ještě volat za své peníze správci, abychom se třeba dozvěděli, že přijede za půl hodiny, se nám nechtělo. Dost nás vytočila i cena - pro oba za noc 170 kun, když tu není sprcha, ani pitná voda, ani koše na odpadky? To je cena stejná jako za plně vybavený kemp. Po chvilce váhání jsme se nakonec rozhodli vyrazit.

První kousek z kempu jsme kolo vedli, protože bychom se oddělali hned na začátku. Kopec tu měl snad 25 stupňů. Podjeli jsme trať a vrátili se na silnici. Prvních asi 10 kilometrů jsme jeli nejdřív po hlavní a pak po vedlejší silnici. I když to byla spíš taková průměrná rovinka s hupy, jelo se nám pěkně svižně. V krajině okolo se začaly objevovat časté závrty a šedobílé skály, jak jsme vjeli do krasové oblasti.

Ve vesnici Erdelj jsme nejprve v malém krámku dokoupili vodu, protože v kempu jsme ji doplnit nemohli. K tomu Aleš koupil banán, který jsme si snědli hned před obchodem. Přejeli jsme most přes řeku Dobra s krásně čistou vodou. U města Bosiljevo jsme jeli okolo starého hradu, ze kterého ale přes les nebylo moc vidět a sjet k němu dost dobře taky nešlo. Následoval krátký úsek hopsavou lesní cestou a pak úzká asfaltka nahoru a dolů, nejdřív lesem a pak loukami s krásnými výhledy do okolních kopců. Po chvíli bohužel asfalt vystřídal štěrk a ještě později kamení a bahno. Les kolem byl krásný a voněl, jelo se ale hodně špatně. Výjimkou byl krátký úsek kolem pojezdu dálnice, kde se najednou asfalt objevil a za chvíli zase zmizel.

Po nějaké době jsme se dokodrcali ke křižovatce dvou menších silnic a začali mírně, leč vytrvale stoupat vzhůru. Znovu jsme podjeli dálnici a na následující křižovatce se chvíli rozhodovali, jestli jet po původně plánované cestě přes kopec Veliki Gložac, nebo si zajet 5 kilometrů přes Lukovdol a kopec raději objet. Důvodem byla především obava o kvalitu cesty, na druhou stranu stoupání bylo ve výsledku skoro stejné a cesta přes kopec vedla krásným lesem. Nakonec jsme se rozhodli to risknout. Cesta byla zprvu asfaltová, poměrně brzy se ale změnila ve slušnější štěrkovku. Po mostě jsme přejeli dálnici a chvíli jeli podél ní. Cesta vytrvale stoupala, ale celkem příjemně - vždycky krátký výšvih a pak chvíli rovinka. V jednom z kopců jsme si všimli ostružin. Některé už byly krásně zralé, takže jsme se trochu zdrželi a pěkně se napásli. Dálnice vedle nás za chvíli zmizela v tunelu a sklon cesty se výrazně zvýšil. Štěrk byl místy vymletý vodou až na větší kameny pod ním, takže stoupání bylo dost úmorné. Les okolo byl ale moc krásný a občasné výhledy nám dodávaly sil. Zdolali jsme ještě několik ošklivých stoupání a najednou jsme byli nahoře. Výhled sice žádný nebyl, zato byl okolo krásný les a svatý klid. Dali jsme si u cesty oběd - chleba se sýrem a jablíčko.

Když jsme se najedli a trochu si odpočali, vyrazili jsme z kopce dolů. Cesta převážně klesala a dalo se jet poměrně rychle. Po chvíli jsme ale dojeli na rozcestí a zjistili, že z krásně sjízdné cesty musíme sjet na kamenitou lesní cestu. Zbytek cesty lesem tedy byl opět ve znamení skákání po kamenech a projízdění bahnitých kaluží. Alespoň, že většina byla z kopce a kolem to bylo moc krásné, zpívali ptáci, les voněl a občas se nám otevřel nádherný výhled do okolí. Tak jsme sklesali až na dno údolí, odkud cesta začala zase stoupat. Bohužel bez změny povrchu a dost prudce, takže k silnici, vedoucí vysoko v úbočí jsme dojeli úplně vyšťavení a museli chvilku odpočívat. Každopádně na asfalt jsme najeli moc rádi.

Po silnici následoval táhlý a velmi příjemný sjezd kolem vesnice Tuk a opět s překrásnými výhledy na okolní louky, lesy a vrcholky, z nichž některé měly skalnatou čepičku. Zakrátko jsme dorazili do městečka Vrbovsko, kde ovšem nastal menší problém. Už ráno jsme neměli moc vody, protože v kempu nešla dobrat, a přestože jsme dokoupili, cestou přes kopec jsme vypili tolik, že nám zbylo něco přes půl lahve, což na následující táhlé stoupání do cíle bylo zoufale málo. Jenže byla neděle odpoledne a všechny obchody zavřené. Nejprve jsme vsadili na benzínku, ta ale byla také zavřená. Po chvilce se nám ale podařilo objevit otevřenou restauraci, kde Aleš poprosil o něco nealkoholického a dostal dva radlery s 2% alkoholu. Alespoň, že byly krásně vychlazené a paní na baru nám doplnila dvě lahve vodou. Chvilku jsme poseděli a odpočinuli si a pak už nezbylo než vyrazit dál.

Začali jsme příjemně rychlým sjezdem se dvěma serpentinami k nádraží a pak ještě o trochu níž k mostu opět přes řeku Dobra. Následující dvě serpentiny nahoru už tak příjemné nebyly, i když sklon byl přece jen snesitelnější a po asfaltu se do kopce jelo líp. Tak začalo táhlé stoupání, dlouhé asi 5 km. Místy se jelo vesnicemi po přímém slunci, občas zase ve stínu lesem. Lidé na nás dost koukali, někteří divně, jiní zdravili a podporovali. Dělali jsme zastávky a vytrvale stoupali, až jsme dojeli k vrcholu v asi 800 m.n.m. kousek za vsí Jablan. Odtud cesta střídavě stoupala a klesala, rychlé sjezdy střídala táhlá stoupání. Na chvíli jsme zastavili u zámku Frankopanski, odkud následoval krátký sjezd dolů s 10% klesáním. Pak už zbývalo jen zdolat poslední menší kopec a v 19:45 jsme po vyčerpávajícím dni dorazili k našemu ubytování - penzionu Biela Ruža v městečku Ravna Gora, našemu poslednímu ubytování mimo kemp na této cestě. Vtipné je, že pokaždé, když jsme spali v ubytování, vedla cesta nějakým úsekem se spoustou bahna, takže jsme do cíle přijeli totálně špinaví. Dnes jsme se skoro báli, aby nás vůbec ubytovali, jak jsme měli nohy od bahna a byli spocení po tom stoupání z Vrbovska. Naštěstí vše proběhlo v pořádku a my si mohli odnosit věci do pokoje, dát si vytouženou sprchu a dokonce jsme stihli i večeři. Aleš měl pljeskavici a Jana krůtí řízek a k tomu oba pivo. V pokoji tentokrát nebyla klimatizace a bylo dost vedro, my byli ale tak mrtví, že jsme téměř hned usnuli.

Pokojík byl malý a bez klimatizace. Nechtěli jsme mít kvůli komárům a lupičům otevřené okno, protože jsme byli v přízemí, tak jsme se v noci docela pekli. Jana pak chvíli spala na zemi, protože se pořád převracela a nechtěla věčným otáčením budit Aleše. A navíc byly u země chladné trubky a vypnuté topení, tak se trochu chladila i o ně.

Ráno jsme se oba vysprchovali a dali si menší snídani. Na pokoji by se totiž nemělo jíst a tak jsme nechtěli vyndavat náš drobený chleba. Snědli jsme napůl čokoládovou buchtu a dopili pomerančovou vodu ze včera.

Okolo půl jedenácté jsme vrátili klíč a namazali se. Nebe bylo bez mráčku a dnes nás čekaly z větší části silnice, ne vždy ve stínu. Průjezd Ravnou Gorou byl příjemný, skoro celou dobu mírně z kopce, pouze s malými, ne moc prudkými výšlapy. Odbočili jsme směrem k dálnici a uhnuli na hlavní silnici D3, protože tento úsek nešel projet jinudy bez nastoupání stovek metrů navíc. Docela velká a široká silnice, provoz byl trochu větší ale auta ohleduplná. Jelo se i voňavým lesem. Sjezdy byly super a výšlapy byly sice náročné, ale na asfaltu se stoupá celkem dobře a hlavně nebyly kopce tak prudké. Ve vesnici Zalesina jsme si pak na autobusové zastávce dali drcený chleba s paštikou. Tam už bylo drobení povoleno.

Vyšlápli jsme až ho horského průsmyku Veliki Vodenjak - 847 m.n.m., kde byla krásně udělaná vyhlídka s krytým posezením. A tam jsme opět uslyšeli mňoukání. "Já už pro žádné kotě nikam nelezu", řekl Aleš, ale pak jsme si všimli papírové krabice, ve které byla dvě malá koťátka. Nevěděli jsme, co s nimi, ale nechtěli jsme je tam jen tak nechat být. Na internetu jsme si našli nějaké kontakty na útulky, ale hned v úvodu bylo napsané, že někteří nemají no-kill politiku, takže byla otázka, jestli by to bylo řešení. Odmávli jsme proto jedno auto, sdělili náš problém řidičce, která nám řekla, že někam zavolá a koťata si v autě odvezla. Potom už jsme si bez dalšího rozptylování užili výhled do kraje, nechali se vyfotit u cedule a pokračovali dále do města Delnice.

Tam jsme uhnuli ke Konzumu a dobrali zásoby. Aleš nám zase dopřál kiwano limetkovou zmrzlinu. Nebylo zas takové vedro, tak Janě konzumace dlouho trvala. Po zabalení nákupu do brašen jsme vyrazili po D3 dále. Jelikož ale naším směrem byl i nájezd na dálnici, provoz byl o dost větší a mnohokrát nás předjížděly kamiony nebo větší náklaďáky. Sice byla silnice široká, ale provoz byl nepříjemný. Hlavně to ale bylo pomalé a táhlé stoupání. Naštěstí jsme ale celkem brzy sjeli na menší silnici s menším provozem, a už to bylo o poznání lepší. Projeli jsme podjezd trati s budovatelskými symboly. Po trase byly značené zastávky, my viděli tři: italský betonový bunkr z 2. světové války, do kterého šel jen Aleš, Cikánskou jeskyni, což byl v podstatě jen takový výklenek a jeskyni Bukovac. Všechny tyto zajímavosti se nacházely téměř u vrcholu průsmyku, takže jsme k nim dojížděli vždy pěkně zničení, protože jsme jeli do táhlého kopce.

U jeskyně Bukovac jsme si dali i oběd. Byla tam stará lavice z široké klády a u ní z podobné klády i stůl. Když si ale Aleš k Janě přisedl, zjistil, že tak bytelná lavice to není. Dřevo, ač vypadalo robustně, bylo pěkně ztrouchnivělé a pod Alešem prasklo. Naštěstí nebylo kam spadnout a ani jeden z nás nemusel řešit třísky v zadku :D Stůl už vypadal lépe a Aleše unesl, seděl tedy nakonec na něm.

Snědli jsme drobený chleba s taveňákem, k tomu křupavé jablíčko a sladkou hrušku. Potom jsme se na střídačku šli podívat do jeskyně. Už z dálky z ní šel chlad. Byla asi 50 metrů dlouhá a chodba byla široká, že by jí projelo menší auto. Při vykopávkách tu prý našli kosti různých pravěkých zvířat a i důkazy přítomnosti člověka v době před naším letopočtem. V chodbě byly i zbytky různých krasových útvarů, nejhezčí a největší pak na samotném konci jeskyně. Tam se ve stropě nacházel i 8 metrů vysoký komín. Zastávka to byla krásná, ale už byl nejvyšší čas jet dál. Nebyli jsme ani v polovině trasy a bylo už po půl čtvrté.

Těšili jsme se, že už to teď bude konečně trochu z kopce, ale silnice si to nemyslela. Podle mapy jsme právě byli nejvyšším bodě celé dnešní cesty - 903 m.n.m., takže už by cesta měla teoreticky vést jen dolů. Nebyla to ale úplně pravda a co chvíli se objevil nějaký zákeřný a táhlý kopec nahoru. Postupně jsme sklesali do vesnice Vrata, odkud jsme chtěli sjet po boční uličce blíž k jezeru Bajer. Nad vesnicí ale byla cedule 18% klesání a my byli tak rozjetí, že jsme odbočku minuli. Nakonec to tolik nevadilo, protože shora byl úžasný výhled na jezero a přes něj se klenoucí dálniční most. Ve městě Fužine jsme si ale zajeli ke hrázi jezera, abychom si ho prohlédli zblízka. Měli jsme ve Fužine i vyhlédnutý obchod na dokoupení pití, poblíž odbočky ke hrázi ale byl kohout s pitnou vodou, tak jsme dobrali pití tam.

Už nám zbývalo "jen" přejet pár posledních kopců k moři. Nejdřív jsme ale museli ujet několik kilometrů do vesnice Lič. Bylo to po menší silnici, kterou ale právě opravovali, a tak tam byl tu a tam odfrézovaný asfalt a dost to skákalo. Podjížděli jsme i velký železniční most. Když jsme ale přijeli k místu, odkud začal opravdu prudký stoupák, asfalt byl pryč a my museli zdolávat kopec po kamení a štěrku. Aleš kopec, který nekončil, s přestávkami úspěšně vyjel. To Jana to po chvíli vzdala. Oproti Alešovi vedla kolo bez pauz, takže nakonec byli oba skoro stejně rychlí, přesněji pomalí.

Když se opět asfalt objevil, měli jsme zprvu radost. Vzápětí jsme ale pochopili, že štěrková cesta se mění v asfaltovou pouze tehdy, když je to opravdu brutálně do kopce, a pak asfalt zase končí. Také nás celkem dost žrali komáři, naštěstí je ale odradilo nastříkání se repelentem. Kromě úmorného a náročného terénu ale cesta vedla krásným lesem, všude vystupovaly bílé skály pokryté mechem, stromy voněly a slunce příjemně svítilo přes koruny stromů. Na jednom místě se dokonce nacházela malá kaplička s lavičkou. Podle okolních lesů a průhledů už jsme byli dost vysoko. Pak jsme projeli hluboký skalní zářez, kde byl krásný chládek a cesta najednou začala klesat. Táhlé stoupání skončilo, naše trápení ale ještě ne. Pořád jsme totiž neviděli moře a dojet k němu znamenalo zdolat ještě několik sedel mezi kopci, přičemž cesta vždycky prudce klesla a pak stejně prudce zase stoupala. Kolem to bylo nádherné, dokonce už i asfalt s námi zůstával, ale kopce byly opravdu vyčerpávající a na hraně zdolatelnosti. Jana často raději vedla, Aleš se snažil jet, rychlost byla ale stejná, protože musel hodně odpočívat. Mnohem častěji se nám teď ale otevíraly pohledy do okolí, viděli jsme okolní zelené kopce, bílé skály a občas i trať, která se okolo nás různě motala, jak se snažila nabrat výšku.

Už jsme mysleli, že to nejhorší máme za sebou, když tu se před námi objevil další táhlý prudký kopec, naštěstí sice po asfaltu, ale my už měli dost. S jazykem na vestě jsme se vydrápali nahoru a před námi konečně uviděli moře! Měli jsme obrovskou radost. Dali jsme si chvíli přestávku a svačinku, abychom si ten pohled náležitě užili. Pod námi se jako na dlani rozprostírala pobřežní městečka, ostrovy Krk a Cres a v dálce i poloostrov Istrie. Krásně jsme viděli i obloukový most na Krk a přístav u města Rijeka. Protože se ale už připozdívalo, museli jsme zanedlouho pokračovat dál. Čekali jsme, že teď už to bude jen z kopce, opět to ale nebyla pravda. K nedaleké vyhlídce jsme například museli vyšlápnout celkem nepříjemný táhlý kopeček. Na vyhlídce bylo vidět v podstatě to samé, jen líp. I tak jsme se ale chvíli zdrželi a kochali se.

Ještě několik kilometrů jsme pokračovali podél pobřeží ve výšce okolo 600 m.n.m. Silnička byla úzká, ale asfaltová. Kolem byly někdy pastviny, jindy nízké křoviny. Ve vzduchu se vznášela nádherná vůně bylin, bylo znát, že už jsme u moře. Prudké sjezdy střídala krátká, ale často prudká stoupání. Během jednoho ze sjezdů se najednou nízký les kolem nás rozestoupil a vjeli jsme na paseku, kde naše silnice mizela pod obrovskou hromadou hlíny, o kterou byla opřená oranžová cedule "Obilazak". Naštěstí nebyla objížďka dlouhá, jen jsme museli objet jakýsi výkop. Bohužel jsme ale museli skákat po celkem velkém kamení, kde se kola dost smekala a párkrát jsme málem spadli. Silnička ale naštěstí za výkopem pokračovala dál a dalo se jet opět celkem rychle. Netrvalo dlouho a dojeli jsme k mostku přes železniční trať, kde jsme chvíli postáli, ale nic nejelo. Následoval krátký sjezd k větší silnici a pak chvilku po ní. Provoz naštěstí nebyl skoro žádný.

Po asi 400 metrech jsme ze silnice opět sjeli na starou cestu, která ze začátku vypadala vcelku dobře, po chvíli ale asfalt skončil a my tak následujících asi 300 výškových metrů museli seskákat po štěrkovo-kamenité cestě proměnlivé kvality. Vzhledem k tomu, že slunce už se pomalu sklánělo k západu a po cestě se nedalo jet moc rychle, neměli jsme z toho moc radost. Celou dobu byly ze silničky nádherné výhledy na moře, vesnice pod námi, ale i do hor nad námi. Cesta byla lemovaná kamennými patníky a zídkami a zeď občas byla i pod ní. Bylo vidět, že byla kdysi dobře a bytelně postavená, léta neúdržby ale udělala své, a povrch byl místy opravdu špatný. Po chvíli skákání jsme dojeli k serpentině, odkud byl nádherný výhled na hrad Drivenik pod námi. Když jsme projížděli zatáčkou, za kopci právě zapadalo slunce, tak jsme chvíli zastavili a fotili. O kousek níž se opět objevil asfalt a my rychlým sjezdem dojeli do vesnice Mali Dol. Byli jsme rádi, že je obtížný sjezd za námi, a že jsme ho zvládli ještě za světla. Dál už to bylo po silnici.

Rozsvítili jsme blikačky, protože se začínalo šeřit a sjeli jsme o kousek níž na křižovatku s hlavní silnicí. Tam nás ovšem překvapila další cedule s objížďkou, která by pro nás znamenala 5 kilometrů navíc. Byla ale trochu nejasně označená a auta tam vesele jezdila i přes zákaz vjezdu a označení slepé ulice. Chvilku jsme přemýšleli, co dál, a pak se radši zeptali místních, co seděli opodál. Prý projedeme. Tak jsme se vydali do zákazu vjezdu a doufali. A projeli jsme. Po rovině jsme rychle dorazili k mostu přes rychlostní silnici a odtamtud po jiné silnici až těsně před město Kraljevica, kde jsme uhnuli na vedlejší silnici a následoval krásný rychlý sjezd až k moři a k bráně do kempu.

Do cíle jsme tentokrát dorazili v rekordním čase - v devět večer. Naštěstí pozdější hodina nebyla problém a mohli jsme se, už trochu za šera, ubytovat ve free zóně bez parcel, která je určena pro stany. My si rychle postavili stan, nechali ho schnout, vzali doklady a cennosti, a vyrazili už skoro za tmy na pláž si smočit alespoň nohy. Nevzali jsme si ale mapu kempu, tak jsme zvolili tu nejdelší trasu. Alespoň jsme ale kemp dostatečně prozkoumali.

Pláž byla štěrkovitá, a chození po kamenech nebylo příjemné. Zato slaná voda na unavené nohy byla úplným balzámem. Poslouchali jsme vlny a dívali se na světla v dálce a lodě. Tak to vypadá, že jsme to dokázali - dojet z Prahy na kole k moři. Byli jsme unavení a zničení, ale spokojení. Po krátké návštěvě moře jsme si u stanu uvařili večeři a jelikož nám došlo čisté spodní prádlo, vyprali jsme i nějaké další kousky. Spolu s pozdním příjezdem do kempu nám to všechno nakonec trvalo docela dlouho a do spacáků jsme si zalezli až po půl jedné ráno.

Konečně jsme se mohli pořádně a dlouho vyspat, a tak nás sluníčko ze stanu vytáhlo už v 7.30. Jelikož včera o půlnoci prané prádlo už bylo skoro suché, Aleš šel přeprat ještě kalhoty. Janinka byla po probuzení úplně jak vyoraná myš.

Pomalu jsme se rozkoukali a na karimatce ve stínu stromů si dali snídani. Moc už nám toho nezbylo, tak jsme měli půlku rolády, jablko a hrušku a krajíc chleba. Po snídani jsme se převlékli do plavek a šli si zaplavat do moře. Nejdříve vodu vyzkoušela Jana. Obešla betonovou zídku, na kterou jsme si dali karimatku, a vlezla do moře z písčité strany. Navezený písek se ale brzy změnil v ostré kameny, tak Jana alespoň dlouho neotálela a ponořila se. Byly vidět malé i větší rybky. Až u bójek, které uzavíraly malou zátoku s průzračnou vodou, se Jana přestala stačit. Tak mělká zátočina to byla. Když se Jana dostatečně osvěžila, byla řada na Alešovi. Ten si na doporučení vzal do moře i plavecké brýle. Vzal to po kamenech, takže než došel někam, kde už by se po rozplavání nepomlátil, chvilku to trvalo.

Okolo půl jedenácté jsme byli oba osvěžení a rozhodli jsme se, že dnes pojedeme dál na ostrov Krk. Museli jsme ale stihnout check-out ve dvanáct. Oba už máme ale v balení celkem praxi, tak nám to šlo od ruky, v půl dvanácté už jsme byli skoro připraveni a do dvanácti jsme to stihli s rezervou.

Po check-outu jsme se domazali opalovacím krémem, s dalším českým párem pomluvili zdejší cyklostezky a vyrazili do kopce. V nedalekém stínu Aleš Janě trochu metodou pokus omyl pošteloval přehazovačku, protože jí nešla snadno zařadit jednička. Po opravě zjistila, že vůbec nezařadí trojku. Včera to vzhledem ke sjezdům nevadilo, ale dnes těžký převod potřebovala. Nakonec se ale podařilo a kolem jedné, kdy už pořádně smažilo přímořské slunce, jsme vyrazili k odbočce na ostrov Krk.

Nyní je vjezd na ostrov přes most bez placení. Chvíli jsme doufali, že bude menší provoz, jelikož je všední den a jedna hodina odpoledne. Vůbec to ale nebyla pravda. Napojili jsme se na hlavní silnici spojující pevninu s ostrovem, a nechali se skoro bez přestání předjíždět. Po chvilce jsme projeli mýtnicí. Brány byly otevřené a průjezd volný, byl to ale dost zvláštní pocit, projíždět na kole uličkou mýtnice. Pak už jsme najeli na most na Krk. Rozhodně to byl zážitek, měli jsme nádherný výhled na obě strany a přibližující se ostrov. Na druhou stranu kolem jezdila spousta aut v obou směrech. Na mostě je sice rychlost omezená na 60 km/h, i tak to ale nebylo moc příjemné. Protože jsme jeli na kolech, mohli jsme za půlkou mostu zajet na odstavný záliv na ostrůvku Sveti Marko, který vlastně rozděluje most na dva: kratší a delší, a prohlédnout si okolí v klidu. Krásně jsme si prohlédli okolní moře i most samotný. Když pak byla mezi auty skulina, najeli jsme opět do provozu, přejeli zbytek mostu a ocitli se na ostrově Krk.

Projeli jsme hlubokým skalním zářezem a zastavili o kousek dál na plácku, kde byla značená vyhlídka a byl tam stánek s fast foodem. Vidět odtamtud bylo krásně, tak jsme se ještě chvíli kochali. Čekal nás ještě krátký úsek po hlavní silnici a potom už konečně sjezd na cyklostezku. Úsek po hlavní jsme ve zdraví přežili a mohli pak v klidu stoupat do kopce po vyjetých kolejích v trávě, ale už mimo provoz. O kus dál jsme zastavili v obchodním centru dokoupit zásoby. Kola jsme svezli po eskalátorech do podzemního parkoviště, protože nahoře nebyl stín. Tentokrát se Jana nenudila, protože si sedla na zaparkované vozíky a dívala se, jak se lidé perou s vozíky na zastaveném eskalátoru směrem dolů. Aleš pak musel taky. Z nákupu přinesl osvěžující zmrzlinu, ale bombu, která nám už docházela a měli ji do té doby v každém Konzumu, tady neměli. Eskalátor nahoru naštěstí fungoval, tak jsme se bez obtíží dostali ven z podzemí. Slunce pražilo a na nebi nebyl ani mráček. Byly už skoro tři hodiny a my měli před sebou ještě skoro 30 km.

Dojeli jsme kousek po silnici do krásného města Omišalj, kde jsme chvilku vedli kola, abychom si prošli různá zákoutí a došli na vyhlídku. Viděli jsme třeba strmou ulici, jedinou ve městě s původním kamenným dlážděním. Dál jsme pokračovali po menší silnici, nejdřív hodně do kopce, pak dlouhým krásným sjezdem z kopce, který končil u hřbitova, kde nikdo nebyl, ale zato tam bylo několik laviček ve stínu a kohoutek s vodou. Toho jsme samozřejmě hned využili a spáchali na místě oběd.

Pak jsme na malý kousek zase najeli na hlavní silnici D102, ale asi po sto metrech zase sjeli na cyklostezku. Nejdřív vypadala celkem sjízdně, z ničeho nic se ale na mýtině proměnila v hliněný tankodrom. Žlutá rypadla tu něco bagrovala a my tak museli zdolat asi stometrový úsek po nepříliš upěchované hlíně s velkými volnými kameny. Na druhé straně cesta pokračovala dál, což bylo dobře, nicméně brzy se změnila spíše v kozí stezku, což už tak dobře nebylo. Nejdřív stezka představovala jen zarostlé, místy vyjeté koleje v kamení, kterými se sice dalo jet, ale jakmile člověk vyjel trochu vedle, bylo to o pád. Chvilkami zas byla stezka plná velkých kamenů, které braly kola a házely s nimi ze strany na stranu, a k tomu všemu po chvíli začala být cesta zarostlá trnitými keři, takže měla pak Jana trochu poškrábané ruce. Ono vyhýbat se kamenům a dírám, odhadovat na jaké části bude kolo co nejlépe držet a ještě kontrolovat, zda člověk nevjede do keře s trny bylo plánování na plný úvazek. Jana si po několika menších, naštěstí vybraných skoropádech nakonec snížila sedlo, aby za každých okolností dosáhla nohama na zem. Stezka vedla mírně z kopce a tak vést kolo by bylo šíleně pomalé. V okolí tu byly hlavně trnité keře a pastviny, tu a tam bylo vidět na moře a hory na pevnině. Naštěstí se téměř nesjízdná stezka po pár kilometrech spojila s jinou a zbytek této části cesty už vedl po krásných štěrkových cestách, takže se dalo jet celkem rychle a i se trochu kochat okolím.

Projeli jsme město Njivice, kde bylo u pláže hodně lidí a samé apartmány. Připadali jsme si tam poněkud nepatřičně. Mezi městy Njivice a Malinska jsme využili cyklostezku, která vedla po štěrkové cestě kousek nad mořem a byly z ní krásné výhledy. V Malinské jsme nejdřív museli zdolat táhlé stoupání a pak se nám v místním Konzumu konečně podařilo koupit náhradní bombu na vařič, protože už nám docházela. Kromě ní jsme si samozřejmě koupili i zmrzlinu. Město samotné jsme projeli celkem rychle, protože tam jednak na nás bylo moc živo a jednak se už připozdívalo a měli jsme to ještě kus cesty.

Za městem jsme najeli na menší silnici a kolem pěkného kostelíku sv. Rocha dojeli až ke hřbitovu, kde končil asfalt, a uprostřed kterého byla krásná, stará a vysoká věž. Cesty dál jsme se po předchozí zkušenosti dost báli, byla ale nakonec celkem v pohodě a vedla krásným voňavým lesem. Jen byla poněkud do kopce. Zanedlouho jsme se napojili na větší, i když stále štěrkovou cestu a po ní se vydrápali do vsi Poljica. Tam jsme si krátce prohlédli místní kostel a pokračovali po spojnici do další vsi Milohnići. Ta na mapě vypadala líp, byly tam ale úseky, které byly dost špatné. Pak už jsme se ale zase vrátili na asfalt, projeli ještě ves Brzac, kde bylo v centru několik opravdu pěkných starých kamenných domů a starých studen. Za vesnicí začala cesta konečně začala klesat a následoval dlouhý prudký sjezd k moři do Glavotoku.

Do kempu jsme dorazili chvíli po osmé. Je to obrovský areál, hodně ve svahu a volná zóna pro stany, která je nejlevnější, je samozřejmě až úplně nahoře a nejdál od všeho. Než jsme si našli místo a postavili stan, skoro jsme se nestihli vrátit do recepce, než v devět zavřeli. Od recepce jsme si dali krátkou procházku kolem pláže, která byla kamenitá, obklopená skalami a krom ní tam byl ještě chodníček podél pobřeží s dlážděnými místy na opalování. K moři jsme se dostali ale už za tmy, takže jsme si jen namočili nohy, ještě se šli trochu projít a na jedné z opalovacích plošinek jsme si dali sušenku jako předvečeři s výhledem na moře. Pak jsme si šli ke stanu udělat opravdovou večeři, ke které jsme si opět koupili radler. Bohužel nám ale uniklo, že tu mají sprchy otevřené jen část dne, takže než jsme dojedli a než se umyla Jana, Alešovi sprchu zavřeli. Naštěstí jsme vymysleli náhradní řešení a Aleš tak byl opláchnut vodou z několika lahví, doplněných v místě pro mytí nádobí. No, lepší, než nic. Spát jsme šli totálně mrtví až chvíli po půlnoci.

Vstávali jsme až na osmou, díky špuntům do uší nás nebudily jinak tolik hlasité cikády. Venku na alumatce jsme se nasnídali, měli jsme chleba s ementálem a sladkou čokoládovou buchtu. Čaje jsme si dali dost, že jsme museli dlouho čekat, než vystydne. Potom jsme se převlékli do plavek, vzali tašku s cennostmi a rovnou i věci do sprchy. Jak je kemp obrovský a sprchy jsou o dost níž, než máme stan, chtěli jsme minimalizovat přesuny.

U moře jsme si našli malý plácek na kamenité pláži, který byl ve stínu. Dokonce by se dalo i sedět ve stínu a mít nohy v moři, bohužel ale toto místo nad sebou mělo bazén a jeho uživatelé dost cákali, takže i kamínky byly mokré. Oba jsme se prostřídali, nejdřív šel Aleš, pak Jana. Ten kdo zůstal na pláži psal zápisky. Moře bylo příjemné a díky kamenům bylo na co koukat i pod vodou. Byla tam spousta rybek - hejno snad dvou stovek maličkých, pak střední s puntíky či čárkami, černé s dlouhým ocáskem, ale i spousta ježků, dokonce i nějaká písková ryba plazící se po dně. Opravdu bylo na co koukat. Vystřídali jsme se dvakrát a moře si užili skoro hodinu a půl. Jelikož se ale blížila dvanáctá, hodina uzamykání sprch, přesunuli jsme se od pláže k sociálkám. Oba jsme se tentokrát normálně umyli a pak zamířili ke stanu.

Check-out tady byl v jednu, tak jsme dobalili stan a Aleš ještě stihl Janě přeprat triko. Jana si ho pak rovnou mokré oblékla, protože nás čekal šílený výšlap od kempu u moře do 100 m.n.m. během necelého kilometru. U recepce jsme zveřejnili zápisky, namazali se a připravili na náročný výšlap. Během něj jsme asi 3x zastavovali a vypili skoro 1,5 litru vody. Když jsme nejhorší kopec zdolali, čekal nás už "jen" výjezd přes Brzac a Milohnići do Linardići, což už ale byl mírnější stoupák. Kousek poté jsme ale museli zpomalit. Jana přehodila z jedničky na dvojku a jednička už jí nešla zařadit zpátky. Pár menších dokopečků proto nemohla jet na nejlehčí převod. Dojeli jsme do Brzacu a koupili si pro osvěžení zmrzlinu. Aleš se pak snažil Janě přehazovačku poštelovat. Moc to nešlo, zjistili jsme ale, že lanko je dost povolené a v místě utažení trochu natrhlé. Také nepomohlo, když si tři Chorvati sedli na lavičku těsně u našich kol, dívali se na nás a kouřili. Tak jsme popojeli dále, s přehazovačkou "opravenou" do stavu "dám tam dvojku a je to trojka, dám tam jedničku a je to dvojka". Pak Aleše napadlo, že jak jsme dotahovali lanko, možná byla zařazená jednička, a proto to nesedí - a taky že ano. Naposledy jsme povolili lanko a zatímco Jana držela páčku v poloze dva, Aleš dotáhl lanko. A už Janě fungovaly všechny tři rychlosti a mohli jsme pokračovat v jízdě do kopečka.

Sjezd po silnici k odbočce na cyklotrasu jsme si užili. Krásná široká asfaltka, bez brzdění, sklon silnice držel 38 km/h, jen dojem kazilo neuvěřitelné množství odpadků po obou stranách. Silnici jsme pak opustili a jeli jsme dolů po cyklotrase, což znamenalo jet opět po kamenech, naštěstí se to ale celkem dalo, na zdejší poměry byla cesta slušná. V jednom zákoutí jsme si dali svačinu, ale hned jeli zase dále, oprava kola nás celkem dost zdržela. V jednu chvíli cyklotrasa uhýbala kamsi do lesa, my ale pokračovali po lépe vypadající cestě do Pinezići a tam najeli opět na asfalt. Po menší cestě jsme poté dojeli k hlavní silnici k trajektu. Provoz byl celkem silný a nepříjemný. Na druhou stranu byl zajímavý pocit sjíždět k přístavu jako cyklista. V přístavu Valbiska jsme si koupili dva lístky na trajekt na Rab na čtvrtou hodinu, tedy za hodinu. Jeden trajekt už v přístavu kotvil, tak jsme si ho mohli prohlédnout. Na kola také vrhal jediný maličký stín, široko daleko. Předjeli jsme řadu aut až dopředu, přesunuli si do tašky věci a dali si svačinku - jablko a housku s rozteklým chedarem. Mezitím první loď odplula a další dvě byly vidět v dáli, jak plují směrem k nám. Jedna z nich byla naše, jménem Krk.

Nalodili jsme se na trajekt mezi prvními ještě před auty, kola nechali u stěny paluby pro auta a vyšli až úplně nahoru. Našli jsme si místo ve stínu na lavičce a počkali, než se loď rozjela. To jsme pak vstali a šli se koukat. Ostrov Krk se nám pomalu vzdaloval a my se dívali na místa, kde jsme byli. Například jsme viděli i kemp ve Staré Bašce, kde jsme byli před několika lety s Alešovými rodiči. Během plavby jsme vystřídali několik míst na vrchní palubě trajektu, kochali se okolním mořem a ostrovy a nechali se ovívat chladným větrem. Po jedné hodině a dvaceti minutách jsme přistáli v přístavu Lopar na ostrově Rab. Vylodili jsme se naopak skoro jako poslední. Kousek od přístavu jsme z naší tašky opět vyrobili komprimovaný balíček a vyrazili na poslední dnešní etapu k asi 2 km vzdálenému kempu. Cestou jsme se ale ještě zastavili v obchodě a dokoupili si opalovací krém, naše dvě padesátky už jsme vypotřebovali.

Do kempu San Marino jsme dorazili už v půl sedmé a vůbec jsme nebyli zvyklí na to, jaké je v té době ještě vedro. Jana se hned převlékla do plavek, postavili jsme si stan a šli na pláž. Ta byla písčitá a nekonečně mělká. Byl to spíš takový obří brod. Asi až po 100 metrech už se dá trochu plavat, ačkoli člověk stále dosáhne na dno. Nejdřív se rychle ochladila Jana, potom Aleš. Voda byla ale dost teplá, takže šlo spíš o smytí potu. Při druhé výměně jsme pak každý zůstal v moři už dost dlouho na to, abychom došli do větší hloubky, kde už byla voda trochu chladnější a dalo se plavat.

Po západu slunce jsme se umyli, uvařili si brambory s klobásou a jelikož mělo být další den zas krásně, přeprali jsme si v přehřáté umývárce oblečení - hned vedle totiž byly lednice a pračky, a vyzařovaly dost teplo. Ještě jsme se pak večer šli projít po promenádě a neúspěšně se snažili využít místní wifi. Spát jsme šli před půlnocí za zvuku cikád a svitu hvězd.

Pekelně slunečné počasí nás už pěkně ráno podusilo ve vlastní šťávě. V 7.30 se už nedalo ve stanu vydržet. Vytáhli jsme si alumatku ven, ale náš plácek byl první a jediný na slunci, a stíny v jeho okolí se zmenšovaly každou minutou. Během snídaně jsme se museli dokonce posouvat. Tentokrát spacáky a karimatky s ohledem na teplotu ve stanu obětavě uklízel Aleš, jehož tričko po tomto hrdinském činu vypadalo jak po včerejším výjezdu z kempu. Rychle jsme se proto převlékli do plavek a šli se alespoň trochu osvěžit. Deset minut před desátou se kousíček od místa, kde jsme na střídačku seděli rozezněl obří reproduktor s hudbou. Po chvilce nám v chorvatštině, angličtině, němčině a češtině oznámili, že nás animátoři vítají na pláži a že v deset hodin bude pro zájemce zumba :D Aleš se vrátil z moře akorát, když se začínalo cvičit, ale raději se nepřipojil. Jana se pak šla ještě naposledy po něm osvěžit a šli jsme balit.

Bylo takové vedro, v 10.15 už 30 stupňů, že jsme museli všechny věci nejdřív přesunout do stínu a teprve pak sbalit. Oba jsme se po balení mohli jít rovnou znovu vysprchovat. Věděli jsme ale, že teď z kempu opět budeme hodně stoupat, tak jsme to nechali být. Soused Slovinec nám oběma přinesl chlazený energický nápoj s tím, že ho budeme potřebovat. Normálně tento typ nápojů nemáme rádi, ale cokoli chlazeného v tom vedru nám přišlo vhod. A ještě jsme v tu dobu nevěděli, jak moc měl soused pravdu. Na dvanáctou jsme vyřídili check-out a zjistili, že naše trasa vede areálem kempu. Zeptali jsme se proto pána z kempu, jestli je možné projet. Řekl, že ano, je tam brána a pro pěší a cyklisty je odemčená. Prý je ta trasa moc krásná. Tak jsme se těšili a vyrazili. Bránu jsme projeli, přejeli si mostek přes vyschlou řeku a ve stínu se zastavili, kudy že máme jet. Zjistili jsme, že jsme měli jet na druhou stranu. Tak jsme si opět přejeli mostek a vyrazili opačným směrem.

Hned za zatáčkou nás uvítala prudká zatáčka do kopce plná kamení. Kopec nás nepřekvapil, dnes jsme měli během 2 km vyjet od moře do 146 m.n.m. Sesedli jsme proto oba z kol a vedli je. Po chviličce se dalo opět jet, ale po pár metrech se kopec zase zvedl a na tom šíleném terénu se jet nedalo. Řekli jsme si dobře, tak holt kus kola povedeme, dneska máme jen 12 km a máme dost času. Po silnici byly značené vyhlídky a opravdu bylo na co se koukat. Cesta byla relativně ve stínu a na velké kameny bylo možné si občas sednout a odpočinout si. Jeden úsek už se podle Aleše celkem dal vyjet, a tak ho nejdřív vyjel se svým kolem a pak i s Janiným :) Tou dobou nás už ale humor opouštěl, protože cesta nejevila známky toho, že by mohla být lepší. Oba jsme se shodli na tom, že tohle byl nejhorší úsek, který jsme kdy na kole absolvovali. Samozřejmostí byl asi osmdesátimetrový úsek asfaltu do kopce kolem nějaké stavby, kdy jsme nasedli, jen aby asfalt hned za zatáčkou skončil a pokračovalo opět nesjízdné kamení. Přitom na mapách je tato cesta značená jako úzká silnice (tedy nikoli čárkovaně, ale normálně) a vede tudy i místní cyklotrasa číslo 8. Asi nějaká speciální trasa pro masochisty. Rozhodně se po ní nedalo jet. Vrchol ve výšce 146 m.n.m. jsme proto zdolali z větší části taháním plně naložených kol po kamení, kdy nám kola podkluzovala po kamenech na všechny strany, dokonce i sandály nám občas podjely, to vše v krásných čtyřiceti stupních pod poledním sluncem. První dnešní 2 km jsme tak nakonec zdolávali 2 hodiny. Hrůza a děs.

Po této "cestě" jsme původně měli jet ještě další 4 km, ale rozhodli jsme se, že radši seskáčeme dolů k silnici a pojedeme okolo. I cesta dolů stála za to. Aleš většinu necesty sjel, ale Jana většinu času vedla kolo i z kopce, protože některé úseky byly pořád šíleně kamenité. Kousíček od hlavní silnice začal opět asfalt a skutečně dole byl ukazatel s kolem. Takže klasika - člověk se namlsá, že je cesta sjízdná, ale po pár metrech se ukáže, že ne. Ale takhle strašlivá cesta, to je i na chorvatské poměry extrém. Po více než dvou hodinách totálního Mordoru jsme tak měli ujeté 3 km. Po silnici se naštěstí už naše rychlost diametrálně zvýšila a radost z možnosti zase na kole jet byla nesmírná. O kus dál ve stínu autobusové zastávky jsme si dali zasloužený oběd. Jablko, okurku, napůl jednu housku a chleba se zakleknutým taveňákem (nehoda, která se povedla Alešovi včera večer). Naštěstí byla většina trojhránků v pořádku a rozpliznutý byl jen jeden dílek :D

Před Supetarskou Dragou jsme odbočili opět na cyklostezku, ta tentokrát opravdu vypadala dobře a sjízdně, byl na ní i asfalt a dokonce s námi až na značený 500 metrový úsek, o kterém jsme dopředu věděli, i zůstal. Onen úsek byla spojnice dvou slepých ulic, pokrytá menšími kamínky. Potkali jsme na ní také jedno odvážné auto. Řidička zastavila a my vedle ní provedli kolo. Tentokrát se ale opravdu po půl kilometrů znovu objevila silnice a mohli jsme bez obtíží dál. Co nás ale ničilo tentokrát, byly prudké stoupáky. Zničení a vyčerpání z dopoledne jsme každý prudší kopec těžce nesli. Sice se jelo po asfaltu, ale stoupání bylo obtížné. Když jsme se vyškrábali nahorů, narazili jsme na kostelík a u něj byla moc krásná vyhlídka. Pak naštěstí silnice začala klesat a my naopak měli co dělat, abychom ten prudký kopec ubrzdili. Zvládli jsme to ale bez obtíží a sjeli tak do města Rab.

První zastávka byla v místním Konzumu. Tentokrát šla dovnitř i Jana, jelikož Aleš koupil litr a půl pití a my ho na posezení vypili. Se zásobami jsme vyrazili projet si trochu město, nebo spíš přístav, protože města mají často tak úzké uličky, že se tam s koly s brašnami pomalu nevejdeme. Akorát nám to vyšlo, že odjížděla loď na Pag, mohli jsme se tak zeptat, jak zítra jedou. Prý v devět a ve dvanáct. Tuto informaci nám potvrdili i v infocentru. Chvíli jsme na cípu Pagu pozorovali lodě, maličko si prošli i část Kaldanac, brzy jsme ale jeli dále, protože do miniaturních ulic se stolky bychom se s koly nevešli.

O 15 minut později už jsme přijížděli do blízkého kempu Padova, opět to bylo do prudkého kopce i z kopce. Na recepci jsme dostali číslo, které jsme si měli připevnit ke stanu a vzadu v zóně bez parcel si postavili stan. S taškou s věcmi jsme se pak přesunuli k moři. Pláž byla oblázková, v moři přecházela v písek, zátoka byla opět celkem mělká. Nejdřív se rychle osvěžila Jana, pak Aleš, a napodruhé už si oba i zaplavali. Na pláži byla i sladká sprcha. Jen opět bylo hodně lidí a tentokrát i dost kuřáků, tak jsme se pak museli přesunout. Po západu slunce jsme se umyli, udělali si k večeři fazole s masovou konzervou, na konečně funkční wifi snížili zápiskové zpoždění, a po umytí nádobí šli v jedenáct spát.

Když jsme šli včera po desáté spát, bylo ve stanu 28°C. Tropiko jsme ani nenasazovali. Aleš byl unavený, tak zabral i ve vedru za chvíli. Jana se pořád obracela a kolem půlnoci si šla zkusit lehnout ven na ručník na tropiko, které jsme nechali vedle stanu. To už usnout mohla, ale pořád ji něco okusovalo a štípalo. Kolem druhé se ale probudila trochu odpočatá a zbytek noci už strávila ve stanu vedle chrupkajícího Aleše.

Zase se nám podařilo postavit stan do jediného ráno sluncem zalitého místa, takže jsme sice vstali s budíkem v 7.30, ale úprk ze stanu byl rychlý. Nasnídali jsme se venku na alumatce, snědli jsme každý jednu hrušku, dojedli chleba se salámem a dali si čokoládovou buchtu jako zákusek.

Před devátou jsme ještě vyrazili užít si trochu moře. Každý jsme tam byli dvakrát, Jana obeplula celý nafukovací komplex překážek. To by se to dovádělo! Dokonce viděla i malého kraba. Po desáté jsme se osprchovali, Aleš šel zaplatit a Jana mezitím balila věci. Vyráželi jsme chviličku po jedenácté.

U moře jsme si všimli, že podél pobřeží vede malá silnička, která vedla až na výběžek odkud nám plula v poledne loď. Díky silničce jsme tak nemuseli nesmyslně stoupat a zase klesat a mohli jsme si i centrum města Rab pěkně vyfotit. Proplétali jsme se pomalu kolem lidí a o chvíli později už jsme přijeli k naší malé lodičce jménem Maslina. Měli jsme spoustu času, tak jsme se schovali do stínu a Jana si rychle prošla blízké uličky.

Až těsně před dvanáctou přišel kapitán a řekl nám, ať sundáme z kol všechny brašny. My neměli problém ale pluli s námi ještě další dva cyklisti, kterým objemná zavazadla na kolech držela mnoha gumicuky. Těm demontáž trvala déle. Krásně jsme se ale vešli a spolu s jiným párem si sedli na příď, kam při větších vlnách samozřejmě stříkala voda :D Aleš měl slanou celou půlku těla, ale užívali jsme si vítr ve vlasech a naši poslední lodičku. V jednu chvíli kapitán vybíral peníze za plavbu a nikdo neřídil.

Z Rabu jsme do města Lun na ostrově Pag připluli v půl jedné a hned nám bylo šílené vedro, teploměr hlásil 40°C. Doplatili jsme plavbu, protože v peněžence jsme neměli dostatek kun, krátce si prohlédli přístav a pak vyrazili vzhůru. Hned u první zatáčky byla značka 20% stoupání. Připravili jsme se na Mordor, ale jak byla zatáčka krátká, ani nám to nepřišlo. Asfalt dělá hodně. Vystoupali jsme po prudších, ale krátkých úsecích do 123 m.n.m. a mezi nespočtem starých a mohutných olivovníků hledali neobsazený stín. Bohužel marně. Všude byly cedule na nákup výrobků z oliv a chvilku nám dělaly průvodce dvě ovce.

Silnice na Pagu byla v našem směru jediná asfaltová a vedla po hřebeni ostrova. Neustále stoupala a klesala, ale z obou stran bylo vidět moře a krásně do dálky. Nad pevninskými horami v dálce se zatím sbíraly mraky. Na svačinu jsme zastavili v jednom z mála stínů u ohrady s kozami. Dali jsme si sušenku a vypili další skoro litr a půl vody. Zbývala nám poslední. Počítali jsme ale s nákupem ve městě Novalja, vzdáleném něco přes 10 kilometrů. Před městem nás ale čekalo ještě několik sjezdů a následných výšlapů, brzy jsme ho ale dobyli. Prošli jsme se k místnímu kostelu a pomalu si projeli centrum. Tentokrát jsme nakoupili v Plodine. Aleš zaparkoval roztékající se Janu v podzemním parkovišti u vstupu do obchodního centra. Jana se ale postupně přesunula pod eskalátory, kde byla klimatizace.

S chutí jsme si dali zmrzlinku a do brašen vecpali nákup. Oběd jsme si dali opodál v parčíku s lavičkou - veku a mozzarelu s rajčátky. Kolem nás čas od času projížděla banda idiotů na čtyřkolkách a zběsile troubila. Posilněni jsme vyrazili dále. Vrátili jsme se na hlavní, za městem byl celkem provoz. Naštěstí nějakou dobu do kopce kopíroval silnici i chodník, který sice nebyl v tak dobrém stavu jako asfalt na silnici, ale jeli jsme po něm alespoň sami. V jedné části jsme projížděli okolo spáleného lesa.

Po asi pěti kilometrech nahorů a dolů po hlavní v celkem silném a nepříjemném provozu jsme dojeli k odbočce. Čekala nás vedlejší cesta asi deset kilometrů po pobřeží, která je ale uprostřed na asi 300 metrů přerušena. I cedule varovala, že města vedle sebe nejdou projet. My ale nechtěli dále jet po hlavní silnici a tak jsme to riskli. Asfalt za chvíli tradičně zmizel, ale bývalá silnice byla celkem sjízdná. Neustále se nám otvíraly úžasné výhledy do kraje nebo na bordel z černých skládek. V tomhle jsou Chorvati fakt přeborníci. Cesta ale ubíhala, i na štěrku jsme jeli skoro pořád kolem 20 km/h. Venku bylo stále 39 stupňů, ale občas se dalo schovat ve vysoké trávě. Často jsme zastavovali a kochali se. Najednou se objevila značka omezení rychlosti na 20 km/h a práce na silnici. Následoval zákaz vjezdu a zátaras ve formě valu z navezené zeminy. Po chvíli ale bylo vidět, že jim silnice ujíždí ze svahu a následoval pískovo-hliněný schod vysoký asi metr. Naštěstí se přes něj dala kola vytáhnout, s čímž Aleš Janě pomohl a za chvíli jsme už míjeli stejný zátaras se stejnými značkami na druhé straně.

Naštěstí cesta dál byla stejná jako předtím, takže se jelo krásně a rychle. Dívali jsme se na zátoku, ostrovy okolo, ovce, skály, trávu. V dálce byly vidět hory na pevnině a rozprostírající se mraky. Na trase jsme také minuli 15. poledník. Označený sice byl ale z desky už se toho moc vyčíst nedalo. Aleše během rychlé jízdy z kopce něco velkého štíplo do rtu, myslíme si, že to byla cikáda, kterých tu je všude mraky. Zastavili jsme a nateklý koutek natřeli Fenipicem. Naštěstí ranka brzy zmizela a otok s ní. Slunce už se sklánělo k obzoru a my najeli na větší silnici a vjeli do města Pag. Nejprve jsme za zvuku trumpet a hvízdání z blízkého cirkusu přejeli první most do centra. Jelikož i v Pagu byly uličky jaksepatří úzké, vedli jsme kola jen po hlavní třídě. U pěšího klenutého mostu jsme si dopřáli kopečkovou zmrzlinu. Jana si dala zelené jablko a Aleš jogurtovou s višněmi. Potom jsme se oba postupně prošli na náměstí za úzkou uličkou, kde kromě typických chorvatských levandulových pytlíčků prodávali třeba i fialové lamy :D Na náměstí jsme obdivovali kostel a jiné krásné kamenné budovy. Po návratu ke kolům jsme je pak převedli po pěší zóně přes most zpátky na naši trasu.

Bylo už po sedmé hodině, slunce už skoro zapadlo a my vyrazili na poslední část cesty. Opět nejdřív po asfaltu, který se záhy změnil na štěrk. Tentokrát jsme jeli kolem solných polí, krásně osvětlených paprsky zapadajícího slunce. Často jsme zastavovali a fotili. Po chvíli jsme dojeli k větší silnici, ještě před ní ale bylo tak kolosální smetiště, že jsme si ho museli vyfotit. Pak jsme pokračovali dál po silnici a pozorovali po cestě západ slunce za Kašljunskim zálivem. Ještě jsme si vylezli na posed, honosně označený jako "ornitologická pozorovatelna". Nic z něj sice nebylo vidět, ale při jeho dobývání na Janu útočila spousta cikád.

Úplně unavení jsme dorazili do městečka Povljana, kde byly dva kempy. První, větší, byl dál od moře a s recepcí do desíti hodin. Druhý byl menší a recepce měla do devíti. Bylo za 10 minut devět a nikde nikdo. Odchytil si nás ale nějaký Čech, který sem už prý jezdí roky a recepčního nám přivolal. My byli klasicky úplně mimo, jak jsme byli přehřátí, že jsme ani nevěděli, kdo jsme. Pán z kempu nám vyčlenil místo pod stromy a blízko umývárek, tak jsme si rychle postavili stan a po osvěžující sprše si dali večeři. Během ní jsme zjistili, že z uřvaných stromů nad námi, plných cikád navíc i kadí ptáci. Abychom se nehádali, nejdřív hodili bobek na Janinu nohavici a vzápětí i na Alešovu. Tak jsme přes stan aspoň trochu přehodili tropiko, aby nám nenadělali i dovnitř.

Večer jsme se tradičně prošli po promenádě a trochu smočili nohy v moři. Mělo 26 stupňů a pláž byla kamenitá, či spíše štěrkovitá, tak tu snad i uvidíme nějaké rybky. Zítra se rozhodneme, jestli popojedeme dále nebo konečně na jednom místě zůstaneme dva dny.

Dnes jsme nejeli vůbec nikam :) Udělali jsme si relaxační den v kempu Mali Dubrovnik u města Povljana.

Vstali jsme v osm hodin, dali si snídani a vyprali posledních pár kousků oblečení na zbytek cesty. Pak jsme se vyrazili koupat a celé dopoledne strávili na pláži. Na druhý pokus jsme našli místo, kde bylo pod hladinou na co koukat a zůstali tam.

Na oběd jsme se vrátili do kempu ke stanu, protože kemp je maličký a na pláž to máme asi sto metrů. Snědli jsme instantní kuřecí polévky pro případ nouze, které vezeme už z Prahy.

Po obědě jsme se vrátili na stejné místo a na přeskáčku se potápěli v moři. Aleš viděl velkého kraba a Jana sumcovitou rybu schovanou v písku. Když se trochu ochladilo a množství lidí na pláži se zvýšilo nad mez únosnosti, šli jsme se do kempu osprchovat a vyrazili na procházku.

Podél pobřeží jsme prošli kolem majáku a dlouhé přelidněné pláže k jakémusi slanisku, kde skoro nikdo nebyl, zato tam ale byl pod borovicemi stín. Viděli jsme malého ptáka s dlouhýma nohama a zobákem. Dali jsme si sušenku a zpátky to vzali přes vesnici mimo pláž. Stavili jsme se v obchodě, ale zapomněli jsme si roušku, tak si Aleš sundal tílko a nakoupit šla Jana s tílkem jako rouškou. U obchodu jsme také zakoupili moc dobrou kopečkovou zmrzlinu - Jana malinovou a Aleš mangovou - a s ní si prošli zbytek zdejší nepříliš dlouhé promenády.

Sedli jsme si na lavičku a čekali na západ slunce. Na ten jsme se přesunuli k majáku, odkud jsme měli vskutku prvotřídní výhled. Užívali jsme si scenérii, dokud slunce definitivně nezmizelo a pak si šli uvařit večeři, která byla rovněž ve znamení dojídání železných zásob: těstoviny se zeleninovou směsí, olivami a masovou konzervou. A pak už zbývalo jen umýt nádobí, pak sebe a zalezli jsme na kutě.

Vstali jsme v 7.45, dali si rychlou snídani a hned začali balit, protože na naše místo byla rezervace. Aleš dlouze očišťoval stan velmi kvalitně podělaný od místního ptactva. Padly na to naše veškeré vlhčené ubrousky a stejně to nestačilo. Janě se zase rozlepila sandála, tak si ji obvázala zbytkem izolačky. Nějak se nám ale podařilo do desíti sbalit a přesunout se i s koly k brance u moře. Také si s námi povídala rodinka pána z Vrchlabí, který nám tu dělal takového samozvaného průvodce po kempu a dost si s námi povídal i předtím. My se pak převlékli do plavek a vyrazili se ještě rozloučit s mořem. Stihli jsme se oba vystřídat dvakrát.

Ve sprše jsme se následně odsolili, převlékli a vyrazili na cestu. Ještě v Povljaně jsme se stavili v obchodě koupit pití a zmrzlinu. Ve dvanáct jsme volali záchrannému vozidlu, že do Zadaru asi dorazíme po šesté. Měli jsme před sebou asi 55 km. Ještě jsme si sjeli ke kostelíku sv. Jurja, kde zrovna probíhala mše, a ve dvanáct vyrazili dále.

Hned po vyjetí z Povljany jsme uhnuli na místní silnici, která byla ale kupodivu asfaltová. Možná to bylo proto, že jsme po chvíli dorazili k ptačí rezervaci Veliko Blato. Sice skoro nebyl stín a slunce i přes jemné mráčky celkem pálilo, ale bylo na co koukat a tak jsme často zastavovali. Hojně jsme využívali náš malý dalekohled. Malo a Veliko blato mají 67 km² a prý se tu dá v období celého roku vidět až 160 druhů ptáků. Někteří tu hnízdí, jiní se sem stěhují na jaře či na podzim. Zvláště vzácní jsou tu bahenní ptáci, jelikož přírodních bahnitých oblastí už na světě mnoho není. Část bývá v období dešťů zaplavená, severní část je pokryta rákosím, okolí pak kamenitými loukami a ostrůvky lesíků.

U blata bylo vidět nespočet bílých a černých ptáků, po přiblížení se ale jednalo o obyčejné racky a kavky. Když jsme ale popojeli k lesíku, ve větvích jsme uviděli barevnějšího ptáka a poprvé jsme viděli v přírodě dudka, dokonce dva. Oba jsme si je stihli prohlédnout dalekohledem, ale vyfotit přes dalekohled už ne, uletěli nám. Takže máme jen nepřiblíženou tmavou siluetu jednoho z nich. Chvilku jsme čekali, jestli se nevrátí, ale už ne. Slunce pražilo a my měli před sebou ještě dlouhou cestu, tak nezbylo, než vyrazit. O kus dál jsme po chvíli rozmýšlení sjeli k pozorovatelně, ze které sice nebylo nic vidět (jen krásný rozhled na blato, nikoli však na ptáky), měli tam ale krásně zpracované cedule, co je možné v blatech vidět který měsíc v roce. Také jsme tam potkali nějaké filmaře, kteří vytvářeli dokument o Chorvatsku.

Kousek za rezervací jsme už museli na větší silnici s velkým provozem, protože jinudy přejet z ostrova Pag na pevninu nešlo. Tady už nebyly ani ty kozí stezky, jen skály a kamení. Dalších 15 km jsme tak jeli mezi auty. Provoz byl hodně silný a když jsme si ve vsích u zastávek dávali krátkou pauzu, auta kolem nás rozhodně nejezdila padesátkou. Naštěstí se ale opět většina aut chovala ohleduplně, tedy až na mladíka v audi v protisměru, který se rozhodl auto před sebou předjet těsně před Janou, takže ač ta jela pěkně na kraji silnice, najednou se proti ní vyřítilo auto. Naštěstí ke kolizi nedošlo, ale pocit to rozhodně příjemný nebyl. Zajímavé, že onen expert předtím minul Aleše bez nutkání začít předjíždět.

Za chvíli jsme se konečně dostali k mostu z Pagu na pevninu, který byl k našemu štěstí v rekonstrukci, takže tam byly semafory a střídavý provoz. Měli jsme tak spoustu času si most vyfotit, prohlédnout a zastavovat se v uzavřeném pruhu, kam auta nemohla. Most měl jeden velký oblouk, klenoucí se vysoko nad hladinou průlivu lemovaného skalisky. Na jednom ze skalních výběžků pod námi stála celkem rozlehlá stará pevnost. Každopádně jsme si tentokrát přejezd mostu opravdu užili.

V blízké vesnici Rtina jsme si v Soniku dokoupili čerstvou chlazenou vodu a místo zmrzliny na ex vypili litr a půl ledového čaje Jana. O kus dál jsme vyhlíželi sjezd na vedlejší štěrkovou silnici. Našli jsme ho a dokonce bylo vidět do dáli a cesta vypadala sjízdně. Opustili jsme proto konečně hlavní frekventovanou silnici a konečně pocítili klid a po chvíli i stín stromů. Cesta byla štěrkovitá ale pěkně sjízdná. Vedla celkem dlouho příjemně z kopce. Za malým mostkem jsme si ve stínu vysokého košatého stromu dali oběd. Aleš dojedl tavený sýr a Jana si otevřela paštikou, která ale byla tak rozteklá, že se jí celá vyblemcla na zem. Tak si seškrábala co šlo na dva chleby a zbytek nechala na pospas přírodě. I tak jsme se ale dobře najedli a dokonce jsme ani nezabudli na uhorku :D

Mírný sjezd dolů brzy skončil a čekal nás výšlap přes jeden z mnoha vršků. Prudké stoupání občas vedlo po kamení, chvilkami jsme museli vést kolo, ale po prudkém úseku vždy následoval lepší, už sjízdný terén. Takhle nějak jsme si představovali onu šílenou cestu na Rabu. Alešovi se také párkrát podařilo na kopec vyjít rychleji než Jana a mohl jí s kolem pomoci. Když jsme přejeli vršek, sjeli jsme do vesnice Ljubač, kde jsme se u cedule vyfotili. Odtamtud jsme jeli po silnici a napojili se na křižovatce na další, kde vedla okružní evropská cyklostezka do Zadaru. Jen to brala přes různé vesničky u pobřeží skoro dvojnásobnou délkou než jsme chtěli my. Také jsme přejeli malý kamenný mostek a když jsme si ho chtěli vyfotit, spatřili jsme pod prostředním obloukem zaparkované malé modré auto bez značek. Rozhodně ale už nebyla možnost, jak by se z příkopu dostalo ven, takže se jednalo o další ukázku, jak se na Chorvata zbavit auta...

Ze silnice jsme pak sjeli na spojovací cestu do Poljice, která vedla po udusané hlíně, místy až australsky červené. Krásně barevnou cestu ale kazilo šílené množství navezeného bordelu. Lednice, gauč, spousta plastů, suť. U Poljice jsme si všimli veselky, zrovna tam probíhala svatba. Na vyzdobeném autě stálo "finally married" a původní škrtlé květnové datum. Zřejmě covid. Prohlédli jsme si i kostelík, ve kterém ještě byla výzdoba.

Další úsek vedl opět cestami v terénu, relativně po rovince. V jednom místě jsme viděli pěknou starou kamennou studnu. Po této polní cestě po nás stříleli - přesněji měli kolem polí plašičky, ale my pro jistotu cestou cinkali, aby nás náhodou před cílem někdo nezastřelil, protože jsme nevěděli jestli to není nějaký lov. Opět se podle plánu polní cesta změnila ve štěrkovku a vjeli jsme do Žeravy. Čekal nás poslední asi dvoukilometrový úsek přes polní cesty, než bychom se napojili na cyklostezku vedoucí od pobřeží do Zadaru.

Nahlásili jsme záchranné posádce příjezd asi za hodinu a půl a vyjeli ze Žeravy po menší cestě. Byla to ukázková skládka. Cesta se zužovala, vedla mírně do kopce a byla čím dál horší, ale po zkušenostech už jsme jízdu zvládali bez větších obtíží. Koneckonců, místní cyklostezky člověka naučí. Na jedné křižovatce cest byla navezená hromada suti. Milé ale bylo, že jsme cestou potkali asi 6 suchozemských želv :)

Cesta byla čím dál víc zarostlá a najednou jsme dojeli k hromadě suti přes cestu a k plotu. Sice by se nám to dál rovně hodilo, mohli jsme ale pokračovat doprava. Cesta se ale zhoršovala dál, přibylo trní a keřů. Znepokojující byl i fakt, že ubylo skládek a bordelu. Záhy jsme pochopili proč. Dojeli jsme totiž k dalšímu plotu. Za ním vedla krásná široká cesta a byla tam vinice. Na mapě jsme cestu značenou měli, ale o plotu jsme nevěděli. Aleš zkusil nevyšlapaným trním zjistit, jestli by se nedal plot obejít, našel ale jen napojení na onen první plot a celý poškrábaný a naštvaný se vrátil zpátky. Od Zadaru jsme byli vzdušnou čarou asi 7 km. Nezbylo nám tím pádem než se otočit a celou stezku až do Žeravy jet zpátky a místo po cyklostezce jet po hlavní silnici do Zadaru. Jana se otočila, chtěla sednout na kolo, ale zjistila, že zadní kolo má úplně vyfouknuté. Tak jsme uprostřed ničeho v trnitém křoví hledali na duši díru a snažili se ji zalepit. Zatímco Aleš čekal na vytvrzení lepidla, Jana zkoušela projít nějakou kozí stezkou a snažila se najít cestu dál. Neúspěšně. Zalepenou duši jsme pak dlouze nafukovali a jeli konečně zpátky do Žeravy. Naštěstí zpátky to bylo celkem z kopečka. Želvy se před námi ale už schovaly a další možná zkratka směrem k silnici byla zatarasená na Chorvata křovím. Poslední kapka pak byla, když jsme už vjížděli do Žeravy a přes cestu někdo dal jakousi bránu z kusů dřeva a drátů. Nikde ale předtím nebyla žádná značka o soukromém pozemku nebo něčem jiném. Tak jsme si bránu otevřeli a nechali ji tak.

Aleš nasadil berserk mód, takže jsme po silnici jeli celkem dost rychle. Byl ale provoz a samozřejmě, že v Alešově zadní blikačce došla baterka, zrovna když jsme dojížděli za šera. Jana tak jela s funkční blikačkou druhá a snažila se Alešovi stačit. Několikrát jsme zastavili, abychom zkontrolovali Janino kolo, které pomalu ucházelo. Proto jsme se párkrát zastavili a pro jistotu ho dofoukli. Jeli jsme celkem svižně i do kopců, provoz a okolní auta nás celkem motivovaly. Tak se stalo, že jsme projeli okolo cedule Zadar, aniž bychom si to pořádně uvědomili. Na blízkém parkovišti jsme se pak zastavili a rozhodli se k ceduli vrátit a vyfotit se u ní. Volali jsme posádce záchranného vozidla, že u varhan budeme tak za 30 minut. Zbytek cesty pak už byl v šíleném městském provozu, kde všichni kašlali na značky a rychlost. Třeba jsme museli čekat, než projede asi 10 aut, která měla zastavit na stopce a dát nám přednost. Jana už skoro ztratila trpělivost a vjela do křižovatky, Aleš ji ale zastavil.

Za chvíli už jsme projížděli centrem Zadaru. Všude bylo šíleně narváno. Převedli jsme kola přes osvětlený most do historického centra a pak pokračovali na kolech kolem hradeb a přístavu až na samotný konec silnice u moře. Pozdrav slunci už svítil, ale byl přeplněný lidmi. Moře bylo relativně klidné, takže i varhany spíš tiše vzdychaly. A všude davy halasících lidí. Sedli jsme si na hranu mola kousek od varhan a poslouchali je. Užívali jsme si pohled na moře a vychutnávali si ten pocit, že jsme to fakt zvládli. Trochu nám to kazila tlupa mladých němců, co skákali kousek od nás do moře. Bylo znát, že sezóna je v plném proudu. V září je to rozhodně trochu jiný zážitek.

Netrvalo dlouho a už Janě zvonil telefon a už k nám přicházela Janina mamka s Jirkou. Krátce jsme se ještě propletli s koly mezi lidmi, zamířili jsme ale brzy k autu. Všechna parkoviště v okolí totiž byla plná, takže Jirka musel parkovat trochu na Chorvata a nechtěl tam tak stát dlouho. Rozhodli jsme se nakonec odstrojit naše kola, brašny dát do auta a už bez nich si dali poslední spanilou jízdu do ubytování. Jako cyklisti jsme byli skoro rychlejší než auta, ale zase jsme zastavovali. Jana měla skoro problém se na kole udržet, jak už ho nezatěžovaly těžké brašny. A ten odpich!

Apartmán jsme našli bez problémů, jen jsme nevěděli který z několika bytových domů se stejným číslem je ten náš. Nakonec jsme radši zavolali a Jirka nás pustil do garáže. Kola jsme připevnili ke sloupu a jeli výtahem nahoru do 6. patra. Rychle jsme se umyli a mamka nám mezitím připravila večeři - brambory a čevapčiči, zeleninku a potom i červený meloun. Zbytek večera jsme vyprávěli, relaxovali, spát jsme šli kolem půlnoci.

Další ráno jsme vyspávali a dlouho snídali. Pozdě dopoledne jsme vyrazili autem do blízkých měst Nin a Vir. V Ninu jsme si prošli pěkné centrum, brány, základy římských staveb či kamenné hradby z 1. století. Viděli jsme i čerstvě odkryté archeologické naleziště - páskou obehnaný výkop s odloženými štětečky a ještě vlhkou hlínou. A v něm několik koster. Jirka si v blízkém kostelíku Svatého Kříže zahrál na hang, krásně se to neslo. Před přejezdem do Viru jsme si pak ještě dali kopečkovou zmrzlinu. Ve Viru jsme si u moře dali pozdní oběd a potom si užili asi hodinové dovádění s nafukovací lamou. Dokonce se nám párkrát podařilo na ní sedět oběma, vždy ale jen na chvilku. Slunce se potom schovalo za mraky a začalo se zatahovat. Chtěli jsme si dojít k majáku, ale až když jsme došli celou cestu pěšky k němu, objevil se oplocený areál s ochrankou. Hlavně že na maják vedly šipky jako na turistickou atrakci. Dojet až na cíp ostrova a zase zpět jinou cestou ale naštěstí šlo. Viděli jsme i červenou pláž s červenými skalami (Crvene Stijene). Cestou z Viru jsme se ještě stavili u kostela sv. Nicolase, který byl postaven v předrománském stylu na pohřebním pahorku. V dálce už jsme viděli, že se blíží bouřka. Kolem osmé, po západu slunce, jsme znovu dojeli do Zadaru k pozdravu slunce. Blesky už ale bičovaly oblohu a zvedal se prudký vítr. Nakrátko jsme vyšli ven, ale brzy se pořádně rozpršelo a my se raději schovali do auta. Čekali jsme asi 15 minut a pořád bouřilo. Liják bičoval silnici, obloha neustále blikala blesky. Už jsme skoro chtěli jet zpátky, když déšť najednou ustal. Vylezli jsme z úkrytu, přebrodili proud vody valící se z centra a několik minut měli celou promenádu pro sebe. Rozbouřené moře hrálo na mořské varhany jenom pro nás. Tohle byla úžasná odměna a neuvěřitelný zážitek. Po chvíli už sice přišlo pár dalších lidí, všichni si ale užívali ticho. Další bouře se ale pomalu blížila, tak jsme vyrazili domů dát si další čevapčiči, naplánovat následující den a po půlnoci jsme šli spát.

V úterý ráno nás čekalo zabalení všech věcí a naložení kol na auto. O to se postarali pánové. Abychom do Maďarska nejeli v kuse, dali jsme si na dálnici zastávku na odpočívadle s výhledem na moře a na skaliska nad průsmykem Mali Alan. Po dálnici s množstvím tunelů jsme pak pokračovali k městu Karlovac a odtud k hradu přestavěnému na zámek u města Ozalj. Tam jsme si dali piknik v torzu zámeckého parku. Brána byla otevřená a šlo si celý částečně zrekonstruovaný komplex projít. Na druhé straně byly i lavičky s výhledem na řeku Kupa a do údolí. Dále jsme pak pokračovali bez větších zastávek, jelikož do ubytování ve městě Bük jsme museli dojet do sedmi a tak nebylo moc času. Maďarské hranice jsme přejeli asi v půl páté. Bylo pod mrakem a když jsme před sedmou dorazili k penzionu, rozpršelo se. Počkali jsme ale půl hodiny a zase přestalo. Na večeři jsme si došli do blízké restaurace, kde uměli i česky. My si s Alešem dali talíř pro dva. Byl na něm řízek, kuřecí prsa ve slanině plněná tvarohem s pórkem, lečo s vepřovým masem a ještě další vepřové v omáčce. Talíř byl výborný, ale totálně jsme se přecpali, a to jsme ještě dost z příloh nechali. Večer na pokoji jsme si pak dali ve dvou ještě láhev bílého vína a šli spát.

Ve středu jsme nemuseli tolik spěchat. Z ubytování jsme jeli do termálů Sá-ra, kde jsme spali v kempu první noc v Maďarsku během cesty tam. Užili jsme si necelé dvě příjemné hodinky v teploučké vodě. Nejvíce času jsme strávili ve venkovním 38°C teplém bazénu, přičemž venku bylo 14°C a pršelo. Další zastávka pak byla u vyhlídkové věže. Chtěli jsme si prohlédnout Neziderské jezero shora, ale věž byla patrně dlouho nevyužívaná a chyběly jí spodní schůdky. Povedenější a delší zastávka pak byla až o kousek dál v Rakousku ve městě Rust. Kolem něj jsme také jeli na kole, ale nestihli jsme si ho projít. V restauraci na náměstí jsme si dali vynikající oběd - Aleš si dal pořádný kus vídeňského řízku a Jana po předchozích hodech zvolila salát s kousky kuřecího masa. Nakonec ale snědla jen půl porce a od mamky dostala i polovinu řízku. Město bylo plné čápů a krásně zdobených domků. Také jsme si prohlédli přístav, odkud vyrážejí lodě průsekem v rákosí na vyhlídkové plavby po jezeře. Po třetí hodině jsme vyrazili směr Praha. Při průjezdu Vídní jsme se sice trochu zamotali a ztratili, ale díky tomu jsme pak projížděli přes naše oblíbené město Tulln. Do Znojma jsme dorazili už navečer když se stmívalo. I tak se nám ale ještě podařilo splašit trochu meruněk. Zbytek cesty do Jihlavy a k dálnici D1 už jsme jeli potmě. Mekáč na 66. kilometru, kde jsme si chtěli dát pozdní večeři, jsme ale nakonec museli oželet, protože u něj byl uzavřen nájezd na dálnici. Rychlou večeři jsme tak vyřešili bagetou na další benzínové pumpě. Do Prahy jsme dojeli chviličku po půlnoci a chvilku ještě hledali, kam jsme si před měsícem schovali klíče. Nakonec jsme je našli u Aleše v trojúhelníku z té vzdálenější strany. Spát jsme šli po půl jedné znavení, ale spokojení, že jsme to nakonec opravdu zvládli a v pořádku se vrátili domů.